Bože -

Jsi věčný Otec lidských duší a v Tvém srdci jako v knize dávno je psáno, jaký bude její život každý den, večer i nové ráno, vše, co v nich je prožíváno od hodiny zrození až k tomu podivnému dni jejího oblečení do roucha Evy, těsného pro ni, hrubě tkaného zvířecími silami, v němž se stala vodou pod ledovými krami, polem, v němž zrna leží jako bez života, utisknuta sněhovými příkrovy.

Tys věděl, komu tělo krvácelo, umíralo, tlelo v hrobě, mizelo jak obláčky na obloze, páry nad kraji, do nichž silný vítr věje a po kouskách je rozptyluje v nekonečné prostory,

Tys v sobě jejich osud prožíval, a proto nikdy na ně nezapomínal, i odpuštění prosícímu dal jako moudrý Otec, který ví, že život jeho syna, dcery, nikdy není zcela z dobra vyšinutý ani zkažený, neboť moudrost Otce předpokládá i moudrost dětí, až v nich vzroste jejich vloha, kterou podědí, až přinese květ i dobré plody na životních polích . . .

Bože -

Tys svatá Matka lidských duší - ale což Tě bylo možno tušit ve Tvých dětech, když tak pomalu a těžce křesaly z myšlenek praménky vědění, budovaly pevné vlohy lidství, cestu se Světlem Božím, které duše vede ke znovuzrození?

Dnes však je Kristus již, a proto doba nadějná. Ruka Tvá se již dotýká čela ducha člověka, na jeho nitro hlasitě již klepe, Tvůj hlas v něm silně volá: Duše lidská, dcero má, jak jsi tmavě, šedě, nedůstojně oděná! Ten šat je ze zla tkaný, a proto je rubášem pro mrtvoly, v němž se těla ukládají ve hroby - odlož jej a vhoď do ohně zapomnění, ať již nad tebou více není zlověstné znamení smrti; já ti podám jiný, ze stříbra dobra, ze zlata lásky tkaný, v němž vstoupíš opět do řad ve Mně živých, nesmrtelných, věčně krásných - protože milují Mne, Matku, věčné Božství . . .

Bože -

Jsi Dobro nikým nedarované a nestvořené - Ty jemu a ono Tobě je věčnou podstatou, možností tvořit blaha ráje. Jak nesmírně krásná je a bude cesta po Tvém boku, i když nikdo ze stvořených nepostačí Tvému kroku Stvořitele, jenž ze sebe tvoří sebe v bezpočtu obrazech v duchovém žití i ve hmotě.

Zda již probudíš ono divy tvořící dobro i v duši člověka, jak praví sudba odvěká nad jeho kolébkou Tvým Slovem; staneš se mrtvým, drahé dítě, na určitý čas, a těžká clona nevědomí o mně zakalí tvůj zrak - ale já ti zase vrátím pohled v oči lásky, dám ti na její činy nazírat, abys věděl, jaké jsou a co nesou do života milionů, abys dovedl je dobře napodobovat, krásný život v sobě i jiným tvořit a všechno vždy a všude božsky milovat, -

Zda zvedneš dobro z lidské podstaty a vložíš v cesty, kudy půjde vykoupený člověk na určitou dobu žít - on může ji pak zkrášlit dobrem, jeho něhou, a proměnit ji celou v sídla holubiček vykoupaných v mořích Tvé lásky, že jsou bělejší jak padlý sníh, i ten zachycený ve větvích, neposkvrněný padnutím k zemi . . .

Bože -

Jsi Láska nesmírná a není lásky, jež by nebyla Tvou překrásnou dcerou, již do daleka, do vysoka a do širosti vesmírného světa vysíláš za jeho živými i mrtvými i těmi, kdo jsou jako spící embrya, jako vlny světla, tepla, míru a radosti života, aby je všechny objala, v náruči své sjednotila a tak se z nich vytvořila šťastná boží rodina, a tím se skončila ona smutná kapitola rozdvojeného života a ti dva spolu se zasnoubili, Duch a hmota na jednom místě žili, jeden druhému tvář viděli, ruce měli u společné práce, aby i Bůh a člověk jako jedna Duše byli, jako muž a žena se věrně milovali, společně pak vytvořili novou zemi i slunce s planetami pro obraz dokonalého života bohočlověka.

