6
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešla láska má k Tobě,
neboť Tys
ve mně probudil touhu Tebe hledat
a po sobě
samém jsi mne roztesknil,
že není
pro mne radosti, není pro mne štěstí, není pokoje v duši bez Tebe.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešlo silné světlo v život můj,
že jej
vidím jako Tvůj nástroj, jako Tvé ruce,
jež přišly
na Zemi budovat tichá, svatá místa,
žehnat
dobrým a pomáhat trpícím -
šířit
lásku životem člověka do celého světa,
v němž je
člověk služebníkem i pánem, mučitelem i trpitelem.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešlo mi největší štěstí, jaké život má -
vždyť nad
lásku Tvou většího blaha není, nad Tebe není, kdo by potěšil,
kdo by
vyrovnal cesty osudů a dal jim přímý směr -
nad Tebe
není otce, matky, učitele ani bratra -
nikdo,
jako Ty, člověka nemá rád.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešlo požehnání práci mé,
a proto
pracuji a nedívám se, kdo ji v Zemi ocení -
vždyť Ty
práci svou nikdy na odiv nestavíš, nikdy neříkáš:
člověče,
jsi nevděčník - ale stále dáváš ve skrytosti i těm,
kdo proti
Tobě zvedli nejostřejší zbraně -
zbraň
nevěry v Tebe, pohrdání vším duchovním.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešla má snaha dobrem žít -
vždyť Ty
jsi Dobro a každé dobro je Tebou předurčené,
v Tobě
zrozené a životu dané, aby lidem zlatilo cesty,
aby
sloužilo za podušku všem hlavám, jež si touží odpočinout -
aby bylo
příbytkem pro Lásku, když ona chce k člověku přijít,
s člověkem
žít ve hmotě i nad ní.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešla touha má být Tobě podobným -
ze svých
cest učinit si cestu svatou, z duše své chrám,
z lásky
nejdokonalejší lásku, z mysli sídlo moudrosti,
z rukou
svých služebnice stírající slzy z lidských očí
a
pomáhající jiným rukám nosit kříže, přeplavat řeky utrpení.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešlo všechno mé poznání,
že jsi tak
dobrý, něžný a laskavý Bůh a Pán,
že jsi u
člověka jako jeho svatá Matka, že jsi lidské duši svatou sestrou,
ducha mého
všechna moudrost, mého rozumu vědění - že jsi ve mně moje vědomí.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešel čistý oheň nadšení vyučit se dokonale všemu, co
člověk má vědět, aby usměrnil svůj život
podle
svaté Pravdy a tak se s Tebou co nejrychleji sjednotil -
Tobě život
zasvětil a žil pak jako vůle ve Vůli,
myšlenka v
Myšlence, láska v Lásce, dobro v Dobru absolutním.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešla milost Tvá,
kterou se
mi život změnil v předsíň nebes,
v níž je
možno duši vidět barvy duhové, Tvé světlo,
vnímat
harmonii, jíž je naplněn Tvůj svět,
jíž oplývá
srdce v tomto světě žijící a mající v něm svůj domov.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešel počátek tichého života,
jejž si
tolik oblíbila duše má pro jeho vzácné prožitky,
i proto,
že Ty jsi ze všech nejtišší a v samotě s duší nejraději hovoříš,
když ona
na nic jiného než na Tebe nemyslí,
když na
jiné slovo nečeká, jím se nepotěší -
když Ty
jsi jí vším, co má ráda.
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešlo všechno krásné,
co mi
zemský život dal jako přátelství i bratrství,
jako milý
úsměv a ruky stisknutí od těch,
kdo v
dobrém se mnou žili, na mě vlídně hleděli,
kteří mi
řekli: bratře můj - sestro má - můj dobrý příteli! -
Kriste -
z lásky Tvé ke mně vzešel celý život můj -
vždyť jen
láska život dala ve dnech tvoření -
ona mu
vdechla krásu, dala tvar - ona mne ze sebe samé vytvořila
a dala mi
to, co má sama: život, jenž nikdy nekončí.
7
Kriste -
pro lásku k Tobě až do hlubin se ponořím, na hory vystoupím,
a podáš-li
mi kříž, i ten k sobě přivinu -
vždyť
láska k Tobě je tou nejcennější hodnotou,
jakou Ti
můj život může položit v klín.
