Vyznání

Ježíši Kriste, přicházím k Tobě, abych s Tebou pohovořil o sobě, na chvíli svou mysl odpoutal od těla a obrátil se celou duchovní podstatou k Tobě. Chci se přiblížit k Tobě víc než dosud člověk dovedl a směl. Chci vědět, zda jsem schopen probudit se z dosavadní vnitřní dřímoty a otevřít se dokořán proudům milostí, které dáváš člověku.

Jednou z velkých milostí je podivuhodná síla víry oblévající jasným světlem cestu dosavadního života a tím zjevující nedostatky v myšlení, citu i konání.

Často jsem Tvé jméno ústy vyslovoval a volal Tě ku pomoci ve svých obtížích a pak spokojeně uléhal ke spánku v domnění, že konám, čeho je třeba pro spasení. Takto myslel můj rozum, neznal jsem do hloubky význam Tvých Slov. Nechtěl jsem jim rozumět, nedbal Tvého varování, pokynů a rad. Nepřipomínal jsem si Tvá slova blahoslavící prosté duchem, chudé na chytrosti lidského rozumu, který čím více se rozpíná po Zemi, tím menší je na duchovních úrovních. I můj rozum se nechal oslnit světem a svedl mě z cesty hlubokého duchovního cítění.

Nepřijal jsem Tě za Učitele svého života. Zapomněl jsem na duchovní život a položil svůj zájem do věcí hmotných, pomíjejících v okamžiku smrti. Žil jsem pro hledání moudrosti světa, které se rozum koří a jí podivuje. Měl jsem zájmy člověka, jenž poddává se životu Země, aniž ponechává v srdci místo věcem Božím. Nenechal jsem promluvit své duši, jejímu skrytému vnitřnímu citu, který člověka vede k Bohu.

Byl jsem však nespokojen sám se sebou, cítil v duši prázdnotu. Mysl byla stále neklidná a rozběhlá na mnohé strany za hmotnými potřebami života, bezradná v těžkostech, neschopná řešit problémy, vcházet na klidné cesty. Vyčítal jsem si nejednou, že jsem jako nevědomé dítě. Málo jsem nad sebou uvažoval, zřídkakdy sobě naslouchal. Jen povrchně jsem myslel a modlitby byly bez účasti celé duše.

Ježíši Kriste, Ty jsi odhalil mou dosavadní slabost a vedle ní postavil své přání, jakého si mě přeješ mít, jak mám započít čistý duchovní život.

Daleko přede mnou září Tvůj vzor. Já jen ruce vztahuji a toužím víc a více se k němu přiblížit a svému kroku dát rychlejší pohyb, abych se nelekal té dálky k němu. Chci ji umenšovat každým dnem, každým okamžikem svého pozemského života. Dokáži to, dojdu alespoň tak, že bych se dotkl Tvých nohou a objal je pevně a již trvale? Vroucně, celým srdcem po tom toužím.

Prosím Tě, láskyplný Ježíši Kriste, podej mi ruku v ústrety a přitahuj mne. Doufám v Tvou lásku, soucitnost i pochopení člověka. Věřím, že pomůžeš mé snaze a ukážeš mi

nejlepší a nejúčinnější způsob, jak rozjímat, myslit a cítit, jak mluvit a žít, aby cesta k Tobě a cesta s Tebou k Bohu Otci byla šťastně nalezena a prožita.

Toť můj cíl, k němuž mě láska i milost Tvá provázej.

Utvrzení víry

Bože skrytý, jak mám s Tebou mluvit, jak Tě oslovit a k Tobě se obracet ve chvílích, kdy lačním a žízním po prožitcích, jaké svět nedá?

Hledám slova, která by vyjádřila, co nitro cítí, když mysl je neklidná, zmatená, srdce zarmoucené nad těžkým životem člověka, zlem světa, když je zastřen obraz vyššího života. Kam však nedohlédne lidské oko, tam duše tuší věci tajemné, posvátné a krásné. Nezná je však, neumí je nazvat jménem, protože to jsou Tvé věci, Bože tajemný a skrytý.