Ó, zažehni jiskrami této krásné svaté, mocné lásky ona lidská srdce, jež nemají její vroucí, teplý proud - jsou jako mdlý dech ve stísněných hrudích a světla citů se v nich nezachvějí, nezvednou se v jasné plameny.

Ó, zapal velký oheň lásky na Zemi, ať spálí se a v prach promění zlo, v němž žili jak otráveným vínem omámeny lidské bytosti - pak budeš i Ty mezi nimi šťasten a bude vůle Tvá jako v nebi tak i na Zemi; od krbů lidské rodiny se zahřeje i zimomřivá duše květiny, čas přinese pravé sbratření, jež umožní díla, o nichž jen ve fantazii lidská duše snila, když krásnou představou budoucnosti odháněla chmury neutěšeného života.

Řeky Tvé lásky lidským životem plynou pro ty, kdo k nim duši pokřtít jdou - ó, pomoz, ať svaté omilostňující Jordány brzy naleznou, a do nich ponořeni, jimi posvěceni, lásku cele v sebe přijmou, jí se až převysoko zvednou a začnou pokojně i radostně žít život posvátný s novými obětmi Božství, jež nežádá pro Boha umírat, ale žít - žít - krásný život všem kolem sebe vytvořit, všechny - jak Bůh je samy - oblékat i živit láskou, životními silami . . .

Bože -

Ty jsi síla života a mimo Tebe není pomoci pro vyčerpané a stárnoucí tělo - nikde není také útěchy, když srdce nad tím zneklidnělo i zabolelo od mnohých ran a člověk se cítí sám a bezmocný obrátit osud, dát nové mládí tělu, radost srdci, duši jarní pohodu, kdy vše je mladé, svěží a nad přírodou není hávů smrtí jako v zimě i v podzimu.

Kéž tato síla, tak skvělá a mohutná, zatřese všemi ospalými, jež zmeškávají dobu ke vstávání - vždyť je třeba jít Ženichu duše naproti.

Kéž tato síla Tvá změní život lidský k nepoznání, přinese lidem až do hvězd sahající strom míru na svém silném rameni.

Kéž tato síla odstraní i kameny velkého zla, jež do nitra samou duší vhozeny, staly se jí těžkými galejnickými koulemi a tisknou ji k zemi.

Kéž vanutí Tvé síly zboří všechny věže lidské pýchy, ať člověk je jak má být - pokorný a tichý, kořící se Tvé velebnosti na věky . . .

Bože -

Jsi mocný tak, že i v hromu zaburácíš, jeho zněním pohneš v Zemi i nejhlubšími základy - v té chvíli stvol obilí se kloní, i každý lístek trávy jakoby kladl ucho Zemi k hrudi, aby uslyšel Tvé rozhodnutí, co bude s jeho osudy na ní dnes i za sto let.

Zjevuješ se bouřlivými mraky, růžovými červánky, bílými oblaky i hvězdami, jež člověku připadají jak na obloze vystavené velké tvůrčí zázraky, miliony Tvých zářících očí prostoru, celé věky hledící dolů na život lidí pohledem otce, matky, bratra, sestry i přísné mocné Paní, jež dovede i blesky šlehat ze svých dlaní a sypat je dolů lidem na hlavy, aby se vzpamatovali, neprodlévali v proměňování se v anděle, a jako takoví se pak šťastně vraceli k Ní.

V moci Tvé je osud lidských duší vložený jak žhavá jiskra u výbušniny - prosíme Tě, Božská Moci, pomoz jí - ona se Tvým působením promění, a místo nebezpečnou jiskrou bude Tobě holubicí na dlani, kterou bez obavy propustíš letět do výšin i dálav budoucnosti . . .

