Přicházím,
abych obdařil vysvětlujícím a útěšným slovem vás, moji drazí. Slza se třpytí v
oku dojetím i radostí z možnosti tak učinit. Padá na půdu mého sestoupení, až
do místa přebývání odpůrce mého konání pro spásu lidí.
Těžká,
bezútěšná doba mého opuštění, kdy odvracela se srdce lidská ode mne, zatížená
nad snesitelnou míru, a proto pokleslá životem Země, skličovala mne a
naplňovala bolestí i úděsem. Mnohé hoře jsem nosil v sobě, mnohá zrada a
opuštění mne rmoutilo, avšak to, co se začalo tvořit na samém prahu duchovní
svatyně jako dílo nepravé, bylo těžkým úrazem a bolestnou ranou pro mne v úkolu
nositele a zjevovatele pravdy.*
Vzpomínám
tímto těžké doby, kdy mnozí výteční duchové podlehli únavě z vyčerpávající
strážné služby u slabého, nemoudrého i velmi nedokonalého lidství, a proto
bděle a vytrvale nestřežili cestu Slova čistého Božství, Slova sice skromná,
ale nejvýš moudrá a obezřetná, jednoduchých, avšak hlubokých vyjádření a
obsahů. Ukolébala je jistota, že já sám střežím a obhlížím všechna nebezpečná
místa, že v mé Moci, významu a poslání u lidstva mne nikdo nemůže zastínit,
převýšit a vzít výlučnost víry v Krista.
Neznalí
do hloubky záludností a úkladů, jak je vytváří nepřátelský svět, nezkušení v
samostatném jednání s člověkem a jeho slabostmi, nečelili včas všem nevhodným a
nesprávným výkladům o životě člověka v rámci pozemském i kosmickém, o současném
i budoucím poslání Krista. Velkou Sílu a Moc jsem dostal od Otce. Vliv mého
jména se rozprostírá po Zemi a září v Nebesích. I v těchto okolnostech jsem
však vázán zákonem počátků. V něm je uloženo důležité rozhodnutí, že člověk se
má rozhodovat svobodně, bez nátlaku ze strany mé, bez použití mé Moci, Síly i nejvyšší
autority. Smí se volně rozhodovat pro všechna myšlení mu přístupná a dostupná,
pro tvůrčí práci ve mně i pro služby mého odpůrce.
I
tento pracovník – můj odpůrce – dosáhl kdysi vysokého postavení, i v něm je
vložena schopnost vytvářet určitá díla. Avšak žel, tato schopnost je vložena do
ničící činnosti, jež boří vše, co já buduji. Jeho vědomí se kdysi zatemnilo a
on se dal do díla aniž přijal Boží Dobro a Lásku. Proto všechno, co od té doby
činí, nese pečeť ztráty těchto drahocenností. Dovede učit, dát vědění, je však
neschopen vydávat dobro a lásku v tom, co činí, čemu vyučuje, neboť ztratil o
těchto nejvyšších hodnotách vědomí. Protože jde jen jednou úzkou cestou,
dosahuje na ní velkých úspěchů. Vyniká chytrostí, která nenaplněna nejčistším
citem lásky a dobra, stává se jednostrannou a nepřináší duchovní užitek. Naopak
se stává cestou do propasti temnoty.
V
této jeho chytrosti věky jednostranné a bez lásky vyvíjené, je skryté největší
nebezpečí pro všechny lidské bytosti. Člověk zrozený do Země dostává se do
samého středu jeho díla. Je jím obklopen ze všech stran. Hmatá je rukou, vidí
je a slyší. Jeho zvídavý bystrý rozum se v tomto díle docela utápí. Nelze se
divit, že propadá jeho kouzlům, že se jim podivuje, je zkoumá a jim se i učí.
Odpůrce jednání lásky dovede ukojit lidskou zvědavost, dovede zaujmout a cele
pro sebe uchvátit. Chystá léčku všem, které zvědavost nutí odhalovat clonu, jež
zahaluje skrytý duchovní život. Nastraží past a nezkušený člověk v ní uvízne i
když jde za Božím jménem, chtěje zjistit, co se skrývá za smrtí a oponou hmoty.
Mnoho
výtečných lidských duchů bylo uchváceno cestou, které se vznešeně říká cesta
skrytého vědění. Mnozí se po ní dali s dobrým úmyslem, avšak všichni
ztroskotali. Žádný z těchto mudrců není dnes v mé blízkosti. Přecházejí sem a
tam, cvičí se v obřadnostech nebo v askezích, proměňují svá těla jak potřebují,
ale jedno nedokáží: přiblížit se ke mně, spojit se se
mnou a stát se ve mně tvůrcem budoucnosti účastným díla Lásky Boží. Opomenou‑li
tyto důležitosti na Zemi, nedosáhnou jich v oblastech, kde žijí po odchodu ze
Země. Tak pokračují ve své jednoduše a úzce chápané cestě, jak jí šli na Zemi.
Svou jednostranností neslouží, ale z mnoha stran svým postupem škodí. Nejsou
účasti mých činů, jež vyplývají z Lásky. Neberou z nich podíl, který
zabezpečuje i jim budoucnost ve jménu Lásky, dobré místo v ní i služby pro ni.
Jsou takřka vyřazeni z postupů a vývojů nesoucích světlo bytostem, které jsou
dnes ještě ve stavu duchovního spánku.
V
novém věku nemůže tvořit a být v činnosti vědomě řízené láskou ten, kdo se
dokonale vnitřně nepřipraví. I když bude svým duchem žít vědomě, zůstane opodál
a bude velmi tesklivý, protože zůstane v osamocení. Ponese tíhu opuštěnosti ode
mne a věky bude čekat, až se k němu znovu vrátím po skončení svého putování
oblastmi, do nichž budu vkládat své věci. Pak teprve bude možno nadít se i u
těchto zbloudilých duchů dalšího vývoje směrem určeným od prvopočátku života.
Rmoutím
se nad těmi, kteří propadají na své cestě, protože nezačínají včas se svým
vývojem do vysoké láskyplnosti. Proto tak úpěnlivě a naléhavě volám ty, kteří v
sobě mají alespoň malou jiskru lásky ke mně, neboť nadešel čas účtování s
každým žijícím a hodnocení každého na Zemi.
Rodí
se ve mně nový věk tvůrčích činů Boží Lásky, a já nechci v něm žít sám. Mé
srdce touží po lidských duších hluboce uvědomělých, mně oddaných, mně
důvěřujících a mne milujících. Chci žít uprostřed nich. Chci s nimi pracovat,
v jejich středu se radovat a s nimi sdílet život budoucí. Vždyť jsou to mé
drahé děti, mnou počaté a ze mne vyšlé žít. I pozemský otec rád pobývá
mezi dětmi i v čase jejich odrůstání dětským letům. Potom se nad nimi zplna
raduje, naslouchá jejich hovorům, bystrosti a důvtipu. Těší se z jejich pěkných
tváří, ze síly těla i ze všeho, co činí dobrého. Ony pak vydávají svědectví o
něm jako o svém otci. V dobrých dětech bývá otec ctěn, z jejich dobrých činů i
na otce záře dopadá.
Jak
se i já nemám těšit na čas, kdy moji synové budou vyspělí a krásní, budou sami
pracovat, sami si vytvářet domovy, kde bude milo žít, kde bude mnoho nových
porozených z jejich semene. I budeme všichni v Lásce žít, já, synové i vnuci
moji.
Budoucnosti
krásná, příliš jsi mne okouzlila, že jsem řekl víc než snese tento do zápasů a
všedních věcí položený čas. Avšak slovo vyřčené neberu zpět. Ono z radosti
vyplynulo, aby mne samého potěšilo v těžkých dnech, kdy nucen jsem soudit podle
zákona a mnohým zavírat cestu do zaslíbené země. Je to přetěžké břímě pro
Krista, jenž Láskou Boží až přetéká. Dovedl bys to ty, můj lidský synu, kdybych
tě požádal, abys trestal ty, kteří dnes zdánlivě bez viny jsou? Jistě bys mne
prosil, abych to nežádal, že máš srdce příliš soucitné a lidská muka tě bolí.
