6
Kriste -
víra v Tebe je krásná zahrada i pole oseté -
ach, kéž
jsem dobrým zahradníkem, jenž zahradu kypří a zalévá -
kéž jsem
dobrým hospodářem, jenž pracuje ruku v ruce s Tebou -
Ty
požehnáním, on přičiněním, aby byla dobrá, hojná úroda.
Kriste -
naděje v Tebe mne vždycky sílí, neboť mi říká:
Duše, buď
statečná - bojovat s překážkami je lidským osudem -
trpět je
osudem Boha, jenž jde spasit svět; bojuješ-li a trpíš,
jsi člověk
s Bohem spojený, jsi Kristův učedník, Ježíšův bratr. -
Kriste -
důvěra v Tebe stala se mi mostem vzklenutým vysoko nad Zemi,
takže není
obav v duši, že ji svět z náruče nevydá,
že ji
zchvátí jak supi holubici - že jí zlomí křídla, že nebude schopna
uchýlit se
do Tvé ochrany - že se stane opět Evou místo Marií.
Kriste -
oddanost má k Tobě překlenuje vzdálenosti mezi Tebou a mnou -
a jakoby
čarovným proutkem mávl, hle - propast je za mnou -
za mnou je
hmota, bolest i zápas s tmou - přede mnou je Světlo
a v něm
život po Tvém boku - život nádherný, jaký oko nevidělo,
ucho neslyšelo -
jaký jen Ty duši dáváš, když si zaslouží.
Kriste -
láska má k Tobě je mi věčným jarem s vonným květem,
svěží
zelení, že duše je jak v opojení -
nehledí
vpravo, vlevo, kde ji čeká rána, bolest, zklamání,
a dívá se
tam, kde jsi Ty - Drahý - kde podáváš palmu míru
té duši,
jež se k Tobě přiblíží tak, že ji můžeš obejmout.
Kriste -
modlitba má k Tobě je mi sladkým soustem i nápojem lahodným,
že ji duše
stále do úst vkládá - jí se sytí, žízeň zahání -
Tvé jméno
stále na rtech má jako políbení pro Otcovu pravici -
s Tebou se
těší jako milující s mileným -
s Tebou
rozmlouvá jako syn s Otcem, dcera s matkou,
bratr s
bratrem, přítel s přítelem, člověk s člověkem.
Kriste -
cesta má k Tobě je trním vroubená, kamením dlážděná -
avšak co
je těžké pro milujícího, co je nemožné pro silného,
co je
překážkou pro vítěze nebo dálkou pro ptáka -
a já jsem
tímto vším, když Tebe, Kriste, znám - když Tebe, Kriste, mám -
když s
Tebou se spojím, srdce Ti vložím do dlaní
a myšlenky
Ti dám bez výhrad i s celým vědomím.
Kriste -
slova má k Tobě jsou tichým šumotem praménku,
který si
někde o samotě zpívá radostí, že se mu podařilo přemoci skálu
a z ní se
prodrat na světlo - že může běžet dál a dál nejen kamením,
ale také
údolím a kvetoucím luhem,
že může
napojit zasetá seménka a připojit se ke všem vodám,
jež tekou
po Zemi i od Země k nebi v jemné podobě par.
Kriste -
volání mé k Tobě srdce rozeznívá, že je jako harfa,
na niž
kdysi David hrával svaté žalmy Bohu -
že je jako
zvony na chrámové věži volající k bohoslužbám,
k chválám
Bohu na výsosti, k díkům Tobě, Kriste - Spasiteli můj.
Kriste -
nalezení mé Tebe je proto, že Tys mne zavolal
a ozval se
mocným hnutím mého srdce,
žes je
vábil sladkým hlasem lásky v místa, kde ona dlí -
žes je
vyzdvihoval mezi srdce synů božích a krášlil je růžemi -
že jsi z
něho počal tvořit chrám, vzklenul nad ním duhu smíření
a k němu
přišel jako Bůh - jako Láska.
Kriste -
přilnutí mé k Tobě je velkým zázrakem života,
který z
ponížení a utrpení člověka vystupuje k Božím prahům,
ke světům
radosti a světla - k výšinám, kde začíná spočinutí, zakotvení
v míru,
kde jsi Ty, Bůh můj - Ty, můj Těšitel - Ty, můj předobrý Pán.