Uprostřed lidí,

jež hřeší jak ony národy před potopou světa -

Uprostřed Země,

která jako těžce chorý je v nebezpečí života -

Uprostřed času,

v němž plápolá mocný oheň utrpení člověka -

Uprostřed světa,

jenž hučí jak moře rozbouřené,

neboť vysoko se vztyčují černé vlny zla –

Bože - Bože - Bože -

Spínáme ve velké prosbě své ruce - posíláme k Tobě lidská i andělská srdce jako vyslance s přímluvou i poselstvím Tobě, že život lidstva je jak doutnající sopka i jako nalomená třtina, a že nikde není již cesta jiná k záchraně, k odvrácení pohrom světa, než Tvá pomoc shůry, Tvé mocné pokyny, přísný Tvůj příkaz míru, aby on slétl z nebe a byl jako anděl k lidu - duše jim vložil do svého obleku a do svých křídel, jež mají sílu k rozletu za Božským ideálem všebratrské lásky, dostihnout jej, uchopit mocným rozhodným pohybem, položit k nohám lidem, ať jim na cestu svítí jak maják plujícím lodím, aby bez nehody dojely k přístavu.

Srdce jak pokorný prosebník se k Tobě přibližuje a jako matka za nemocné dítě u Tebe úpěnlivě oroduje za cestu lidí do náruče míru, za budoucí život lidských pokolení v lásce, svornosti, souladu srdcí, v jeho klidu, aby všichni mohli vnitřně dorůst a dospět v moudré boží syny, aby lidské duše se opět nazývaly Mariemi v knize svého života, aby je takto oslovili jejich strážní andělé, navštíví-li je s Gabrielovým poselstvím od Tebe: Zdrávy buďte, s vámi Pán - hle, váš boj je ukončen a dobře vámi prokonán, neboť vaše utrpení i omilostnění zrodilo vám v srdci lásku boží, nový život nového člověka, jenž se jmenuje Ježíš. 

Vrátí se pak lidské duše k Tobě - Bohu - zpátky do radosti, pokoje a vroucí lásky - překrásné zahrady, líbezné pohody stálého jara, s písněmi nebeských ptáků, které nic již z lidských věcí nebolí - jsou šťastní, volní, svobodní - smějí létat do stříbrných modrojasných azurů nebes . . .

V životě, jenž sténá pod zákonem smrti,

jež obklíčila člověka ze všech stran jak vítěz zajaté -

V cestách, kde tma je jak o půlnoci

a ještě přitom velké nebezpečí,

že i ty malé, řídce v Zemi rozložené svíce víry

zhasí vítr nevěry -

V těžkých bojích na bitevních polích v mysli a citu,

jež dávají rány bolestnější než jsou ony

z ostrých čepelí mečů a nožů -

V tíži dnů, jež tlačí jak skála na prsou,

dusí jak nemocné srdce v hrudi,

vysilují jak práce nad lidské síly -

Bože - Bože - Bože -

U Tebe hledáme, co sami nikdy nemáme a na Zemi nenajdeme - od Tebe čekáme příchod jistoty, že zítřek bude prožit v míru - bratrstvím prozářený, znějící harmonií, nesoucí do vesmíru jen dobré zvěsti, že v klidu a přátelství žijí zemské národy jak malá kuřátka pod křídly své Matky.

V Tobě máme neochvějnou naději, že vezmeš chorý lidský život do dlaní, uzdravíš jej mocí lásky a pak mu dobrem jak stříbrnými pásky ověnčíš čelo, aby ono již silně zazářilo na Zemi a bylo jak jitřní hvězda na nebi všem poutníkům, jež za člověkem jdou obtížnou cestou - z pekla hmotou do nebes . . .

Modlitby lásky

Klaním se Ti, nejvyšší Lásko. Není jiné tak krásné, tak milováníhodné, jako jsi Ty, Tvé jméno Láska - Tvé poslání, Tvá služba životu.

Klaním se Ti, protože nemohu jinak před Tím, kdo je absolutní Dokonalost.

Klaním se Ti, neboť aspoň tak vyjádřím, že jsem já - člověk, Ty - můj Pán a Bůh, velebnost, majestát i mír Nekonečného . . .

Modlitbě lásky lze dát silné myšlenky i krásná slova, do nich vylít a zcela vyprázdnit všechny nádoby tíže i bolesti člověka, které mu Země hned při zrození se do ní k ústům podala, do srdce je postavila všude, kde je místo pro vědomí života.