Avšak já nesu sám celou tuto tíži souzení. Přijal jsem ji jako nesnadný úkol od
Otce, nesu ji věky a žádný dosud nevěděl, že je mi těžká a bolestná k
neunesení.
Proč
však tolik naříkání a litování? Našel jsem již lidská srdce, duše připravené.
Našel jsem syny své drahé, kteří jsou mi oddáni, touží se mi zalíbit a potěšit
mne svou vnitřní čistotou, svou nesobeckou láskou, službou druhu, bratru. Tato
vysoká a vzácně ušlechtilá láska je ještě plachá, je však vroucí a oddaná.
Přilnul jsem již velice k těmto srdcím, protože je mohu důvěrně oslovit a
nazvat pravým jménem. Mohu jim říci, čím jsem naplněn, v duchu je obejmout, za
ruku vzít a požalovat si na všechno, co mi ztěžuje krok na cestě k lidem a pro
ně. Radost sdělená je radostí dvojnásobnou a bolest sdělená je bolestí
zmírněnou víc než lze tušit.
Nakloňte
ke mně uši své, synové moji, a naslouchejte mi jako já vám. Vy dáváte mně, já
dávám vám. Vy nasloucháte mým sdělením a tak jste účastni mých věcí. Od té doby
budu sdílet s vámi věci vaše. Přiblížil jsem se k vám v onen památný den, kdy
mne duše k tomu povolaná spatřila v rouchu bílém v podobě Krista vzkříšeného.
Proč se to stalo – tázaly se vaše myšlenky hned tenkrát při zjevení a ptají se
mne od té doby stále ve svém nitru. Nuže, povím vám.
Když
jsem zamýšlel přiblížit se Božím Slovem k člověku, s ním se spojit, odtud
působit na lidské duše, Božím Slovem mluvit a vyučovat, vést i omilostňovat,
vytyčovat cestu a zase kárat ty, kteří znovu zavádějí pohanský způsob
spolčování se s duchy mého nepřítele, také ztišovat a napomínat nové farizejské
horlivce – tu začal jsem nejdříve připravovat nové místo pro své konání. Oním
místem se mělo stát nitro duše lidské bytosti upravené a uzpůsobené pro úkoly
plynoucí z těsného spojení se mnou i pro zvlášť sestavený mystický stav nutný
pro dorozumění se mnou a porozumění mi ve všem, co promluvím a sdělím, co
učiním před jejím duchovním zrakem.
Nemohl
jsem a ani nechtěl opakovat svůj přístup k lidem v těle zjevném a viditelném,
nechat se ho dotýkat lidskýma rukama, hledět na ně zvědavým pohledem pro
pobavení, senzaci či strašnou bázeň před nezvyklým zjevem a za ním se rýsujícím
tajemstvím. Dost bylo na tehdejším utrpení, kdy dotek lidského těla jsem snést
musel, protože vše, co jím bylo konáno a mělo hrůzyplnou pečeť zla a vin, jsem
přišel soustředit do nejvyššího zločinu ukřižování Lásky, toto prožít v
tělesnosti, a tak zlomit předem i všechny možné budoucí kroky zaslepených
nevědomostí vyúsťujících do krajní hříšnosti a tím do nové propastné zkázy
člověka. Pro tyto a ještě mnohé příčiny jiné jsem vstoupil do viditelného zjevu
osobnosti lidské se vším známým i dosud neznámým projevem.
Minula
tato doba, když dala vše, co měla dát lidstvu i tehdejšímu věku. Přislíbil jsem
však svým nejvěrnějším, že přijdu zas, ale že nespatří mne tělesné lidské oko
jinak než jako Soudce z výše sestupujícího ve slávě a Moci Pána Nebe i Země.
Stane se tak a člověk pozemský pohlédne zpříma do mé tváře až v poslední hodinu
života Země a svého v ní. Avšak slib, že přijdu opět, neruším, ale naplňuji.
Přicházím jako Utěšitel, Duch pravdy. Přicházím jako nejvyšší Mistr i jako
Dovršitel díla vykoupení, abych pomohl věřícímu lidstvu v rozhodné době, kdy
zlo narůstá a přímo běsní v blížícím se konci jeho kralování nad člověkem, kdy
i mnozí mi věrní umdlévají a ztrácejí sílu v hrozném utrpení mučícím celý svět.
V
tento čas nejvyšší nouze, kdy Duch je pronásledován, posmíván a svět se klaní
modlám všelijakým, já jdu, abych vyrval z tlamy šelmy ty, za něž jsem krev
proléval a pro něž jsem snášel potupy a muka – přicházím, aby toto vše nebylo
marné, ale aby to přineslo velká dobrodiní budoucím věkům. Žel však, že mnohým
poklesla víra, že mnozí neporozuměli mým slovům tak, jak byla míněna, že
učinili z mnohých předměty oslavování, jaké jsem na mysli neměl. Odcizení a
pobloudilí i ve své upřímné víře a horlivosti ve vyznání mého jména stali se
neschopnými pochopit, uvěřit a uznat můj nový život na Zemi.
Proto
odvedl jsem bytost, jež se měla stát mým stánkem a prostřednicí mého Slova, ze
středu těch nábožných, neboť v mnohém se proti ní proviňovali v životě tomto i
v životech její minulosti. Nemohlo být jinak, neboť její příprava pro mne
vyžadovala i míst zjevného života na Zemi. Tento život stál mnohdy v rozporu s
jejich náboženskými zvyklostmi. Vláčeli ji potupami a kacířskou smrtí, za
kacíře ji prohlašovali, proklínali její jméno a varovali před ním své věrné. I
tenkrát, když mezi nimi jako poslušná ovečka a vyznavatelka církevních předpisů
byla, připravili jí mučednictví nekrvavé. Vím, proč tak bylo, ale přece jsem
plně neprominul katanům a zavolal jsem ji z jejich středu, aby odešla do
ústraní, tam, kde žije malá hrstka duší toužících celým srdcem, aby nalezli
nejlepší cestu k Bohu, přístupných uvěřit nemožnému, přijmout mé Slovo přes
člověka.
Ó,
zkouška přetěžká; plány Boží závislé na dobré vůli člověka byly smrtelným potem
na mém čele, byly novou nekrvavou Golgotou. Avšak nezklamala bytost, v niž jsem
vložil naději, nezklamali ti, jež jsem vyvolil za spolurozhodující činitele na
svém novém díle. Nejsou všichni z mých apoštolů, jež jsem prvně pověřil úkolem
rozsévat mé Slovo. Z rozličných míst přišli, ze všech duchovních cest, aby
vyslechli, co Bůh mluví v tomto čase k člověku. Ani to, že vešli ve styk s
pohanstvím, zbytečné nebylo. Pohanství, to je právě cesta ošemetná, zvaná
cestou moudrosti, na níž se nyní nalézá mnoho výtečných lidských duchů a na niž
se také dostali ti, jimž bylo svěřeno mé nové dílo Lásky spojené s Moudrostí
nejvyšší, nejčistší, s Moudrostí Ducha Svatého.
Byl
v tom určitý záměr, úmysl, aby tímto zřejmým vystoupením a opuštěním nepravé
moudrosti bylo ukázáno všem duchům lidským, jaké je přání Boží, čeho si žádá
Kristus, Pán Nebe i Země, a tedy i Pán jejich. Ovšem takový Pán, který nedává
rozkazy, ale který se přátelí se služebníky a s nimi vše sdílí, nebývá uctíván
tak jako ten, před nímž se každý třese. Právě proto, že jsem Pán laskavý, dobrý
a soucitný, mnozí nemají k mému jménu patřičnou úctu. Nermoutím se, naopak jsem
šťastný a raduji se z úcty skromné. Poznají ti, kteří se dnes přede mnou
nesklánějí, že přijde doba, kdy poznají, že právě v tomto láskyplném společenství
je nejvyšší síla ducha a nejkrásnější život? Až dosud mají svobodu a já na ně
nenaléhám. Postačí mi k radosti láska a srdce jediného, úcta několika.
