dobro se svými harmonickými prvky, jež by dokázaly uchovat obraz pozemského života pro poutníky přicházející do Země jako k řece, jejíž vody jsou očišťujícím pramenem i křtem podobným jordánskému, jímž začíná cesta člověka pod jménem Ježíš – Syn Boží. Bylo by krajně nemoudré a neodpovědné čekat na úkazy zvěstující, zda dojde k uklidnění, nebo rozkol bude pokračovat. Úkolem do věci zasvěcených je přičinit se ze všech sil, aby nebezpečí bylo zažehnáno a zcela odstraněno, aby se lidstvu uvolnila cesta do vyšších životních úrovní, jak je mu přisouzeno, jak má povinnost jít a naplňovat své poslání.

Jakou formou k tomu můžeme přispět? Způsobů je několik.

Především je to moudré a trpělivé poučování lidí o stavu věcí; vysvětlení, co je dobré a co nedobré, co slouží dobrému vývoji a co mu brání, co situaci zachraňuje a co vyhrocuje. I v tom spočívá dobrý výsledek a příspěvek, zúčastňujeme‑li se všeho, co je projevem dobré snahy dát lidskému životu mír a dobré soužití.

Dále se můžeme podílet také účastí na duchovních cestách i projevech toho či onoho náboženského života, směru, který vede k víře v Boha a k lásce k lidem. Můžeme účinně pomáhat tam, kde člověk klesá a malomyslní, ztrácí statečnost a víru.

Nejúčinnější formou pomoci je však práce ve vlastním myšlenkovém a citovém světě. Do něho musíme nejdříve silně zasáhnout, protože on tvoří součást rozrušené hladiny myšlenkového života lidstva. Tak aspoň na svém úseku musíme vykonat práci, která je nutná a povinná: odstranit všechno, co ruší harmonii vztahů, co je obrazem porušenosti zákonů daných Bohem všemohoucím.

Nemůžeme se však zastavit jen u práce, která odstraňuje nedobré. My musíme na místa, kde dříve stála lhostejnost, položit živý zájem o všechno, co je důležité, co je věcí naší vlastní duše i jiných. Tam, kde byl neklid a zmatek, musíme postavit pevný stav naprosté víry a důvěry v Boha. Kde působila nepříznivě naše nešlechetnost i všechny jiné formy zlého, musíme vytýčit lásku jako zářivý plamen osvětlující cesty našich blízkých v rodině, mezi přáteli i v celém našem národě, do něhož jsme byli povoláni k určitému úkolu, poslání a posvěcení.

U těchto plamenů lásky, které dokážeme na tomto místě zažehnout, se i my sami zahřejeme, ztišíme a vstoupíme konečně v blahý stav ticha, zklidnění a míru kdykoli nás vnější svět zneklidní, zarmoutí či zastudí nelaskavostí. Každá čistá myšlenka na Boha, každý záchvěv citu, každý projev lásky, třeba prostý skutek dobra, jsou výbornými a účinnými prostředky, kterými můžeme obracet stav Země a v ní celého lidstva do žádoucího postavení.

Nesmíme si říkat: Vždyť jen já sám, co já zmohu proti velkým vlnám rozbrojů, nenávisti, nešlechetnosti? Každý odpovídáme za místo, kam jsme postaveni. Každý jsme častokrát v životě přihlíželi nečinně nesprávným činům, necharakternímu jednání. Nebránili jsme dobro, nedovedli jsme je ani bránit, poukazovat na ně a říkat lidem, aby si dobro zamilovali, jím naplnili svůj život, každý svůj projev, aby se jim zrcadlilo v myšlenkách, citech, slovech i jednání. Proto každý neseme odpovědnost za kritický stav celého zemského prostoru. Proto musíme nejen přiložit ruce k dílu, ale dát i celé srdce naplněné vroucí, vytrvalou a cílevědomou snahou, denním vytrvalým úsilím.

Víra nás zavedla na vysoké stupně, postavila nás takřka tváří v tvář Bohu; tím ovšem jsme přejali i vysokou odpovědnost. Na nás je a bude vždy požadováno více než na těch, kteří se neumějí orientovat ve skrytých, tajemných podstatách života, pochopit jeho tajemství a hledat je v jeho nesmrtelných hlubinách hmotného kosmu i duchovního bytí. Víra nás vede proto k usilovné činnosti. Dosud jsme jí zůstávali mnoho dlužní. Ani jeden z nás nemůže být spokojen, nemůže večer klidně ulehnout na lože. Stále v nás musí být neklid, ona palčivá nejistota, zda jsme naplnili svůj velký úkol člověka: ukazovat dobro a lásku lidem jako krásno života, jako jeho jediný krásný cíl, jehož dosažení vnáší do života mír, blaho i krásnou tvůrčí blahodárnou činnost.

Mnoho zůstáváme dlužní. Pokud si neuvědomujeme závažnost úkolů, svých cílů, důležitost svého života, pokud neznáme působnost myšlenky jak můžeme stavět i tvořit hodnoty – pokud se nám při slovech: já věřím, já doufám, já miluji – všechno nezachvěje, neobrátí – potud vždycky se na své cestě budeme dívat s lítostí a zármutkem. A nedíváme‑li se takto na své cesty zde, potud žijeme ve hmotném těle a stále nevoláme: má vina, má největší vina – pak to jednou budeme dělat na onom světě, odkud, jak bylo řečeno, nebude možno napravovat, co bylo na Zemi vykonáno.

Jediná možná cesta nápravy je návrat zpět. Avšak kdo jednou okusí pozemského života, kdo pozná jeho hořkosti, tíže, námahy, bezesné noci, nemoci a umírání, ten zajisté nerad se vrací. Proč tedy nepředejít těmto lítostem, návratu do těžkostí a smrti? Bůh všemohoucí Svým osvícením přináší Světlo tak pronikavé, jaké již dávno nebylo Zemi dáno, aby lidé poznali pravý stav věcí. Tímto Světlem si musíme osvěcovat svůj život i všechny věci kolem. Nedokážeme‑li to, bude s námi jako s těmi, o nichž bylo řečeno, že jim hrozí probourání oné tenké stěny dělící lidství od úrovně zvířecího světa. To by ovšem znamenalo nové školy, učení, nové zkoušky a očisty pokáním. Sviťme si proto dobře a pozorně na každý úsek cesty svého života. Dívejme se do svých kroků. Budeme‑li pozorně hledět do svého života, najdeme tam třeba hrubé věci, které jsou jako kámen postavené v cestě. Odstranit je pak již nebude těžké, víme‑li jak.

Bůh nás učí a vysvětluje, jak člověk má pracovat. Říká nám:

Člověče,
tvá myšlenka je velká tvůrčí síla, tvé slovo je velká moc,
tvůj čin je projev Boha.
Chop se těchto sil, chop se jejich možností a tvoř jimi svůj život tak,
aby byl, jak stanoveno, položen do obrazu Božího.