Do modlitby lásky vejde se člověk se vším, co je a co má, jakoby měl podobu hořčičného zrníčka nebo dětského oka.

Do modlitby lásky dá se vložit každý problém života osobního i celého světa - každá bolest duše i těla v ní úkryt hledá, aby jí a v ní byla zahojena i zapomenuta.

Proto, duše má, vezmi do úst slova lásky a promlouvej je do prostoru silou myšlení, která ví, že Bůh je Láska a ta jen k lásce mluvívá, na každou otázku jí odpovídá, do všech stran vysílá harmonii po vlnách milosti, jakou láska Boha sama v sobě rodí a životu nekonečně vydává, aby vyřešila všechny spory lidstva i vesmírná dilemata - kudy a kam zamířit dráhy hvězd v jejich letu do nekonečna i konečna . . .

Duše má, vyšli myšlenky lásky na všechny strany světa cestami, po nichž paprsek světla se do všech stran prostoru rozbíhá - polož je do pramenů vodstva, aby s ním celou Zemi obeplula a pak se vznesla k nebi jako bílá oblaka či pára stříbřitá nebo clona bílé mlhy ke Slunci, aby jím byla rozplynuta do neviditelna.

Duše má, miliardy bytostí strádají na Zemi i tam za branami pozemského světa, kam již oko ani přístroj nedohlédá - nechť je vlna lásky tebou vysílaná uklidní, posílí a útěchu dá, prohloubí víru ve skutečnost Boha i anděla, který je člověku blízko a pomáhá, i v bytí, kde tělo je stále mladé, nechuraví, neumírá.

Duše má, tvoř v sobě silné city lásky a vtěluj je ve slova: Modlitbo lásky, vysílám tě na citových strunách, po světelných drahách do říše cherubína a serafína; najdeš tam své sestry daleko krásnější než jsi ty sama. S nimi se spoj v ideálu božího dobra a jedna druhou silna vydejte se společně k trůnu Boha všemohoucího vyprosit mír, pokoj a lásku životu lidstva, sestoupení cest andělů až do pozemského světa ku pomoci národům, dětem, které nemají chléb, duším, které ztratily víru v Boha. -

Duše má, vydávej, vyhlašuj poselství lásky od Boha i člověka - vždyť víš a znáš, jaké mají texty, jakou harmonií znějí jejich myšlenky i slova; sama v sobě slyšíš, jak Bůh ti napovídá, co máš říci, abys projevila lásku člověka i anděla, abys oznámila, že vesmírem plyne pramen milosti z velké lásky Krista.

Duše má, miluj - miluj jak Bůh si přeje, jak radu i příkaz ti dává, a bude zachráněn a brzy šťasten tvůj bratr, tvůj přítel, tvá přítelkyně, tvá sestra - lid všechen, s nimiž jsi do Země zrozena . . .

Lásko Boží nesmírná, tajuplná hlubino bezedná, do níž se vylila Duše Boha - do Tebe se vstupuje s dechem zatajeným a slzícíma očima, s ústy, která dojetím jsou němá, ač měla by volat, zpívat, mluvit, jásat - donekonečna opakovat: Bože můj, Tys jediná, velká, věčná láska má. 

Lásko Boží, Slunce života anděla i člověka, Klenbo nedohledná nad všemi sloupy jejich jsoucna, Horizonte času, před nímž vesmírné hvězdy blednou jakoby i ta nejjasnější byla zcela maličká zlatá tečka - k Tobě vzhlíží vesmírná bytostná rodina; jsi jí zrcadlem, v němž se zjevuje tajemná tvář Boha skrytého za životem veškerenstva, za službou přetěžkou a obětí neuvěřitelnou, kterou si uložila sama.

Lásko Boží, jsi ona kouzelná hra života i skutečnost ohromující chladné srdce pozemšťana - v ní se všichni milují a jeden druhému z lásky dává, co od Boha má pro radost duše, moudrost ducha, pro krásu těla i pro svou existenci, aby byla nesmrtelná - Bohu podobná.

Lásko Boží, přečistý světe Ducha, kde vše je běloskvoucí a plné rosy, kterou žádná chvíle z věcí nestřásá a ona se třpytí a září jak perlová čelenka, takže se zdá, že život je velmi krásná a podivuhodná Bytost se zlatou hvězdou místo čela.