A
tak ti, kteří malou úctu mi vzdávají, spatřit měli omilostnění mé těch, kteří
se rozhodnou pro onu krásnější a vyšší cestu, jež Otci je nejmilejší a pro
budování časů nejpotřebnější. Přišel jsem tedy poprvé nejen pro vyznavače
horlivě uctívající jméno mé, ale i pro pohany, pro všechny, kteří, ač formu
náboženství mají jinou než jak je požadováno, jsou niterně vyspělí a jsou
schopni rozvíjet lásku k Bohu i člověku. Jako tehdy v čase Golgoty každý děj,
každé místo mého pobytu na Zemi mělo svůj skrytý význam, tak je i nyní. Zvolil
jsem si místo nejméně nápadné, přišel jsem k lidem, jejichž náboženství se
nekryje s přísnou tradicí.
Přicházím‑li
k lidem, dávám najevo, že po blízkém a důvěrném spojení toužím. Jdu za člověkem
do jeho domova, chci jej s ním sdílet po čas mého obnoveného působení na Zemi.
Až mé působení skončí, vezmu ty, s nimiž jsem jejich domov sdílel, do domova
svého a budeme spolu. Budu s nimi mluvit, je oblažovat svou Láskou a oni mne
láskou svou. Mám‑li na mysli toto důvěrné společenství s člověkem, s duší
mě chápající, milující a rozumějící mým úmyslům do budoucna, nemohl jsem sestoupit
do chrámů a vyučovat v náboženských školách. Mnohá obřadná uctívání zabraňují
mi přiblížit se k duši důvěrně, prostě a samozřejmě, jak po tom toužím. Mnohé
spory o výklad víry a velmi nedokonalé představy o mém působení berou mi
možnost otevřeně a široce zjevit duchovní pravdy, skrytá dění i můj příchod.
Zbylo
mi jedno místečko tiché, nenápadné, pro mé působení: lidská duše ve vnitřní
síle svého ducha stala se místem mého vstupu s celou tajuplností mého Ducha do
lidství. Kdo je můj Duch? Vychází z Ducha nejvyššího, obsahujícího celou svatou
Trojici; sídlí v Něm Moudrost nejvyšší, nejčistší a Láska podložená dokonalou
Vůlí. V této své nejtajuplnější působnosti přebývám na Zemi tak, jak jsem
přislíbil v době zjevného života na Zemi.
Mnozí,
kteří slyšeli tehdy můj příslib, nacházejí se v tomto čase opět na Zemi. A tito
upřímně horliví se ujali práce a duchovní služby lidu. Vyšli promlouvat a
vyučovat, každý v jinou stranu, v jinou cestu, aby mi pomohli vytvořit jeden
ovčinec, vybrat dobré a bílé ovce pro útulek připravený Pastýřem. Volám tyto
pomocníky k sobě a do své blízkosti, abych k nim mohl promlouvat a posilovat je
v těžkých úkolech, jichž se ujali, a posléze je odvést tam, kde jsem já.
Neodejdou již pak od mé tváře, ale v blízkosti mé a pod mým dohledem a radami
budou vykonávat úřady, pro něž jsou určeni.
Přislíbil
jsem svůj příchod. Ti, kdo v Písmu čtou, naleznou, shledají to tam. Avšak co je
platné nalézt slovo, když se nerozumí jeho významu? Tyto, žel, nemohu
přesvědčit o sobě ani o naplnění mého příslibu. Nemám podoby, na jakou uvykli
čtením Písma. Protože chtějí vše vidět lidskýma očima, uslyšet lidskýma ušima a
rukama se dotknout a přesvědčit se, že jsem skutečný Kristus, protože chtějí
srovnávat slova má, mluvím‑li tak jak tehdy Kristus mluvil a zázraky na
všech stranách činím, zůstanou opodál a nebudou přímo účastni velkých
omilostňujících činů, které konám a pro něž jsem také skrytě sestoupil z Nebe
do lidského prostoru. Dobře znám tato srdce, tyto duše plně neprobuzené a
neoživené vroucími city a láskou k Bohu. Vím, co mohu od nich očekávat. Z jedné
strany nedůvěru, z druhé lhostejnost ke všemu, co nepokládají za dobré a
správné, užitečné a prospěšné svým rozumem zaměřeným na měřítka Země a hmoty.
A tak znovu nehledám učedníky mezi učenými znalci
pouček té či oné církevní školy. Vybírám je z lidí čistého života, s velkou
rozvinutou i uplatněnou vlohou dobra a lásky. Z takových toužím vytvořit
sbor bratrů, jaký jsem měl na mysli za časů mého zjevného života na Zemi –
sbor, který by vysoko vynesl jméno mé svým dokonalým vztahem lásky, moudrostí
ode mne danou, jim do duše vlitou působením Ducha Pravdy a Lásky na jejich
vědomí – sbor, který by svým životem zářil jako vzor, jako perla z temnot
mořských hlubin vyzdvižená – sbor, který by byl hoden nést jméno vyznavačů a
následovníků milujících Krista. A nejen to. Toužím učinit ještě více. Chci v
nich uskutečnit vysoký ideál dosud neznámý. Chci se v jejich nitru zrodit, v
nich působit a žít; chci se stát jejich duchem, duší, myslí, slovem i citem, aby
oni byli se mnou a já v nich, aby oni ve mně žili, pracovali, tvořili, byli
zjevnou mou Láskou tam, kde jsou a budou. Takto bychom uskutečnili ve svaté
jednotě Království Boží, jímž je Kristus znásobený a zmnožený člověkem, celým
počtem těch, kteří jsou schopni přijmout Jeho síly pokoje, dobra, láskyplnosti
i tvůrčího umění v sebe.
Mimoto
si přeji ukázat svému odpůrci, že mám své věrné a pravé následovníky na Zemi,
že již v člověku žiji, že jeho srdcem celý svět objímám a vydechuji jím Lásku a
Sílu všemu stvoření.
Bolí
mne však myšlenka, že tolik duší se ke mně hlásí, modlitbou mne ctí, a přece v
nich na Zemi nežiji, protože dávají místo v sobě takřka bez výhrad nízkosti a
hříšnosti, přes něž na Zemi vládne duch temnoty. Na lidech záleží změna tohoto
stavu věcí. Člověk dává vládu v sobě na Zemi tomu, koho nosí v mysli, komu se
klaní svými skutky. Je‑li nyní na Zemi pánem zlo, pak je mnoho utrpení a
těžkostí, protože se dosud nenašli lidé, přes něž bych začal na Zemi život
obracet v království Božího pokoje, dobra a Lásky.
Žel,
zklamali ti, v něž jsem vložil velkou naději. Moji vyznavači se nedovedli
chopit velkých možností, kterých se jim dostalo mým sestoupením, mým Slovem,
mou Láskou. Nedovedli otevřít zdroje pokoje a mým prostřednictvím je vnést do
Země. Ó, jak jsem čekal, jak jsem srdce víc a více otvíral a nabízel všechno,
co se v něm nachází, všechny milosti, dobro a Lásku, všechno vysoké tvůrčí
nadšení v součinnosti s Boží Silou a Moudrostí. Jak toužebně jsem hleděl k
lidským prahům, ukáží‑li se na nich bytosti ušlechtilé, čisté a moudré,
které v porozumění a úsměvu mi řeknou:
„Kriste,
víme dobře, co je v Tobě, co od Tebe dostáváme zjevně i skrytě, víme, jaký jsi.