Všechno tvé je nevystihlé a nepochopitelné jako Ty sám. Avšak Ty ses již projevil a promluvil k člověku. Bylo to v čase, kdy člověk propadl hříchu, žil v temnotě a nevěděl, v kterou stranu se obrátit při hledání světla a pravdy života. Tenkrát Tvá ruka napsala Zákon Tvých přikázání.

Mnoho času přešlo a člověk se od té doby naučit Tebe hledat, věřit v Tvou všudypřítomnost, všemohoucnost a vševědoucnost. Člověk o Tobě mluví, vzývá Tě a hledá u Tebe pomoc a ochranu ve všech dobách svého života, když doléhá tíže, bolest i zoufalství.

Jak krásné, šťastné, jak blažené je vědomí, že bdíš nad člověkem, vedeš jej a chráníš. On bez pomocné ruky je na Zemi slabý a bezmocný jak malé dítě. Vichřice zla se do něho opírá, jeho kalné vody podrážejí mu nohy. Kam by jej dravé živly zanesly, kdyby Tvá ruka pevně a silně nepodpírala zoufajícího i doufajícího?

Uvědomuji si, že i já jsem vydaný nepřízni zemského žití. Kdo mne ochrání, u koho mám hledat pomoc? Mé síly ochabnou, když nemoc uchvátí tělo, zloba nepřátel, zrada přátel, mnohé křivdy i zklamání dají silný úder duši, že se až zapotácí a zatápe rukou v prázdnu, hledajíc opory.

Jak šťasten je věřící a doufající, který v onom prázdnu ucítí Tvou ruku, Bože všemohoucí. Jaká úleva a síla přijde do jeho duše. Kdo si však zaslouží Tvé ruky, komu ji podáš? Zajisté tomu, kdo věří, že ona neviditelná, ale pevná, silná a laskavá ruka Tvá všechny věci řídí, stále bdí a zná lidské slabosti. Kdo takto v ni věří a ji hledá, o ni se také plně opírá, jde životem jako dítě vedené rukou svých rodičů, opatrované péčí otce i láskou matky.

Bože skrytý, Otče starostlivý a láskyplný, chtěl bych se stát Tvým dítětem, vložit ruku svou do Tvé. Chtěl bych ji nalézt v tápání i hledání pravých cest života, kdy duše touží jít výš a k Tobě nejblíže.

Myšlenky mé, chci vás vést za hranici lidského světa, kam duch a duše touží. Následujte mou vůli, zklidněte se a upněte k Bohu.

Bože, mám k Tobě prosbu velikou a neskromnou:

Pohlédni, jak se chvěji dojetím. Cítím dotek neznámé, tajemné a divuplné síly, kterou jsem si dosud plně neuvědomoval. Když si ji však plně uvědomím, pocítím blahodárnost víry v Tebe. Myšlenky se vznesou do výšin zvláštního velikého světla. Bože, je to světlo víry v Tebe.

V dojetí se hluboce skláním před tímto světlem a prosím:

Bože, oblej světlem víry v Tebe mou duši tak silně, aby byla šťastna vědomím, že Bůh dlí u ní v blízkosti a ona navždy v Něho uvěřila.

(Denní cvičení myšlenkové:)

Bože skrytý, uvědomuji si víru v Tebe. Nechť je mi světlem dnešního dne, ať ani jediný krok mne od tohoto světla neodvede do tmy hříchu, úzkosti a beznaděje.

Útěcha naděje v Boha

Bože dobrotivý, jsem obklíčen mnohou úzkostí, pokušením a zmatkem nejistoty. Avšak víra v Tebe vkládá do duše seménko klíčící a rostoucí v zeleném políčku, na němž zraje plod víry, svatá naděje v Boha. Ta působí v mé duši pravý zázrak. Dává pocit radostné úlevy vědomím, že mé žití se neztrácí v prázdnotě nebo věčném skončení.

Uvěřím-li jednou v Tebe, Bože, současně s vírou přichází poznání, že v Tobě je věčnost, počátek, původ i příčina všeho dění. Tím i já a můj celý život dostává jinou tvářnost a význam. Místo úzkosti a pochybnosti o ceně života, jeho trvání a konci, probouzejí se pocity naplňující ji podivuhodnou silou, že pevně a rázně odmítnu všechna klamná zdání, kterými ji obestírají smysly mého těla.