Práce je proto položena do myšlenkového a citového světa naší duše. Tam musíme sestupovat. A jestliže poznáme, že věci nestojí jak mají stát, pak bez váhání, energicky a s Boží pomocí i Moudrostí musíme v duši obracet všechno na správnou míru. Myšlenkový svět je všude; je před námi rozprostřen jako nekonečná dílna. Do ní vstoupíme, v ní začneme pracovat. Prokonáme mentální očistu, očistíme se od všeho nánosu, který nás před Bohem snižuje a vylučuje z vyšších úrovní. Proto se vydejme na pozorné studium vnitřního života – na cestu pokání a očištění. Život se nám naplnil těžkostmi, ale my musíme uvažovat o tom, zda tyto těžkosti naplnily u nás svůj úkol, zda nás přiměly k tomu, abychom přemýšleli, proč je máme, proč trpí naše rodina, národ, celé lidstvo, proč Země je v nynější těžké situaci. Je naší povinností, abychom zkoumali, hledali a napravovali. Jinak život, i kdyby do nás ryl jak ostré pluhy do úhoru, nepřemění naše nitro v úrodnou půdu vydávající bohatou úrodu.

Věřit v Boha je krásné, duši povznášející a oblažující. Myslet na Boha je krásné, utěšující. Modlitbou se člověk posvěcuje; ale teprve život postavený do zákonů Božích naši duši posvěcuje a staví tam, kam ona patří svým původem jako duše boží. Věřit je poměrně snadné, žít vírou je nesnadné. Ale my musíme i do toho nesnadného vejít.

Co Bůh na nás žádá, není snadné. I když je k nám nejvýš milostivý a laskavý, věčně odpouštějící, přece z nás nesnímá naše povinnosti a úkoly. Jen nás podpírá, dodává statečnosti Svým mocným vlivem, který proniká do naší duše hlubinami nám neznámých cest. Uložil nám těžké úkoly, protože ví, že je dokážeme vykonat, že v nás jsou síly, schopnosti i dostatek moudrosti, abychom dovedli v každé chvíli života postavit se správně k dílu – protože naši duši zná a ví, kolik je v ní uloženo schopností a vloh; proto přísně požaduje naplnění všech úkolů:

Člověče,
sestup do Země, abys tam poznával život dobra i zla.
Jejich následky budeš vychováván.
Poznávej, jaký je život, když dobro plyne jako překrásný proud
životních jevů nesoucích harmonii a blaho;
ale poznej, jaký je, když budeš stát v proudu bouřlivém,
kdy tekou dravé vody jako po průtrži mračen,
kdy voda nerespektuje řečiště, břehy a valí se na všechny strany,
nedbajíc, co jí stojí v cestě.

Člověče,
poznávej dobré i zlé, protože jejich následky poznáš,
jak tvůj život vypadá, když jsi pod vlivem zlého,
nebo jak jsi krásný, když jsi v objetí lásky.
Sám vlastní zkušeností se uč a poznávej. Máš v sobě dosti sil,
máš v sobě nesmrtelnost, věčnost – můžeš dál a dál,
den po dni pracovat a naplňovat úkoly.
Až jednoho dne budeš dostatečně poučen jak život na tebe působí,
až poznáš škodlivost veškerých postojů
ve zlém a nesprávném myšlení, cítění, mluvení i konání,
navždy se od těchto projevů odloučíš a od nich osvobodíš.
Pak již nebude zapotřebí, abys byl posílán na zkušenou do Země.

Při vědomí závažnosti věcí postavme se každý nejdříve tváří v tvář k sobě, ke svému duševnímu životu. Naučme se konat denně zpytování své duše, prohlédněme každý uplynulý den. Podívejme se do své duše jako do zrcadla, co jsme svou myšlenkou, slovem, citem, chováním k těm, s nimiž jsme jednali, žili, pracovali, kde zanechali. Ať jsme této namáhavé a někdy neradostné práce ušetřeni, až odstoupíme od pozemské činnosti a uvidíme svůj uplynulý život, jak jej tvořil náš vnitřní stav.

Nechť k tomuto životu, který ještě žijeme zde na Zemi s lidmi, v rodině, mezi přáteli, v národě, vložíme jasný paprsek míru a lásky alespoň svým vlastním srdcem. Pak se i on stane velkým přínosem v kritických hodinách, kdy budou počítány myšlenky lásky člověka na Zemi, kdy budou váženy ušlechtilé city, jejich hloubka, opravdovost, upřímnost slova a dobrota skutku, nelíčená, samozřejmá, prostá, oddaná, všudypřítomná, vpravdě božská. Třeba právě tento vnitřní hodnotný stav bude rozhodující, zachraňující vahou odstraňující různé formy potopy světa.

(1968)

O hmotě

Život na Zemi se projevuje mnoha formami a jevy, má v sobě úžasnou složitost i jednoduchost. Je naplněn bezpočtem různých životních cest tvorstva, že přehlédnout je a prozkoumat, poznat jejich původ, příčiny a cíle, je nemožné pro člověka, jenž má k dispozici jen omezené chápání a poznání lidského rozumu, zkušenost jen tohoto světa ohraničeného prostorem Země, jenž nezná životy jiných úrovní, planet, sfér a netuší, jaké souvislosti jsou v celkovém dění celého vesmíru od malého broučka Země až po obrovská tělesa planet a sluncí.

Protože máme všichni velmi omezené možnosti zkoumat život, jeví se nám stále jako tajemství, jako naprostá nezbadatelnost. Osudy člověka a lidstva se zdají věčnou záhadou, protože jsou naplněny zdánlivými i opravdovými chaosy, utrpením, protiklady, rozpory a jakousi bezvýchodností vzhledem k situacím, jež vyúsťují ve války, ničení i obraz smrti všeho živého na Zemi. Musíme se podivovat i obdivovat tomu, že člověk, postaven do života tak pro něj záhadného a strastného, nepropadl zoufalé panice, že pracoval v námahách a utrpeních, krok za krokem se prodíral těžkostmi i tvrdými překážkami a dokázal za nesnesitelných podmínek vytvořit na Zemi život bohatý, pěkný i smutný svým blouděním nevědomostí i zlem.

Každý myslící ví, že v člověku je silná vůle, že jsou v něm vnitřní síly vedoucí k vytrvalé snaze a neutuchající touze žít, projevit se, tvořit, poznávat, vymýšlet nové a sdělovat dění svého nitra činem i slovem nebo jen pouhou myšlenkou. Odkud se čerpá tato pozoruhodná síla ke zdolání překážek, kde pramení touha žít i za okolností krajně obtížných? Proč tolik úzkostí při myšlence na smrt, na naprostou nutnost odtud odejít, která se stala nesmlouvavým, nejtvrdším zákonem zemského života pro každého?