Přijď jen, přijď brzy a sestup k nám blíže. Chceme s Tebou pracovat, myslet,
žít, chceme se s Tebou sjednotit pro dílo Lásky, pro šťastnou lidskou
budoucnost.“
Nehledal
jsem slov uměle skládaných, netoužil jsem po písních krásně sladěných, aby
dojímaly lidské ucho a nikoli mne. Byla by mi stačila jedna krátká myšlenka,
avšak silná a moudrá, podložená celou bytostnou vroucností a touhou lásky,
pochopením mne v plnosti nejvyšších idejí i v konání potřebné služby všem.
Chci být spravedlivý. Přiznávám, že jsem našel
duše věrné, které cele ke mně přilnuly a snažily se o život bohabojný. Avšak
srdce, ona tajuplná schrána lásky, nechtěla se otevřít dokořán, nedávala sílu
lásky takovou, jakou požaduji. Uznávám, že míra, kterou žádám, vymyká se
hranici pozemské představy. Uznávám, že mé toužící srdce je příliš nespokojeno
s láskou lidských duší, příliš si stýská a žehrá na otálení člověka. Ale dobře
tak. Aspoň se dříve rozletělo k člověku, objalo jej a sděluje mu tajemství své
bolesti, své stesky a touhy.
Až
poznáte jednou vy – které jsem uznal za hodné, že vám tímto svěřuji své srdce
– až poznáte touhu duchovní lásky, její
úžasnou obětavost, něhu a milostiplnost, její radosti
a blaženství, řeknete mi zajisté: „Ano, je tomu tak.“ Pak se nepodivíte, že já
nadále uprostřed největších zmatků, dříve nevídaných činů zla, myšlenek nevěry
a lhostejnosti k Bohu, vycházím ze svého Božského úkrytu, ze stánků blaženosti
ve spojení s Otcem i Duchem. vycházím a jdu na výspu, do níž se opírají
opoziční i nepřátelské síly v zápase o člověka a jeho příští svět. Má Láska
nemohla déle váhat, nemohla přihlížet, jak tyto síly se zmocňují těch, na něž
jsem spoléhal, jak je proti mně popouzejí a berou jim všechno, co v nitru
milovali, z čeho se těšili a pro co pracovali. A právě tím, že jim odnímají, co
jim dříve tak ochotně dávaly – slávu světa i jeho bohatství – provokují je k
reptání proti Boží Lásce a Božímu vedení života.
Když jsem spatřil hroznou spoušť na Zemi a v
člověku, na místě pro mne svatém a drahém, a uviděl nebezpečí i hlubokou
propast u nohou člověka, prosil jsem Otce, aby uspíšil čas mých nových činů a
dovolil mi zavolat na lidské duše, oslovit je a ukázat se jim, jaký vpravdě
jsem ve vztahu k lidským duším. Prosil jsem i o to, abych mohl dát zkoušku
dobrým a oddaným duším, je‑li možná náprava, lze‑li je vymanit ze
všeho, co je poutá k Zemi, k jejím nízkým způsobům života. I o to jsem prosil,
abych směl ukázat svou Sílu, Moc a všechny věci, jimiž mne Otec obdařil, a
čelil tak panování, moci a slávě svého odpůrce. Tak jako on vynáší své a
obdarovává je poklady světa a dává jim výtečné úřady, tak abych i já mohl
učinit. Prosil jsem, abych mohl své dary rozdávat těm, kteří pro mně žijí a mne
počínají milovat, abych je mohl omilostnit a dát jim ze sebe síly, které naplní
jejich život a dají mu lepší podmínky pro duchovní vývoj. Prosil jsem, abych
jim mohl dát schopnosti pro duchovní úřady již zde na Zemi, i v té zemi, kterou
pro lidstvo buduji ve světě Božím.
Toto
jsem na Otci vyprošoval, toto jsem hájil, i to, co ještě nezjevuji. A jako vždy
máme společnou mysl, společný cíl i program, tak bylo i nyní, když jsem Otci
svěřoval své návrhy a přání. Neodmítl mne, ale podepřel v mém úmyslu a dal
všechny možnosti k tomu, abych ve skrytu konal, co je potřebné pro ony vysoké
záměry a jejich uskutečnění.
Co jsem učinil, zjevuji vám v malém náčrtu v tomto
sdělení. Sestoupil jsem do Země tiše a nenápadně, skrytě a nezjeveně, ale s
celou svou Silou a působností. Vybral jsem si místo, kde nejraději dlím a kde
jsem již dlouho toužil pobývat v duši lidské, v její životní síle, v jejím
duchu. Nemohu nyní svěřit, jak se to stalo. Nejste ještě plně v moudrosti a
poznání životních vztahů a boholidských možností. Až budete, zjevím vám i toto
tajemství.
Na
vědomí však vezměte neslýchanou věc a o ní rozjímejte:
Spasitel
váš, ten zmrtvýchvstalý Kristus, přemožitel smrti, Pán Nebe a pravý Pán Země,
vyšel ze svatyně Boží velebnosti, znovu otevřel svatá tajemství Božího jsoucna
a zrušil jeho nedotknutelnost, velikost a nepochopitelnost jako tenkrát v čase
golgotském. Tehdy se zjevil zraku jako člověk a stal se jedním z lidských
spolubratrů, stal se Bohem – Člověkem. Jiný je způsob mého jednání s člověkem
dnes, s dušemi zralými slyšet nové Slovo Boží útěšné i starostlivé, kárné i
nevýslovně láskyplné a v milosti.
Zde
se zastav, myšlenko má, a o tomto Slovu zvlášť promluv:
Ukázal
jsem při svém prvním zjevení na Zemi, že Lásku jsem přišel připomenout, lásce
vyučit všechny, kdo jsou přístupni. Avšak nyní ještě důrazněji chci promluvit o
její potřebnosti, významu i programu. Toužím ukázat duším Bohu oddaným své
srdce tak, jak je vytvořené, jak je naplněné nesmírností Lásky celého Božství v
jeho nesmírné jsoucnosti. Nejvyšší Láska stvořila si ze mne stánek a z mého
srdce učinila jedinou planoucí, zářící a svítící výheň, místo zrozování nových
a nových tužeb Lásky, nových nadšení vznětů z tvořivých sil věků. Jsem‑li
naplněn úžasnými předtuchami budoucích věcí prožívaných v blaženství lásky a
míru, jsem‑li unášen vroucností Lásky Stvořitele ke všemu, co z Něho
vyšlo jako živoucí bytostné stvoření, tu nepodivujte se vy, naslouchající mým
Slovům, a nežasněte nad jejich nezvyklostí, otevřeností, vřelostí a někdy až
lidskou tesklivostí.
Má
Slova vyjadřují celé stupnice citů nejradostnějších i nejsmutnějších,
rozebírají zemský život do nejmenších odstínů, až do hlubin temna a beznaděje.
Žiji v srdci Božím, ve zdroji Lásky nikdy nezačínajících, nikdy nekončících
citů, v dílně, kde se vytváří život duše v jejích myšlenkách a vztahových
vazbách lásky, v tvůrčím impulzu a vůli ke konání. Není jediného lidského citu,
který bych neznal. Není pomyšlení, jež by Kristus nechápal. Protože jsem sám
Duší univerzální, každé individuální duši rozumím a chápu v každém odstínu
jejího vnitřního hnutí. Má Duše je zajisté nesrovnatelně silnější než lidská,
neboť to, co obsahují a vytvářejí ony všechny, je v mé Duši shrnuto. Proto mohu
vykonávat úřad vedení lidských duší, učit je a prokonávat
s nimi cestu lidství v bdění nad nimi.
Nedivte
se mé péči o vás, milované lidské duše. Nedivte se, že vám ukazuji srdce své a
dávám do něho tak důvěrně nahlížet. Tak důvěrně a zblízka do něho hledíte, že
můžete – chcete‑li a jste‑li schopny – uvidět v něm sebe samotné.
Obraz mé Duše je vaší duši podoben ve smyslu božském a na rovině dokonalosti.