Kriste -
láska k Tobě je cesta nejvyšší, jež vede
k vrcholům
života, do velehor a nebetyčných výšek,
kde trůní
Božství nejvyšší, kde Ty, Kriste, jsi jako život můj,
Bůh můj a
Pán všeho dění -
kde končí
cesty lidství a člověk se s Tebou shledává, kde Tě oslovuje:
můj drahý
Otče - a Ty mu říkáš: synu můj - dcero má! -
Kriste -
lásku k Tobě si duše uvědomí, když na ni silně zavoláš -
proto
volej mne, Kriste, víc a víc, vždy silnějším hlasem,
a já lásku
k Tobě v srdci rozšířím, že zaplaví všechno, co je kolem mne
jako
člověk, pták, zahrada i háj - co je noční tmou i lidskou cestou.
Kriste -
nad láskou k Tobě radují se andělé -
a já,
člověk, lásku k Tobě Zemi dávám, já se z ní lidem vyznávám,
aby svět
již pro tebe zahořel jako ranní obloha, když slunce na ni vychází,
aby ji
veliké světlo oblévalo, srdce lidská se Ti otevřela,
a Ty,
Kriste, do nich vstoupil s celým nebeským světem
a přeměnil
je ve svaté slavné království,
v nový
Jeruzalém, jejž nikdo již nezboří.
Kriste -
nad láskou k Tobě svět se tak málo zamýšlí,
a přece je
to jeho jediná cesta, jediné východisko, nejlepší záchrana -
ach, proč
není dost pěvců, kteří by lidem o lásce k Tobě zpívali,
lásku Tvou
jim připomněli, a lidé si pak láskou k Tobě Zemi zachránili,
s ní i
duši zvedli do nebes a srdcím dali věčný, trvalý mír.
Kriste -
pro lásku k Tobě duše sestoupila na Zemi, aby v jejím hněvu
se
roztesknila po lásce jako dítě po matce, vysušená poušť po vodě,
aby se
myslí stále povznášela k Tobě, tam, kde velikou lásku tuší,
odkud čeká
její příchod k sobě i ke všem lidem, k celé Zemi,
ke každému
nemluvněti i člověku, jenž umírá s Tvým jménem na rtu.
Kriste -
v lásce k Tobě spočívá můj ráj,
a pokud ji
nenaleznu, pokud ji jen volat budu -
dotud Ty
mi budeš vzdálený, bude mi vzdálen i ráj,
a já se
nestanu šťastným člověkem,
ale budu
jako kapradí, jež nekvete a nevoní, které vlastního světla nemá.
Kriste -
nad láskou k Tobě stojím jako očarovaný -
Země se mi
mění a všude všechno kvete a má své zvláštní znamení -
to stopy
lásky Tvé se všude jeví, jak ona Zemí jde, jak pracuje,
jak trpí a
všechno světí, všemu život dává - jak je zlatá a krásná,
jak je
hýbatelem, živitelem všech, jak život bez ní by byl jen pustinou,
šedivou
cestou, již nevroubí žádný keř a strom.
Kriste -
láska k Tobě v holubici se mění a jde zvěstovat světu,
že blízko
je den, kdy láska Tvá se k Zemi skloní a z ní svoje děti vyzvedne,
kdy je
umyje a dá jim krásné bílé šaty,
aby mohly
bydlet s Láskou v jednom domě, lásku mít a láskou žít
jak srdce
v Srdci jediném - společným tepem, společným krve šuměním.
Kriste -
v lásce k Tobě život se mi rodí, tak úžasný a krásný,
že jen
andělé jej poznávají, neboť je stvořen
z těch
přetajemných věcí, jež zobrazují všechno,
co dovede
a má jen Nejvyšší, Nejmoudřejší a Nejkrásnější -
co máš jen
Ty, Kriste, Bože sám -
z čeho
život vytváříš a do něj vkládáš jako myšlenku, cit i vědomí.
Kriste -
pro lásku k Tobě opouštím všechno,
co je
radostí světa, co je v něm jako mámení -
neboť není
na Zemi ničeho, co by mohlo nahradit Tvou lásku,
uklidnit
srdce a duše oblažit tak, jako láska Tvá,
člověku do
srdce vložená, nazvaná láskou otce i matky, přátel i bratří.
Kriste -
v lásce k Tobě je rozlita vůně všech květů, co jich země má -
v ní se
duše uzdravuje, okřívá, dech se v ní šíří, sílí,
srdce se k
lidem rozbíhá, aby na ně zavolalo:
Pojďte se
mnou k Lásce nejvyšší,
pojďte, ať
okusíme pravého života, pravého štěstí,
ať v Boží
náruči zapomeneme, že na Zemi je bolest a hřích.