Lásko Boží, jsi pro člověka darem největším, jsi sama genialita a nesmrtelnost daná životu od Boha.

Lásko Boží, jsi ono něžné, avšak pevné pouto duše zamilované do nejvyššího ideálu moudrosti a dobra, s nímž jsi svůj život navždy spojila.

Lásko Boží, v Tobě je květ i plodný strom lásky člověka, avšak Země jim nedala půdu k růstu a rozkvétání, neboť hmota nepřijala v sebe símě lásky, do skal a pod kamení je vypověděla - proto tak dlouho trpí a slábne čím dál víc každá duše lidská.

Lásko Boží, v Tobě je tvůrčí síla, základna kosmického veledíla, programy moudrosti stavějící andělská i lidská sídla jako hvězdy i celé galaxie, či jen malé měsíce Jupitera . . .

Myslím na Tebe, nevystihlá, jen srdcem tušená, láskou duše vnímaná lásko Boha; jsi útěcha má, důvěra v budoucnost člověka, radost rozumem neodůvodněná, která se od Tebe a Tebou vlila.

Myslím na Tebe, lásko Otcova; je nádherné i slastné vědět, připomínat si a mít věčnou jistotu, že člověk v Bohu Otce má, na Nějž lze bezmezně spoléhat, Jemu svěřovat strasti člověka, volat Jej ku pomoci, když každá tichá rada i představa ztroskotala, ochabla síla duše i těla, zklamalo všechno dění světa.

Myslím na Tebe, úžasná lásko Matčina, že jsi tou jedinou poduškou měkkou a přečistou, na níž si i unavená bolící hlava odpočívá, a z ní pak - znovu posílena - do nových těžkých dní oči otvírá, sbírá myšlenky a soustřeďuje se, aby úkol a poslání, službu a práci člověka na Zemi splnila . . .

Má modlitbo láskyplná - k Bohu se vznášej na perutích archanděla Gabriela; on na tebe u mne čeká, aby tě zanesl přes dálavy kosmů do duchovního života, do Božího světa jako svaté dokumenty, že duše člověka touží a je tolik dychtivá Boha v Jeho lásce slitovné, trpělivé a přelaskavé, kdy život lidstva sám nad sebou sténá, že je mu odňata nesmrtelnost, láska a víra.

Má modlitbo láskyplná - jsi ještě slaboučká a dětsky nevyvinutá do silného hlasu člověka; nemůžeš zavolat, zakřičet jak by bylo třeba, že lidstvo potřebuje lásku víc než sůl na chleba, než skvělá moderní sídla a vědu o hmotě, jíž se současná věda zasvětila jako bohu nepravému, který lidstvu duši odnímá.

Má modlitbo láskyplná - nelze ti jinak než zvednout hlas lásky, zdůraznit její slova a být statečnější než je lodivod u kormidla v nejprudší bouři, když se loď již na bok položila.

Má modlitbo láskyplná - buď ještě silnější a vroucněji pronášej svá slova, buď ještě víc láskyplná, neboť jen láska je ono jediné svaté a mocné kouzlo, jemuž nic neodolá; jí se vše mění do božského krásna a blaha, do řádu, v němž je kázeň, služba i nádherná svoboda - duše je unášena až ke hvězdám, kterým začne rozumět a ví, jaká duchovní tajemství se za nimi skryla . . .

Po lásce touží veliká, široká lidská rodina žijící na Zemi i tam v onom prostoru tajemna a neznáma - po lásce volá každá bytost živá jako půda po dešti, když v ní klíčí zasetá zrna a žádají si vyrůst, kvést a být užitečná, cenná.

Bože, pomoz a uveď lidstvo v její prameny a dovol mu vložit do nich bolavé duše i těla - nářky lidu se rozléhají jakoby burácely v jeho mysli hromy, jakoby se přestaly zrozovat v srdcích city víry, naděje a lásky a člověku hrozily osudy pusté, kamenné měsíční krajiny.

