Všichni velcí proroci, zvláště Jan Křtitel, jsou velmi silným voláním člověka na vzestupnou cestu, až na místo, z něhož odstoupil. Jeho: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království Boží, je jasným důkazem, že je očekávána, že přijde změna v lidském životě, návrat do původního stavu božského, a tím vstup do Království nebeského, do života lásky a míru.

Bůh s přislíbenou pomocí se v Kristu přibližoval a člověk k tomu musel naplnit úkol: během svého pobytu na Zemi zbavit se všech nánosů zla, aby pak čistý, láskou posvěcený, mohl být pozvednut působením Mesiáše do svého pravého domova.

Teprve když člověk šťastně prokoná svou vzestupnou cestu k vrcholnému bodu, jímž je božský stav – ovšem v omezenosti jedné duše, malého já, nikoli v univerzální neohraničené Moci Božství – vytvoří zlatou nitku velkého vzoru a položí ji vesmírem všemi prostorami a světy, kde žijí porušení duchové. Tak se stane pro ně zářícím magnetem, který zvedne z prachu, nízkostí a hrubostí postupně jeden život za druhým. Vše se navrátí na konci cest k Bohu zpět do jeho nejsilnější Prapodstaty, z níž vše povstalo. To ovšem změní celé jsoucno, především tvarové sféry projeveného života. Ony se tvoří i udržují mocí oddělené vůle určitých malých já, jež chtějí být v určité samostatnosti a projevovat činnost zjevným způsobem, aby tak byla viditelná jejich tvůrčí schopnost, aby se obklopily vlastní slávou a ctí. Vzdá-li se vůle chtění osobní moci a splyne opět s Vůlí Božskou, přijme její univerzální plány tvoření pro uplatnění všeho a všech, tu zvolna odstupuje od samostatného projevu a vrací tvůrčí moc Moci nejvyšší.

Až dojde k této proměně postoje v nejzávažnějším, co má prvořadý význam pro celý projevený život, hmota ztratí důvod k nezbytnému trvání, začne rozvolňovat své pevné základny a přecházet nejdříve v jemný éter a pak v původní Božskou Prasílu. Tím se pevný tvar rozplyne a život začne proudit nekonečností jako beztvará hmota oceánu a vstoupí do ticha bezbytostného bytí. Vše zvolna nabude podoby univerzálního Ducha, jíž je Vůle, Moudrost a Láska. Ty se stanou jediným plamenem života. Tehdy, po skončení tvůrčí práce ve vesmíru, každý bude mít právo na odpočinek, na sedmý den – i Sám Bůh…

V Desateru je vytýčena předepsaná zákonitost úrovní života člověka, jenž si sotva uvědomil, že mimo zlo, jež působí těžkost a utrpení, je i dobro, které vnáší do života jas a blaho, a proto potřebuje ochranu, šetření a respektování. Tato dosažená úroveň je povstáním z pádu, neboť on není ničím jiným než odsunutím dobra, vysunutím se z života lásky. Uvědomění si dobra jako něčeho krásného, božího, co je nejvýš žádoucí, je probuzením se duše, prvým pohledem na Boha, Jeho uznáním. Je to vrcholně důležitý činitel vývoje duše.

V čase, kdy bylo Desatero formováno a lidu předloženo, byla většina lidstva na hluboce nízké úrovni vnitřního života. Pro tuto úroveň bylo Desatero něčím velkým – řečeno slovy dnešních pojmů přímo revolučním. Rozlišování dobra a zla pro tehdejší stupeň lidské inteligence bylo velmi těžké. Bylo však vzneseno z Boží strany jako přísný požadavek, zákonitá podmínka vzestupu lidstva, a proto se muselo uskutečnit. Přihlédlo se k představám a chápání životních hodnot člověkem, jeho velmi zúženému vědomí, jež se zhroucením celé vnitřní stavby duše stalo necitlivým, bez reakce na dojmy z prožitků dobra či zla, jeho vlivů na život. Bůh proto důrazně upozornil lidstvo, které věci je nutno pokládat za určitou hodnotu, za dobro dávající určité blaho. Rodinný život, manželství, vztah rodičů a dětí, majetek, víra v Boha a podobně jsou dobra, které Bůh vyzvedá a vytyčuje je chránit, nerušit je, aby na Zemi mohly působit svým významem, skrytou činností na vnitřní rozvoj myšlení a citu, celé rozumové moudrosti.

Naplněním Desatera člověk teprve vstoupí na lidskou úroveň tím, že uzná dobro za důležitého životního činitele, budovatele určitého krásna života. Pokud člověk nevzdá dobru úctu, nerespektuje jeho projev, neuvolňuje mu místo v sobě, aby vstoupilo do nitra k působení, je stále ve stavu hlubokého pádu. Povstává z něho tehdy, když dá dobru alespoň část srdce za příbytek, pracoviště a působiště. S dobrem do srdce vchází první silný paprsek Boha. Ten zvedá duši z úrovně ďábelské na lidskou, jíž započíná vývoj člověka k božským stavům.

Malý stín jakékoli formy zla ruší tento vývoj a vrací člověka zpět do pouhého omezeného lidství. Proto na vyšších stupních vzestupné cesty se žádá víc než stanovení Desatera. Člověk vyšší úrovně nejen nesmí narušovat dobro, ale on je má zpevňovat a rozšiřovat, dopomáhat k jeho plnému zakotvení v sobě a celé Zemi navždy, vydávat je myšlenkou, slovem i činem. Každý jeho dech musí vyzařovat velké světlo dobrotivosti a krásu lásky protiskovat do prostoru.

Zkušenosti ukazují, že lidmi není dosud naplněn ani základní požadavek respektování dobra, který byl vznesen ze strany Boží na člověka již před tisíci léty. On doposud neumí udržet ani ono základní dobro, které již tehdejší lid znal a ctil, ač byl teprve na prvých stupních rozvoje myšlení, chápání a citu. Ustanovení Boží se stále narušuje osobní neukázněností, velkým sobectvím, touhou po věcech, jež má jiný ve vlastnictví, i hrubým chováním člověka k člověku. Je možno za těchto okolností počítat s nebeským životem po smrti?

Nebeský život je božský stav duše a ten ještě není vyvinut a dosažen. Ještě ani není správné představy, co je to božský stav duše, jak vysoké míry všestranné dokonalosti vyžaduje. A protože je možno dokonalost si představit zatím jen jako vysoký projev dobra a lásky, je zřejmé, jak daleko je od lidstva uskutečnění ideálu života lásky, míru a božích radostí. Člověk si teprve uvědomuje, že mu něco chybí, že je krajně nedokonalý, vzdálený od vzoru života, jak jej lidstvu zobrazil svým postojem a vztahem k lidem i Bohu Mistr a Učitel Ježíš Kristus.

Vědomím nedostatků vstupuje se do velkého očišťovacího procesu, v němž se duše zbavuje zlého, obrací se plně tváří k dobru. To je uloženo v hlubinách její životní podstaty vyplynulé z Boha jako jiskra dávající bytí, žití a projev lidské duši. Tato božská jiskra je jako zadušena, její světlo ztlumeno v jediný zářící bod, do něhož jsou pojaty všechny skvělosti Božství darované duši pro život.

Touží-li ona po spojení se svou božskou podstatou, musí odstraňovat překážky, jež jsou na cestě. Je to práce velmi obtížná, která se dá přirovnat k nesnázím nejtěžších hmotných prací v dolech, hutích a kamenolomech. Síly zla jsou více než kamení, oheň a voda, tvoří téměř neprůchodné cesty, zasypané doly, zaplavená území vnitřních krajin duše, činí vstup k hlubinným jádrům nesmírně těžkým. Přece však je naprostou nutností vybojovat si cestu k svatým podstatám duše za všech nepříznivostí. Skvosty jemné a krásné ušlechtilosti musí ozdobit duši, má-li být přijata jednou do pravých Božích Nebes.