Kriste -
díky mé Tobě jsou tak maličké proti všemu, co od Tebe mám,
že se za
to hanbím a stále si vyčítám, že jen prosím a zase prosím,
od Tebe
beru a Tobě dávám tak málo, jen to,
co je v
prosté duši jako cit sotva probuzený, oživený,
jako
myšlenka vděčnosti, slovo děkování,
jako
srdce, v němž láska je sotva nalitým pupenem květu jabloní.
7
Kriste -
srdce mé se Tobě poddává jako služebník Pánu,
abys je
přijal mezi srdce čistá, mezi srdce obrácená a v lásce zrozená,
jimž je
určeno oblažovat svět, rozdávat radosti, přinášet mír -
vzklenout
jeho duhu kolem každého života.
Kriste -
srdce mé se k Tobě kloní jako růže k růži,
když vítr
vane prostorem a volá stéblo k stéblu, klas ke klasu,
aby se
všichni k Tobě přiklonili -
jedni
druhé podepřeli v bouřný, větrný čas.
Kriste -
srdce mé se k Tobě pozvedá jako celá Země ke Slunci,
abys je
přikryl teplem a světlem, jako přikrýváš prach, trávu i květinu,
hladinu
moří i temena hor - neboť srdce je také zemí, v níž je bezpočtu věcí,
jež teprve
v Tobě dojdou uplatnění - teprve v Tobě se stanou životem.
Kriste -
srdce mé se k Tobě uchyluje jako pramen vody ve vyhloubenou studnici,
abys ji
naplnil jako kdysi sudy v Káni Galilejské
pravým
vínem, pravou láskou - aby ono mohlo pohostit laskavostí a dobrotou
každého,
kdo k němu přistoupí jako přítel, bratr i člověk -
kdo si k
němu přijde pro útěchu a pro radost v ten těžký čas,
kdy je
podroben zkoušce věrnosti, zkoušce víry, naděje i lásky k Tobě.
Kriste -
srdce mé se k Tobě obrací jako k Učiteli, abys je učil mírnosti,
která je
družičkou s plnou náručí kvítí, jež klade v cestu,
po níž
kráčíš k duši naplněné mírností jako růže vůní, májové jitro svěžestí,
jako
rozkvetlá jabloň růžovým květem - studánka čistou vodou.
Kriste -
srdce mé se k Tobě vine jako nemluvňátko k matce,
abys je
živil, pokud ono nedoroste a nevyvine se tak,
aby se
mohlo živit svou velkou láskou k Tobě,
silným
životodárným Světlem, jež v sobě má a vyzařuje svatá, čistá láska
jako sílu
pro vzlet k Tobě v čase, kdy ji zavoláš - po ní zateskníš.
Kriste -
srdce mé se k Tobě vrací jako se vracívají ptáci
do svých
domovů, když přijde jaro, abys mu dovolil zpívat Tobě písně
a otevřel
mu, když usedne na práh Tvého domu, zaklepe na dveře a zavolá:
Otevři,
Otče můj, láska má mne k Tobě přivedla -
já tolik
toužím po Tvých žehnajících rukou! -
Kriste -
srdce mé se k Tobě přidružilo jako se přidružuje
dělník k
dělníku ke společnému dílu, abys je zasvětil do všech úkolů,
které nese
nová doba sbratření, doba života, který z mrtvých vstal,
aby
ukázal, jak nádherné věci jsou v něm skryty, jaké divy, schopnosti -
možnosti
tvořit dál a dál, více a lépe -
vždy tak,
abys Ty, Kriste, byl šťasten a spokojen s prací člověka.
Kriste -
srdce mé se k Tobě rozletělo jako včela ke květu,
aby
nabralo sílu, naplnilo se sladkostí lásky
a mohlo
tak do hořkostí života přilévat velké krůpěje,
sobě i
jiným srdcím ulehčovat, zkracovat utrpení - dát okusit pokoje.