Bože, kde je člověk, tam je Tvá myšlenka - kde je ona, všechno rozkvétá, život se zvedá z temnoty jako den po noci, těší se na zítřky a rád hledí do vší budoucnosti.

Bože, nesmírné překážky postavila hmota tomuto krásnému a šťastnému do cesty, že Země, ač Tvými myšlenkami oblévána, pronikána, a láska Tvá v ni v Kristu vtělena, je vichřicí zla zmítána, jakoby byla nepatrným prachem na tváři kosmického jsoucna.

Bože, zachraň člověka před záplavami hmoty, která se Zemí rozlila, své vlny hrozivě zvedla, jakoby chtěla potopit vnitřní svět lidského já.

Bože, zachovej duchovní lásku ve vědomí člověka, vydechni ji do srdce celého lidstva - vždyť marně by se otvírala brána nebeská a od ní se k Zemi kladla schodiště andělská, kdyby nebylo těch, kteří by do ní vešli žít nový ráj Evy a Adama . . .

Lásko kosmická - vesmírná - nadhvězdná - slunečná - zářivá strano života, Lásko - vykoupení člověka, lidstva a světa, Lásko - obroditelko života, regenerující od věků do věků všechny živé buňky bytostného jsoucna:

Věřím v Tebe - že vymazáváš všechny otazníky o osudu zavržených, o věčné říši pekla - věřím, žes pramen milosti dostatečně silný k očištění a posvěcení všeho porušeného, znesvěceného, co ztratilo pečeť lásky Boha.

Věřím v Tebe, že zachraňuješ trosečníky odhozené na nejpustší ostrov vesmírného světa, i do propastí, kde pro temnotu nelze vidět dna.

Věřím v Tebe, ve Tvou shovívavost, slitování, odpuštění, smír a milosrdné jednání i slovo Boha.

Věřím v Tebe, v milost nikdy nekončící svou obhajobu u všech soudů, co jich hříšný člověk prožíval před potopou i od potopy světa.

Věřím, že jako jsi vždycky našla bílou roušku odpuštění k přikrytí viny člověka, položíš ji rukou Krista na dny a hodiny tohoto času, v němž jméno Bůh je odmítáno, v němž vrcholí a zároveň končí strašné zlo světa, vymazává se v knihách života ono pekelně ohnivé písmo o osudu pozemského člověka . . .

Důvěřuji lásce Boha - ona ještě neskončila, nedořekla, co říci chce a má ke konci zápasů v duši lidské o duši člověka, o budoucnosti lidstva.

Důvěřuji lásce Boha - ona najde cestu z temného světa, vyvede z bloudění a zapomnění na svatý cíl života, obrátí nepříznivý vítr, který odvívá dobro z duše člověka, vnáší do ní prach hmoty a símě plevele - ona očistí lidská srdce od nánosů, které přinesly dravé řeky zlého myšlení duchů temna, dá světlo do duše a poznání pravých cest.

Důvěřuji lásce Boha - ona je matkou člověku starostlivou o všechny jeho věci, a činí vše pro to, aby byly dobré a krásné - ona je učitelkou a její moudrost vychovává dokonale i posledního žáka života - ona je nesmírně blízká a její dech je spojen s každým lidským srdcem, i tím, které nemá ještě boží rytmus tepu, harmonický koloběh svých sil - ona je úžasná jako sám život, a proto v ní život spěje do nádherného úžasného projevu, jímž bude i člověk a jeho láska . . .

Lásko boholidská, tak těžce se vydobýváš v překážkách, které zlá moc v cestu tobě postavila lidem a všemi větry se proti tobě opřela, abys včas do Země nepřišla a nezvítězila - zdáš se jako nedobytná pokladna, k níž klíč ani tajné kódy k otevření člověk nemá.