Vidí-li člověk kolem sebe utrpení a sám je prožívá, má-li tisíce obtíží, jak je denně nese život mezi lidmi a s nimi i s vlastním nespokojeným srdcem, měl by přece toužit po úniku z tohoto života, vítat myšlenku, že pro něj smrtí vše skončí. On však se naopak brání myšlenkám na smrt, jsou mu nepříjemné, bolestné až děsivé. Jsou-li mu nemilé, snaží se je zapuzovat, oddalovat, nebo být k nim lhostejný. Tím ovšem tento problém neřeší; zůstává i tak před ním každý den a vyvstává znovu a znovu. Potýká se s ním věřící i nevěřící, dobrý i zlý, moudrý i ten, kdo se příliš myšlením a studiem života nezabývá.

Nejsilnější zkušeností a nejotřesnějším poznatkem každého člověka je pohled na umírání člověka, vědomí jeho naprosté ztráty pro tento svět, rodinu i přátele. Je mnoho výkladů příčin tohoto jevu; jsou pro člověka útěšné i zastrašující, nadějné i takové, že se jejich poznáním člověku otevře propast nicoty a naprostého zmaru, který může naráz setřít veškerou iluzi o člověku, jeho inteligenci, schopnostech a tvůrčím umění. Vždyť myšlenka na konečnost života člověka, jenž zde na chvíli oslní a zazáří, nemůže přispět ke štěstí člověka, k jeho radosti z lidského díla. Ani výklady o posmrtných pekelných mukách, o duších v očistcích v nevyslovitelném trápení, o soudech nad hříšníkem, nemohou v ničem přispět člověku k jeho vnitřnímu klidu, kterého stejně má na Zemi poskrovnu.

Je jistě velmi těžké srovnat si tyto výklady o trestech Božích s tím, co slýcháme na druhé straně o Bohu jako o věčné Lásce, absolutním Dobru. Představujeme si, že je-li láska láskou, nemůže se hněvat, soužit, trestat. Od lásky očekáváme soucit, laskavost a milosrdenství, od dobra věčnou, ničím nezastavitelnou pomoc při každém poklesnutí člověka. Proto vyvozujeme, že jen člověk člověku může být tvrdým soudcem – Bůh nikdy.

Život je nesmírno rozložené v takové šíři pro nás nepředstavitelné, že je můžeme nazvat nekonečnem. A v tomto úžasném jsoucnu je konečný počet životů projevený nesčetnými tvary a formami. Nevíme, jak tyto životy se navzájem proplétají, jak na sebe působí. Nevíme, zda člověk sám má v sobě veškerý původ myšlenek a instinktů, nebo je ovlivňován jinými bytostmi, v jakém rozsahu je veden či má volnost projevů a samostatnost jednání. nerozumíme zdaleka pojmům svobodná vůle, v čem spočívá, zda člověk je odpovědný za rozhodování pro stranu dobra nebo negace. Z celého životního jsoucna známe jen nepatrný zlomek, jakým je naše Země vůči celému vesmíru. Nemůžeme se v této omezenosti vědění odvážit pronášet odsudky toho či onoho dění nebo člověka, není-li právě podle našich měřítek, jež si stejně vytvořila naše omezenost vědění o složitostech života.

Náboženství dalo lidstvu určité odpovědi na otázky původu člověka i vytýčilo určité normy, jichž se musí dbát, aby život nezapadl do naprosté zvrácenosti a zla, aby život byl vůbec na Zemi udržitelný a člověk člověka zcela nevyhladil. Byly tyto výklady o člověku dostatečné, daly vědění o lidských cestách, osvětlily příčiny utrpení, aby pak z poznaného mohly být učiněny závěry a napraveno vše, z čeho plynou těžkosti?

Nic však nenasvědčuje, že by člověk zmoudřel a správně chápal své poslání na Zemi v neutěšených poměrech a utrpeních. Určité vyšší vědění, jež by mohlo osvětlit z několika stran životní rozpory i celé dění na Zemi, vlastnilo dosud jen několik jedinců a pak malé okruhy jejich žáků a následovníků. Široké zástupy lidu se však prodíraly temnotou naprosté nevědomosti o věcech života, odkud a kam člověk putuje, proč putuje, jakými cíly jej Stvořitel pověřuje, jaký účel má to nebo ono dění v přírodě nebo v lidském srdci. Mohl Bůh žádat na tomto nevyučeném zástupu dokonalost v práci, myšlení, v činu? Rovnalo by se to bláhovosti učitele, jenž by chtěl na žáku první třídy maturitní vědomosti. Člověk nad člověkem se může pohoršovat a jej odsuzovat, Bůh však nikdy, protože zná tisíce příčin každého lidského stavu, především to, co již řekl Kristus: „Líto je mi zástupu, že je jak stádo ovcí bez pastýře.“

Ovšem, čas plyne, století za stoletím míjí, myslivé schopnosti člověka mohutní a on je tak schopen pronikat hlouběji do věcí dosud neznámých, halících dosud život do tajemství. Je proto čas přistoupit i k tomu, co dosud bylo zahaleno rouškami, od čeho byl lid odváděn s poukazem na to, že člověk se nesmí příliš dívat do plánů Boha a zkoumat věci, jimž nemůže rozumět. Důsledek takovýchto nemoudrých názorů přinesl to, co již dnes lidstvo těžko snáší: hluboký úpadek duchovního života, nevěru plynoucí z naprosté neznalosti věcí, ze stálého zastírání skutečných pravd a zákonů života, ze zastrašování lidí před studiem neznámých sil a jevů a tak znalostí vyšší skutečností a jejich vazeb na lidský život.

Všichni věřící stojí před nejtěžším úkolem, jaký kdy byl: obhájit vyšší jsoucnost, existenci nadhmotnou, skutečnost Boha. Aby svému úkolu mohli dostát, je nezbytné soustavně a do hloubky, jakou jen lze, studovat neznámo věcí, získat o nich vědění až do nejvyššího dosažitelného bodu. Obhajobu i výklad věcí Božích vedeme nejdříve na rovině svého vlastního rozumu a celého vnitřního života. Nevědomost, pochybnosti, námitky, rozpory a zmatky vlastního srdce proměňujeme v opaky důsledně, pevně a vytrvale.

Teprve člověk sám v sobě přesvědčený, dosahující absolutní jistoty, je cenný vytvářením kladů a pevných cest víry, lásky i rozvíjející se duchovní vzdělanosti. Věcnými i mystickými znalostmi, jistotou svých výkladů a informací o méně i zcela neznámých souvislostech duchovně promítaných existencí kosmu i lidství, může oponovat všem víře opozičním ideologiím i průměru náboženského uvědomění.

Z respektu se stává postupně úcta a z ní plyne možnost přijetí myšlenek a představ, jak je do prostoru vkládá duchovní kosmická Moudrost a tvůrčí Síla Boha. Pak i nevěřící se stane věřícím, slabý silným zpevněním rozkládající se víry a lásky života a jej celého ke svému Tvůrci. Za těchto okolností pak již lze na Zemi žít bez věčných stesků na mravní pád člověka, na krize světa a problematiku zla. Vše se dá vysvětlit, vše napravit a životu tak vrátit pečeť Božskou.