Když přišel jsem v těle Ježíše, mnozí se pohoršovali, že mluvím o nebeském Otci
jednoduchým způsobem, jakoby byl otcem lidským a ne Bohem tajemným, vysokým,
vzdáleným i nepřístupným. Pobouřili se mou řečí i mým skutky, protože
nerozuměli Bohu. Mé výklady přijali lidé prostí a neučení, nezatížení předsudkem
a staletími ustálenou představou. Ti uvěřili nemožnému, že totiž Bůh je člověku
blízký tak, že může kdykoli přijmout i podobu člověka, s ním se ztotožnit a
přes něho prokazovat lidstvu dobrodiní. Tak se již i stalo.
Nyní
znovu si Bůh přeje jednat s člověkem a přes něho dávat lidstvu dobrodiní. Již
jednou sestoupil až do hmotného těla, do schrány duše, neboť tohoto způsobu
bylo tehdy nejvíce potřebí. Tento čas žádá jiný, složitější, protože je potřebí
přímo duši lidské vdechnout síly, aby se pozvedla ze vší hmotnosti, překročila
práh Země navždy a vystoupila na stupeň svého duchovního bytí.
Vycházím
proto znovu od Boha jako Nositel Jeho Moci i Lásky, abych učinil, co žádá čas.
Ponechávám si jméno jednou na Zemi přijaté a v něm konám úkoly, jimiž se změní
svět. Co bylo začato Golgotou, nyní dostává naplnění. Vracím se, abych
korunoval dílo vykoupení novým činem. Je obsažen v mém postavení Beránka i
Ducha Těšitele i Pána v jednání se Zemí a člověkem. V tomto svrchovaném úřadě
ztotožnění s pozemským člověkem není možné. V utěšujícím a láskyplném jednání
Ducha Těšitele a Učitele člověka to možné již je, a proto toho plně používám.
Spojuji
se k tomu účelu s duší a duchem člověka pro tento ojedinělý úkol zvoleného, a
proto vybaveného potřebnými dispozicemi. Tělo, které kryje tohoto zvoleného,
nenese známky zvláštnosti. Nevymyká se z běžného stavu lidí, ze zákona
pevnosti, neprostupnosti ani neproměnnosti fyzických sil. Avšak duch prokáže,
že jsou v něm schopnosti nadpřirozené, duše vydá dobro šíře a kvality, jakých
člověk sám ze sebe nemá.
To
je počátek oněch podivuhodných zvláštností a neobvyklých věcí, které přišly
mezi vás, pracovníci dobří a dychtiví Božího Slova a poznání hlubin tajemství boholidství; přišly v onom čase, kdy uprostřed horlivých
služeb domu nepravého otce zjevil se Kristus, pravý Pán váš, Syn Otce pravého,
svatého, nebeského.
Pamatujte:
Pronesením
těchto Slov
začíná čas ukončení světa v jeho strasti a vládě zla.
Nemnoho času zbývá k onomu dni, kdy lidstvo mne pozná
jako skutečnost a tvář před svou tváří a nad všemi.
Rozšířím počet bratrů, vyučím vás a pojmu v sebe v čas hrůzy.
Pravím
vám:
Naplnilo
se Písmo i čas i proroci.
Jdu, abych skončil dílo věku tohoto.
Přičiňte se všichni, kdo toto víte, aby dílo bylo dobře dokonáno
a vy vešli v nový život bez hrůzy soudu a smrti,
protože se mnou a v mé pravici.
Bděte a modlete se.
Tak
mluvím v Kristu, tak v Bohu stvrzuji.
(1950)
Když
se člověk zrodí jako dítě na svět, rodiče prvně pro ně hledají jméno, které by
je označilo a odlišilo od jiných, co mluví k srdci a je v něm osobitým obrazem
protisknutým do srdce i vědomí.
Všechno na
Zemi má své označení a tím i postavení a význam v lidském životě. Člověk chápe,
posuzuje a hodnotí věci podle toho, jak ony svým vztahem, chováním a
projevováním vlastností k němu mluví a dotýkají se jeho vnitřního života.
Podívá‑li se na strom a vysloví slovo, kterým je označen, hned si v mysli
představí, jaká je to věc a jaký má k němu vztah. Nemůže při jeho pojmenování myslit
na bytost, která k němu vztahuje ruce nebo promlouvá. Vysloví‑li jméno
milého přítele, také ví, kdo to je a co může od něho očekávat. Ví, že přítel
mluví, má jemný známý hlas, jeho chování je přátelské a člověk se může nadít od
něho pomoci.
Věci, jimiž
je člověk obklopen, jsou různé, zvláštní a osobité. Každý z nich má svůj
životní časový i prostorový úkol a podle něho je označena. I člověk je označen
svým jménem, které se nedá za jiné zaměnit, nemá‑li se chod Země proměnit
ve zmatený děj. Bylo určeno Pánem na počátku tvorby života, že všechno, co je,
má svou dráhu, cestu, svůj úkol i poslání ve vesmírném jsoucnu.
Země, na
níž člověk žije a vyvíjí své síly, je místem jeho dočasného domova. Je mu Pánem
dána, svěřena, aby z ní vytvořil velké centrum lidské činnosti v nesnadných
podmínkách, za bolesti a těžkosti na každém kroku. Země není domovem andělů, a
proto není obrazem souladu a vyšší moudrosti. Žijí na ní lidé, bytosti značně
narušené negativními prvky, které vládnou myšlení a vkládají do vědomí tvrdou
vůli. To však umožňuje, že lidé dovedou žít ve hmotě, ji si podrobují a z ní
vytvářejí životní potřeby.
Jakmile
však člověk zjemní a oduševní své projevy, dosáhne vyššího stupně. Přestávají
pro něj platit zákony Země a on z nich vystupuje do světů vyšších, nebo,
zůstává‑li na Zemi s určitým vyšším posláním, zemský život se stává pro
něho obtížným až nesnesitelným. Bytost vnitřně dozrálá k vyššímu stupni
dokonalosti má jemnou strukturu svých duševních složek. Ty nesnáší hrubý tlak
a tíži hmotné sféry. Po skončení zemské dráhy je přejmenována na bytost
vyššího řádu, dostává označení novými znaky životních úloh a postavení, nové
jméno jim odpovídající, vystihující formu činnosti, způsob služby, do níž
vstoupí.
Jména,
která člověk měl na počátku, kdy ještě působil v duchovních oblastech, byla již
tehdy rozdílná, pro každý stupeň života jiná. Mnohem dříve než člověk vstoupil
do procesů tvoření hmotného těla, byl označen podle vloh a schopností, které se
v něm probudily, rozvinuly a uplatnily. I v současnosti platí stejný řád. Od
lidství k andělství je řada stupňů života, z nichž každý něčím zvláštním
přispívá do pokladnice hodnot, zásluh o životní dění.
Vstup na vyšší či nižší stupně určuje nejvyšší Pán
a Stvořitel. On jediný nejlépe ví, kdy a v jaké síle ožívá v člověku vnitřní
duchovní vloha určující jej pro určitou duchovní cestu a způsob života. On
jediný může bloudícího naráz uvést do Světla, domýšlivého odvést z přímé cesty
a poslat do oklik vedlejších pěšin. Žádný člověk, pokud žije na Zemi, nemůže si
přisvojit zvláštní jméno, kterým je v duchovním světě označen jeho stav a
stupeň zralosti.
Člověku
nelze soudit, vinit, horšit se, vychvalovat, být domýšlivým, myslet si, že Pán
jedněm dává a druhé zavrhuje. Každému jsou dány vlohy žít, být činný, myslet,
jednat a rozhodovat. Neumí však dosud s nimi každý dobře a moudře zacházet, je
rozvíjet a jimi projevovat svůj božský původ. Mnozí jsou nesmírně bázliví před
každým slovem o věcech tajemných, duchovních, posmrtných. Jiní jsou k nim
lhostejní a někteří zase nesprávně horliví, okázale zbožní, nepřístupní
hlubokým výkladům o věcech víry a poznávání skrytých věcí.