8
Kriste -
Lásko má - jak neobratný je můj jazyk, chce-li Ti říci,
čím je
srdce naplněno, o čem zpívá jeho cit,
co plyne
myslí jako proudy čisté vody,
co je v
ústech jako znamení oddanosti,
v očích
třpyt lásky, jež je zároveň má i Tvá.
Kriste -
Lásko má - jak šťastný jsem při vzpomínkách na Tebe,
že mi pro
to slova nestačí, chci-li to říci
světu
růží, světu lidí i tiché jabloni,
toužím-li
vyjádřit radost duše nad tím, že Bůh s námi je a Kristus v nás.
Kriste -
Lásko má - jak nadšeně se zvedá můj hlas,
když duše
k Tobě zpívá a chválí Tě slovem andělů:
sláva Bohu
na výsostech! -
jakoby již
sama byla mezi anděli, kteří slávu Tvou vidí,
ve slávě
Tvé žijí, slávě Tvé se koří až v prach.
Kriste -
Lásko má - jak se na Tebe těším, až uvidím Tě jednou tváří v tvář,
až
pokleknu před Tebou jako syn a rozechvělým hlasem
Tě za
odpuštění poprosím, ruku Tvou políbím,
a Ty mi
požehnáš a řekneš: Pojď se mnou, synu, domů,
pojď opět
se mnou žít, pojď se mnou pobývat v Boží rodině. -
Kriste -
Lásko má - jak mi nitro tichne, když se k Tobě modlívám,
vroucně Ti
říkám: Kriste, Bože můj, já v Tobě hledám Otce svého,
v Tobě
miluji Otce a k Tobě se utíkám jako dítě k Matce své -
v Tobě
všechno hledám a v Tobě také všechno nalézám.
Kriste -
Lásko má - jak se Ti odměním za všechny dary duši dané,
za všechny
práce pro mne vykonané, za všechny velké oběti, i za to,
že se mnou
se spojuješ v těch chvílích, kdy na celý svět s láskou myslím,
s láskou
se za něj přimlouvám, lásku k lidem vysílám
s přáním
všeho dobra a pokoje.
Kriste -
Lásko má - jak chvátám v duchu k Tobě,
když den
mne unaví svým shonem, když tělo se prací vyčerpá -
vždyť Ty
jsi věčný zdroj síly, Ty mi ji také dodáš, když Tě o ni poprosím,
Ty mě opět
vyrovnáš, když se nachýlím, když hlava poklesne a nohy nemohou dál.
Kriste -
Lásko má - jak statečně se dívám osudu v tvář, když vím,
že Ty můj
osud vedeš jak malou ovečku, abych nezabloudil,
vždy šel
správným směrem, jako člověk šel,
a na konci
zemské cesty nalezl otevřenou bránu do říší Světla -
do
oblastí, v nichž Ty život vytváříš
jako
jedinou nádhernou píseň, báseň, krásnou pohádku.
Kriste -
Lásko má - jak ráda by Ti duše pověděla,
čím jí
srdce přetéká, co jí na mysli tane,
když vidí
slunce, hvězdy, zrání obilí, včelu v pilném letu,
když vidí
lidská díla - jak se podivuje a obdivuje Tobě,
velký,
moudrý Stvořiteli, Tobě, naplňovateli života Země i lidí.
Kriste -
Lásko má - jak se Ti kořím ve svém nitru,
když Tvé
dílo poznávám a nad ním rozjímám,
když
stojím jako prášek nad vesmírem
a cítím se
malou krůpějí nekonečných vod -
když vím,
že jsem jedinou buňkou Těla Tvého, jedním zrníčkem v bezpočtu zrn.
Kriste -
Lásko má - jak jsem pokorný před Tebou -
tak oddaně
k Tobě vzhlížím a nemám myšlenky,
jež by mne
odváděla od Tebe v cesty světa -
nemám
citu, jenž by Tobě nepatřil, ani jiné tužby,
než s
Tebou se setkat, s Tebou se spojit
a jako Ty
s láskou všechno konat - jen láskou žít.