Lásko boholidská, tak dlouho tě lidská duše k sobě volá - tisíce let mezitím uplynulo a ona stále věří, doufá a čeká, že právě v tuto chvíli promluvíš ona osvobozující slova: Člověče, jsem skutečnost nejen božská, ale i lidská - nebeská i zemská; jsem přece tam, kde je tvé dobro, kde je tvá něha, tvůj nejvyšší ideál i tvá cesta přetěžká k smrti těla, tvé činy a skutky zrcadlící oběť lásky člověka, když on se jí pro druhého nebo za celé lidstvo či jen pro bratra, sestru, muže, ženu, sám zcela zříká a žije jako vyhnanec z každého tepla domova, z každého vnitřního míru a blaha. -

Lásko boholidská, odpusť lidem, že tě neumějí hledat a nalézt tam, kde jsi tak tiše přítomna a před rozumem skryta, i před očima hledícíma do bolestí, hněvů a zmatků světa - však přijde den, a je to hodina blízká, kdy člověk bude bytostí srdcem andělskou a nikdo nebude pochybovat, že jsi skutečnost plně žitá a absolutní myšlenka v život vtělená. Tehdy se vydáme na společnou cestu života a ruku v ruce - ty, člověk a Bůh - jednota boholidská - zázračná moc vesmírná, zmocněná a schopná přetvářet samy říše pekla . . .

Přijímám do duše lásku Boha, která sebe vydechla, v Kristu vyzářila, vydala se jako matka dětem s každou kapkou krve, jež za jejich život a zrození se platila.

Přijímám její duchová zářící světla, bez nichž by žádná květina Země nevykvetla, člověk by neměl sílu jít těžkou cestou pozemského života.

Přijímám její zlatonosné prameny, které mi nesou život s Bohem spojený pro lásku a v lásce a pro její společné služby celému vesmíru, všemu božímu stvoření.

Přijímám její dary, které nelze unést v klínu ani žádnou lidskou náručí; jsou nekonečně velké a jejich počet je nad každé lidské pomyšlení - je v nich Srdce Krista, Duše Božství, nesmrtelnost a budoucí dokonalost duše mé - všech lidských duší.

Přijímám její sílu, která dovede tvořit zázraky; vždyť milovat - je dlouho nést cizí břímě bez reptání, milovat - je jít vzpřímen pod tíhou vlastního utrpení, milovat - je být vnitřně silný uprostřed všech lidských slabostí.

Přijímám její moc, kterou tak velice potřebuji, neboť zlo světa žádá přemožení, člověk duchovní obrození, lidské srdce přenesení přes propast temna a hrůzy do tiché náruče Boha - a bez moci lásky ztroskotává všechno jiné snažení, život je dál a dál složitý, plný problémů, otazníků a těžký k neunesení . . .

Univerzální modlitba lásky

Lásko člověka - kde je tvůj hlas? Je slaboučký a málo v duchovním světě slyšitelný, je pípáním nedorostlého ptáčka. Doba však již dávno žádala a potřebovala slyšet tě mluvit hlasem lidského veleducha, abys dala svědectví, žes vyrostla z dětského věku, jsi dospělá a moudrá jak máš být, abys vrátila lidstvo i s celým jeho světem do nového ráje života.

V čase tak bouřlivém, kdy vlny zla přelévají se daleko za břehy pozemského života, kdy andělé si zakrývají tváře nad zkázou lidstva, která přišla až k prahům jejich světa - není jediného hlasu prosebníka, který by mohl být slyšen a vyslyšen od Boha, než hlas tvůj, lásko člověka, jsi-li na Zemi a v jeho srdci ještě někde zachována, uchráněna zkázy jako vzácný diamant a perla života.

Pojď tedy, a to již rychle a směleji blíž, až zcela blízko k Pánu života, a cítíš-li se slába, opři se o lásku anděla. Doprovodí tě jako pastýř provázívá ovečku na pastvinu, aby nezabloudila, včas přišla i odešla. Zvedne ti i ruku, aby byla schopna a silna klepat na lásku Boha a prosit ji a žádat, aby se smilovala.

Pojď, lásko člověka, jdi zvedána výše a vkládána do úlohy prosebníka božími služebníky a pomocníky Krista. Den Božího čekání na obrácení lidstva se připozdívá - je vzácná již každá minuta. Čím dříve bude prosit a volat ve jménu lásky člověka lásku Boha, tím lépe pro tebe i pro všechno, zač prosíš a žádáš - neboť i čas má své úlohy a je darem milosti Boha . . .