Věřím, že od Tebe, Bože, život jsem obdržel, v Tobě jej žiji a v Tobě v něm trvám navždy. Neztrácím se a nekončím své vědomí, myšlení a cítění, přijde-li hodina, kdy tělo ztratí oživující sílu umožňující mi celý složitý proces života na Zemi. Věřím, Bože neviditelný, že Ty Duchem jsa, mého ducha jsi stvořil. Proto já duchem žiji, v duchu trvám a jím se stávám hodnotou, jednotkou celého nesmírného viditelného i neviditelného života.

Ve víře v Tebe, Bože, vzešla mi naděje, ona velká síla posilující a obrozující mou duši, že jsem jak znovuzrozen pro život v Tobě, pro život ve věčnosti. Dnes mi proto nezáleží na dnech života Země, které jsem posud tak úzkostlivě střežil a počítal. Vím již, že čas není strašným a neúprosným přibližovatelem mého konce a zániku, ale radostnou přehlídkou vykonaných úkolů, které mi určil Bůh, že je radostným a nadějným začátkem nového života, nových poznání a prožitků, které jsou v Bohu, v životě nekonečném.

Jak velkou proměnu ve mně způsobila víra, světlo mého života! Odešly stíny z mé duše, otevřela se mi cesta k životu věčnému. Naděje, květ vyrostlý z tvrdé půdy Země, po níž mé kroky se ubíraly bez radosti, těžce a namáhavě, zkrášlil tolik pustinu mého srdce, že nestačím se podivovat, radovat. Radostno je mi nyní žít, radostno myslet, vím-li, že dny mého života, každá jejich hodina je hlubokým prožitkem myšlení a citu, je rychlým postupem v cestě duchovního života v Bohu. Světlo víry mi září v mysli, naděje v pomoc Boží dává pevnost mému kroku, duši lahodnou vodu občerstvení.

Víro má a naděje, buďte mi navždy ku pomoci, buďte mou útěšnou posilou. Nechť vámi se vždy všechno ve mně zemdlené vzpřímí, mysl neklidná ztiší, a srdce po Bohu touží a vždy volá:

Bože, v Tebe věřím, v Tebe doufám a v Tobě mám život věčný.

Rozjímání o lásce

Vzývám Tě, Ježíši Kriste.

Představuji si v duchu všechnu dokonalost,, jíž ses projevil za svého sestoupení v zemský svět, když bylo třeba dát člověku vzor života, aby lépe chápal, jak má žít, co činit, čím vyvinout vlastní dokonalost. Uvědomuji si, že z Tebe, Ježíši Kriste, vyzařuje nejvyšší láska. Chci proto rozjímat o této kráse života, kterou všude vkládáš, jí vše posvěcuješ. Nelze mi však ji plně chápat. Nelze mi proniknout do hlubiny jejího zdroje, promyslet a procítit onu tajemnou a divukrásnou sílu lásky, rodící všechen život a dávající mu bytí, trvání a vědomí jeho spojení s Bohem.

Mohu jen tušit, že jiskra této zářící krásy byla vložena i do mé duše. Uvědomuji si její přítomnost ve svém nitru, kde vnímám bolest, radost, dojetí i velké úzkosti těžkých chvil. Cítím v sobě tajemný pohyb jemného citu skrytě řídící můj život, dávající tichoučké pokyny a vnuknutí, jak žít a pracovat, mít vědomí trvání života v Bohu.

V těchto zvláštních chvílích vstupuje do nitra tiché blaho jako něžné políbení teplého slunečního paprsku. V duši se ozývá cit lásky, vyvolávající nejčistší a nejjemnější city, myšlenky a slova.

Ach, té radosti a toho štěstí, které tím okamžikem naplní duši, kéž by jim nebylo nikdy konce. Jen na kratičko však má duše tento krásný stav, který ji rozzáří a rozjasní, dá krásu, blaženost i tiché vnitřní štěstí. Brzy však vymizí jeho světlo a duše se opět schoulí jako plaché ptáče do svého hnízda, chvějíc se zimou.

Člověk by se mohl stát šťastným přiblížením se k Tobě, Ježíši Kriste, přijetím lásky Tvé v sebe, vložením jí do myšlení a jednání. Proč však nemám tolik vnitřní síly, abych se zmocnil skryté skvělosti lásky, ji v nitru trvale měl, nedovolil jí odejít ze srdce, z celého vědomí?