Kriste -
Lásko má - jak jsem Ti blízký svou touhou v Tobě spočinout -
až se mi
zdá, že Tys můj vlastní dech, mé bušící srdce,
má náruč i
rty šeptající: Jsem Tvým, má Lásko - jsem Tebou, Lásko, sám! -
9
Kriste -
má láska k Tobě se ostýchá před Tebou, Vznešeným, Krásným -
že neví,
jak Tě oslovit a jak jen Tobě říci:
Jsem
maličká, ale Ty mě učiň velkou, jsem chudá, ale Ty mě učiň bohatou,
jsem
ošklivá, ale Ty mě přeměň v krásnou nevěstu boží,
v pannu
stříbrem oděnou, v holubičku s běloskvoucím peřím.
Kriste -
má láska k Tobě je jako sirotek, jenž stále matku hledá a volá,
od dveří
ke dveřím chodí a prosí: Vy, kterým Bůh dal milosrdenství do srdce,
zaveďte mě
do teplé světnice, kde jsou pospolu děti boží,
kde je
Božská láska - vždyť já bez této lásky nemohu žít! -
Kriste -
má láska k Tobě je započatým obrazem,
v němž má
být zpodobena krása - ó, vymaluj mne podle svého obrazu,
ať se
stanu Tvou věrnou podobou v životě,
který se
projevuje tvarem - barvou - hudbou! -
Kriste -
má láska k Tobě procházela ohněm, aby se stala zlatem -
ó, Taviči
zkušený, Tobě dlužím dík za dokonalou práci,
za to, že
jsem jako nádoba pro hrozny vína i pro jeho sladkou šťávu -
že jsem
bíle prostřeným stolem, k němuž přicházíš lámat a rozdávat chléb -
že jsem
mísou na svatý Grál.
Kriste -
má láska k Tobě je jako děťátko v plenkách -
ale ona
vyroste, stane se dospělou, moudrou, když Ty sám jí budeš
Matkou,
Učitelem i obrazem postaveným před její oči pro krásný vzor.
Kriste -
má láska k Tobě je květem v úhoru vzešlým -
nehorši
se, prosím, že tento květ tak málo voní -
vždyť
slunce Tvé lásky ještě plně nezasvítilo na lidská srdce,
aby v nich
vzkvétaly samé růže, Tvá milost duši neoblévala tak,
aby v nich
voněly lilie.
Kriste -
má láska k Tobě se zaradovala jako dítě, když poznala,
že počátek
milování Tebe je počátkem života bez utrpení,
v němž
radost se snoubí s pokojem a jdou pak ruku v ruce vstříc
přicházejícím
srdcím, které blaho a mír hledají
a pro ně
putují až na vrchol Golgoty.
Kriste -
má láska k Tobě přinesla srdci tužbu vyjít vstříc zástupu
a silným
hlasem volat: Milujte se všichni,
buďte
přáteli, bratry, syny jednoho Otce,
který z
vašeho života chce učinit ráj, který vám přeje lásku
a sám
lásku dá, když srdce po ní zatouží, myšlenka zavolá:
přijď,
svatá lásko! -
Kriste -
má láska k Tobě je pramenem čisté vody, jež Tvou láskou ke mně
se
rozšíří, přemění v silný proud - ó, čekám -
čekám na
příchod svatých vod lásky, těším se,
že se v
nich utopí a navždy odplyne všechen žal i tělesná bolest.
Kriste -
má láska k Tobě mluví ještě dětským slovem,
ale chtěla
by mít slova básníků - ale Ty víš,
že
všechno, co jde k Tobě z mého srdce, má podobu
holubičky
i křídla anděla, ryzost stříbra,
pravost
perly, jež byla vynesena z hlubiny nitra
touhou
nalézt do nejcennější a Tobě to věnovat.
Kriste -
má láska k Tobě vydechla vůni obilí -
ona v
teple Tvé lásky zraje v bohatý klas,
rozvíjí se
z poupěte v růži - ona, maličká, stává se velkou,
když Ty ji
pozvedneš, ji uznáš za pravou.
Kriste -
má láska k Tobě rozezpívala mi city -
a hle, již
celá duše zpívá píseň věnovanou Lásce -
ona již
Lásku opěvuje, slaví, ji zahrnuje květy slov -
jí klade v
cestu palmy.