Kriste -
srdce mé se k Tobě přimklo jako se přimyká slabý k silnému,
když je
před ním těžká cesta, abys je podepřel svou vlastní silou
a duši
vdechl odhodlání stoupat výš a výš,
až k
vrcholům svaté hory, na níž jsou příbytky bohů, duchů dokonalých,
s Tebou
spojených ve všem, co konáš pro blaho stvoření.
Kriste -
srdce mé se k Tobě putuje jako zbožný poutník ke svatému městu,
v nepohodě
a obtížích cesty, abys mu dal jednou spočinout mezi bratry
a s nimi
se poradovat nad zdařeným dílem spásy člověka -
nade vším,
co budoucnost má pro člověka jako život bez smrti a utrpení -
jako cestu
slávy synů božích, jež je za všechna utrpení
nejvyšší,
nejsladší odměnou.
Kriste -
srdce mé se Tobě otevřelo dokořán
jako se
otvírá dům nejmilejšímu hostu,
abys v něm
viděl každý záchvěv, každý světlý i tmavý kout
a vystýlal
jej čím dál krásnější duhou -
abys v něm
tvořil ráj pro okamžiky tichých řečí s Tebou,
v nichž já
Tobě a Ty mně lásku vyznáváš . . .
8
Kriste -
ku pravici Tvé pohlížím, tam, kde je místo svatých -
neboť duše
má touží se stát jejich bratrem, sestrou,
holubičkou
mezi holubičkami, služebnicí mezi Tvými služebnicemi,
krásou
mezi krásami - životem mezi životy,
jimž jsi
Ty, Kriste, dal věčné bytí, stálé mládí a proměnlivý tvar.
Kriste -
k nohám Tvým pohlížím, tam, kde je místo věrných -
neboť duše
má touží věrností se přiodívat
jako se
přiodívá nevěsta bílým šatem -
jako se
jaro odívá květem, zimní krajina v ticho a neposkvrněnost,
v čistou
jemnou krásu, již ceníš a miluješ.
Kriste -
k náruči Tvé pohlížím, tam, kde je místo radosti -
neboť duše
má touží napít se z poháru jejího blaha,
jež dáváš
těm, kteří Tě milují a nesou trpělivě svůj kříž -
kteří
konali samé dobro a pro něž jsi byl Ty, Kriste,
Cestou,
Pravdou a Životem.
Kriste -
k srdci Tvému pohlížím, tam, kde je místo lásky,
neboť
láska je oblažovatelkou a živitelkou života -
kdo se s
ní spojí, neumírá, kdo v ní žije, v Tobě žije,
a kdo v
Tobě žije, má již na Zemi v srdci ráj,
má radost
uprostřed utrpení, mír v největším zmatku,
lásku mezi
nenávistí světa jako lekníny nad tůní.
Kriste -
ve světlo tvé pohlížím, tam, kde je nejvyšší pravda -
neboť ona
se mi stává učitelkou, říká mi:
Bůh tvůj
je Láska a tato Láska je tvojí Matkou,
která se
od tebe nikdy neodloučí, jíž nikdy nezemře tělo -
která je
věčnou průvodkyní tvého života a tebe na loktech nosí,
když nemáš
vlastních sil a jdeš přes mnohá úskalí
a
převysoké hory ke svému Domovu. -
Kriste -
k Tvému čelu pohlížím, tam, kde je místo moudrosti -
neboť
moudrost je ta Panna přioděná Světlem,
a ten, kdo
ke Světlu se přibližuje, sám Světlo obdrží,
sám se
jednou ve světlo promění -
bude
sluncem mezi hvězdami, bude dávat světlo hmotným světům, jejich tmám.
Kriste -
v život Tvůj pohlížím, tam, kde jsou samá tajemství,
neboť
tajemství mého života jsou uzavřena v Tobě -
a blažen
ten a vyznamenán, komu Ty sám podáš do rukou klíč,
aby srdce
Tvé si otevřel a poznal Tvou i svou pravou tvář,
své cesty
ke štěstí božského života.
Kriste -
ve slávu Tvou pohlížím, tam, kde je nesmírné,
všepronikající
Světlo - neboť být účastným Tvé slávy
znamená
poznávat Tě také jako Stvořitele, jako Moc a Sílu,
poznat,
žes Soudcem všeho utrpení, před Nímž všechno padá na čela,
Země se
třese a hmota je jako pouhý prach a dým.