Kdo se
příliš strachuje o spásu své duše, bývá jí ještě velmi vzdálený. Kdo se bojí
ďábla, upadá často do jeho nástrah a vlivů, aniž o tom ví. Nermuťte se a
nestrachujte. Za každým děním jsou velké skryté příčiny. Jen duše malověrné se
lekají a srdce pyšná soudí. Kde stojí Pán, člověk neví. On může stát tam i tam,
kde nikdo nepředpokládá Jeho přítomnost a vliv. Je zapotřebí bdít nad sebou a pečovat
o to, aby Pán byl vlastní duši blízký. Rád je u srdce čistého a pokorného, u
mysli osvícené a moudrých skrytých skutků, jimiž je láska.
Pán
neprozradí, kdo je výše či níže. Do stejného těla všichni vcházejí, trpí
bolestí duše i těla, aby se nikdo nepovyšoval, aby se nikdo příliš neponížil.
Skutky se projevuje odlišnost jedněch od druhých, dobrý, šlechetný čin je
vysvědčením vnitřní schopnosti lásky, a tím přítomnosti Krista. Ne všude, kde
je o Kristu mluveno, On je. Nemůže být tam, kde je úskok a klam, útisk, přísné
souzení a hojné kárání, honosnost, zpupné právo a moc, nenávist, zášť,
pohrdání a nesvornost, kde je mnoho slibováno a málo dáno. Kristus je tam, kde
je tichost a pokora, skromnost a sebeobětování, vzájemná úcta, láska jedněch k
druhým. Proto je dobře rozhlížet se po věcech, jak kdo, kde a v čem se nachází,
porovnávat skutky, měřit upřímnost lásky, chápat, rozlišovat stavy a stupně
života lidí i svého vlastního.
Nesmírné je
pole skutků lásky a dobrotivosti. Ti, kteří jsou jeho dělníky a jen na něm
pracují, jsou snadno k rozeznání jako praví křesťané. Pán nevyvolil jen několik
lidí, ale každého chce postavit na pěkné místo k práci potřebné, blahodárné, k
úkolům posvátným, jaké život všude má. Jeden tu a druhý tam se uplatňuje a
působí. Říše stvořeného díla Božího je nepřehledná. Každý, kdo chce pracovat,
práci nalezne, kdo touží po dokonalosti, dosáhne jí, kdo nabízí službu lásky,
je za ni nesmírně odměněn.
Jen bázliví
se neustále obávají, zda nevyběhli příliš ze známých řad, zda se smí o Bohu
přemýšlet nebo jen v bázni před Ním třást a uchylovat se do úkrytů, přichází‑li
něco nového. Jen nevědomí se strachují, že padne dílo nábožnosti zbudované
lidskou rukou. Co je Boží, zůstane věčné, a co omezený rozum vytvořil jako
nedokonalé způsoby života, padne se všemi zaslepenými, nesnášenlivými a tvrdého
srdce. Když nedovedli rozlišit Boží od světského panování v moci, kdo jim
pomůže, když spleteni nejužším přilnutím k jeho věcem, následují jejich pád a
prožívají jejich zhroucení? Maloduší, neznalí a nechápající budou smeteni jako
prach padající ze střechy za silného větru. Přibližuje se vichřice a kdo stavěl
dům na písku, přijde o něj.
Kdo na
Slovu Božím buduje, na Zákonu Lásky a Pravdě Boží, má mnoho úkrytů, které jej
ochrání v každé bouři a nepohodě. Klidný je vždy ten, kdo se nebojí o věci Boží
ani lidské, protože ví, že se děje, jen co Pán dovolí, dobré že je vždy
zachováno a oceněno, a co je škodlivé, že se odstraní. Nelze člověku soudit
věci, neví‑li, jak bude za sto let, a zda to, co se mu nelíbí v současnosti,
nová pokolení nevychválí, nepromění v dobré lidem všem.
Ne pro
jeden den nebo jedno století je dán životní děj, ale na dlouhý čas, aby se
vyrovnaly křivdy a nešlechetnosti, aby ti, kdo dnes trpí, mohli se zítra
radovat. Jeden člověk nemůže všechno mít, jeden život nemůže všechno obsáhnout.
Dlouhým plynutím věku člověk prochází, nalézá neustále nové poznání,
zkušenosti, cíle i úkoly na Zemi i v jiných světech vesmíru. Všichni lidé na
Zemi však žijí z Vůle Boha. Ne v každém čase je všechno známo, ale vždy, je‑li
potřeba obeznámit se s novými myšlenkami, vykonat další část díla rukou a
moudrostí člověka.
Když v čase
golgotském Pán sám učil a zjevoval Pravdy Boží, když přikázal člověku milovat,
lásce se učit a ji chápat, přece mnohé jen naznačil. Dal však jednoduchý, ale
silný a účinný návod, jak rychle dosáhnout dokonalosti, kterou na člověku
požaduje. Nekázal sepsat učené knihy, odhalovat četná tajemství. Věděl, že je
to nemožné pro stupeň lidství, na němž se život na Zemi rozvíjel. Předvídal, že
přijdou za čas takoví lidé, kteří odhalí dosud neznámé a skryté věci. Kdyby byl
člověku všechno pověděl, vzal by člověku jeho vlastní práci, přemýšlení,
hledání a vlastní cestu k moudrosti. Člověk má růst ponejvíce vlastním
přičiněním, má vyvíjet velkou snahu i vůli, má bystřit vědomí, aby se stalo
přístupným vyššímu i nejvyššímu poznání. Teprve do mysli zbystřené, pohotové a
otevřené může sestupovat osvícení Ducha Svatého i Lásky Kristovy.
Do
uzamčených dveří nelze vstupovat, do uzavřené a nepřístupné mysli nepronikají
ani všemocné síly Boží. Otvírejte proto dokořán bránu své mysli, kteří jste
vstoupili na duchovní cestu. Proste a modlete se, abyste se stali schopnými
přijmout velké mimořádné dary, které se vám od stolu Božího tak štědře
podávají. Bude‑li touha vaše po těchto darech bez plaménku nadšení pro
svaté věci, budou vám bez užitku. Doba je nevýslovně vzácná štědrostí, s níž
Pán rozdává. Dává i těm, kdo přicházejí bez zásluh a jsou zcela odkázáni
na milost. Avšak kde je srdce chladné a mysl po chvilce dojetí a vzrušení vrací
se do obvyklého stavu, tam se po určitém čase zastaví proud milostí a ten
člověk nepůjde dál na duchovní cestě, velké věci přicházející v tomto čase
shůry nezachytí, nestane se plně účastným duchovní obrody, obnovy a proměny v
člověka božího.
Zdá se
těžký tak rychlý krok k vysokému cíli. Netřeba se však bát; jen mysl otevřít,
srdce rozehřát, celou duši vydat proudům Lásky Kristovy. Jen toto žádá Pán, po
tom touží, to si přeje a k tomu lidské duše vyzývá, aby se nitro
vybavilo ze všech tísnivých pout, aby se poddalo Kristu plně a cele, vroucně a
toužebně. Buďte proto vřelejší, tišší, láskyplnější. Nedokážete‑li to
dnes, podaří se vám to zítra, pozítří, za nedlouhý čas. Jen vyjděte ze
strnulosti, vnitřní otupělosti, chladu, z úzkostí a obav o všechno osobní
a obecně lidské.
Věřte a
doufejte. I když nejste ještě schopni ani hodni všeho, co přijímáte,
neviditelná proměna se uskutečňuje každým dnem a hodinou prožitou v myšlení
víry, v citu lásky, v modlitbách, a dobrém, obětavém činu.
Těžko
krášlit se dokonalostí, je‑li ještě mysl nevychovaná, v moudrosti slabá.