Když se pozorněji zahledím do nitra a zkoumám, kdy a v jaké chvíli se ozývá cit lásky v různých odstínech, shledávám, že se tak děje, vidím-li obraz dojímající krásou, slyším-li oblažující slova a pozoruji věci nacházející odezvu v mém nitru. Také při konání práce, která nese úspěchy. I tehdy, přijde-li do blízkosti mně milý člověk, ozve se cit, vědomí ožije, duše se cítí klidna i šťastna.

Jakmile však nejsem v blízkosti věcí a lidí mně milých, myšlenky opět jdou všedními cestami bez vznětu a vědomí lásky. Proč pohasíná z nitra vzešlé světlo citu, skryje se opět do hlubiny duše jako kámen hozený do vody?

Ty, Ježíši Kriste, mi odpovídáš, že je tak pro mé povrchní lidské vědomí, nestálost citu, slabé duchovní myšlení. Připomínáš mi, jak často city opomíjím, nechávám vyvanout z mysli vědomí lásky, její přítomnosti v nitru nevěnuji pozornost. Proto ona jen na chvíli prozáří prostor duše a jako z nebe padající hvězda zapadá v neznámo.

Říkáš mi:

Pozorněji se dívej, kdy a jak zapadá, kde zůstal její poslední třpyt. Obnov si zažitou a procítěnou krásu, vyvolej znovu citové vzrušení, mír i tichý soulad, který nese duši láska. Rozehřej a rozněť nejčistší oheň skrytých citů. Nadchni se k dobrým činům, které tě se mnou spojí, lásku šíří v srdci vlastním a nesou dál a dál životu. Vstoupí-li do tvého vědomí láskyplné city, uchop je pevně vůlí, poznej jejich vlivy, pozoruj jejich cestu duší. Dívej se do sebe, jak jsi krásná jejich přítomností. Věř, nepoznáš se v obraze duchovních krás láskyplnosti. V poznání změn v tobě učiníš první krok na cestě naplnění vzoru lásky mé. -

Volám a prosím z hloubi své duše denně:

Bože můj, Ježíši Kriste, dej milost poznání duchovní lásky, její plnosti ve mně vždy, ve všem a na věky.

Modlitba pokoje

Připravuji své nitro k přijetí pokoje Božího.

(Chvíle soustředění a ticha.)

Těším se na Tebe, Bože můj, nejvyšší Láskydárče. Toužím po spojení s Tebou, Kriste, můj Mistře, Učiteli, Zasvěcovateli, Vykupiteli a Spasiteli. Raduji se ve svém nitru, že Ty sám mi podáváš ruku a chceš mne vést k Otci.

Vím však, že nemohu se s Tebou spojit, jsem-li lidsky neklidný a mám slabou lásku v srdci. Vím, že ani Ty sám blíže ke mně nepřistoupíš, pokud ostře všechno posuzuji, pokud se neztiším a marnotratně plýtvám slovy. Vím, že ani Tvá láska ke mně a shovívavost k mé slabosti nemohou mne rázem přenést k Otci přes propast hříšnosti. Já sám musím projevit snahu zlepšit svůj vnitřní stav, vyvinout snahu po zlepšení sebe, duchovní vůli vtělit do činů svých dobrých předsevzetí.

Mé rozjímání mě přivádí k prvnímu mysteriu křesťanství: A Slovo Tělem učiněno je. -

Toto hluboké mysterium se naplnilo, když Kristus, Slovo Boží, sestoupil do Země, stal se Tělem, Ježíšem. I člověk však má toto mysterium prožít, jde-li za Kristem. Prožívá je však skrytě, vnitřně, mysticky, když slova Kristova vtěluje do skutků, do činů dobra a lásky. Tímto zrozuje ve svém nitru duchovní děťátko, malého Ježíška, zařícího a svítícího jasem, čistotou, láskou a dobrotivostí. Tento maličký Ježíšek má v nitru člověka vyrůst v dospělého Ježíše. K Otci mohou přijít jen tito Ježíšové, synové boží, kteří se jimi stali svým svatým duchovním životem.