Co se na prvních vzestupných stupních v zemském životě vykoná, silně ovlivňuje další postup výstupu. Podle vnitřního stavu dosaženého ve hmotě se měří čas, který duše bude potřebovat pro vzestupnou cestu, její průběh i ukončení. Život v tísni a odloučenosti od náruče Boží Lásky, jež duši přímo hýčká svou něhou a zahrnuje radostmi, zrozuje touhu po novém nabytí těchto posvátných mysterií láskyplnosti. Dojetí a rozechvění duše uvolňuje skryté rezervy vnitřních sil, jejichž zvláštní mocí a silným účinkem se duše zvedá z ochablosti všech vroucích citů. Ty se oživí a ona jich použije jako křídel pro let k výšinám do blízkosti mateřské Lásky Boha pro potěšení svého srdce, pro rozkvět své krásy, posílení svého postoje čistého lidství.

Dokáže-li člověk ještě ve hmotě rozzářit se duchovním světlem, jež plyne z touhy po Božím krásném žití, z výtrysků vřelosti slova vroucích modliteb, z nadšení nad tím, čeho se duši dostává jako darů zmoudření, zjemnění, zesílení skutečnosti vnitřního míru – pak se stává posvěcovatelem každé věci zemského života i vší hrubé hmoty. Jestliže tuto vysoce významnou a krásnou činnost koná člověk po celý zemský život, může se tak vnitřně proměnit a celý posvětit, že po smrti těla se rázem vysune na první stupně Božských sfér. Božské sféry začínají tam, kde nepůsobí zlo. Tím je dána možnost rozvíjet se za příznivých podmínek do vnitřních mohutností až k nejvyšším stupňům dosažitelným člověku. Jimi se pak vstupuje do služeb mesiášských i do cesty strážců ještě zcela malých, nerozvinutých životů, oddělených jisker Božského Já. Tyto cesty opět mají svou složitou a stupňovitou linii a vedou k další rozsáhlé činnosti člověka na dlouhý věk daleko za hranice Země do vzdáleného kosmu…

Voda má stejnou podstatu a je vždy vodou, teče-li přes údolí, rovinu či z hor – je náplní kteréhokoli řečiště či nádob. Tak i život, ač ponořen do různých tvarů, projeven dobrem nebo zlem, světlem či stínem, zůstává vždy stejným a neměnným svou nejvnitřnější skladbou prapodstaty, schopností vůbec být, dávat, přijímat i nově tvořit jsoucna bytostná, tvarová i beztvará, zrcadlit Božství do nesmírnosti a nekonečnosti.

Život je jen jeden, ale je prožíván na různých místech a vždy jinak, aby všichni živí jako malý obláček obeplouvali vesmírné obzory, nahlíželi do mnoha zákoutí jsoucna, poznávali nekonečno Božství s jeho zázraky a nádherami, bezpočetnými možnostmi, jež v sobě má a zjevuje. Pokud však jsou lidské duše jako nevzklíčená semena lásky, nevyvinutý plod dobra, putují jen v omezeném prostoru, po místech podobných Zemi s jejím znakem smrti. Nenahlížejí do krásy Božství, ale poznávají jen stíny. Má-li duše stíny v sobě, vrhá je na cestu jiným. Proto nemá účast na zářivé cestě plné Světla krás Božích.

Vyhnanství z ráje je skutečností, není jen kazatelskou frází nebo jen symbolickým obrazem. Skončí vstupem duše do absolutní Lásky, k pevným břehům životních tvarů, jež se budují vždy novými a stále smělejšími ideami Božství.

Mysterium zrození

Není moudré pohrdat životem ve hmotě, dívat se na ni jako na něco méněcenného. Vše vyšlo z dílny Boží, všechny životní síly jsou výronem Boží tvůrčí Síly. Že jsou některé zhrublé, tísnící, těžko prostupné, nepříjemné, je i vinou člověka. On zeslabením sebe a zhrubnutím nitra k jejich tvrdé, bolest působící formě, dopomohl. I hmotný život dává možnost a příležitost duši k práci na zduchovnění. Napomáhá tomu mimo jiné i nutnost myšlení prostřednictvím mozkové hmoty.

Mozková hmota je zvláštním způsobem uspořádána, aby byla schopna zachycovat vlny myšlení vycházející z hlubiny jáství. Do mozkové hmotné látky jsou vloženy určité duchovní síly, jež z ní činí hmotu vysoce kvalitní, částečně produchovnělou a tím odlišnou od jiné hmoty těla i Země. Pro tyto vlastnosti může se k ní duše – vnitřní já – při svém působení a projevení se mimo sebe do zevního světa lidí a věcí, přiblížit i dotknout, vyvolat v ní silné napětí, nesmírné zcitlivění a podmínky, aby se v ní tvořily představy o věcech života ve formách a tvarech přístupných chápání a inteligenci duše, jež má mozek za vyjadřovací nástroj, obrazovku, jež reprodukuje věrně každý záchvěv nitra i dojmy z vnějších událostí kolem.

Duchovní síly v mozku soustředěné dovolují bezprostřední styk duše s jeho celou složitou konstitucí a skladbou rozložení všech citlivých center, v nichž se shromažďují instinkty a impulzy, jež vysílá jáství ze svých hlubin, kde působí nejvyšší inspirace z Božství. Tím je umožněna přesná formulace poznatků myšlenkou a slovem.

Hmota, která je rozprostřena na Zemi, je velmi hrubá. Při styku s ní by duše porušovala svou vnitřní jemnou skladbu. Proto má-li se stýkat se světem, s jeho hrubohmotností, musí být nejdříve vytvořena mezistěna – zjemnělá, Božími duchovními silami zkvalitněná mozková hmota, jež při styku s duší nezapůsobí rušivě, netísní ji tlakem.

Narodí-li se na svět děťátko s něžnou tvářinkou, dětskou půvabnou prostotou, lidé se z toho těší. Přijímají nového člověka do rodiny rádi a pokládají i za neštěstí nebo příčinu ke smutku, když se nemohou cítit rodiči. Domnívají se, že v dítěti přichází do Země něco zcela nového, život, jenž se nikde předtím neobjevil, nezrodil. Ti, přes něž tento nový život přichází, myslí si, že oni dali podnět ke zrození nového člověka, že jej zplodili za pomoci fyzické rozmnožovací zákonitosti. Tyto představy jsou pouhou iluzí, velkým klamem světa, jenž je hozen na lidské vědomí a zastírá pravdu již sta let. Je jednou z hlavních příčin, proč člověk stojí často bezradně a v rozpacích před protiklady, velkými rozdíly lidí, sterými otázkami po zdůvodnění všech zmatků a nespravedlností. Z nepravdivého, povrchního pohledu na věci ovšem není možné poznat příčiny složitého, komplikovaného života, a jestliže se někdo domnívá, že je zná, pak jistě jen zase v nesprávné představě.

Jednou provždy je nutno si uvědomit základ nejzákladnějšího, to, že existence člověka je nepředstavitelně dlouhá, že v malém tělíčku, jež se rodí, přichází na svět ne bytost nová, nikde předtím neviděná, ale bytost s podivuhodnou minulostí, s životem, jenž byl dávno a dávno předtím, než povstal zemský svět a začal se formovat do přijatelných podmínek, aby v něm mohlo začít nějaké dění vývoje.

Život, jenž se jeví na Zemi s novým tělem, nese stopy prokonaných cest. Přináší do Země určitou inteligenci, jež byla vyvinuta již dříve, než se objevila zde, aby novou činností něčím Zemi přispěla. Jaký byl její stupeň vývinu před vstupem na svět, takovým je při zrození. Kde se přestane, tam se začne, vstupuje-li člověk odtud do jiného světa či naopak odtamtud sem. Malé dítě ovšem tento stupeň neukáže. Nemá zde potřebně vyvinuté ústrojí těla, aby mohlo propustit inteligenci a její schopnosti přes ně do světa lidí.

Projev člověka za jeho pobytu na Zemi je vázán na tělo, především na mozek a nervové ústrojí. I největší přicházející inteligence je vázána na to, zda nervová stavba těla a složení prvků i všech látek a celá buňková citlivost umožní jí projev, aby mohla co nejvíce ze sebe dát a ukázat. Neschopnost nevyvinutého těla tlumočit duševní myšlení a cit nejvíce klame. Proto lidé nevidí v dítěti zralou bytost, jež do Země přichází prožít další velmi důležitou kapitolu života, číst z jeho knihy, co napsala do ní Boží Moudrost při určování jeho průběhu, jenž je výsledkem velmi složitých zákonitostí, jak bylo o nich již pojednáno.