Já, láska člověka, zrozená z Lásky a Láskou Boha, do lidské duše vložená jako paprsek věčného Světla, myšlenka nejvyšší a citovost svatá, jako andělská dobrota a její touha dávat radost, mír a lásku nesmírnému kruhu života:

Prosím, pokorně prosím všemohoucího Boha - Otce, Syna, i svatého Ducha - Trojici nejsvětější, i všechna Boží jména, která do jednoho vstoupila a slila se v jedinou moc a sílu i milost Boha Spasitele ve jménu Krista.

Prosím všechno krásné, dobré a nekonečně moudré, co je životem v Bohu a z Boha.

Prosím velké boží služebníky Michaela a Gabriela, anděle nebeské, anděle zemské a osobního svého anděla.

Prosím slavnou čtveřici cherubínů, strážců i konatelů úmluvy Boha a člověka.

Prosím serafíny zlatého srdce a milosrdného ducha.

Prosím mocné duchy trůnu Hospodinova i ctihodné patriarchy a proroky zákona Mojžíšova.

Prosím světce, mučedníky a obětníky křesťanské cesty života.

Prosím svaté muže rodu Buddhova.

Prosím žáky učení Mohamedova.

Prosím duchovní učitele náboženství tohoto i onoho světa.

Prosím každého, kdo se stal člověkem podle vzoru Ježíšova.

Prosím všechny, kdo přijali lásku za cestu, poslání i úkol svého života.

Prosím všechna živá srdce vesmírná, citem naplněná, lásce otevřená jak dítěti náruč matčina.

Prosím - třikrát prosím nejvyšší Pannu, Matku a Královnu andělského světa, která Zemi tak nesmírně v každé chvíli přispěla.

Prosím hlasem lidstva, slovem člověka, myšlenkami jeho ducha o lásku soucitnou, slitovnou, trpělivou, milosrdnou, shovívavou, útěchyplnou a zachraňující, co již takřka zmírá:

- duchovní vývoj lidstva,

- láska a víra křesťana,

- lidská duše postavená do utrpení a zmatků světa, do cest, z nichž pravda Boží odešla nebo se před hříšnými skryla.

Prosím všechny, k nimž prosba mé lásky vzlétá a velmi spěchá, aby ze všech jmen svatých jménu člověk byla část svatosti dána, do jeho srdce vlita velká čistá láska, vyšší a silnější než je lidská - aby do jeho myšlení proniklo světlo pravdy, poznání Boha a poznání duchovního jsoucna - aby míru národů se zasvětila všechna činnost lidstva, jeho cesty se zvedaly výš a výše, rychle a nezadržitelně, až do království Kristova.

Prosím láskou o lásku člověka k Bohu, aby se rozvila do vesmírného květu, byla velmi krásná, vznešená a svatá, jaká být má a jaká jedině je hodna mluvit a jednat s Tvůrcem existence člověka i s jeho Spasitelem o dobrých, těžkých i bolestných věcech života lidstva.

Prosím láskou lásku anděla, aby se s lidskou plně již spojila a byly jednota a Bůh byl v ní a ona se jmenovala láska Boží vesmírná.

Prosím o pomoc a radu slabé lásce člověka, jak vysoko a do jaké šíře má se ona v něm rozrůstat, vydávat požehnání Zemi i planetám, i ke Slunci a vzdáleným hvězdám nést poselství mírová, podepsaná láskou lidstva, zpečetěná jeho činností pro blaho vesmírného jsoucna . . .

Prosby lásky člověka-

buďte slyšeny na všech stranách!

Prosby lásky člověka -

rozléhejte se a opakuj vás sterá ozvěna!

Prosby lásky člověka -

buďte podepřeny, zesíleny prosbou lásky anděla!

Prosby lásky člověka -

svědčte, že bez lásky již nelze jít ani o krok dál

po cestách země ani po vesmírných drahách!

Prosby lásky člověka -

proste snažně, úpěnlivě, a tak,

jak teče řeka nebo se řine silný vodopád.

Pak se ztište - umlkněte;

Bůh člověku, lidstvu, Zemi, vesmíru

sám svým Slovem a činem dojista odpověď dá.

Pak znovu do prostoru zavolejte:

Bůh se smiloval -

každý život bytosti jedné i celé univerzum Jej chval . . . !