Přistoupil jsem k prvnímu tajemství a jen nesměle se ho dotkl. Kdy budu hoden přistoupit k němu plně a prožít ve svém nitru jeho mystickou krásu?

Můj Mistr Ježíš mi odpovídá:

Záleží na tobě, dveře máš již otevřeny a já čekám jen na Otcův pokyn a na vroucí touhu tvé duše, abych tě zasvětil nejen do jednoho, ale všech mysterií křesťanských, do všech blaženství duše. Čekám, až budeš hotov s úkoly na Zemi, abych tě vedl ještě vyšší cestou, ještě krásnější, která již vede k samému Otci. -

Volám k Tobě, hlase Ježíšův, hlase tichý, hlase lásky Boha mého - nedoznívej, ale promlouvej ke mně stále, veď mě dál a dále a vysvětluj, vyučuj a řekni, co mám činit, abych byl hoden toho, co mi nabízíš, dokázal věci krásné, ale pro mne, člověka, těžké.

Prosím Tě z celé duše:

Zůstaň u mne stále. Já již opravdu spěchám ponořit se do svého nitra, abych se učil přijímat Tvůj pokoj, otevřít mu srdce i celou duši, svůj celý život ztišil, zklidnil a myšlenky naplňoval mírem. Ježíši Kriste, prosím Tě vroucně, pomoz mi naplnit se svatým pokojem a láskou, vydávat je pak ve jménu Tvém všem.

Modlitba radostná

Pane můj, Ježíši Kriste, pohleď na prosebníka, který k Tobě oddaně vzhlíží, chtěje nalézt slova jasná a pěkná, milá a láskyplná, jimiž by Tobě chtěl vzdávat chválu a u Tebe si vyprošovat pomoc, účast a sílu pro život na Zemi.

Zalej mne svou milostí jak proudy čistých vod, které mne obmyjí a dají vláhu mé žíznivé duši, aby v ní vypučely květy dobra a lásky a ona se tak stala zahradou krásy a vůně, ke které by ses s láskou skláněl a dával jí vše, čeho je třeba k růstu, květu i plodu.

Raduji se z poznání Tvého nevýslovného dobra. Těším se na Tebe, jak mě povedeš, jak budeš působit na mou duši svou láskou, jak ji vzkřísíš z těžkého spánku duchovní nevědomosti a dáš jí poznat stavy lásky blaženého splynutí s Tebou.

Nevidím Tvou láskyplnou tvář, neslyším slova Tvého povzbuzení a napomenutí, nemohu políbit Tvou stopu. Věřím však, že se skrytě díváš a sleduješ každý můj krok, vzdech duše, zavanutí myšlenky. Jsi nade mnou, jsi u mne. Jsi mezi všemi lidskými dušemi, které k Tobě oddaně a důvěřivě hledí, vzývají Tě, modlí se k Tobě a prosí, tlukou na dveře Tvých nebeských domů, žádajíce jejich otevření.

I já se silně dožaduji vstupu do Tvého domu, kde čeká láskyplná náruč Otce. Odemkni klíčem své lásky jeho dveře a rukou milostiplnou veď mě blíže k prahu i do svatyně Boží. Buď mým průvodcem na cestách života, aby můj krok byl pevný a jistý, aby duše povstala ze svého pádu a kráčela světlem dobrých skutků přímo do nebeských bran.

Dobrý a svatý Pane, sestup ze svých nedostupných krás a svatostí vstříc mé duši a zkrať tak její dalekou cestu, po níž se vrací do náruče Boží.

Prosím Tě, vzývám Tě, důvěřuji Ti, že láska Tvá veliká, silná a nezměrná, něžná a soucitná, zastaví mé bloudění cestami zla a umožní mi pevné a trvalé spočinutí v dobru.

Těším se a raduji, že Ty jsi můj Pán, že jsi dobrý a láskyplný, že mohu od Tebe očekávat pomoc, že v Tobě mohu nalézt věčnou věrnost a nekonečnou lásku, že v Tobě ke mně přichází Bůh sám. A tato moje radost, že mám tak dobrého Pána, naplňuje mne netušenou silou, která snímá břímě těžkého života a nadnáší, nadlehčuje jeho kříže.