Když se nové tělo ze zárodku začne vyvíjet v matce, dostává určitou část sil ze síly jejího těla, avšak ne vše, co potřebuje pro zrození a pak své působení ve spojení s lidskou duší. Matka může ovlivnit vyvíjení těla v sobě k dobrému, ale jen tehdy, má-li sama dost duševních sil, je vyrovnaná, moudrá a plná lásky. Není-li tohoto stavu, pak se naopak proces vtělování ztíží, někdy i zkomplikuje. Rodina dává příchozímu bezpečný útulek, podmínky pro uplatnění, může přispět k tomu, aby se dobro, přišlo-li s duší v jejím vtělení, rozvíjelo, inteligence rostla, moudrost prohlubovala. Dobrým příkladem, pevným vedením a mnohou radou i trpělivou láskou mohou ti, jež se jmenují rodiče, dopomáhat ke zdárnému prožití nového života na Zemi. V tom tkví zásluhy mateřství i otcovství velmi ceněné Bohem jako služba lásky života životu. Přes všechny těsné důvěrné vztahy k dítěti nemohou však matka ani otec si přivlastňovat jakési právo vlastnictví, tvrdě omezovat, neústupně vládnout a žádat přesné napodobení svého způsobu života u toho, jenž k nim přišel žít. Každá duše nese si své samostatné, vlastní cesty, jež se třeba rozcházejí s cestou rodičů. Má své úkoly, poslání i vážné práce buď v národním širokém měřítku nebo jen na malém úseku osobního života.

Každá duše je vedena silnými impulzy vnitřního vedení, jímž je boží moudrost, uložená hluboko v jejím srdci. Proto žádná nezbloudí. Buď dlouhými oklikovými nebo přímými cestami dojde ve stanovenou hodinu k cíli, jímž je její rodný dům – Bůh sám…

Vytvoření hmotného těla ve formě, jakou nyní má, je velkou namáhavou prací, již si z velké části musí duše sama vykonat. Z naší strany nevidíme žádnou námahu. Zárodek těla se vyvíjí v matce zdánlivě prostou, samozřejmou zákonitostí. Nikdo zde neví o přítomnosti živé bytosti, která delší dobu působí na vyhlédnutou matku, přiblíží se k ní určitou částí sebe, vstoupí přímo do jejího těla. Vůlí a zvláštní silou pro ten účel danou oživí se zárodek, jenž byl do oné bytosti, jež se má stát matkou, položen v době, kdy se formovaly její plodící orgány, při dorůstání a dotvořování jejího vlastního těla v době takzvané puberty. Maličký zárodek těla se začne vyvíjet a nabývat tvaru ze dvou stran: zákony danými růstu hmotného těla a pak duševním úsilím toho, jenž si nové tělo chce vytvořit. Dává se mu forma odpovídající záměru onoho nově nastoupeného života na Zemi, jenž se má projevit.

A tak jako se duše účastní růstu dětského těla v matce, tak stejně působí na jeho další růst a rozvoj po jeho narození na svět. Udržuje soudržnost buněk, působí na jeho zdravý chod i udržení rovnováhy vně i uvnitř jeho orgánů. Velmi přitom záleží na tom, jak silný jedinec a jak výrazná inteligence se zrozuje, a také, s jakou minulostí prožitků a činností v té či oné úrovni, s jakým úkolem a osudem. Protože osudy se formují podle předcházejících životních projevů, vtělující se duše přináší si do nového života předurčení. Je buď jen lehce načrtnuto jako pravděpodobnosti anebo celé propracováno až do detailu. Vše se řídí výsledky předcházejícího života v myšlení, slovech i činech, v životním prostoru, kde duše žila.

Podle těchto tajemných, lidem zcela neznámých působitelů se již v těle matky – již v samém zárodku nového těla duše – tvoří předpoklady takzvaného osudu. Intenzita, hloubka myšlení, úroveň inteligence, jsou vázány na určitá nervová a mozková ústrojí i některé jiné tělesné orgány. Proto již v těle matky je vytýčena z velké části cesta duše Zemí, její možnosti i nemožnosti. Procesy tvoření a rozvíjení těla v matce jsou rozhodujícím činitelem pozemského života. Proto je jim věnována velká pozornost od všech, kdo na tomto díle spolupracují s lidskou duší. I ona sama zde ukazuje stupeň vývinu vnitřní síly i vůle, myšlenkové moci i moudrost, jíž posuzuje svou situaci kolem tvoření těla a jeho příštího osudu. Složitého procesu zavíjení se duše do těla zúčastňují se mnozí pracovníci i z úrovní duchovních, a to zvláště tehdy, jde-li o duši nevyvinutou, s malou životností a ještě uzavřeným proudem sil. S dobrou duší při dobudování tělesné stavby spolupracují andělé, s nedobrou duchové z nižších světů. Ona si tak jejich vlivy vtahuje až do samého života. Tak mu hned od počátku vtiskne určitý ráz a charakter.

Vstup duše z onoho světa do hmoty Země je daleko složitější a pro duši obtížnější než je odchod do posmrtného života. Je doprovázen celou řadou procesů, o nichž se zatím na Zemi neví. Nejvýraznější zvláštností je to, že vše je prožíváno za plného vědomí duše až do posledního okamžiku, a tím není jen chvíle, kdy se nové maličké tělo z matky rodí. Vědomí duše i po tomto procesu zůstává ještě v jiné oblasti. Teprve postupně se oslabuje až se ztratí zcela při jedné zvláštní chvíli, kdy se malý mozek začne pevnit a uzavírat, ohraničovat. Tehdy je již nutno s ním splynout, prožít mysterium zvláštní formy smrti, v níž se vstoupí v nevědomí všeho, co je. Jen tak je možno začít zcela nově žít bez zatížení vzpomínek na minulost, které by nedovolily nezaujatý přístup ke všemu novému, s čím se duše ve hmotném těle na Zemi setká.

Protože přechod duše do Země je obtížný, je mu pomáháno různým způsobem. Usnadňuje se kontrolním řízením jeho vývinu, jednak samou vtělující se duší a jejími pomocníky. Proto zdar je zajištěn vždy. Ovšem jsou okolnosti tak silné, že je nutno připustit vytvoření hmotného těla vychýleného z normální formy, dovolit i určitou zrůdnost. To však v případech krajních, kdy se jedná o odpykání těžkých vin, jimiž je zatížena duše, která si nové tělo tvoří, nebo ti, k nimž přichází; dále i ve vzácných případech obětující se andělské bytosti, jež přijme nenormální formu těla z čisté oběti za celý zástup takzvaných kainovců, bytostí, jež vraždily těla úmyslně a s démonickou rafinovaností.

Je proto zřejmé, že je nesmírně složitý i těžký přístup k očistnému procesu, kterým život na Zemi je – až na malé výjimky životů zcela obětních a výkupných, k nimž sestupují duše ze sfér učitelů a vůdců duší nebo přímo i z nebeských oblastí, kde sídlí takzvaní nevinní, duše neznalé zla, a proto od něj zcela čisté.

Protože je zvláštní a ojedinělou formou utrpení, nese výsledky, na nichž se staví i věž tak vysoká, jakou je spása duší – mysterijní proces znovuzrození člověka, zbožštění jeho duše. Bez této formy jí není možno dosáhnout. Jak na jedné straně hmota znesvěcuje, tak z druhé strany i posvěcuje. Ovšem jejím posvěcením jsou mysteria bolestí a smrtí, která jsou nejvýraznějším znakem života na Zemi. Která duše je má do sebe protisknuty, již tím je postavena do Světla Kristova, jež je Láskou Boha obrozující a vykupující toho, na kom její paprsek spočine.

Mysterium bolesti

Lidské tělo velmi sílí každé myšlení, soustředění vůle na určitou věc. Při něm se seskupují prvky těla, silněji a rychleji kolují jeho síly, vydávají intenzivnější výrony své působnosti. Není-li duševní práce, jež by žádala tuto činnost mysli a vůle, je člověk veden k tělesné práci. Ta také žádá soustředění a tím nese zesílení působnosti životních sil. Tím se napomáhá udržení tělesné rovnováhy.