Kriste -
v Golgotu tvou pohlížím, tam, kde je nejvyšší oltář oběti -
neboť
odtud přichází spása Zemi, odkud ke mně sestupuje i spása má,
kterou
žádné lidské slovo nedocení, neobsáhne -
která se
pozná, až je vtělena v čin, v život Ježíše v Ježíši Kristu.
Kriste -
v pokoj Tvůj pohlížím, tam, kde žijí andělé,
neboť po
pokoji nikdy srdce volat nepřestane,
o něj
prosit, jej si vydobývat nikdy nepřestane,
srdci
pokoj nikdy nezevšední -
neboť Ty
jsi, Kriste, Pokoj krásný, věčný -
a šťasten
ten, kdo v Tobě spočine a pokoj Tvůj dostane jako vzácný dar duši,
kterou
život na Zemi pronásledoval jako vlk ovci vyhlédnutou za kořist.
Kriste -
v krásu Tvou pohlížím, tam, kde jsou její zdroje -
neboť pro
krásu duše mé mnoho již bylo vytrpěno, mnoho Tebou vykonáno -
z krásy
Tvé bude krása má, až ji dáš, vtiskneš ve mne,
až mne
vedle ní postavíš jako anděla pro zářivý vzor.
Kriste -
k Tobě pohlížím, jen k Tobě, tam, kde je můj Bůh,
neboť jen
Tebe hledám - hledám Tě jako Učitele, Těšitele,
jako
Pravdu, svého života podstatu, jako života příčinu i cíl,
jako krásu
i lásku - života Život sám.
9
Kriste -
na Tebe myslet s nadějí, že se staráš,
aby má
duše přišla včas do Světla, do svatých stavů,
je pro ni
velkým ulehčením, velkou radostí, že není sama ve svém putování -
že sama v
sobě nepracuje a sama nebdí nad sebou,
aby vždy
bylo čisto v komůrkách srdce,
kam
vstupuješ a nahlížíš, kam vkládáš nejsvětější poklady Ducha.
Kriste -
vyprošovat si naději v Tebe, je mi stálou potřebou -
neboť ona
je tím andělem strážným, který jde se mnou cestami žití přes hory,
skály i
údolím, pečujíc o to, že má noha nikdy neuklouzla, neumdlela,
aby šla
pevně a jistě dál a dál - abys mne Ty, Kriste,
provázel
jako nejvyšší Boží ochrana na všech místech žití.
Kriste -
těšit se nadějí, že se blíží čas radosti pro všechny Tvé věrné,
je
nejvyšší odměnou za všechno, co si vyžádalo ode mne tolik slzí a potu,
co bylo
obtížným studiem žáka, jeho nejtěžší zkouškou -
co mu
nedovolilo, aby odpočíval a byl bezstarostný
jako
motýl, jenž v květu má chléb i dům svůj.
Kriste -
prožívat naději v Tebe, je žít stále v rodině boží,
v níž
předobrý Otec o všechno pečuje
a milující
Matka pokládá na stůl živý svatý chléb -
nejpotřebnější
ze všech věcí pro život člověka, pro jeho stálou sílu k práci
na sobě, v
sobě i u svých bratří, aby byl všude soulad a mír,
aby život
šel svou zákonitou cestou stále dál a výš,
za vyšším
a vyšším ideálem, za stále krásnějším projevem lásky.
Kriste -
zpívat o naději v Tebe, je zpívat Ti vděčný chvalozpěv -
neboť z
naděje se láska k Tobě rodí jako ze semene strom,
z větve
list a z květů plody - z poznání Tebe přehluboký obdiv k Tobě,
velká úcta
i tužba srdce k Tobě se přiblížit a s Tebou žít
jako
anděl, jenž nevidí Tvou tvář ani Tvá velebná díla.