Život můj ve spojení s Tebou je krásný, pokojný a plný naděje. Kéž mám v srdci více této svaté radosti. Kéž do mé duše se vlévá více síly.

Ježíši Kriste, Pane dobrý, Ty jsi ode mne ctěn a milován, život můj je Tobě věnován a Tobě zasvěcen. Zůstaň se mnou navždycky pro radost mou i Tvou.

Tužba duše

Láskyplný Ježíši Kriste, přistupuji v duchu k Tobě a toužím celým srdcem upnout svou mysl k Tobě, který jsi drahý všem lidským duším, hledajícím cestu k Bohu.

I mně se stáváš ze všech nejdražším a nejvzácnějším, Vpisuješ se do mé duše nesmazatelným písmem světla, s nímž půjdu životem bez bázně a obav o svou budoucnost. Co mi však platna tužba srdce, když cítím, že přicházím k Tobě jako chudý pocestný, jejž namáhavá cesta životem znavila a zemdlela k smrti, když se přibližuji k Tobě s prázdnou dlaní, s rukama věčně vztaženýma po daru, který by obohatil mou chudou duši, v níž není posud plné vřelosti, lásky, vroucnosti víry ani ctnosti dobra.

Proč se cítím tolik chudobný před Tebou, proč se rmoutím nad tím, že nemám tolik citu, víry a lásky k Tobě?

Vím již, kdo jsi, a proto jsem zarmoucen vědomím své vnitřní vzdálenosti od Tebe. Jsi Bůh láskyplný, jsi Bůh dobrotivý, obětující se a dávající. Zobrazuješ Boha, po Němž touží lidská duše ponořená do vší bídy zemského života, do všech nedostatků, nevědomostí, hmotné prázdnoty a marnosti všeho hynoucího na Zemi.

Stále se před Tebou budu rozechvívat, nad sebou rmoutit, budu vždy před Tebou unaveným poutníkem hledajícím občerstvení, budu chudým žebrákem, čekajícím na Tvůj dar. Nejvíce potřebuji zpevnění víry a naděje v Tebe, aby mne ony volaly a nabádaly k modlitbám, ukazovaly mi svatost a tak mne vedly ke zlepšení a zušlechtění.

Uchvátí-li mne velká a svatá víra , probudí se v duši i nadšení. Započne i láska v srdci rašit jako krásný květ, vonný a bílý, oblažující Tebe, dobrý Pane, Bože můj. A tento květ naplní i můj život krásou netušenou, nepoznanou, po níž už nyní toužím a prahnu jak těžce chorý člověk po uzdravujícím léku.

Pro toto všechno, pro poznání Tebe, pro nalezení radosti ze života spojeného s Tebou, přistupuji k Tobě s vroucí modlitbou.

Prosím Tě, přijmi mne jako prosebníka i dlužníka svého, který touží Tobě dát všechno, co je Tobě milé, který chce Tobě splácet lásku, naučit se všemu, čeho je třeba k dokonalému životu člověka.

Píseň duše

Svatý Pane zástupů, Pane nebe i Země, rád bych Ti zpíval nový žalm, rád bych Tě oslavoval písní duše, díkůčiněním, a modlil se k Tobě nejvroucnějším slovem.

Nemám zlatou harfu vydávající líbezný zvuk. Nemám vznešený nástroj nebeských duchů, abych jej mohl rozeznít do zvučných harmonií i tichých tónů melodií lásky. Nejsem schopen před Tebou vyjádřit slovem, co cítím a v mysli mám.

Kéž bych mohl nahlédnout do tajemných svatyní nebes, kde zní rajská hudba i krásné chvalozpěvy andělů, abych poznal, jak oni Tě oslavují, modlí se, děkují, chválí i prosí. Jsem však na Zemi a duše nemá silných křídel, aby ji vynesly do duchovních krás, po nichž teskní, touží a volá.

Nesmělou a neumělou píseň díků Tobě v duši zpívám, prostým lidským slovem k Tobě promlouvám. Uslyšíš, porozumíš mi, i když slovo je na Zemi zrozené, s myšlenkou slabou jak dětský hlas? Ty však, vševědoucí Pane, slyšíš i šelest stromů, vlny moře, tichou řeč přírody i noční mlčení hvězd. Jak bys neslyšel píseň duše a neznal ji dříve než ji slova vypoví?