Podobné a ještě silnější účinky má myšlenková činnost při meditaci a modlitbě. Ona sbírá a soustřeďuje již nejen nitečky tělesných sil, ale zasahuje hlouběji do nitra a odtamtud nabírá síly již silnější, zduchovněné, jež mají hojivý účin na vše, co je v duši i v jejím těle choré. Proto duchovní pracovník má předstih před tělesnými lidmi, kteří duchovně nemyslí a necítí. Má naději až i jistotu (podle intenzity své duchovní činnosti), že jeho tělo bude odolné vůči všem nemocem, vydrží dlouhý čas na Zemi žít i v těžkých pracích všeho druhu a nepřízni hmotných podmínek.

V jednom případě však i duchovní člověk tělo nezvládá: má-li v životním úkolu, pro nějž se zrodil, utrpení obětní, jímž se míní těžká vina někoho, kdo ničil tělesné životy, má-li nést důsledky toho, zrodit se pro tento účel a prožívat je. Najde-li se beránek ochotný ulehčit mu tuto hrůzu, musí vzít určitou její část do vlastního pozemského prožitku. Tehdy se zde může ukázat i jako zcela tělesně ochrnutý, všestranně fyzicky slabý. To jsou ovšem případy mimořádné.

Kdo je schopen přijmout cizí utrpení, musí mít již vysoký stupeň lásky v duši a plné spojení s Obětníkem největším – Kristem. To již pak dostatečně vyzbrojí pro tento přetěžký úkol. Vyčerpá-li zásobu sil vlastních, je do nádoby nalévána síla přímo ze zdrojů Božích.

Vstupuje-li člověk do hmotného života, má jedinečnou příležitost v této potemnělé sféře zazářit jako slunce na obloze, vztyčit se nad tůně zla jak bělostný leknín, je-li v něm cit a ušlechtilost, moudrost a čistota úmyslů sloužit a pomáhat. Zlo duši provokuje, nutí ji k tomu, aby se člověk cele k němu připojil, předkládá mu všechno, co jen trochu může zaujmout, zadržet srdce v zajetí náruče světa. V tom však spočívá velikost člověka, dokáže-li překonat svod k cestě povrchem vědomí, kde není problémů života v šíři a hloubce, jaká vyvstává před každým, kdo se zaměří na vysoké ideje Božství a jejich uskutečnění v sobě i celém lidstvu.

Postoj Boha vůči lidem je vždy takový, jaký žádá jeho stav. On zná hlubiny duše dokonale. Vidí-li v ní úhor, zanedbanou zahradu či jen hromady sutin i nepotřebných kamení a ví současně, co z toho plyne, nemůže zůstat jen při pohledu, ale musí zasáhnout. Jeho zásah se děje zvláštním způsobem. Inspirační a intuiční cestou dá pokyn příslušným pracovníkům, jimž jsou svěřeny vývojové cesty člověka, a ti pak obrátí svou pozornost na příliš slabou duši nebo postiženou pohromou následků zla v sobě. Tito pracovníci začnou na ni působit mimo jiné i tím, že seskupí kolem ní velké tísně, jejichž tlakem se ona mění, citliví, setřásá nánosy hrubosti, odkládá krunýř povrchnosti a nezájmu o život, zda je on obrazem božím.

Aby tito pracovníci znali reakce duše na zásahy, musí se ona projevit i mimo svůj vnitřní svět a jednat s lidmi. Při tomto jednání a všech hovorech je sledována, co do slov vkládá, jak tvoří myšlenky, jestli je čerpá z podstaty dobra anebo ještě ze sil zla. Podle toho pak usměrňují své další zásahy do jejího vývoje. Již z toho důvodu je pozemský život velmi důležitý. Skýtá možnost kontroly vnitřního stavu duše, zda je již možno určit – pokud možno přesně – chvíli mysteria znovuzrození, rozzáření a uvedení do činnosti skrytého vnitřního božství v člověku, na kterého se soustřeďují. Myšlenky člověka jsou jim tím, čím jsou na Zemi pro člověka knihy, záznamy autorových myšlenek a tvůrčí práce se slovem. V mysli člověka proto čtou jeho příští osud, neboť jej určuje jeho stav – zda je na výši, či ještě někde v hlubině nízkostí.

Bolest lidského života je znamením, že Bůh duši chce pojmout zpět do Své náruče. Když bolest v ní spoutá zlo, je od něho odvedeno i celé vědomí. V té chvíli potlačené jiskry božských vloh jáství vydají mohutný zářící výšleh, osvětlí celé nitro, a tisíci jiskrami, jež jako drobné kapénky padají do vyprahlosti nitra, zavlaží všechna seménka ušlechtilého citu, všechna malá jadérka dobra do něj vložená při jeho formování v duši lidskou. Ta začnou nasávat lahodnou, životodárnou, čistou Božskou vláhu, nasadí klíčky a vzrostou do svěžesti mladého osení, do rašení květů zasychající jabloně. Hle – zázrak je hotov! Duše v bolesti zrodila dobro, svůj nový život.

Kdyby nebylo těchto tajných mysterií bolesti, jejich silných účinků na vnitřní rozvoj, klesal by člověk dále až k hlubinám, v nichž se zastavuje vývojový pohyb, vše ustrne, ztratí schopnost životnosti, jako v místě, kam se sto let sypou ruiny, kamení a smetí. Mohlo by se dojít až k takové hranici, že by ani návrat v lidství nebyl možný. Ztotožnění se zlem vsunuje člověka do cest a osudů ďábelských duchů, a tak přímo zaklíná do hmoty na celou věčnost života, končící teprve dnem vesmírného soudu, jímž se zruší stávající zákony života projeveného formou a tvarem, jeho životní síly se vtáhnou do Prapodstaty a Prabytí, ukončí se hmotná tvorba. Teprve tehdy by se postavení takového pokleslého člověka změnilo. Jak, to nikdo mimo Boha neví. Počítat čas, v němž toto veliké tajemné nastane, není v možnostech představ ani výpočtů lidských…

Bohatá činnost, jíž se projevuje hmotný zemský svět, nutí duši k zamyšlení, k vynalézání metod práce, k nucené orientaci ve spletitosti názorů a projevů všeho slovesného i výtvarného umění. Zvedá-li se hladina myšlení na vyšší úroveň, zvedá se celý vnitřní život. Mysl jej naplňuje představami, poznatky, úsudky, zkušenostmi. Tím se nitro rozpíná, vzrůstají schopnosti, uvolňují se síly ze skrytých zásob v jáství. Z těchto důvodů i z mnohých ještě jiných je pozemský život pro vývoj duše nepostradatelný. Je-li umožněn, je velká naděje v rychlý spád procesů znovuobnovení. Život ve hmotném těle nese ovšem utrpení když ne jiné, tedy nemoc a smrt. Bolest však je očistnou koupelí duše, přímým průlomem do její hlubiny až k jádru božské jiskry. Je zbořením silných hradeb hrubého stavu člověka. Není-li bolesti, vývoj k dobru se zastaví nebo je velmi pomalý, že za jeden život na Zemi se vůbec žádná změna k lepšímu nepozoruje, neprojeví. Nemůže-li duše za nižšího vnitřního stavu vstoupit do hmotného těla – do mysterií bolesti – pak nemá možnost rychlého postupu na vzestupné cestě. Ne marně byl vytýčen kříž jako cesta spasení.

Každým zrozením do hmoty se opakuje drama pádu a povstání člověka v nitru jeho duše. Vše, co bylo dříve vydobyto a vyvinuto v oblasti dobra, i poznáním smyslu a příčin věcí i citů duchovních, to v určitém okamžiku vstupu duše do hmoty a těla mizí z vědomí. Člověk vstoupí do Země opravdu jak maličký nevědomý tvor k novému studiu života, k poznání účinků dobra a zla. Znovu si vydobývá víru, naději i lásku na všech silách a mocnostech, jež kladou odpor, staví překážky projevům těchto svatých hodnot. Proto každý život duše na Zemi a ve hmotě je neopakovatelný, jako zcela nový, jakoby byl jen zcela jediný ve vědomí – nic před tím, nic za tím duše v těle nezná, nepamatuje si, ať se rozpomíná jakkoli, nic z minulosti nevnímá.