Kriste -
mluvit o naději v Tebe by duše chtěla celý den,
sobě i
Tobě, dni, noci i každé vteřině,
každému
životu, který s dítětem do Země se rodí,
každému
tvoru, jenž je jako obyvatel Země zaklet ve hmotu -
aby se
všechno radovalo, že Bůh bdí a v nouzi vždycky přispěchá s chlebem,
v
nebezpečí skryje své věrné jako holubice holoubátka,
jako kvočna
kuřátka svá.
Kriste -
probudit v sobě naději, že Ty za mne vedeš osud a řídíš mou cestu,
je pro mne
útěchou - neboť nad osudem člověk stále přemýšlí,
ale nikdy
nic nezmění, byť přemýšlel do umdlení
a
přehazoval jej z ruky do ruky jako těžký předmět
po celý
den, po celý život.
Kriste -
žít v naději, že se vždy na mne díváš,
ať spím či
bdím nebo pracuji, je pro mou duši uklidněním
jako vstup
pod střechu, když venku zuří bouře
a člověk
právě vchází do bezpečí, kde se hukot hromu ztlumí,
blesk
nevidět pro zeď či strom
a déšť na
tělo nenaráží pro pevnou střechu nad hlavou.
Kriste -
posilovat se nadějí v Tebe, když mi umdlévá tělo,
je pro mne
lékem nejcennějším, je vylitím pravého balzámu v duši,
který se
pak stane zázračným uzdravovatelem všech jejich ran a jizev,
jež v ní
těžký život zanechal, a jež stále nově a nově tvoří.
Kriste -
přijímat život s nadějí, že od Tebe je dán,
činí z
něho jedinou svatou cestu, jež vede přes kříž
ke
zmrtvýchvstání toho života, který klesl v hrob svou slabou snahou
dobrem žít
a nést lásku jiným jako sladké i trpké břímě -
neboť ne
každý lásku přijme, komu se podá, ne každý ji ocení a docení.
Kriste -
jít za Tebou s nadějí, že neodmítáš, ale přijímáš každou prosbu,
je pro
duši povzbuzením, když se jí zdá, že slovo láska
padá na
skálu nebo neorané pole u těch, s kterými je spojena
v tělesný
rod, v pouto tělesné příbuznosti.
Kriste -
mít naději, že Ty rozhoduješ v mém rozhodování,
tak ztiší
duši mou, že se stane ptáčkem, kterého matka peřím kryje,
kterému
dává nasycení, aby mohlo bezstarostně snít svůj sen,
v němž je
život volný, dobrý - v němž nejsou nepřátelé usilující o život.
10
Kriste -
s vírou v Tebe životem chodím a ona mí říká:
Šťastný
člověče, ty se mnou najdeš Otce, Matku,
a se mnou
dojdeš i svého domova -
ty
požehnáním budeš Zemi, po níž kráčíš -
ty budeš
oblakem, jenž Krista zahalí, až přijde jako Duch - Obnovitel
lidem dát
mír. -
Kriste -
s nadějí v Tebe životem chodím, a je mi radostno;
úsměv mi
stále na rty vchází, do srdce padá paprsek božího klidu -
vždyť Tys
ten božský klid a nejsvětější mír - já v Tebe důvěřuji
a tak mír
Zemi svolávám, mír již Zemi nesu svou nadějí v Tebe.
Kriste -
s myšlenkou na Tebe životem chodím, a je mi jak skřivanu zjara -
je mi jako
matce, kterou dětské ručky prvně obejmou -
je mi jako
andělskému duchu, který nahlíží do obrazu, jejž tvoříš,
a zpívá
píseň oslavnou, v níž vyznává:
Bože,
chválím - já Tobě, Bože, děkuji za krásné dílo Tvé! -
Kriste -
se srdcem k Tobě obráceným životem chodím, a kdo mne může zarmoutit?
Vždyť
srdce k Tobě obrácené je ponořené v nebesa
a nebesa
jsou radost duší nad tím, že Bůh je miluje
a je jim
dobrým, láskyplným Otcem -
že je jim
tím, čím chleba tělu, voda rostlině - čím políbení lásce člověka.
Kriste -
s duší v Tebe doufající životem chodím,
a proto
snesu všechny obtíže, proto se dívám na zápolení světa
jako na
škádlení dětí, které Ty, Otec, pokáráš a napomeneš včas,
aby opět
začala práce na úhoru duší a lidé se snažili zbavit se vin -
aby Země byla
domovem holubic a ne domem vlků a supů, jak bylo doposud.