Víme, že hmotná oblast života není jediným a konečným projevem bytí. Věříme ve vyšší skutečnost. Ta je však ještě rozumem člověka neprozkoumána, není o ní přímých faktických poznatků. Ví se o ní jen, že existuje. Člověk se však nerad spokojuje s takovýmto suchým konstatováním poznaného i nepoznaného. Klade otázky sám sobě i jiným, chce proniknout do neznáma, vědět, zda je tam život, vědomí, paměť, myšlení, cit, slovo, nebo je to oblast nečinnosti, věčného ticha, nepředstavitelného nic. Pod pojmem život si každý myslí a v duchu vidí onen rušný obraz dění v nitru, živý kaleidoskop jevů kolem, mnohotvárnost přírodní krásy, tvůrčí mysl, duševní i tělesnou činnost. Těžko ale tomuto způsobu představ čelit, vysvětlit lidskými pojmy bytí a vůbec jakoukoli existenci bez těchto známých znaků života.

Pokud nebylo lidské myšlení rozvinuto do šíře a hloubky, jakou má dnes, byla práce duchovních učitelů a kazatelů celkem úspěšná. Tato doba však práce velmi znesnadnila. Předložila rozumu příliš mnoho ke zkoumání, dala mu dominující postavení, rozhodující hlas ve všech odpovědích na otázky a problémy lidstva. Přehlušil se onen jemný tichý hlas v nitru, jímž mluví cit svou neklamnou intuicí nesoucí svědectví o nadrozumových skutečnostech. Bez slyšení tohoto hlasu není však možno zaujímat správný, objektivní postoj v jemných a složitých věcech života. Kdo naslouchá jen rozumu, má jednostranná měřítka. Jeho vývody, poznatky i všechna poučení nemohou být pokládány vždy za absolutní. Dnešní člověk je však za takové má. Proto má nesnadnou práci každý, kdo jej chce přesvědčit o jiných skutečnostech, na nichž je postaven vnitřní život člověka.

Lidské nitro je nesmírnou oblastí bytí. V ní život působí tichem i rušnou činností. Skrývá v sobě netušené možnosti poznávání všech věcí zvláštní cestou, po níž jdou instinkty. Jakoby mělo v sobě tisíce živých čidel, přejemných citlivých tykadel, které se dotýkají všeho jsoucího, všeho živého do bezedna hlubin jeho existence. Před nimi se nelze ničemu nikam skrýt. Jsoucnost před nimi leží jako věc na dlani.

U většiny lidí je však jako uzavřená schrána drahocenností, jako mořská lastura obrácená ke dnu. Neukazuje, nevydává své skrytosti očím světa. Člověk často ani neví, že má v sobě něco zvláštního, co jej spojuje se vším, o všem informuje, odkrývá pravdy o životě. Kdyby si toho byl plně vědom, nemusel by s takovou myšlenkovou námahou zkoumat a studovat jevy. Zdroje poznání by měl vždy po ruce, stál by u nepřeberného jeho bohatství. Neprožíval by zmatky, neměl by mučivých otázek, kdy, proč a kam. Studnice vědění jsou mu však uzavřeny a on vůči všemu jako dítě nevědoucí si rady s věcmi kolem sebe.

Musí se proto ptát, musí se učit pomalou cestou zkušeností; prokonat cesty bloudění a omylů, poslouchat rozum více než cit, aby bylo obtížným hledání objektivní pravdy. Musí se všemu učit a vším se učit. V tom spočívá složitost jeho pozemského bytí, jímž představuje přechod existence z krajnosti do krajnosti, z velikosti do malosti, z jednoty bytí do diferencované individuality, z nevědomí k vědomí života.

Uprostřed těchto procesů stojíme každý jako malá loďka v bouřlivém oceánu. Zmítá to námi do všech stran myšlení a představ, do různých stavů nitra. Jednou jsme plni naděje, jindy ztrácíme svou pevnost, statečný postoj člověka, jenž ví, proč je tak a ne jinak s životem člověka. Necháme se strhnout proudy nedůvěry ke všemu, co svět dělá a jakým způsobem. Dáme se i utěšit myšlenkou i slovem, že nejvyšší Moc, Síla a Moudrost vede život jako matka malé dítě za ruku, že jej proto vyvede a dovede včas a bezpečně k cíli cesty do náruče pokojného láskyplného bytí.

Ať však jakkoli v nás mluví rozum nebo se ozývá cit svou tichou bezeslovnou výmluvností, zachovejme vědomí Onoho skrytého za rozumem a citem, jenž je nejmoudřejší z moudrých, sama pravá skutečnost člověka, Světlo osvícení národů, jediná Láska a dokonalý Mír. V tomto vědomí budeme již zde na Zemi v ráji, a moc bouřlivého moře života, na němž je naše malá loďka lidského rozumu, se bude zdát klidnou hladinou jezera, po níž je radostí plout, dívat se do jeho průsvitných smaragdových vod.

S vnitřně silným, duchovně moudrým člověkem, eticky vyhraněným, se duchovně zvedá život na úrovně Božství. Se slabým je slabé i to, co vyznává, o čem mluví, s čím jde žít. Člověk určuje cestu současnosti i budoucnosti. Jaký je on, takové jsou a budou ony.

Nejednou se podivujeme tomu, do jaké šíře se rozvinulo vědění o hmotě, kolik nových poznatků dalo k dispozici studiu života odhalení souvislostí a zákonitostí, jimiž je naplněn. Nutí ke srovnání s poznatky náboženského a duchovního myšlení, vede k otázce, zda i na tomto poli duchovního vědění je vyvíjeno dostatečné úsilí rozšířit a obohatit i tuto oblast o nové a dokonalejší poznání jejich věcí. Proniknout do nich hlouběji se podařilo v minulosti těm, na něž navazujeme svou představou o duchovních skutečnostech.

Při konfrontaci myšlení materiálně vědeckého a filozoficko náboženského zjišťujeme, že to první při svém přímo dynamickém vývoji do neznáma věcí dominuje svým prvenstvím. Upoutává čím dál širší okruh lidí, dovede jej oslnit a přitáhnout na své cesty myšlení. Na tyto cesty ovšem nemůže jít každý; jen ten, kdo dovede operovat rozumovými schopnostmi logiky, kritiky, umí přemýšlet a vyvozovat, disponuje rozvinutou inteligencí.

Proč nedovede tyto myslící lidi stejnou mírou upoutat náboženství, duchovní vědění? Což to není oblast vysoce zajímavého myšlení, nepojednává o jevech života v jeho hloubce a šíři? Čí strana má na této situaci vinu? Mají ji lidé, kteří od náboženství odcházejí jako od nezajímavého myšlení, z něhož vane starodávnost, odložená dětská léta, či naivita prostoduchých? Nese snad vinu strana, o niž se jedná, která je nejen nositelem ideje o duchovní podstatě bytí, ale je jejím přímým interpretem a konečným realizátorem v našich pozemských skutečnostech?

Náboženství samo o sobě nikdy nemůže nést vinu za neutěšenou situaci, která pro ně vyvstává rychlým rozvojem všeobecné mentality a z ní plynoucí kritičnosti i zájmu o věci konkrétního významu pro ryze hmotný život. Celé náboženské pojetí i výklad života, světa i člověka má silné, logicky pádné a přesvědčující argumenty, které mu provždy zabezpečují prvenství v myšlení lidstva.

