Doslov ke knize modliteb
Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala
© Božena Cibulková.
Přepisy textů z originálních rukopisů a první redakce J. V., 1950 –
2003.
Když byla skončena práce na
těchto modlitbách, tu se před duševním zrakem ukázala krásná kniha vázaná ve
stříbrné vazbě. Bylo to překrásné stříbro, téměř bílého lesku a třpytu. Rovněž
spona, kterou byly obě desky spjaty, byla ze skvoucího stříbra s jemným
květovým vzorcem jako vytepaná dovednou, přímo mistrovskou rukou. Na deskách
byly rovněž krásné ornamenty plné ptáků s rozpjatými křídly v plné síle letu.
Dívám se v úžasu na tuto krásnou věc, a hle, spona se uvolňuje, kniha
se otvírá. Listy zašelestily jako pohnuty tichounkým vánkem, který kolem
zavanul a lehounce listy obracel. V tom okamžiku zazněla překrásná líbezná
hudba, tak dojemná a tklivá, že se slzy z očí řinuly. Byly v ní tisíceré tóny,
jež vyjadřovaly hudbou mluvu lidského srdce. Ozýval se v ní nezměrný žal a
veliká tesknota, neukojená touha srdce, touha duše po lásce, něze, oddanosti,
věrnosti i kráse, ozývaly se v ní tklivé melodie němého velikého obdivu hluboce
pokorných, zbožňujících myšlenek.
Dojata naslouchám a najednou cítím, že nejsem sama. Mimoděk se otáčím,
abych se podívala, kdo se mnou naslouchá této podivuhodné hudbě. Jak jsem byla
překvapena. Kolem mne do kruhu stáli andělé. Užasla jsem nad obrazem, neboť
poprvé jsem před duchovním zrakem spatřila tyto nebeské bytosti v tak velkém
počtu a tak zblízka.
Zdálo se mi, že se dívám do nádherné duhy, jež mě kolem dokola ovíjela
jako pás barev a světla, krásy opravdu nebeské. Pozvolna se tato duha změnila
ve skvoucí diadém, jímž byla ovinuta hlava Kristova. Její podobu jsem
nespatřila, ale silně jsem cítila, že On sám stojí uprostřed andělů a oni
objímají láskyplně Jeho nohy, Jeho ruce, srdce i hlavu tak, jakoby chránili a
kryli Jeho svatost, Jeho nedotknutelnost.
Když jsem si chtěla prohlédnout podoby andělů zblízka, začal mne
přecházet zrak. Jakmile jsem se upřela na jednoho, spatřovala jsem lehounký
obláček zářící jemné barvy, téměř průsvitný, průhledný jako křišťálová koule.
Takových jemných obláčků vznášelo se kolem dokola, splývaly v sebe a zase se
oddělovaly jako samostatné bytosti.
Tento živý pohyblivý obraz krásný, že si takový člověk nedovede
představit, pojednou se zastavil. Opět to byla překrásná, harmonicky sladěná
stuha barev, duha nadpozemské krásy. V nastalém tichu opět slyším něžnou
krásnou hudbu linoucí se z otevřené knihy, vázané ve stříbře. Hudba se
zesilovala, téměř bylo slyšet jednotlivé tóny. Zahloubala jsem se do
naslouchání hudby a skoro zapomněla na krásný andělský obraz. Snad to bylo tím,
že tento obraz byl vystřídán jiným obrazem, jiným prožitkem. Aniž bych věděla
proč, padl můj zrak dolů. Pod nohama se mi jevila Země. Je téměř celá zahalena
černým mrakem, jen tu a tam probleskují světélka. Dívám se v tu stranu, kde
pode mnou se třpytí světélko jako svatojanská muška v noční tmě. V tomto
světélku však vidím celý svět. Vidím jej jako velikou pevnost, vystavěnou z
těžkých kamenných kvádrů, jako veliké vězení s věžemi i s podzemními sklepy.
Kolem dokola byla pevnost obehnána hlubokým příkopem, plným kalné vody. Pozorně
prohlížím stavbu téměř bez oken, bez dveří, temnou a hrozivou.