Opakuje-li se něco znovu z jednou prožitého zemského života, pak jen v projevu účinku toho na postavení duše a všeho kolem ní. Tyto obrazy však se zjevují jen ve sférách zvlášť pro toto vytvořených, do nichž se na určitý čas vstupuje po smrti těla, aby tam člověk poznal svůj život tak, jak se projevoval ne podle mínění nevědomých, do tajemství života nezasvěcených lidí i vlastního posouzení, ale v zrcadle absolutních Božích pravd. Je to oblast soudu Božího, před nějž každý dříve či později, ale jistě vstoupí. Jen tam se znovu prožitý život opakuje, avšak ne v prožívání, ale jen v pozorování účinků tohoto života, jeho významu a duchovních hodnot.

Jinak nový pozemský život duše je opravdu jako zcela nový. Před vstupem do něj člověk vše odkládá a jako malé tělíčko rodí se žít. Nahé novorozeňátko, plačící a bezmocné, je obrazem určité skutečnosti stavu, v němž přicházející duše vítá a vidí tento svět. I ten pláč je symbolem očekávaného osudu na Zemi, který – utvořen z účinků životních projevů před vstupem na svět se všemi důsledky nesprávných nezákonných cest – nese úděl těžkostí i utrpení člověka. Vyvstanou proto před nově příchozím nové zápasy se stranou odporu dobra, tvořenou mocnostmi zla, s tím rozdílem ovšem, že rozvinutá vnitřní síla – je-li – snadno vítězí a postup k vzestupu jde rychle. Zápasy vedené s nepřízní a úklady žádají rozvíjení inteligence, úsudku rozumu i zesílení citu. Vyvine-li se postřeh a hodnocení, vznikne schopnost rozlišení dobra i zla, poznání následků obou. Člověk tak má možnost varovat se zlého a vyhledávat dobré. Tím roste do vyšších stavů.

Zrození do hmoty je pro duše důležité a potřebné. Nemůže jí být proto lhostejné, zda možnost takového zrození bude dána. Zůstane-li na nízkém stupni žít někde v temných sférách, kde již dobro v našem smyslu slova není, nemá ani možnost je poznávat, přijmout a vyvinout v sobě a vložit si je pak do života. Zaostává, opožďuje se v postupu, nenastoupí včas vzestupnou cestu, a to nese dalekosáhlé důsledky, těžké až tragické osudy, jež s sebou vleče po obtížných cestách celá staletí. Procesy zrozování do těla a tím do hmoty, jimiž duše prochází po určitý čas než se vyvinou její vnitřní vlohy, než zesílí a zmoudří, vyvine v sobě dobro, jsou prostředky k pokroku, k rychlému vývoji směrem k Božství.

Bytosti v nízkém stavu, jež se projevuje životem bez záblesků dobra, dlí v temných sférách, kde jim tělo tvoří výrony hrubé mysli. Takové tělo nepodlého rozkladu, protože pevná tvrdá myšlenka a silná vůle despoty je stále udržuje. Není-li působeno na tuto myšlenku a vůli, aby se zjemnila, pak není příčin ani možnosti ke změně těla. Jen se změnou myšlení mohlo by dojít ke zrušení onoho hrubého těla, jež je věrným zrcadlem vnitřního nízkého stavu, a proto i tvarů velmi ošklivých. Dívá-li se na ně zbystřené duševní oko, hrozí se jich.

Tísnivá a tvrdá životní forma našeho života nese nám mnohá utrpení. Ale tím právě dává jistotu, že se navrátíme do formy jemné, božské, jež nese všestranné blaho. Utrpení je očišťujícím procesem i skvělým výchovným prostředkem, jenž urychluje vývoj. Ne marně byla řečena slova: Kdo chceš za mnou přijít, vezmi kříž (to znamená přijmi pokorně bolest ve všech formách) a následuj mne. Význam bolesti na vývin andělských i božských stavů je těmito slovy dostatečně vyzvednut, a to způsobem jednoduchým, ale překrásným. Je to onen silný řetěz Michaelův, jímž je ďábelství poutáno. Jen za stavu spoutanosti ztratí svou výbojnou sílu a může být svrženo do propasti.

Člověk ovšem může poutat zlo a zneškodňovat je i jiným způsobem, vědomě vedeným a usměrněným myšlením; i citovým postupem, když dobrovolně, rád a plně vkládá do svého jednání, všech slov, citů a myšlenek dobro i lásku, když se co nejsilněji soustřeďuje na Božské jsoucno, když své srdce denně pokládá do rukou Krista s touhou, aby bylo posvěceno a skropeno milostmi Božství trpícího a tím vykupujícího vše, co touží být očištěno, pozvednuto do náruče čisté krásné svatosti.

Začne-li člověk tuto práci, pak zvolna, ale jistě bolest z jeho života vymizí. Jednak proto, že takový člověk spojující se s Bohem celým srdcem již nevydává ze sebe zlo, a proto ono mu nepůsobí obtíže svým zákonitým návratem, jak se dosud děje podle platných Božích řádů. I z toho důvodu, že mysterium bolesti nahradí zvláštní Boží působnost přicházející jako účinek a důsledek k Bohu obráceného nitra při modlitbě i vytrvalém soustředění celého vědomí na Božství. Vyvstává podobný úkaz jako při utrpení duše: rozhořívají se jiskry božských vloh a citů v jádru lidského já. Spěje se k dokonalosti přímou, ale tajemnou cestou mystického znovuzrozování Boha v lidské duši.

Mysterium smrti

Všichni lidé jsou nespokojeni se životem, jaký prožívají. Přáli by si jiný a lepší, s všestrannými možnostmi uplatnění inteligence a schopností, ale za jiných podmínek. Největší překážkou dokonalé životní radosti je myšlenka na jeho krátké trvání, na samu smrt. Kdyby se i jiné těžkosti uklidnily, potlačilo a vymýtilo se zlo, pokud nebude odstraněna smrt před očima člověka, není možno mluvit o šťastném životě. Ve spojení s jinými vytváří si člověk citové vztahy, rozvíjí k nim v srdci lásku, prožívá ji jako něco krásného, oblažujícího. Smrt však nese nelítostné roztržení jemných vlákének lásky k milým a začne se prožívat velká bolest loučení a rozchodu.

Bolest loučení při smrti drahé bytosti patří k největšímu utrpení života. Máme-li proto na mysli budoucí šťastnější život, je to život bez umírání. Můžeme mít naději, že se tato odvěká touha splní? K odpovědi na tuto otázku je třeba znát příčinu pobytu v Zemi, v oblasti stálého umírání a částečně i to, co stojí za smrtí člověka jako pokračování života v jiné formě. Přímý zasvěcený pohled na věci změní představy o smrti a životě po ní, jež sice dávaly člověku v jistém směru uklidnění, ale protože nebyly správným obrazem věcí, nemožno u nich setrvat. Zkreslovaly by nám skutečnost, oddálily vědomé spočinutí a zakotvení ve vyšším duchovním stavu, bez něhož nemůže lidstvo na své cestě dál.

Když byl člověk příliš životem tísněn, bylo jeho jedinou útěchou, že po smrti duše vstoupí do krásnějšího života – do Nebe. Věřící se k této naději upínal a tak snesl těžký život. Byla to však útěcha nesprávná. Vedla k určité duchovní pohodlnosti a tím neměnila radikálně lidskou duši, jak je účelem každého výkladu věcí lidského života z hlediska vyššího duchovního poznání. Vznikaly představy, že životní obtíže a utrpení jsou něčím, co si duše nezasluhuje a za co má být proto někde odměněna. Nebyl to správně kritický a moudrý postoj k lidskému životu. O hříchu se mnoho mluvilo, byl brán jako skutečnost. Věděl však někdo přesně, co si pod tím slovem představit? Je to nedodržení, úchylka od určitého zákona, který Stvořitel dal životu, aby se udržel ve stálé rovnováze a harmonii, a to nejen u jedince, ale v celé oblasti vesmíru.

Poslední okamžiky lidského života v těle bývají nejsilnější a největší proměnou stavu duše. Na ně se čeká na Boží straně, aby v ochablosti tělesných sil, jež podporovaly jeho vládu nad duší, zapůsobilo se Boží Silou a ta vsunula do duše zářivé Světlo Boží Lásky. Zjihnutí, obměkčení, zcitlivění duše v bolesti nemoci a smrti těla velmi napomáhá útlumu zla v ní. Vede i k jeho přímému zastavení a pak i vyzdvižení nejlepších citů, jež jsou v nitru zasypány a pohřbeny až do hlubin podvědomí.