Avšak i nejsilnější ideje jsou ve svém uplatnění závislé zcela na člověku, jak on s nimi dovede zacházet, s jakým pochopením a poznáním jejich významu, úctou a láskou je přijme do svého myšlení a citu, do jaké míry se s nimi ztotožní a pak vlastním projevem promítá zde ve světě jejich krásno, jejich harmonizující působnost na celý duchovní život člověka. Chladný nebo lhostejný, vnitřně pro věc nezapálený nositel ideje, který má dávat životu mír, dobro a krásno, zvedat jej do jednoty a absolutností nejvyššího Ducha, mění ji v mrtvou věc, odhazuje ji mezi všednosti, kolem nichž se chodí bez zájmu, jako zaprášenou, dávno známou cestou.

Když se však najde ten, kdo si je plně vědom její hodnoty, má ji za nezbytnou pro další vývoj k ušlechtilosti lidství, za pevnou, ničím nerozbornou základnu i věčně stojící sloupy moudrosti života, a dovede-li toto své přesvědčení projevovat nejen v nitru, když myslí, cítí a tvoří představy, ale i před každým – je na každém místě světlem, přímo vtělením tohoto ideálu do života. Pak nemusí mít obav, že se náboženství stane nežádoucím pro příští svět. Mělo za úkol sjednocovat, probouzet lásku, uskutečnit mír a dát vědomí o duchovní, Božské podstatě člověka; člověkem představit vysoce moudrou, láskou naplněnou činnost nejvyššího Tvůrce vesmíru.

Není-li tento ideál dosud plně realizován, je to proto, že zklamali jeho uskutečňovatelé a nikoli On sám. I při své velikosti a přísných požadavcích je úměrný inteligenci i vloze citů vložených na člověka. Není proto výmluv ani omluv pro nikoho. Jen opravdovosti je třeba, jen vážného, soustředěného, pozorného, účastného, vřelého, uctivého i pokorného přístupu ke všemu, co je myšlenkou, citem, slovem, vůlí, jednáním, činností, charakterem, vírou, nadějí i láskou duchovního života v ideji i realizaci.

Kvalita vítězí nad kvantitou. Síla a mohutnost duchovního myšlení lidí se neměří počtem členů v náboženských obcích. Víme dobře ze zkušenosti posledního času, jak tato velká čísla klamala, nedala pravdivý obraz o smýšlení lidí v náboženských věcech. Při silnějším zavanutí větru jiného myšlení zhasla slaboučká světla víry jako malé svíčičky. Takových není však třeba litovat. Stejně se od nich nerozhořela žádná lidská srdce, uchvácená příkladem, oslněná zářivým světlem myšlenky o nesmrtelnosti života v Bohu. Jedno silné světlo vydá za množství malých.

Staňme se silnými, abychom nahradili slabá světélka, která se ztlumila nebo zhasla docela. I na nás záleží, jak bude dál, kolik úcty a autority si uchovají náboženské společnosti, všechna duchovní sdružení. S člověkem stojí a padá vše.

Život lidstva zanechává stopy v myšlení a cítění. Po mnoha stránkách žijeme více z myšlenkového pokladu minulosti než současnosti. Stále navazujeme na vžité tradice, na filozofie a vůbec názory generací před námi. Spoléháme na myšlenkovou stavbu, kterou postavili vynikající myslitelé ve svém poznávání problematiky života lidstva, jeho možností i nemožností v rozvíjení činnosti inteligence i citu. Nemáme absolutní schopnost kritiky a kontroly těchto věcí, zda lze na ně naprosto spolehnout, vzít je za své.

Na všech stranách se setkáváme s důkazy rozvíjení se myslivých schopností člověka. Můžeme přímo pozorovat růst kritičnosti a tím skepticismu nejen ke všemu minulému, co tvořilo duchovní poklad Země, ale i ke všemu, co dává současnost ve filozofickém i praktickém nazírání na svět, člověka, jeho poslání. Nejvíce kritiky a skepse se adresuje do oblasti lidského myšlení, kterou definujeme ustálenými pojmy skepse náboženská nebo přímo duchovní. Toto čisté abstraktno pro nemožnost přístupu k němu experimentální cestou, jakou si moderní skeptický člověk velmi oblíbil, stává se kamenem úrazu mnoha lidem, ba všem, i těm, kteří v ně plně věří a pohybují se mentálně v jeho podivuhodných cestách. Tato myšlenka, zdající se poněkud paradoxní, je při pozorném pohledu na věci do značné míry pravdivá.

Každý věřící ocitá se před velmi vážným problémem, jak svou víru v ono experimentem neověřené zdůvodnit, vyjádřit a tak učinit přijatelným, kýženým a vítaným těm, jímž skepse příliš naplnila mysl, zaplavila nedůvěrou a někdy přímým odporem k náboženské ideologii. Jako vše vyvstává z příčinností, tak i tento stav skepse vyrůstá ze svého kořene velmi úporné vitality. Protože její vliv na život a vývoj lidstva nese dalekosáhlé důsledky, nelze být vůči tomu zcela pasivní. Na náboženskou otázku se totiž nelze dívat jako na věc jakési výlučnosti, odtaženou od obecného života člověka. Jeho základní idejí nesoucí se celým věkem lidstva je zušlechtění člověka, dosažení vysokého stupně přísné etiky jako nejspolehlivější základny harmonických vztahů soužití.

Nemůže být proto lhostejným, zda náboženství jako dosud nejvlivnější, nejšíře působící nositel vysokých etických ideálů bude mít dostatečně silný hlas pro jejich doporučování, vyzvedávání a konečnou realizaci. Vzhledem k těmto věcem narůstá velmi rychle odpovědnost každého věřícího. Vývoj dění staví před nutnost povšimnout si, co ono nese, jaké konkrétní úkoly žádá doba tak překvapivého rozvoje mentality. Nelze dnes již uhýbat do koutků vlastní duše a v něm operovat s myšlenkami a city jen svého nitra, starat se, jak se říká, jen o svou spásu.

Vlny myšlenkových zápasů a názorových zmatků zesílily natolik, že dnes doléhají ke každému člověku a on k nim nutně musí zaujmout stanovisko, vyjádřit je postojem, v myšlenkách, ve slovu i přímým jednáním. Je-li věřící opravdu věřícím, pak nesmí být na pochybách, jak má stát kdy a kde. Jeho řeč musí být jasná a pevná. Musí umět vyjádřit svou víru, zdůvodnit ji, a to nejen tradičním poukazováním na věčná tajemství vymykající se jakémukoli vysvětlení. Bylo by to ovšem jednoduché a pohodlné, ale bez účinků na ty, kdo mají být přesvědčeni argumentací víry.