Zpívej proto, má duše, Pánu, zpívej, jak člověk dovede, jak srdce umí. Zpívej píseň na Zemi nejkrásnější. Zpívej z lásky a cele se do písně vkládej, ať se s ní vyneseš do Světla, do zahrad svatého míru, v domov synů božích.

Prosba o klid duše

Můj Bože, tak rád bych spočinul v klidu a tichu za bouřlivých přívalů myšlení světa a ve víru událostí. Nelze však uniknout z vězení, není-li po ruce klíč od zavřených dveří. Proto volám na pomoc své strážné anděle, neustále prosím Boha.

Bože můj, ponech mi srdce u sebe, dej mu maličkou podušku pro tiché spočinutí v náruči naděje, a v domě pevné víry mi dovol žít za každé hodiny služby a práce, ať vím, ať jsem vnitřně přesvědčen, že je dobrá a od Tebe požehnaná a určená pro můj život člověka.

Tiše mne polož na lokty své lásky, ať jsem bezstarostný jak dítě, které nemyslí na zítřek, protože rodiče jsou živi, jsou bdělí a za ruku vedou přes každé úskalí.

Tiše a tiše jdu za Tebou - k Tobě; vstupuji do nitra k modlitbě za klid a mír svůj i všech.

Prosba k strážným andělům

Šlechetní, moudří andělé boží, obracím se k vám s prosbou o účast na mém životě, o pomoc všestrannou, vám možnou. Svatí strážcové duší, prosím vás o pomoc a podporu. Jste povoláni Pánem, Ježíšem Kristem, k obtížnému úkolu střežení svatého Božího pokladu - lidských duší.

Znám-li člověka v jeho četných nedostatcích, musím obdivovat trpělivost, s níž pracujete pro jeho vstup na boží cestu. Vy znáte duchovní výši, jíž má člověk dosáhnout. Znáte také prostředky, umožňující vstup do duchovního života, spojení s Boží láskou.  

Prosím vás, věnujte mi pozornost. Zkoumejte můj vnitřní stav. Je třeba jeho půdu přerývat a zpracovat v dobrou a úrodnou. Velmi rád bych tak učinil s vaší laskavou pomocí, pod vaším dohledem a tichou radou, poslanou mé mysli i srdci. Obklopte mne svými svatými vlivy. Vytvořte zářivý kruh duchovního světla, do něhož bych mohl vstoupit a v něm se duchovně rozvíjet jak příroda v jarním vlahém ovzduší.

Skloňte se až k mé hlavě. Oblévejte duchovními proudy mne, ještě neschopného otevření se Bohu, pohledům do výšin života, abych se zklidňoval a připodobňoval se vám laskavou ochotnou službou všem, oddaností Bohu, hlubokou vroucností a trpělivou prací.

Prosím vás, bděte nade mnou a na každém místě mi věnujte svou záštitu. Ochraňte mě svou duchovní mocí danou vám, vaší strážní službě.

Modlitba dětské duše

Ježíši dobrý, příteli dětí nevinných a čistých, má dušička klečí před Tebou a v důvěře své ruce k Tobě vzpíná. Vyslyš mou modlitbu, vyslyš mé toužebné přání. Otevři mi vstříc svou náruč, ať mohu přistoupit co nejblíže k Tvému srdci a v Jeho lásce nalézt svůj svět.

Chci se stát Tvým dítětem, tím maličkým, kterým patří Tvé království. Chci s Tvým jménem začít svůj život, chci se připravovat k poznání a chápání Tebe. Prosím tě vroucně, dej mi tuto milost, dej mi pocítit sebe samého. Přetvářej mou duši tak, aby se Tobě zalíbilo být ustavičně v její blízkosti.

Miluj mne, veď mne, uč mne, ochraňuj mne před zlem a varuj mne v nebezpečných svodech ústy svých dobrých andělů, mých strážců, které jsi mi poslal, aby chránili a ostříhali duši mou. Chci ustavičně mít na paměti jejich přítomnost a naslouchat jejich nabádání k dobrému.

Andělé strážní, pod vašimi křídly chci žít, do vašich laskavých rukou vkládám svůj mladý život. Veďte mne po cestách života tak, aby se má duše zalíbila Ježíši Kristu.