Na člověka se působí i přes tělo, nestálé ve své stavbě, jež hrozí na každém kroku zhroucením, vychýlením z okružních drah životních sil, jež v něm kolují a udržují jeho chod látkové výměny a proměny. Nebezpečí jeho rozkladu jde jeho životem od prvé chvíle, co vyjde na světlo světa. Jeho stabilita je vratká a nedá se lehce ovlivnit, zvláště je-li mdlý vnitřní stav, myšlenky jak pápěrky, city jako vlažná voda a vůle vůlí dítěte, vrtošivá, neukázněná, na nepravém místě neústupná, na pravém slabá.

Nesnaží-li se člověk o nějaké soustředění se na určitý zájem, studium či práci, marní-li čas zbytečnostmi a slabůstkami pro to či ono povrchně líbivé – jeho myšlenková síla je jako sotva vegetující květina, volní a citová síla jak podvyživené nemluvně, jemuž hrozí rachitida. Za těchto podmínek se stěží udržuje tělesná rovnováha. Její výkyvy nesou zpravidla těžké nemoci a tím velká utrpení. Nastupuje svou úlohu úzkost, strach, vnitřní krize projevená malomyslností i zoufalstvím.

Smrt vyvstává jako poslední nejpřísnější karatel života, neboť sám vznikl rozkladnými prvky sil zla, jež vstoupily do duše, zasáhly všechny její oblasti stejnou působností, jakou má silný mráz na živou krásnou přírodu. Bůh nechal okusit až těchto krajně tvrdých a hrubých účinků porušení božské stavby duše. Jsou jedním z nejzazších prostředků, jichž duchovno používá k sevření člověka, aby z něho pod vlivem utrpení vyšlo to hrozné, co mu dalo jméno hříšník.

Až vodopády slz a řeky vzdechů na smrtelných ložích na své cestě z nitra odnesou všechno zlé a zcela zahladí jeho stopy, obraz smrti se rozplyne jako sůl ve vodě, sněhová vločka v paprsku slunce, dřív než padne k zemi. Nesmrtelnost Všemohoucího se spojí s duší lidskou, a ona, božský prvek života, bude plynout nekonečností, věčností věčnou…

Při umírání těla, když mozek vypoví svou službu přenášení dojmů z duševna do tělesna a opět zpět, jsou ovšem chvíle, kdy vědomí se ztlumí a upadne se do jakési mrákoty až bezvědomí, do stavu, jaký bývá při tvrdém spánku, v němž se nevnímá duševní ani tělesné dění, žádný vjem ani vzpomínka či myšlenka se nevynoří. Místo hmotného mozku ujme se funkce zprostředkovatele vjemů z vnějšího do vnitřního světa duše orgán jiného těla, které se z hmotného těla vysune při jeho odumření. Toto vysunuté tělo je za krátký čas schopno podobné služby, jakou koná tělo hmotné během pobytu duše v něm, když ona přes ně myslí a mluví. Během posmrtného ztišení, při útlumu celého vědomí duše, jež za tohoto stavu nevnímá, není dojmů ani prožitků – přesune se ono do určitého centra tohoto nového tělesného nástroje duše.

Vědomí tam znovu nastoupí svou důležitou činnost zaznamenávání prožitků duše, vybavování vzpomínek, vnímání myšlenkových proudů, postřehování stavů nitra i všech věcí ze strany vnější, ze světa, v němž se nově začíná žít, kde je opět živé dění a nové množství různých osobností, jež tam projevují rozmanitou činnost, po některých stránkách podobnou pracím na Zemi. Život pokračuje dál. Duše jej prožívá, vnímá touže schopností, jakou vnímala život ve hmotné oblasti. Začíná nová kapitola prožitků a zkušeností za malou pomlkou při tělesné smrti. Co duše věděla, ví. Co ji bolelo, bolí až do chvíle, kdy nové prožitky zatlačí staré, dají na ně zapomenout. Především se zapomene na stav, jaký byl před smrtí těla, na jeho těžké nemoci a úzkostné umírání za všech nepříjemných projevů, jak je ještě vědomí sídlící ve hmotném těle zaznamená.

Novými zkušenostmi duše zase více zmoudří, dalšími obtížemi se zoceluje, nutnost myšlení rozvíjí její síly, moci i schopnosti myslet, rozlišovat, usuzovat, hodnotit i jednat. Nová škola života ji přijme jako malého žáka, aby ji zase dovedla o kousek dál ve vědění i vyzrání inteligence, v rozvinutí lásky. Nejvíce však v očistě od všeho nedobrého, co na Zemi konala, ať již ze slabosti či z nevědomosti nebo proto, že měla v sobě ještě v silné působnosti rušivé, rozkladné prvky zla.

Pokud je duše na Zemi, je jí život bolestným prožitkem, protože ji lidé zraňují, má těžce nemocné tělo i jinou velkou obtíž. Co však duše nevnímá, je život za hmotou. Do něj se tělesným zrakem nevidí, a proto se ani neví, je-li hrozný, smutný nebo třeba i krásný a radostný. Netrudí se proto nad tím, co ji čeká, nestará se, na smrt nemyslí. je dost co dělat s věcmi a událostmi, jež jsou bezprostředně v dosahu přímého vnímání a vidění. Když se do posmrtného života duše přímo vsune, vstoupí do nového dění. To, co uvidí, pozná a začne prožívat, nedá očekávaný posmrtný klid, který třeba očekávala, na něj se těšila.

Jací lidé tam nalézají svůj další domov? Jsou to zase ti staří velcí pošetilci, duše nevědomé svého klopýtání, neznalé složitostí života, hrubé i zcela zlé. S nimi se přesune všechno nepřátelství mezi lidmi, rozdílnosti názorů, nepravé iluze, klamy, svody, zrady, smutek i těžký žal. Je možno si proto představit, do čeho takzvaný zemřelý přijde. Posmrtný život je pokračováním svízelného života na Zemi, zadrží-li nízký stav duši na prvních stupních posmrtných sfér.

Všechno, co ruší harmonii a lásku, je duší vnímáno, vše má silnější účinky tíživě pociťované. Hmotné tělo hrubými hutnými silami, z nichž je vytvořeno, částečně chrání a tlumí vlivy nepřátel a nepříznivců, kteří svým vnitřním postojem vydechují přímo smrtící sílu na toho, koho nenávidí a chtějí mu uškodit. Do mysli lidí se ovšem nevidí, cizí myšlenky se nepostřehnou, proto uprostřed největších nepřátel člověk může být celkem v klidu a bez obav se s nimi stýká. Je to jedna z mála výhod zemského života. Na druhé straně se tím však pravý stav věcí podceňuje ve svých výsledcích, nebere se na vědomí nebezpečí zla pro život. Protože je za tělem, uschováno v mysli lidí, skrývá svou velikost, nebezpečí a rozsah vlivu. Proto člověk klidně usíná a vstává každé ráno do dalšího dne a společnosti druhých. Neví, k čemu se probouzí, do čeho vstupuje.

Kdyby se ukázal myšlenkový svět lidí, život na Zemi by byl mnohem těžší než je. Slyšet všechna slova, jež o nás na různých místech lidé pronášejí a chovají ve svých myslích, všechno to nespravedlivé a nespravedlivé souzení, nepřízeň, křivdy, závisti a osočování (smýšlet a mluvit dobře o bližním je, jak se zdá, nad nynější lidskou schopnost), vidět myšlenky jak nepřátelské šípy, ostré hroty a plameny, bylo by jistě člověku peklem. Od toho jsme zde uchráněni. Jak to však vypadá na onom světě?

Bez obalů tělesnosti může duše žít jen v přímých výronech Božského krásna a vznešenosti – v ráji. Nesmírně křehká, něžná a jemná životnost těchto oblastí, i když rozkládá vědomí a bere ohraničenost vlastního já, působí jak láskyplné políbení, na něž se s touhou čeká a které se opětuje se stejnou něhou. nejmenší záchvěv neruší ticho nesmírného Prabytí. Není se před čím skrývat, čeho se obávat – nic netísní, vše jen konejší a laská. Jiný stav však je v oblasti za hranicí této Božské krásy. Čím dále od jejího středu směrem do vnějších okrajových oblastí života, tím více poruch se pociťuje a prožívá. Je to jako vstup z tepla domu do mrazivé sněhové vichřice.