Tato doba zřejmě nemiluje tajemnosti. Všechny věci se vytahují ze všech možných přihrádek, kam je uložila minulost s povzdechem, že je nelze prozkoumat. Ten, kdo by je tam chtěl zase ukládat, nesetkal by se s porozuměním a souhlasem; i když třeba s lítostí vzpomíná na ony zlaté časy, kdy víra nepotřebovala obhájců, protože byla pokládána již dětem do kolébky a ony s ní vyrůstaly a měly ji za samozřejmou součást svého života jako třeba hračky a šatičky, otce a matku, nezmenší se tím problém nového nazírání na věci, nezmizí otázka vypořádání se s tímto novým, co nese a žádá tento čas.

Žádá-li nové postoje, je nutno se přizpůsobit. Žádá-li obhajobu jinými slovy než máme v zásobě my, vychovaní starou tradicí nedotknutelných posvátností věcí víry, pak se těmto novým slovům musíme učit. Máme-li mít slova, musíme mít nejdříve moudré, věci znalé myšlení. To umožňuje správná a působivá vyjádření, na jaké jedině může odpovědět svět skepse souhlasem. Nic bez práce se nepodaří. Jen to může uvést věřícího ve vážnost, autoritu, jejíž slovo přesvědčí a tím naplní poslání víry tohoto času.

Život lidstva zanechává za sebou stopy, které poznamenávají nejen svou současnost, ale protiskují se do cest jeho dalších vývojů. Po mnoha stránkách navazujeme na tradice minulosti, myšlenkového bohatství, čerpáme z jejího pokladu. Přijímáme její teorie poznání, opíráme se o jeho sloupy postavené vynikajícími mysliteli, filozofy a životními praktiky. Protože nemáme absolutní možnosti ani zatím schopnosti kontroly pravdivosti poznání položeného na náš myšlenkový stůl jako již připravený pokrm, posíláme jej jako chutný a dobrý člověku. Tato zdánlivá rovina věcí má však jednu vyhrocenost nutící k přemýšlení.

Pramen vody, pokud se mu nic nepostaví v cestu, plyne klidně, rovně, nemá vírů, vln a zpěnění. Teče-li však rovinou delší dobu, zpomalí svůj tok, začne zvolna tvořit bahnitou, neživou vodu. Lidské myšlení je tomu podobno. Pokud jde bez překážek vyšlapanými cestami, je to pro každého jednoduché a pohodlné. Nevyvstávají problémy, není myslí hýbajících otázek o pravdě. Není žádných zmatků, v srdci úzkostí o správné a moudré vyjádření, projevení a naplnění života osobního i obecného mezi lidmi a jimi. Tato poklidná rovina duševní cesty nese však vývoji člověka nebezpečné zpomalení, vytvoření mělčin vnitřního života, pozvolné otupení vědomí nebo jeho zúžení na zcela malý prostor zájmů, nepružného chápání věcí v jejich hlavním i vedlejším významu.

Neustále si stěžujme na tuto rušnou dobu, že nám přináší mnoho práce, shonu, neklidu, zmatku, rozpornosti, že tím odnímá možnost soustředění se na vnitřní cestu, na duchovní cíle. Je však nutno rozlišovat: jako na jedné straně přináší rušivé až zcela negativní prvky, které znesnadňují přístup k životu i ke svému já ze strany čisté, tiché a přejemné duchovnosti, tak z jiných stránek velmi slouží našemu úsilí o dosažení určité dokonalosti, nezbytné pro vyšší úrovně rozvíjejícího se lidství.

Již tím, že je nám touto cestou předkládáno velké množství látky k přemýšlení a přímému poznání, že jsme zaplavováni novostmi, zajímavostmi, různými protichůdnými výklady smyslu života, naše mysl je donucena k velké činnosti. Rozvíjí se tím vnitřní inteligence, nezbytná i pro pochopení abstraktních duchovních pojetí života a člověka. Bez náležitého pochopení není cílevědomé práce, rozumem řízené a kontrolované. Jen taková nese zdar, rychlé dosažení cíle, pro nějž vyvstala jako naléhavý úkol dneška i zítřka.

Ani práce na vývinu vnitřního duchovního života se neobejde bez inteligence myšlení. Ono řídí a usměrňuje cit a slovo, bystří a je-li třeba tlumí vnímání, vede k vnitřnímu klidu nebo rozvlňuje nitro do silných emocí. Ve všem tom se pak zrcadlí výše nebo jen průměrnost vnitřního stavu. Ten je opět důležitý pro toho, kdo si staví na svou cestu duchovní cíle a touží po jejich dosažení. Jedno s druhým vždy souvisí, na sebe navazuje v celém dění života vnitřního i vnějšího.

I pro další vývoj člověka bude stále více zapotřebí inteligence, moudrosti, všestranné znalosti všech věcí, jež jednak doprovázejí život od jeho počátků na Zemi a pak neustále nově se rodí úměrně s pronikáním do hloubek zákonitostí hmoty i jsoucnosti duchovní. Je zapotřebí si to uvědomit, aby nás zvyšující se potřeby života lidstva nepřekvapovaly naléhavostí, abychom již dnes otvírali dveře své mysli pro nové, nezvyklé, minulostí třeba netradované, a proto těžko přijatelné myšlení.

Nevyhledávejme roviny pro cesty myšlením světa, kouty, kde nikdo neruší naše představy. Každou věc osobního i všelidského života velmi pozorně a rádi zkoumejme, o všem přemýšlejme a po úvahách i pochopení její hodnoty a významu pro nás a pro všechny postavme ji na místo, které jí náleží ve velkém tvůrčím procesu vesmíru.

Když sami dovedeme si věci postavit do krás a poslání, které jim určil Tvůrce, pak žádná ruka nám je nepřeskupí jinam. Pak budeme vždy pevní, věrní, stateční a oddaní myšlenkám pravdy o životě a dovedeme je zpevnit v sobě i u jiných. Tak opět my budeme stavět sloupy myšlení pro budoucí, kteří přijdou po nás do Země žít, aby i oni zde našli poklad duchovního vědění nezmenšený, ale rozmnožený o námi poznané, naším životem znovu potvrzené, plněji pochopené, do kořenů odkryté.

Na všech stranách se setkáváme s kritičností a vzrůstající skepsí k hodnotám minulosti i současnosti, k teoriím i praxi filozofie i umění. Nejvíce kritiky a skepse je však adresováno oné oblasti myšlení, kterou označujeme ustálenými pojmy náboženská, duchovní. Toto čisté iracionálno, abstraktno pro nemožnost přístupu k němu cestou experimentálního poznání, jakou si oblíbil moderní člověk, stává se kamenem úrazu mnoha lidem, i těm, kteří v ně plně věří a mentálně se pohybují v jeho podivuhodných cestách. Zní to sice paradoxně, ale je tomu tak.

Každý věřící se ocitá vlivem doby a okolností před ožehavým problémem, jak svou víru v ono experimentem neověřené duchovní jsoucno vysvětlit, zdůvodnit, moudrou a přesvědčující argumentací obhájit před námitkami vědecky školeného moderního člověka operujícího s poznatky přírodních věd.