10
Kriste -
Tvá láska ke mně přišla jako nenadálý host v noci,
ale má
duše bděla a řekla jí: Vítám Tě, převzácný Hosti,
pojď jen
blíže, pojď dál, až do komůrky mého srdce
ke
společnému bydlení, ke chvílím blaha a štěstí. -
Kriste -
Tvá láska ke mně je tichou pěšinou,
kdy Ty se
mnou důvěrně mluvíš, kdy já člověku řeknu: můj bratře -
kde já
Tobě, Kriste, vyznávám: Tys milovaný můj
a já ten,
kdo po lásce Tvé touží a spěchá v ní spočinout,
v ní se
vystonat ze všech bolestí světa,
na ně
navždy zapomenout, je proměnit v blaho a mír duše. -
Kriste -
Tvá láska ke mně je mi matčinou náručí, v níž bývá tak blaze -
proto jak
malé dítě o tu náruč prosím: Svatá Lásko, Matko má,
dopřej mi
blaha utišení v Tvém objetí, na Tvém klínu,
na nějž se
vejde tolik Tvých dětí -
na němž
jsou tak šťastny, tak pokojně bdí i sní. -
Kriste -
Tvá láska ke mně je mi hlubinou,
nad níž se
mi až hlava točí a tělo zachvívá -
vždyť
láska Tvá je láska Boží, a co Božího,
je pro
člověka svaté, tajemné a úžasné -
je člověku
vesmírem, jenž nikdy konce nemá -
cestou,
jež neměla počátku - Světlem, před nímž nikdy nebylo tmy.
Kriste -
Tvá láska ke mně přitáhla mě k sobě jak silný magnet,
že není
možno jinam pohledět, pomyslet,
jinak žít
než pro Tebe a s Tebou v každém dni a v každé vteřině,
ať v ní
započínám práci modlitbou nebo ji končím díkem k Tobě.
Kriste -
Tvá láska ke mně je jako kouzelnice, jež dovede měnit podoby -
vždyť co
včera bylo ještě přede mnou šedivé,
dnes je
Tvou láskou bílé a zlaté,
co včera
tmavé, dnes je plné světla,
co dříve
tajemné, je nyní známé jako tvář matky,
její ruce,
její práce po celý den, od jitra do noci.
Kriste -
Tvá láska ke mně vylévá na mě Tvé teplo
a já si v
něm hojím všechny bolesti duše, v něm celý okřívám, oživuji -
a již
vykračuji v cesty bližních, abych teplo lásky Tvé jim rozdával.
Kriste -
Tvá láska ke mně roste s láskou mou -
čím víc jí
tobě dám, tím víc od Tebe přijmu -
vždyť tak
stanovil Boží plán, že láska lásku vyvolá,
láska
lásce bude blahem, jedna druhou rozšiřovat, jedna druhé pomáhat,
že si
budou navzájem přitažlivou silou, jež život s životem spojí.
Kriste -
Tvá láska ke mně jsou křídla andělská nesoucí duši mou
k
divukrásným jezerům k položení v lotosový květ,
aby
prožila, co nesmrtelní prožívají jako dech lásky,
její
objetí, splynutí čistých srdcí -
tajemství
života Boha, spojení Ducha s duší a jejich vzájemné prostoupení.
Kriste -
Tvá láska ke mně přiblížila mi celý vesmír s každým jeho tvorem -
vždyť Tys
ten vesmír, a když ty se ke mně přiblížíš,
jsem
blízký každému - každého miluji již tím, že miluji Tebe,
každému
jsem bratrem tím, že Ty jsi Otcem všech.
Kriste -
Tvá láska ke mně je něžná jako matčino políbení,
a proto se
tak rád v její náruč vkládám, aby mne svou něhou prostoupila,
svou
svatostí posvětila, svou krásou oblažila a svou mocí proměnila v anděla.
Kriste -
Tvá láska ke mně budí lásku mou -
ona již ve
mně jako nevěsta čeká, že se v ní spojíš jako Ženich -
Milovaný s
milovanou, Krásný s krásnou, Čistý s čistou,
Láska s
láskou, Moudrost s moudrostí, Vůle s vůlí
pro
společný život a společné působení, pro zrození nových činů -
věčných to
kolébek i oltářů, krbů i stolů velké Boží rodiny.
11
Kriste -
o lásce s Tebou hovořím -
na
strunách jejích citů chci zahrát Tobě nový slavný žalm,
zazpívat
píseň na oslavu lásky,
o Tobě s
láskou mluvit nejpěknějším slovem, jaký jazyk mé rodné řeči má.