Pokud člověk je ve fyzickém těle, je mu ono silným a ochranným obalem před všemi přímými a bezprostředními doteky vysoce činného zla v proudech myšlenkové moci. I to, že žije ve společenství rodiny a národa, ulehčuje cestu i práci, znásobuje vnitřní sílu. Člověk nejen vkládá do prostoru mimo sebe životní síly, ale také je z něho bere. Od života k životu jde jejich kolování, je jako proudění krve v těle od buňky k buňce a do každého nervu a tkáně.

Za krátký čas však člověk odchází do posmrtné sféry. Při svém vstupu do druhého světa odkládá ochranný obal duše – hmotné tělo – a působí tam bez něho. Tam má jiný obal, ale ne tak silný, pevný i nepřístupný jako je hmotné tělo. Nechrání duši před vlivy provokací a úmyslným napadáním, jež jde od různých nižších i velmi nízkých a zlých bytostí žijících v nízké sféře zvané podsvětí, kterou prochází duše od zla na Zemi neočištěná nebo s ním ještě spolupracující. V této sféře je tísnivé a dost chmurné prostředí, je nepříjemná jak zevním obrazem věcí, tak tlakem na vnitřní život, především cit. V duši proto nastávají nové úzkosti a zmatky, i když se od tohoto života smrtí těla odpoutá. Je to nemilé poznání, že životní nesnáze nejsou jen zde, ale všude, kde působí porušený, do nevědomosti uvedený člověk, jenž nedodržuje Boží řády.

Denně a denně odchází mnoho lidí z tohoto světa na druhý. Mnozí lidé se domnívají, že po smrti těla se vstupuje již do života krásnějšího, přímo do duchovna. Vše je daleko složitější. Není jen život viděný lidskýma očima. On je rozprostřen do nesmírného prostoru, jaký si ani lidé nedovedou představit. Abychom si jej aspoň trochu představou přiblížili, můžeme si jej znázornit domem rozděleným na několik částí, řekli bychom místností. Jsou od sebe odděleny, ale ne tak, aby byly mezi nimi pevné zdi. Z jedné do druhé není možno přímo nahlížet jako do volného prostoru a pozorovat do podrobností způsob života v ní. Každá je jako jeden velký svět s mnohotvárným životním projevem bytostí vyšší nebo nižší inteligence, různé kvality jáství.

Tak jako je zlo vázáno svou mocí na člověka, která jeho účastí roste a odporem padá, tak stejné postavení je při jeho činnosti ve světech posmrtných. I tam vymýšlí léčky a svody k připoutání člověka k sobě pro zabezpečení své moci nad určitou oblastí některých sfér. I ve druhém světě proto člověk musí vyvíjet sílu k rovnováze, aby nepodlehl v nových zkouškách a nezklamal v prověrce svého vnitřního stavu. Čím silnější je při vstupu do nového světa, tím získá pevnější pozici a je mu hračkou přemožení temných sil.

Víme-li o skutečnosti života v jiných světech a formách, pak práce na vyvinutí duchovního stavu má hluboký smysl a význam. Je přípravou na další život duše, aby se naplnila duchovním světlem, jež ji povznese do vyšších světů posmrtných, kde již není úkladů zla, a proto klid, pohoda, jas a mír…

Po smrti hmotného těla nastanou nové starosti o udržení jiného těla, které, i když je z jemnější hmoty než tělo hmotné, přece jen tísní a žádá také vypětí sil pro pravidelný, dobře vyvážený chod. Za určitý čas dochází rovněž k přerušení jeho životnosti. Duše pak vystoupí výš, do jemnější úrovně – je-li zralá pro její zákonnost – nebo opakuje proces vtělení do Země. Vybuduje si nové hmotné tělo.

Cesta duše je plna změn, obtížného budování vhodných těl pro úrovně, v nichž je na kratší nebo delší dobu činná. Prožitky těchto složitostí nepřispívají ke klidu a vnitřní pohodě. Zanechávají hluboké stopy v podvědomí duševní paměti, jevící se jako jizvy po těžkých ranách. Putování z místa na místo, od stupně ke stupni, ze smrti do smrti, od známého k neznámému, je přetěžkými zatěžkávacími zkouškami nosnosti její vnitřní skladby. Je i přísnou školou, jež má vychovat k všestrannosti, vyškolit pro různé a četné úkoly na různých místech vesmíru. Má rozvíjet vysokou myslitelskou inteligenci, potřebnou pro další cesty duše.

I když život je jeden nepřetržitý proud, přímo veletok jástevního bytí, sama bezčasová věčnost – přece je složen z velkého množství vln i jednotlivých malých životů a jedinců.

Posmrtný svět je součástí tohoto světa, je zemí nad Zemí, kterou ale tělesným vnímáním nepostihujeme. O přechodu člověka do vyšších, již duchovních světů se nedá mluvit, pokud jde o duši nesoucí do života rušivé prvky. Taková se sice z těla vysune, ale zůstává na svém místě žít dál mezi těmi, kdo jí byli rodinou, vlastním národem nebo lidmi, k nimž měla jakýkoli nedobrý, nelaskavý, nesprávný vztah.

První stupeň a úsek posmrtného života je na témž místě, kde se člověk pohyboval a působil, jen s tím rozdílem, že hmota této sféry je poněkud jemnější, se slabým prvním paprskem duchovních mocí. Proto prvním pocitem tam přišlého člověka je úleva. Tělo, do něhož přenese vědomí, není tak svírajícím poutem jako tělo hmotné, ale má zase jiné nevýhody. Než začne působit vnitřní stav duše, jsou dojmy za hmotou celkem příznivé. Teprve postupně se vynořují obtíže jako důsledek nerovnováhy osobní, ryze vnitřní i celkové, vládnoucí sféře nového světa. Je to zase shromaždiště duchů nižších i velmi nízkých stavů, a proto je tam život stejně, ne-li více obtížný. Hrubě nebo i jen nelaskavě myslící a jednající člověk nemá naději na lepší život onoho světa. Jakýkoli nedobrý čin na Zemi připoutává duši k místu, kde byl vykonán, i tam, kde vyvstal jako myšlenka nedobrá či nešlechetný úmysl. Uskutečnění zlého úmyslu dokonce vsune duši do míst činu tak hluboko, že jí předurčí sto let těžkostí na něm prožívaných během posmrtného života.

Zlo má strašlivé účinky. Sevře železným kruhem, odejme jakoukoli svobodu rozhodování, protože začnou působit účinky nedobrých činů v neúprosném sledu těžkostí a člověk není schopen se od nich osvobodit. Od zlého činu duše nikdy daleko neodejde. On sám jakoby ji nutil, aby ho vymazala ze svých stop, protože nic trvale zlého lidské jsoucno nesnese. Ono by mohlo svou smrtící silou zcela rozložit vnitřní skladbu, jež by znovu padla do místa, z něhož se stěží zvedla a šla dál. Byla by vyňata z lidství, postavena mimo vývoj, podobná těm, jejichž tělem je kámen. Aby nedošlo k této krajnosti, je duše vedena takovými zákony a vnitřními procesy, jež nesou možnost vše zlé v sobě překonat, zcela zrušit, aby nestálo v cestě do výšin duchovního bytí k Lásce a do Lásky. Proto se duše musí vracet na místa nedobrých činů, jež černě zastínily její životní cesty. Setrvává tam, pokud zcela nezahladí stopy zla a místo stínů nepoloží do nich jas, světlo a krásu lásky v různých formách.

Nepřátelství mezi lidmi a bytostmi nesmí být, protože je smrtící silou, jež by zcela rozložila jejich bytí. Sváže takřka do pevných uzlů život se životem, jedince s jedincem, i národy, jež se sváří a válčí proti sobě. Není osvobození od těchto neblahých pout přinášejících do cesty rozkoly, nepřátelství a bratrskou nesvornost. Jen moudrost jednoho či druhého – dokáže-li se vyvinout za rozjitřenosti vztahů, poznání pošetilosti a nebezpečí zlého jednání – osvobozuje od břemene těžkého následku nepřátelství vůči jakémukoli životu. Lidé se trápí jeden druhým tak dlouho, pokud není mezi nimi vztah lásky, z níž plyne soulad a blahý mír jak pro duši, tak pro vše kolem ní až po ten poslední kámen, květ, hvězdu i oblak, s nimiž se na cestě setká majíc v srdci jasný, zářivý klid.