Musíme přiznat i to, že mysl lidí je naplněna nejen skepsí, ale někdy i nezdůvodněným odporem ke všemu, co zavání jakoukoli náboženskou ideologií. Vliv tohoto nazírání na důležité otázky života je nesporně velký, s dalekosáhlými důsledky pro další vývoj. A k tomu nelze být lhostejný.

Náboženství není záležitostí okrajovou, odtaženou od obecného života. Jeho ústřední a povždy platnou idejí je zušlechtění člověka, dosažení vysokého stupně etiky jako nejspolehlivější základny harmonických vztahů soužití. Je proto prvořadě důležité, zda tento dosud nejvlivnější nositel etických ideálů působící na všechny národy světa, bude mít dost silný hlas pro doporučení těchto ideálů budoucím generacím, aby byly jimi vychovávány a dokázaly je realizovat. V tomto velkém mentálním zápase o zdůraznění náboženských idejí jako životně důležitých pro vývoj lidstva, má každý věřící své místo a poslání, úkol – skutkovou i myšlenkovou činností prokazovat platnost a vysokou účinnost těchto idejí na lidský život.

Takovýto závažný úkol je programem rozsáhlým, jehož naplnění je nesnadné. Žádá pozornost, hluboké proniknutí do ideových otázek víry, jasné a přesné odpovědi na otázky, správné představy o tom, jakou výší charakteru, jakým stupněm moudrosti i lásky se má duchovní člověk projevit, aby byl strhujícím příkladem, živým svědectvím božských podstat člověka. Jen touto cestou lez dnes vydobývat zpět ztracené autority i úcty k duchovním naukám jednak k sobě jako věřícímu, ale i náboženské společnosti, kterou zastupujeme před světem.

Nežijeme v době myšlenkového závětří, kdy nebylo třeba obhajovat věci víry, protože tvořily nedělitelnou součást života již od kolébky dítěte. Tato zdánlivá idyla způsobila, že náboženství se stalo lidem zcela všední záležitostí, o níž se nepřemýšlí. Duchovní myšlení tím velmi zaostalo, stalo se nepružným, pasivním. Ztratilo schopnost operovat svými pojmy i celou ideologií.

Tato rušná myslitelská doba zastihla mnohé věřící nepřipraveny ke střetnutí s myšlenkovými proudy silné skepse i přímých protikladů. Ukázalo se, jak nedostatečně jsou vyzbrojeni věděním o duchovních věcech, problémech, otázkách i pravdách. Nedovedou obhájit víru mnohdy ani sami před sebou, svým vlastním rozumem. Jak mohou plnit poslání věřícího tohoto času?

Dnes se nelze skrýt v koutku osobního života, uhnout problematikám, jež hýbou světem. Vlny nového dění, názorových zmatků a různých těžkostí zesílily natolik, že doléhají na každého člověka. On pak musí nutně k nim zaujmout stanovisko v mysli, v srdci, ve slovu i jednání, něco k těmto věcem říci nejen pro pouhou řeč, všemi opakovanou frázi, ale pro jasné, pevné a moudré zdůvodnění svého kréda. jen takové vyznání bude živým, přesvědčujícím, účinným a platným svědectvím duchovní pravdy. Jen na takové může pak být spontánně odpověděno: „Ano, věřím.“

Všechny práce záchranného díla ve jménu Kristus jsou vázány na Zemi, od ní počínají a jen s její účastí se mohou konat a zdárně vyvíjet, přinášet žádoucí výsledky. Pro tyto lidem neznámé vazby je Země čím dál víc středem pozornosti nesmírně širokého okruhu pracovníků neviditelných říší života. Stává se silným a nebezpečným ohniskem neklidu, jehož příčiny netkví jen v Zemi samé a v lidech, ale jsou zaviněny i celkovým stavem věcí širokého okruhu jsoucna, které vstupuje současně s lidstvem do silného vývojového pohybu, který mění dosavadní strukturu vztahů bytostí i všech jevů.

Až dosud téměř vše v tomto jsoucnu bylo seskupeno tak, aby cesta člověka měla velkou dramatičnost. Jeho sestup do nízkých úrovní života žádal zvláštní uspořádání zákonitostí napomáhajících člověku vymanit se z pokleslosti a postavit se opět na místo, k činnosti a funkci jednoho z nejvýznačnějších budovatelů kosmu. Vytvořila se celá struktura systémů, které vytvářejí podmínky pro nesnadný vzestup člověka.

Tyto systémy byly až dosud hustou sítí různě působících vlivů duchovních sil vyšší i nižších kvalit, jak je potřeboval ten či onen vývojový stupeň člověka. Jimi byly a dosud jsou řízeny všechny procesy tvrdých trestných sankcí, které měly budit k činnosti značně otupené vědomí člověka a dávat mu steré příležitosti k vývinu duševních potencí.

Řády, zákony i všechny formy dané člověku pro jeho osvobození z pout slabosti a nevědomosti, vykonaly své úlohy, umožnily zdánlivě nemožné: zastavily sestupnou linii a vytvořily pevnou základnu pro vzestupné cesty. Daly, co měly dát. Nyní se vracejí zpět do rukou Všemohoucího, aby prohlédl jejich účast na životě člověka, vlivy dobré i tvořící negaci. V procesech jejich zkoumání a přehlídky jsou na prvním místě zájmu Božího. Jsou nejblíže ruce Tvůrce, aby po soudu nad nimi do nich vložil ještě hlubší významy a změnil je ve vyšší formy působnosti.

Jak se člověk vyvíjí v bytost boží, opouští současně všechny cesty charakterizující jeho dosavadní nedokonalou činnost v projevu rozumu i citu. Vchází i z již nevyhovujících nižších forem víry v Boha, z jednoduchých představ, ze způsobu vnější zbožnosti i ve vnitřním kontaktu s Božstvím. Nežli však přejde na vyšší stupeň a na něm pak začne jednat jako zušlechtěný, Bohu přiblížený, je postaven před nesmírně těžké zkoušky svých vnitřních proměn a celkové vyspělosti. Projde-li jimi, je uznán za způsobilého překročit hranici lidství a vstoupit na cestu duchovní bytosti, která se již více nestýká s pozemskou hmotou.

Tento čas ukončuje těžké zkoušky u nejvyspělejších. U těch, kteří se dosud nedokázali zvednout nad nízké úrovně, proces zkoušek pokračuje dál a překročí hranice tohoto století*. Byli již někteří jedinci, kteří dosáhli žádaného vyššího duchovního stavu i před stanoveným termínem, který navršil tento čas. Jejich předstih však nebyl z Boží strany stvrzen. Proto nebyli vyňati z dosud platných řádů jednání s člověkem, nepřekročili hranice lidství. Zůstali v jeho rámci i když ze Země jako vítězové nade vším zlým odešli a vstoupili žít v jinou životní říši. Pokud nebyli poslání v úlohách pomocníků slabším duším lidským na různé strany jejich pobytu, setrvávají na určitých místech v čekání na den rozhodný, kdy člověk v tajemném významu svého jména bude Kristem povolán na cestu synů božích.