Kriste -
s čelem před Tebou skloněným životem chodím,
neboť Ty
zasluhuješ největší úctu, nejvřelejší dík -
Ty si
zasloužíš, aby Ti člověk denně zpíval žalm,
aby stále
krásnějšími slovy k Tobě mluvil a ustavičně Tebe vzpomínal.
Kriste -
s myslí Tebou naplněnou životem chodím, a zdá se mi,
že pluji v
oblacích a plynu prostorem, jenž ukončení nemá -
neboť Tys
Duch, který všude je, a ten, kdo myšlenkou s Tebou se spojí,
putuje od
tvora k tvoru - od života k životu, i mezi věcmi,
jež život
spojují a činí z nich věčný kruh
i s jeho
otáčením ve světlo a stín.
Kriste -
s nitrem ztichlým životem chodím, a nechce se mi v Zemi být-
neboť Tvé
Světlo vysoko se nad ní vznáší a Ty jsi celý ještě ukrytý -
Tys její
cesty ještě nevyzvedl, ale ponecháváš je spletené a zatočené v uzlu,
aby se
člověk na Zemi šťasten necítil - aby se rozpomínal -
aby
nezapomínal na pravý domov svůj.
Kriste -
s útěchou v srdci životem chodím - to proto, že Tě znám,
že vím,
jak bděle a starostlivě hledíš na mé cesty -
že všechno
víš a všechno znáš, že pro mne dávno připravuješ krásný život
a chystáš
pro mne hody svatební, až se má duše stane jak nevěsta
bílou,
krásnou - až se vínkem vnitřní obrody ozdobím.
Kriste -
s obrazem Tvým v srdci životem chodím
a zrak
svůj z něho nespouštím - to proto, abych vždycky věděl,
kam v duši
nanést barvu bílou, kam vložit růžovou,
jak v ní
mám blankytnou modř rozestírat, jak na ní kreslit hvězdy -
jak duši
svou podle Tebe dotvořovat, dokreslovat, dorývat i dotesávat,
abych
já - člověk - Ježíši se podobal.
Kriste -
s láskou k Tobě životem chodím, a proto se i v bolestech usmívám,
neboť
láska je ta trpělivá pracovnice, jež nikdy - nikdy nereptá,
byť za
svou práci tisíc nevděčností přijímala
a za svou
snahu byla stokrát zhrdána -
byť jí
nikdy nikdo na světě neřekl slovo: děkuji. -
Kriste -
s velkým díkem Tobě životem chodím a denně si říkám:
Dobrý,
předobrý Bože můj, dík Tobě za Zemi,
za její
květy i za její cesty obtížné -
neboť ony
mne naučí vážit si toho, co mi jednou podáš do rukou,
co mi
položíš v klín jako bílou, krásnou růži bez trní. -
11
Kriste -
naděje v Tebe je mi sestrou předobrou -
jí mohu
svěřit všechny taje nitra, jí mohu dát srdce do rukou -
neboť není
slzy, již by nesetřela, není rány, již by nezhojila slovem:
Kristus -
život tvůj, Kristus - radost tvá,
Kristus -
pokoj tvůj, tvá láska i mír. -
Kriste -
naděje v Tebe je mi hvězdou Jitřenkou, jež zvěstuje nový den -
ó, jak se
k ní duše upíná, jak ji hledá v tesknotách,
jak je
šťastna, když ji vidí zářit nad sebou
jako
znamení konce všeho namáhání i boje s temnotou,
jako
příslib, že radost na duši čeká, že jí jde vstříc,
aby ji
vyvedl do ráje života, který jen Ty otvíráš.
Kriste -
naděje v Tebe mi cestu k Tobě zlatí,
že po ní
duše běží jako srna, že na ní letí rychle jako pták
a zdá se
jí, že nebesy již kráčí, v nichž každý krok je duše zatrnutí
nad
krásou, kterou jsi tvorům dal,
nad divy,
z nichž je učiněn člověk - jeho peklo - jeho ráj.