Kdo však nebojoval, nemůže říci o sobě, že je vítězem. Podlehnout nedobrému,
hněvné myšlence i nečistému citu, není zlem tak velkým, jako z lhostejnosti,
nedbalosti, povrchnosti, nezájmu a otupělosti nepovšimnout si svého stavu a
neuvědomit si své malé i velké pády do staré nízkosti či průměrnosti. Kdo si je
vědom pokušení, ví, jak snadné je podlehnout. Bdí nad sebou a stále se vrací na
cestu k dobrému a čistému. Poznání nedokonalosti vede k pokání, od
něho vede cesta k napravení. Přemožení zla stává se skutečností.
Přišla doba
slavná – Pán odhaluje Lásku. Použijte vzácné té chvíle, okamžiku velké
milosti, kdy srdce Kristovo sestupuje do křesťanského života, aby všem, kdo jím
žijí, otevřelo proud svých sil jako zářící Světlo životodárné, uzdravující,
posvěcující vše živé. Nechť není ve vás jediného místa zavřeného, kam by
nemohlo vstoupit jako zázrak vašeho znovuzrození se pro život svatý v Pánu
vašem, Kristu, Bohu Lásky a pokoje, zachránci všech na cestách setmělých,
neustále klesajících do zrádných hlubin černé temnoty.
(Původní znění
pod názvem Slovo Mistrovo pochází z roku 1953,
text B. C. upravila kolem roku 1970.)
Díváme‑li
se do tiché krajiny Země, zdá se nám, že je v ní dobře a bezpečně jako dítěti u
matky. Její obraz hor, lesů, polí a vod dojímá a uchvacuje krásou stejně jako
před tisícem let. Kdo však uvěří v Boha, je tím přesvědčen o duchovních
skutečnostech a nedá se klamat zdánlivou nehybností a neměnností zemské
tvářnosti. Ví, že v ní je stálý živý vývojový pohyb, že v ní působí zraku
nepostřehnutelné síly a moci spřádající bez vědomí lidí podivuhodné cesty
jejich života i tajemné dění v prostoru Země. V nich se promítá existence
bytostí od prostých počátků a úkazů až po vrcholné projevy lidské moudrosti i
jevy hmotných sil schopných tvořit nová slunce.
V Zemi jsou
zhuštěny v silné koncentraci síly a energie působící v celém kosmu, především
však v její mateřské galaxii. Přísné, pevné zákonitosti váží jejich působnost
na život Země. Dosud se udržovala rovnováha všech jevů na Zemi, i když
nastávaly tu a tam úchylky, vychýlení z pravidelného plynutí pozemských
životních cest. Toto století* je však
vystupňovalo do nebezpečné hranice. Stalo se tak vlivem negativních, silně
rušivých elementů vznikajících velmi zhrublou lidskou mentalitou, vyvolanou
dvěma strašnými světovými válkami.
Myšlením
lidstva se vyvíjí ohromná síla, o níž lidé nemají vůbec tušení. S každou
myšlenkou se uvolňují skryté energie, zvláštní síly tkvící uvnitř mozku, který
v sobě koncentruje nepředstavitelně účinné, vlivné síly kosmického projeveného
života. Každá myšlenka zažehuje zvláštní plamen těchto sil proudících
prostorem. Úžasná množství myšlenek lidstva, jejich neviditelné síly, proudí
zemským povrchem. Zdá se, že celá Země je jedním nesmírným plamenem centrálních
energií a sil. Jsou‑li uspořádány zákonitě, pak není nebezpečí, že v
životě lidstva a Země by mohlo dojít k nějakým mimořádným otřesům, které by
měly za následek zhroucení stavby pozemského života.
Pokud
elementy negativních projevů mysli, jimž říkáme zlo, nejsou většího rozsahu než
stanoví řád daný souhře životních sil Země ve všech jejích věcech a projevech,
rovnováha ve skladbě jejích životních podstat se udrží. Pozemský život má svůj
obvyklý tajemný proud, v němž každý jedinec má svůj osobitý život, okruh
působnosti – celý svůj podivuhodný složitý osud. Dojde‑li však k tomu, že
v lidstvu se začnou příliš usazovat, zakořeňovat negativní síly plynoucí z
hrubého myšlení, hněvu, nenávisti, všech forem nevole a nesnášenlivosti,
dochází k vychýlení v souhře sil života Země a vzniká nebezpečí zvratu v jeho
cestách.
Během
poslední války* se lidská mentalita
dostala do kritického stavu. Strašné vulkány sil byly vyvolány jejím vlivem.
Duševní život lidstva byl rozvrácen, protože do něho pronikl ničivý element,
negativní prvek nenávisti, zloby, pomstychtivosti, vrcholící vražednými činy.
Protože těchto zrůdných vlivů myšlení a cítění lidstva byla příliš velká míra,
nastalo nebezpečné postavení Země, celého jejího života, i dalších vývojových
cest všeho tvorstva v ní. Strašná duševní napětí vyvolaná válečnými situacemi
dávala vzniknout myšlenkám a pocitům, které měly podobu rozběsněných dravců,
vrhajících se bezohledně na sebe. Z toho se pak rodily stavy a situace pro
člověka nepředstavitelné. Člověk viděl a vnímal jen to, co se odehrávalo
bezprostředně před jeho očima, čeho byl svědkem, co dokázal postřehnout z
hrozných jevů. Byly to jen malé úseky z celkových hrůz, bouří, které se
zrcadlily v zemském prostoru. Vyvstávaly na neviditelných úrovních v oblastech
myšlenkových a citových sil. Tam probíhal teprve pravý, skutečný, hrozný děj –
bouřlivé vlnobití a ohně, že Země byla jako jediná velká sopka chrlící lávu.
Účinky toho
šly daleko za její hranice, do sfér a úrovní jiných životních prostorů, jimž se
říká astrální. Velké hmotné škody, které zanechala válka na hmotné úrovni Země,
jsou v porovnání se škodami, které vyvstaly na vyšších úrovních života, kam
zasahuje myšlenkový a citový život člověka, jen malým zbořeným dětským domečkem
postaveným v písku. Škody v těchto úrovních neviditelna nejsou odstraněny,
trvají. Vyvolávají neustále nebezpečí na vývojových cestách, že se zhroutí a
zavalí překážkami tak, že nebude lze udržet dosavadní postupy, které vedly
lidstvo dál a výš, k vyšším životním úrovním všech projevů duševního života.
Země má totiž velice důležité postavení na vývojové cestě života. Je očistnou
lázní pro ty, jež mají poznamenán duševní vývoj negací. Proto jejich život na
Zemi je nutným úsekem cesty za očistou, obrodou. Když však přestane plnit toto
poslání obrody a zušlechtění člověka a místo odstranění závad je ještě množí,
pak nastává situace těžká, kritická. Válečná léta rozpoutala orkány zla do
nejvyšší hranice. Čas, který byl dán pro odstranění nebezpečných, kritických
situací Země a člověka, pomalu končí.
Boží vedení
dalo lidstvu určitou lhůtu pro napravení kritických situací, které vyvstaly.
Nejvyšší časovou hranici je čtvrtstoletí. V něm se musí již zcela ztišit rozbouřené
hladiny duševního života lidstva, jeho myšlenkového a citového světa; musí se
znovu včlenit do své normální dovolené hranice. I ta je stejně dost vysoká,
protože se počítá s působností odporu a zvratu jako do určité míry důležitým
činitelem nutícím k vývoji životního obrazu do rušnosti a mnohotvárnosti. S
určitými prvky zla Boží vedení velmi obezřetně operuje. Je‑li jich
zákonitá míra, věci vývoje jdou správně, plynule a nesou velmi dobré výsledky.
Avšak dávno je již překročeno všechno, co bylo postaveno jako brzda vývoji, aby
bylo vyvíjeno úsilí k překonání odporu. Míra překážek dostoupila vrcholu. Čas
daný k vyrovnání a upravení poměrů pozemského života nepřinesl nutné výsledky,
aby se člověk mohl vyvíjet do stavů alespoň prvních stupňů dokonalosti, jimiž
je uznání dobra jako základního principu života, nesoucího harmonii vztahů a
tím trvalý mír.