Láska ovšem spojuje též, její pouta nesou služby ochotné a laskavé pomoci v každé situaci druhých. Nesou však srdci velká oblažení, neboť radost těch, jimž bylo pomoženo, má svůj domeček i v duši pomáhajícího, tam dlouho přebývá a třeba celý život obšťastňuje milou blahou vzpomínkou. Proto darující má větší užitek z toho, co dal, než sám obdarovaný. Láska je božský projev, a ten, kdo jej často klade do své cesty, naplňuje život duchovními krásami. Jimi vstoupí na Zemi maličký, ale pevný nebeský ráj. Ideální postoj, práce, činnost, vztah k životu, sobě i všem je takovým jednáním docílen.

Očistný proces

Celou Zemí se ozývá úpěnlivé volání k Bohu o pomoc již po tisíce let. Život na Zemi se přesto nezměnil k obrazu byť jen malé dokonalosti. Složitěji se komplikoval, hlouběji propadal názorovým zmatkům a ideologiím, z nichž žádná neobsahuje plnou boží pravdu. Pomoc Boží však má svou vlastní cestu, po níž jde k člověku. Přichází z hlubin svého bytí v duši. Projevuje svůj zásah pohnutím se a oživením i rozhořením boží jiskry, jež je čistým, ničím neporušeným jádrem lidské duše. Svou tajemnou činností rozvíjí vnitřní život člověka, usměrňuje jeho jednání, aby se spojilo s činy lásky a myšlení se zušlechtilo tak, že by tvorba myšlenek nesla přínos životu, souladné prvky vkládala do celého prostoru a jej podpírala, rozvíjela do krásy, byla životodárností a ne zmarem a chaosem v prostoru, času a světu bytostí Země i jiných světů vesmíru.

Mnozí věřící by si přáli, aby Bůh zasáhl tak mocnou a viditelnou silou do zmatků světa, že by v jedné vteřině od základu vše ve něm změnil a tak dokázal skutečnost Své existence i Sílu a Moc z ničeho všechno učinit, co by si jen lidská fantazie přála, čím by za duševně lenivého člověka někdo Zemi proměnil v Nebesa, v Království Boží. Jak jsou bláhoví! Tím, že Bůh vložil do všeho zákony, dal jistá omezení i Sobě. Dané zákony jsou vytýčeny nesmírně dlouhým obdobím, jaké si člověk nepředstaví. Zahrnují celé obrovské procesy životního drama člověka, jeho cest z výšin Božství do hlubin až tak krajních, že v nich jakoby vše Božské se ztratilo z obzoru a byl jen tvrdý život hmot. Z těchto stavů a nejnižších životních stupňů zpět do velebnosti Božství vyvíjejí se procesy zrání člověka.

Každá událost v těchto procesech má zvláštní duchovní poslání i dobu, v níž upoutává pozornost žijících. Vše v tomto díle je rozpočteno, naplánováno, vyměřeno, položeno do dálek, šířek i hloubek pro služby a význam všeho. V gigantických vševesmírných plánech nemohou se životní zákony měnit každým dnem nebo nahodile se přesunovat věci života a dávat z místa na místo. Snad by to šlo tehdy, kdyby zde nebylo souvislosti věcí v celém širokém okruhu jsoucna, kdyby život a život byly zcela samostatné, na druhých nezávislé složky a projevy Božství. Protože jsou jen Jím samým a Ono samo je jimi rozprostřené do prostoru, nemůže se jedinec vyjímat a dávat pod jiné působnosti, aby nemusel respektovat věci vedle sebe.

Složitá, ale pevná skladba vesmíru nesnese úchylky ani výkyvy v propočtu Božím. Neslo by to stálé katastrofy, nesmírné těžkosti, zdržování celého vývoje v rozvíjení vesmírné životní skladby i všech cest k nejvyšší dokonalosti. Jestli se zdá, že ony trvají a jsou průvodním zjevem hmotného života, pak jen proto, že hmota je mimo jiné i zkušební dílnou únosnosti zátěží zvratů a opaků, jež se mohou naskytnout při tom či onom jevu vyvolaném rušivým prvkem negací, jež jej dodává do procesů vývoje myšlení člověku vychýlenému z absolutní lásky.

I každý atom je střežen, je mu vymezen prostor, který je rovněž pevně uzákoněn, aby udržel svou vnitřní skladbu sil. I na něm, ač se zdá nepatrný, spočívá rovnováha hmotných vesmírných těles v nich samých i jejich rozložení v prostoru. Soudržnost silám v tvaru dodává zákonitost.

I lidský život je svým způsobem určitým tvarem. Proto i on musí mít pevnou skladbu působení sil v něm a přísně zákonitou dráhu jejích koloběhů v celé oblasti, kde je jako živý činný pracovník i jako nositel obrazu toho, co je věčné, neměnné a jako bez pohybu, co je samo malé slovo: jsem. Ani na Zemi se nemohou přehazovat koleje, aby životní cesty se rázem obrátily do jiných směrů podle přání nevědomých, do Božích plánů nezasvěcených lidí. Člověk musí vědět, že vesmír je živý, s bezpočtem životních forem. To, co je na Zemi, je z celkového počtu jen malá část. Největší a nejsložitější dění je skryté před zrakem lidí. Nevěří-li tomu, nic to na věci nemění, neubere to na existenci jiných, jen ji ztíží a komplikuje.

Neznáme-li místa rozložení sterých neviditelných životů ve hmotném i duchovním vesmíru, o jejich okruzích působnosti, potřebách, těžkostech či radostech, nemůžeme správně hodnotit životní situace své ani všelidské a hlavně ani to, jak je třeba jít a co dělat, aby naše cesta nestála v cestě druhého, nám neznámého tvora v jiných úrovních či hmotných světech. Bůh proto za nás řídí cesty života. Nečekejme viditelné zázraky, náhlé přesuny a obraty, trestání lidské hříšnosti způsobem, jenž by náhle překvapil celý svět. Kdyby přišly tak dlouho čekané Boží tresty, padly by na všechny. Žádný, kdo je v lidském těle, není dokonalý tak, aby se nemusel obávat Božího soudu.

Kolo životních dějů se otáčí pohybem tak rychlým, jaký mu určil Boží plán, v němž jsou zahrnuty všechny vývojové vzestupné i sestupné cesty všeho tvorstva. Každá hodina času, do něhož je jeho život rozložen, vždy na jednom místě přinese některému z nich velké štěstí. Ono se usměje na každého, až přijde chvíle, kdy Bůh se k němu obrátí se Svou náručí nesmírné Lásky, aby jej nasytil lahodnými pokrmy prožitků blaha a míru, dojmů ze života v Bohu.

Bůh nejlépe ví, jakou cestu lidská duše prokonala, kudy šla, s čím se setkávala a jak hluboce se změnila během svého sestupu do hrubé hmotnosti. Neodsuzuje ji za to ani netrestá. Má-li ona těžkosti, je to důsledek jejího stavu, v němž je v činnosti prvek smrtících sil – zlo. Ten v ní pohřbil vnitřní krásu, jemnocit, jímž se vědomě nazírá do Božství. Přísně však na duši žádá, aby odstranila všechno, co se na ni během času navršilo jak hromada kamení a co je želvím krunýřem tvořícím neprostupnou skořápku božskému jádru v ní, že ono nemůže pronikat z hlubin já k vědomí člověka, zářením svého světla probouzet jeho nitro jak slunce jarní zemi k rozkvětu a plodnosti, z níž vzchází sladké ovoce lásky života k životu.

Lidský problém je vysoce složitý, neboť život člověka je vázán i na celé řady bytostí andělských i ďábelských včetně životů, jež jsou teprve ve stavu počátečně zárodečném. Do všech těchto životů projevených různým stupněm inteligence i pouhým vegetováním člověk nějakým způsobem zasahuje, je ovlivňuje. Jejich vývoje předepsanými liniemi jsou jen tehdy možné, je-li zvedán do výšin Božství člověk. Klesá-li on nebo nestoupá-li rovnoměrně stupeň za stupněm, jsou v nebezpečí všechny

další