K sluchu mi počíná doléhat jakési úpění, pláč a nářek, jakoby tam někde
uvnitř kamenného hradu či vězení někdo nevýslovně trpěl. Toto úpění se
zesilovalo. Zachvěla jsem se v hloubi duše, neboť zřetelně jsem rozeznala
lidské steny, pláč a volání o pomoc, slyšela jsem úpění, jako když člověk leží
někde na bojišti v těžkém smrtelném ranění, plný ran, plný strašných bolestí
těla. Tyto nářky byly tak úzkostné a bolestné, že jsem si v duchu zakrývala uši
a chtěla utéci daleko, odkud by ke mně nedolehly a nerozdíraly duši. Avšak
marná byla touha po úniku.
Cítila jsem, že jsem přivedena na toto místo, že musím vidět a slyšet,
že musím pochopit tajemství zjeveného obrazu. A tak svíjíc
se takřka hlubokým dojetím, soucitem a hrůzou nad nešťastníky tam někde uvnitř
trýzněnými a mučenými všemožnými způsoby, prostupovala jsem duchovním zrakem
kamenné zdivo, jako bych chtěla spatřit ty, kteří prožívají svá utrpení.
Jak jsem prostoupila zdi, naskytl se mi nikdy nevídaný a netušený
zvláštní obraz. Celá budova byla vevnitř rozdělena na nespočetné světničky, či
cely vězeňské, obklopené a navzájem spojené celou sítí chodeb a chodbiček. Byla
to úžasná, přímo geniálně řešená stavba jako veliké, převeliké město s
miliardami obyvatel, z nichž každý měl své bydliště, svůj přesně ohraničený
prostor k pohybu. I chodbičky, kterými se přicházelo do vedlejších i
vzdálenějších cel, byly přesně ohraničeny, byl jim vymezen směr i prostor.
A v tomto bludišti, v těchto těsných vězeňských celách, viděla jsem
lidské bytosti. Všechny byly uvězněny. Mnohé měly na rukou i na nohou pouta,
některé dokonce byly jako přikuty k těžkým železným kruhům, jiné se zdály
zazděny, jakoby byly odsouzeny k smrti zadušením. Ani jediný paprsek světla k
nim nedocházel, ani čerstvý vzduch neproudil. Všechny pak bezmezně trpěly.
Pohled na tolik utrpení byl otřásající. Hrozné chrastění řetězů,
vyvolané smýkáním a touhu po uniknutí, ozývalo se ze všech stran. Pláč, nářek,
úpění a volání se rozléhalo po celé zemi. Zoufalé prosby prorážely kamenné zdi
a stoupaly vysoko nad toto strašné lidské vězení, jakoby chtělo přivolat pomoc
z jiného světa, který je mimo ně, který je někde daleko, tam, kde svítí slunce
a třpytí se hvězdy, kde létají a zpívají ptáci, kde je čistá a modroučká
obloha.
Avšak v tomto druhém světě bylo ticho, odnikud nebylo vidět přicházet
pomoc. Dívám se dolů na plačící, naříkající lidské bytosti a nezměrná lítost
nad nimi mne zaplavuje.
Bezradně stojím, nevědouc co činit, čím prospět, pomoci, jak
vysvobodit, jak zachránit lidské duše uvězněné v těle, uzavřené v zemské
pevnosti, jak jim dopomoci ke svobodě, ke světlu, ke slunci a hvězdám, jak jim
dát křídla k povznesení, jak je přivést k volnosti ducha.
Naslouchám nespočetným plačícím hlasům a počínám v nich rozeznávat
tesknou píseň i jemné akordy strunného nástroje. Hledám očima zpívajícího i
hrajícího a spatřuji krásnou dívku i krásného jinocha, oba ve vězení. To panna
- lidská duše - city svými zpívá, a panic - lidský duch - myšlenkami svými
vyluzuje tklivé akordy jako kdysi Dalibor svými houslemi.
Tak jako tento středověký hrdina vyvolal soucit kolemjdoucích a oni
naslouchajíce jeho hrám shromažďovali se kolem jeho vězení a podávali mu do
okénka rozličné dárky i penízky, tak i zde se mi zdá, že je všude kolem plno
neviditelných účastníků, kteří se mnou naslouchají a stejně jako já jsou dojati
a touží podarovat ty, kteří dovedou duši rozezpívat a ducha rozeznít.
A opravdu, jakmile jsem ucítila přítomnost neviditelných, opět se mi
vrátil původní obraz, v němž jsem stála v kruhu andělských duchů.