Kriste -
o duši své s Tebou hovořím -
že je
započatou cestou, praménkem bez vody dosud nevylitým v mořský proud -
že je
ptáčetem s prvním chmýřím na těle,
předjařím,
v němž pupeny se nalévají,
malou
dívenkou, jež teprve v pannu má dorůst a stát se krásnou.
Kriste -
o radosti lásky s Tebou hovořím -
o radosti,
jakou dosud nezná svět, jakou zná jen srdce v Tebe vložené
a duše
Tobě věrná - jaká vstupuje do vědomí,
když se
víra, naděje a láska usídlí jako krásné sestry v lidském nitru,
když z
něho vytvářejí Tvůj dům - nebeský sad a území svatého míru.
Kriste -
o touze duše své s Tebou hovořím -
jež se
rozrůstá v křídla ptáků, jimž výška a širý prostor jsou domovem -
o touze po
Tvé blízkosti, po Tvém ujištění,
že má duše
je Tobě milá, vzácná přítelkyně,
kterou sis
oblíbil, již Tvé myšlenky laskají svou svatou něhou.
Kriste -
o cestách svých s Tebou hovořím -
a chvi ti
říci, že jsou pokřivené, zapletené a svázané
jako
všechny lidské cesty na Zemi -
že já
čekám, až Ty je upravíš, vyrovnáš a povýšíš v cesty serafínských duchů,
že se
těším, až v mé cesty vstoupíš sám a je celé - celé prostoupíš
a nazveš
cestami svými proto, že každý čin na nich zrodí čin lásky.
Kriste -
o životě svém s Tebou hovořím -
že nemá
jiný cíl než ztotožnit se s životem Tvým,
v Tebe
vplynout jak řeka v moře, v Tebe vstoupit jako v rodný dům
a v něm se
procházet jak v divukrásném světě,
Tebou a v
Tobě se stát životem tvůrčím, nesmrtelným,
nádherným
pomníkem Tvým v čase i bez času, na věčnosti i ve věčnosti.
Kriste -
o práci své s Tebou hovořím -
jež tolik
potřebuje Tvé požehnání, Tvou pomocnou ruku
a připojení
k práci, jíž se proměňuje nižší ve vyšší,
zlé v
dobré, neláska v lásku, zemské v nebeské -
lidské pak
v božské na konci všech cest.
Kriste -
o vnitřním boji s Tebou hovořím -
jak je
bolestný a těžký, jak zlo duši přemáhá
a
pronásleduje ji na každém kroku, že duše zápasí o každý záblesk lásky,
aby si ji
vydobyla u jiných i sama v sobě, na svém rozumu,
který jí
tak nerad přiznává místo vedle sebe, jí se i vysmívá,
že každý
se od ní odvrací proto, že na Zemi tak málo znamená,
je tak
opomíjená a přehlížená mocnými tohoto světa.
Kriste -
o sobě s Tebou hovořím -
aby ses
podíval do hlubiny mého srdce, citů i myšlení,
až k
samotné podstatě mého bytí, kde končím já
a kde již
jsi Ty jako Bůh ve mně,
má
schopnost žít a rozvíjet se do duchovní velikosti,
má
dovednost mluvit, touha všechno milovat a od všeho být milován.
Kriste -
o srdci svém s Tebou hovořím -
že láska
je rozšiřuje do srdce velikého, jako je celá země i neznámý vesmír,
aby
všechno tvorstvo mělo v mém srdci místo
a láska ke
všem tvorům mohla kouzlit pro ně štěstí,
dávat
radost, vydechovat mír, s každým se potěšit
a každému
potěšení přinášet slovem, úsměvem -
blaho dát
náručí svou.
Kriste -
o Tobě s Tebou hovořím -
abys věděl
jak jsi mi drahý, jak nejdražší -
jak na
Tebe myslím, o Tobě v noci snívám,
na Tebe
vzpomínám a v ranním úsvitu si Tebe představuji,
že tak
jednou přijdeš ke mně a já se s Tebou setkám
jako se
Světlem, Sluncem, jako se svým novým dnem,
krásnějším
životem, jenž nastane, až mi zemře tělo.
Kriste -
o všem s Tebou hovořím -
o krásném
i bolestivém putování zemským žitím,
o slzách a
úsměvech, o srdci lidském i srdci Tvém,
o cestách
mých i Tvých, jak mé jsou ještě v hlubinách a Tvoje na výšinách,
a jak
toužím po tom, aby se setkaly a splynuly v cestu jedinou,
v cestu
dokonalé lásky.