Čas, v němž
jsme nyní postaveni, je vysoce důležitý. Je vlastně rozhodujícím stadiem
kritických stavů. Buď se v něm ustoupí z nedovolené hranice projevů zla na
Zemi, které převýšily nejzazší meze, kam je možno lidský život snížit a položit
tak do úrovně, která již nenese jméno člověk, nebo se překročí tato dovolená
hranice a dále se bude pokračovat v bezohlednosti projevů zla a násilí. Jestliže
nebude včas ustoupeno, lidstvo si samo podepíše přísný rozsudek Božího soudu
nad sebou.
Tento
rozsudek je vydáván zřídkakdy, pouze v krajně kritických situacích a chvílích,
kdy jsou vyčerpány všechny možnosti, prostředky a způsoby, jimiž je možno věci
napravovat. Tento velmi přísný rozsudek Božího soudu přichází jako trest za
viny, které nemohly být vyrovnány formou dosud platnou v případě vědomého
zanedbání základních norem života, jimiž je respektování života jako něčeho
svatého, co člověk nesmí nikdy rušit, brát, ničit, naplňovat zlem, znesvěcovat
násilnostmi.
Důsledky
protržení tenké hranice dělící lidství od úrovní nižších, kde se pohybují duše
zvířecích projevů, jsou nedozírné. Spojením s touto úrovní by se znemožnila
těmto postiženým možnost vývoje moudrosti, vedoucí k vysokým schopnostem
tvůrčím, k projevům a činům budovatele. Zvířecí úrovně nemají tohoto pojmu.
Jejich život je v pasivitě. Jaké by byly důsledky tohoto nového zhroucení
lidství, nelze vyjádřit. Není ještě ani nezbytné na to myslet, protože do
poslední vteřiny určeného času k nápravě je nutno doufat, mít naději a dělat
všechno, co by mohlo obrátit věci k dobrému a zachránit tak lidstvo na jeho
vzestupné cestě k vyšším úrovním života.
Pro vývoj
lidství až k jeho vrcholným úrovním je dána přesná lhůta. Toto století* má přinést přesun z nižších stupňů
lidství na vyšší. Těchto základních stupňů je šest. První polovinu má za sebou
každý, kdo přijal dobro za cestu života, je respektuje a ctí. Další dva stupně
počínají toto dobro uplatňovat. Nejvyšší stupeň se s ním zcela ztotožní a v něm
jde k dalším stupňům vývoje do úrovní Světla Božství. Lidstvo je svým stavem
rozloženo do všech těchto stupňů. Proto se v něm objevují lidé zvířecích
projevů, hrubci, sobci a vražedníci vedle světců a lidí nejvyšších úrovní
lidství. V těchto rozpornostech a protichůdnostech je životní cesta velice
nesnadná, avšak nezbytná. Jediný prostředek, který obrací vývoj od zlého k
vrcholnému dobru je láska. Tyto skutečnosti je nutno znát, abychom věděli, jak
situace vypadá z vyšších hledisek.
Život na
Zemi je jako bludiště. Množství cest, jevů, způsobů života, různorodost,
rozpornost a protichůdnost uvádějí v neklid a zmatek každého člověka.
Myšlenkový svět je však ze všech nejživější, nejvíce ovlivňuje vývoj. Může
působit k dobrému, avšak také ke zlému. Proto je třeba velké pozornosti, aby
to, co má sloužit člověku za hybnou páku dění nesoucí vzestup a perspektivy
působnosti v míru a kráse Božství, nestalo se smrtící zbraní, kterou si člověk
míří do vlastního srdce. Jsme‑li si dobře vědomi významu mentálních
vývojů a reakcí na ně uvnitř lidského života, kterými se on zvedá nebo padá,
pak se nedivme tomu, že je jazýčkem rovnováhy celého života Země. Myšlenkový
svět rozehrává, rozvlňuje, tříští, sjednocuje nebo vychyluje život Země až do
krajních hranic. Naplnění myšlenkového světa zlem nese katastrofální účinky,
jimž se rovná potopa světa.
Jak čelit
těmto situacím? Jak věci vychýlené z rovnováhy vracet do normálního stavu? Jak
obracet pobloudilé cesty do pravých směrů? Čeho se chopit nejdříve? Jakých
použít prostředků, aby se rychle zasáhlo a odstranilo, co je překážkou klidného
toku života v jeho rozvinutí v krásno a blaho?
Čím kdo
hřeší, tím se musí očišťovat od hříchů. Jakou cestou jde vina, takovou cestou
musí jít náprava. To je neúprosný zákon života. Myšlenkami se tvoří, myšlenkami
se i boří. Myšlenky jsou výbornými nástroji k vyjádření životních obrazů a
dějů. V nich tyto jevy mají vlastně svůj zrod. Proto tyto nástroje je nutno
vzít k proměně životních situací. Říká se, že nevědomost hříchu nečiní.
Poznáváme však, že tato myšlenka není pravdivá. Životními zákony je dána
myšlence, citu i činu člověka velká, silná, vlivná, nám vůbec nepředstavitelná
působnost. Ta tvoří klad nebo zápor, podle toho, jak se uplatní a pro koho je
vydána. Vydává‑li lidstvo své myšlenkové i citové síly pro vytvoření
záporných jevů, přivolává si tím tragédie. Zlem myšlenek, slov i činů si každý
člověk tvoří vinu i tehdy, není‑li zasvěcen do tajů života, nezná‑li
plně účinky síly myšlenky, jak jí působí na život svůj i osudy jiných. Proto
každý nese odpovědnost. Není‑li si jí vědom na Zemi, pozná ji ve sféře,
do níž vstoupí po odchodu ze Země. Avšak náprava věcí na místě, kde vina
vyvstala, odtamtud není možná. Pro tuto nápravu věcí se provinilý vracívá vždy
tam, kde vinu zanechal, kde ona působí dál na životní dění.
Zamysleme
se nad tímto vážným problémem. Co by se stalo, kdyby krize zemských sil se
neuklidnila a tím došlo k otřesům v jejich skladbě, třeba i k možnému zničení
její hmotné formy. Všechny viny, které by v ní nebyly vyrovnány, by zůstaly
nesmírným problémem pro toho, kdo je vytvořil a zatížil jimi Zemi. Pro ně by
nemohl dál do jiných sídlišť, kam by se snad přenesl životní okruh vývojového
dění kolem člověka. Nedokončená cesta pozemskostí vázala by každého tak silným
poutem k místu jeho bývalé existence, že by onen viník byl jako ke skále
přikovaný. Cesta Zemí pro člověka končí jen tehdy, je‑li na ní smazána
každá vina myšlenková, citová, slovní i skutková. Neodejde odtud, dokud
nezaplatí do posledního haléře. Tato slova nebyla dána do Písem jen proto, aby
byla zajímavá pro ty, kdo v nich čtou. V nich je položen zákon života člověku.
Osud Země je s člověkem takřka ztotožněn. Poutá jej k ní jeho neurovnaný,
nerozvitý, zaostalý a nízký duševní stav. Teprve změnou tohoto stavu nastává
osvobození a člověk je přijat do krásnějších oblastí života, aby ve vyšších
stupních pokračoval ve svém vývoji k vysokému stupni dokonalosti, která ho
dovede ke ztotožnění s Božstvím.
Pokud lidstvo je jen nízce projeveno v myšlenkovém a citovém světě, potřebuje nutně svůj pozemský útulek. V něm má totiž jedinečné možnosti vzestupu cestou pokání, očištění a obrody. Předčasný zánik Země v její hmotné skladbě v čase, kdy na ní nebylo vše dožito, urovnáno, zklidněno, by nesl nedozírné následky, které si nezasvěcený člověk nemůže představit. Velmi záleží na tom, jak se nyní vyvine zemský život dál – zda v něm zvítězí