Temnotu zemského světa vystřídala záře a jas, vycházející z jejich
průsvitných obláčkových těl. Opět jsou zde duhové barvy a nevýslovná harmonie.
Avšak nyní se ještě počíná ozývat opět hudba a zpěv. Zpěv velebný, jásavý a tak
krásný, že se v něm takřka srdce rozplývá.
Naslouchala jsem tomuto vznešenému zpěvu, který byl hymnou Bohu. Cítila
jsem propastný rozdíl mezi světem ducha a světem Země. Poznala jsem, že její
obraz jako pevného, těžkého vězení duše i ducha je nejvýš výstižný a hluboce
symbolický. Na Zemi pláč, bolest, utrpení těla i duše, a zde, ve světě ducha,
čistá a krásná radost, volnost, vzlet, krása i nádherná harmonie.
Při tomto srovnání ještě více jsem zesmutněla, ještě více jsem želela
člověka na Zemi, ještě více toužila něco učinit pro zmírnění jeho obtížných
stavů a přinést mu zvěst o světě krásnějším, o životě smavém a krásném jako
jarní den, o životě ducha osvobozeného od zemských pout.
Svým smutkem jsem dojista zapůsobila rušivě v tomto andělském světě.
Hudba i zpěv umlkají a kruh kolem mne se počíná zužovat. Andělé se přibližují
víc a víc. Zdá se mi, že mi něco podávají, že tisknou mé ruce. Při tomto
stisknutí cítím něco v rukou. Ruka nahmatala knihu stříbrem vázanou, tu, jež mi
byla na počátku ukázána. Uchopila jsem ji pevně do rukou a mimoděk ji otevřela.
Na prvním listě bylo napsáno věnování:
Trpícím, hladovým a žíznivým vězňům věnují přátelé Kristovi.
Vděčně jsem se podívala na šlechetné dárce. Zrak můj se setkal s
krásnýma andělskýma očima duhové barvy, s tváří bíle průsvitnou, s ústy
krásnými jako jabloňový květ. Tato ústa mi říkala:
Šlechetná pracovnice, podíleli jsme se na tvém díle, neb nás Pán
vybídl. Přišel čas, že mnozí vězňové budou vyvedeni, mnohá utrpení zhojena, neb
Kristus vychází a jde je osvobodit. Ti, kdo Ho vzývají a k Němu s láskou lnou,
vstoupí s Ním na nebesa. Připravujte se. Přes naše ruce jdou Jeho milosti.
Pohleď, co jsme dostali pro ty, kdo tuto knihu obdrží. Přes ni se každý
dohovoří s Pánem a dostane díl milostí, které jsou určeny těm, jejichž nitro
kniha dojme a otevře. -
Po těchto slovech mne ovanula libá vůně a já vidím v andělském náručí
záplavu bílých růží. Anděl je vložil všechny na otevřenou knihu v mé ruce a
počal obracet list za listem. Za každý list vkládal určitý díl těchto
překrásných symbolů Kristových milostí.
Kniha se po jejich vložení stala těžkou, velmi těžkou, takže mi
připadalo, že mám v rukou vzácné poklady, samé drahé stříbrné klenoty, kterými
se budou platit dluhy všech provinění způsobených člověkem.
Držela jsem knihu s posvátnou úctou, užaslá a dojatá nad velkými dary a
milostmi, které jsou tak dány lidským duším. Vroucně jsem začala děkovat dobrým
andělům za všechno, co dobrého a šlechetného činí, za jejich účinnou pomoc a
porozumění s člověkem, s jeho těžkostmi, s jeho utrpením těla i duše.
Jak jsem začala děkovat, krásný obraz se mi počal rozplývat. Nikoho
jsem již neviděla u sebe, vše zmizelo jako luzný, krásný sen. Jen vzdálená
jemná hudba byla odpovědí na můj dík, byla mi důkazem, že můj dík byl slyšen.
Ve vzpomínce na tuto krásnou chvíli vědomě prožitou odevzdávám tuto
Knihu modliteb, toto malé dílko, do rukou lidem v upřímné snaze, aby opravdu
přineslo jejich duším omilostnění, aby bylo posilou, pomocí i povzbuzením k
účinnější duchovní práci, k životu s Kristem a v Kristu, aby všichni nastoupili
cestu k Ježíši Kristu a na ni setrvali až do konce.
A. B. C.