Modlitba pro duši probouzející se

Přistupuji k Tobě, Maria, jako dítě nevědomé, které touží po ruce mateřské, po ruce ochranné a pomocné. Prosím Tě vroucně, podej mi tuto ruku. Jsi tichá a

neposkvrněná, jsi však také silná milostmi a dary, které Ti Bůh náš propůjčuje. Chci vstoupit do Tvých milostí, do Tvé ochrany a pomoci. Buď mi pomocná na cestě k Ježíši Kristu.

Dobrý Bože náš, shlédni na mé přání, kterým je mé srdce naplněno. Přeji si upřímně a vroucně, abych došla k Ježíši, Synu Tvé lásky, abych ho poznala dokonale, tak, že bych našla v Něm svého Učitele a Utěšitele ve všech těžkostech a bojích svého zemského života. Chci se naučit lásce a dokonalému životu.

Láskyplný Ježíši Kriste, vstupuji na Tvou cestu a chci se stát Tvou následovnicí, učednicí lásky. Prosím, shlédni na toto mé předsevzetí a pomoz mi je svou milostí uskutečnit. Pošli mi, prosím, dobrého strážce, který by mne nabádal k dobrému, vedl mne a chránil.

Modlitba hluboce prosebná

Spasiteli světa, Kriste milující a milovaný, vzývaný Ochránče slabých, ponížených, utiskovaných, nevinných a bezbranných, prosím Tě vroucně, slyš můj hlas.

Z hloubi duše Tě vzývám a síla mé modlitby prolíná celou mou bytostí od srdce k mysli i slovu, aby její hlas byl jasný, silný, vroucí a ukázal Ti, jakou mám víru v Tvou všemohoucí moc a sílu i nezměrnou lásku k člověku.

Dovol mi před Tebou padnout v prach a v duchu políbit Tvou šlépěj a v Tvé blízkosti nalézt útěchu, posilu i pomoc. Dovol mi vylít Ti do dlaní hořké vody svého myšlení, jak je tam shromáždil můj život a svět. Mé slabé síly člověka v těle nestačí, abych byl klidný, pevný a statečný na cestě plné překážek a těžkostí.

Zmítám se v bouřlivých, vysokých vlnách nepřízni osudu. Vnitřně podléhám úzkosti a mnohému stesku jako strom silnému větru, stojí-li na výspě sám. Nepříjemný déšť nesnází a strastí padá na duševní tvář jak den za dnem do lidství vkládá svá jha tíže. Přívaly zmatků podrážející nohy a nejistota je můj častý chléb. Já podléhám, jakoby ve mně nebylo díly ducha, prožívám trest, aniž vím, čím jsem hřešil.

Naslouchej mi, jak si před Tebou stýskám, jak v Tobě vidím jediné světlo úlevy a naděje, výchozí bod ze všech křižovatek a rozcestí, jasnou cestu ze vší bolesti. Pohleď jen, jak uprostřed srdce počínám Ti stavět sloup svého života - Tebe. Víra jej zvedá, důvěra v Tebe jej rozšiřuje do celé duše. Jejím utrpením se i láska k Tobě rozvíjí v krásný květ a já se až podivuji tomu, že vyrostl ve mně a počíná mě zvedat ze všednosti a malosti pohledu na život, cestu svou i všech lidí, takže se mu až podivuji a dobrořečím Ti, že vyrostl ve mně.

Jako se k Tobě upínám v této chvíli, tak pevně, hluboce a vroucně chci Tebou naplnit svou budoucnost. Věřím, že mě vyvedeš k jasné pohodě duše, můj osud uklidníš, povedeš jeho cesty Zemí i nebem.

Svěřuji se Tvé péči. Vyprošuji si Tvou lásku jako záštitu svého života, jako sílu vítězící nad vlnami zla.

Prosím Tě, pomoz mi. Prosím Tě, dej mi, čeho si vyprošuji. Prosím Tě, odpusť mi a přijmi mne do milosti své.

Kriste, jsi mé útočiště.

Kriste, z celého srdce Ti důvěřuji.

Kriste, svěřuji se Ti v ochranu.

Kriste, v Tobě vše mám, od Tebe všechno očekávám nyní i na věky.