Kriste -
naděje v Tebe v duši vypučela jak z trnového keře růže,
jak ze
sněhu první sněženka - ona je mi jako holubička Noemova
zvěstující opadnutí
vod po potopě světa -
ó, jak ji
vítám ve svém srdci, jak Ti za ni děkuji -
jak se
těším na ten život krásný, jejž mi zvěstuje,
na život s
Tebou - Bohem, který se usmířil a opět mi vlídně kyne, žehná -
který mne
miluje.
Kriste -
naděje v Tebe mne konejší a duše tichne jak v podvečer ptáče,
když se v
hnízdu usídlí - vždyť tak je mi dobře u vědomí,
žes Přítel
můj a Strážný můj, že mohu být jak dítě u rodičů bezpečný -
že mohu
myslet jen na své duchovní obrození a oddat se jen myšlenkám na Tebe,
aniž v mém
životě bude zkřiven vlas bez vůle Tvé,
aniž budu
bez Tvé ochrany v bouřích Země, v zápasech osudů.
Kriste -
naděje v Tebe je můj skrytý, tichý učitel -
ona mi
vždycky dobře, moudře radí:
Nikdy -
nikdy se neboj, duše lidská, ať jsi ve vichru nebo v bouřích,
ať stojíš
v tmách, vždycky je s Tebou Ten, jenž ví
o každé
perličce v moři, o všech kapkách vod, o stéblech trav -
Ten ví o
tobě víc než Ty sama -
On tebe
střeží, na tebe myslí, On tobě vždycky pomáhá. -
Kriste -
naděje v Tebe ukazuje mi na srdce Tvé,
na to
Světlo zářící, na příbytek Lásky, na místečko milé, krásné, žádoucí -
i na čas,
kdy já, člověk, na věky v něm se usídlím,
v něm budu
světlem i krásou samou,
v něm budu
ohněm živoucím, bytím bez času, bytím věčným a všudypřítomným.
Kriste -
naděje v Tebe je mi vzácnou, že ji chovám v nitru
jako
skvost, jako drahokam - že ji chráním jako oko v hlavě
a stavím
ji v místa nejpřednější, nejpěknější -
tam, kde
jsou myšlenky i city svaté, z nichž se staví
duše
chrám, duše oltář - člověka krásná podoba -
podoba
Panny i podoba Ženicha.
Kriste -
naděje v Tebe staví mi před oči budoucnost,
pro niž je
nutno trpět, pracovat a těžce žít, aby byla taková, jaká má být -
abys ji
Ty, Kriste, cele vyplnil, abys byl všude tam,
kde bude
duše má, její cesta, její dům -
abys byl
životem mým a já životem Tvým v těle, ve tvaru a místě,
kde je
třeba zvěstovat Slovo hlasem proroků.
Kriste -
naděje v Tebe přichází ke mně jako oblažovatel ve chvílích,
kdy útěchu
potřebuji, kdy ji hledám, aby mi život proměnila v cestu schůdnou,
kterou
možno jít a dojít k nejvyššímu cíli - k Tobě, Kriste,
který jsi
spočinutí a odpočinutí duší všech -
který jsi
Boží náruč laskavá, plná úsměvů drahé Matky.
Kriste -
naděje v Tebe je teplejší než světlo sluneční,
je nad
lilii krásnější, tichá jak rybka v moři, vonná jak šeřík v zahradě -
s ní je mi
v životě jako s Tebou samotným:
vždycky
mile, dobře, šťastně a klidně -
jakoby
moje srdce bylo obklopeno samým přátelstvím, bezpečím i ochranou -
jakoby
srdce i na Zemi mělo svůj maličký ráj, své tiché, skryté štěstí.
Kriste -
naděje v Tebe buduje v mém nitru pěkný příbytek pro Tebe,
neboť mně
z duše vyhnala již mraky, vybílila každý kout,
nasypala
květy v lože, kde spočívá mé vědomí kolébáno myšlenkou na Tebe,
mého
nejbližšího i nejdražšího - vždy bdícího, vždy pomáhajícího
Přítele i
Pána Boha mého, jenž vždy se mnou - vedle mne - i ve mně jest.