Tomuto povolání předcházelo strastiplné období stupňující neklid a rozpory do nesnesitelných rozměrů. Život ve hmotném těle znemožňuje bezprostřední styk s jinou sférou a jinými bytostmi. O jejich existenci se nelze přesvědčit, a proto člověk je vystaven stálým pochybnostem, rozporům, protikladům, depresím a skepsím. S přijetím tělesné formy, kterou se lidstvo projevuje na Zemi, vstoupilo do velké omezenosti. Zůstalo připoutáno k jednomu místu vesmíru bez možnosti porozumění s jinými světy. K jeho velkému úpadku přispělo i nevědomí o vyšších řádech a vztazích, jaký promítají jemná jsoucna andělských inteligencí. Protože Země neznala jiná řešení svých složitých problémů, zmítala se ve válečných bouřích, stala se místem utrpení a smrti jako průvodních jevů oslabení vnitřních sil člověka, zkázy jeho vyšších citů – pojítek s Bohem.

Tak dospíváme k tomuto času s neblahým dědictvím minulosti. To však musí být překonáno v nejkratší době. Všechny spory vyvstalé během dvou tisíců let mezi národy, které přijaly křesťanství, musí být uklidněny, urovnány, vyřešeny smírně a ústupně. Nelze, aby půda, kam vstoupil Kristus a víra lidí v Něj, byla znamenána krví prolitou v násilných akcích. Ono nové, přicházející shůry k člověku přenést jej do jiných prostorů života, nemůže se dotknout míst, na nichž trvá starý způsob řešení různých problémů tvrdou ranou, projevem zla. Zůstanou-li ještě taková místa v křesťanském světě i po tom všem, co se připravuje jako jedinečný a vzácný zásah Krista v různých formách pomoci lidstvu, pak těmto místům se vyhne ruka milosti, a ti, kteří na nich žijí a nesou odpovědnost, zůstanou dál na starých cestách ponecháni sami sobě. Budou si těžce budovat životní cestu v izolaci daleko větší než byla dosavadní na Zemi vzhledem k vesmíru a jeho vyššímu bytostnému jsoucnu.

Nežli však dojde k takovéto krajnosti řešení osudu lidí stojících zatvrzele nepřátelsky a ve vládě tvrdé moci, dostane Země mocný příliv osvícení Moudrostí a Láskou. Jeho vlny se nesou tajnými drahami prostoru života blíž a blíže k místům, kde je lidstvo soustředěno, kde pracuje, trpí, zápasí s nepříznivostmi, do nichž upadlo.

Tyto proudy vlivů Krista jsou posílány v uzavřených kruzích, aby neminuly žádnou věc či bytost dobrou i zastíněnou zlem. Snáší se k Zemi a obemykají ji ze všech stran. Za prvním klidnícím a léčivým kruhem Božích vlivů a sil přicházejí další až do počtu sedmi. Rychlost jejich sestupu a intenzity vlivu je vázána na pozemské situace, jak ti, kteří jsou na Zemi pověřeni připravit vhodné a stanovené podmínky, zvládnou své úkoly a vytvoří prostředí s duchovním životem aspoň takové roviny, že věřící projeví snahu dokonaleji žít, budou mít vytrvalou a vroucí touhu po poznání a Lásce Boží.

Celé toto století nese již stopu sestupující vlny vlivů Kristových. Až do jeho poloviny byly věnovány zápasům, které probíhaly ve formě válek a tvrdých bojů. Bylo to poslední krajní vzepětí útočných negací, které chtěly stáhnout křesťanský svět na úrovně, k nimž by už Kristus nesestoupil s vlivnou a rychlou pomocí, a lidstvo by tak nebylo zvednuto výš. Za tímto záměrem stály silné inteligence Zemi blízkého kosmu, které přechodem člověka na vyšší stupně činnosti kladné a s vůdčí idejí dobra, ztrácejí své pozice a vstupují do procesů složitých proměn formy své činnosti i přesunu na jiná kosmická pracoviště.

Pro tyto i jiné příčiny byl zápas v lidství, kde se realizoval, krajně závažný, rozhodující o věcech nesmírného významu. Byl bojem o vládu nad člověkem, nad Zemí i místy jiných označení, kde žije člověk ze Země odešlý. Do tohoto zápasu, jehož překonání bylo nad lidské síly, bylo již možno vložit část sil, které dal Kristus k dispozici pro rozhodný čas vrcholících střetnutí lidstva se vší tajnou i zjevnou negací, promítanou v jeho myšlení i u silně provokujících duchů temna. Možnost poskytnutí Boží pomoci byla dána z lidské strany tím, že se našli jedinci, kteří nabídli Kristu své životy i velká utrpení jako smírné oběti za vytvoření cesty Boží pomoci. Tyto obětující se bytosti jsou vzácné duše, které dobrovolně přijímají následky vin jiných lidí podrobujíce se velkým utrpením z lásky k nim.

Z různých stran lidských i andělských bylo mnoho vykonáno pro to, aby člověk mohl uzavřít knihu Starého zákona ve znamení zla a včas vejít do nového věku s čistým čelem, osvíceným moudrostí a zušlechtěným láskou.

Kristus přijal tento bratrský příspěvek a připojil jej ke Svému dílu pomoci. Dal pokyny k zásahům umožňujícím překonat síly odporu i přímého zla a uvést tak v určité urovnání nejtěžší krize Země.

(60. léta)

O člověku

Dnes nám nepředstavitelný stav prvotního božského člověka se postupně ztratil během velkého mysterijního procesu a individualizování jáství. Zůstalo z něj jen několik paprsků jako mlhou zastřených tušení něčeho nesmírně krásného, co je vlastností a projevem života. Toto tušení Božských krás snesl si člověk až do Země, do života, který jinak takřka cele skryl vše Božské. Vnitřní instinkty vedly člověka k hledání těchto skrytých blaženství života.

První, co našel z Božských mysterií při svém hledání ztracených perel, byly citové vztahy těch dvou kdysi spojených, nyní rozdělených bytostí – muže a ženy. Těchto vztahů bylo totiž zapotřebí pro pokračování nesmírně složitého procesu vytváření těl pro pozemský život – lidských já. Proto také tyto vztahy byly uvedeny v činnost a staly se nejsilnějším projevem pozemského života.

Na základě vztahů muže a ženy rozvíjel se celý pozemský život. Staly se pro něj nepostradatelnými. Přinášely lidem malý kousek ráje, dávaly kouzlo, jež ze sebe vydává Božská Láska. Ovšem láska projevená touto formou nemohla dát celý obraz všeho, co Božská Láska v sobě chová a čím naplňuje život ve věčnosti. Přinášela z toho jen malou část. Avšak i toto málo bylo pro pozemský život vrcholným prožitkem, který obšťastňoval každého, kdo tuto lásku přijal do srdce.

Protože to byla záležitost víceméně omezená, týkající se vždy jen těch dvou a nikoho jiného, nesla v samém počátku určitý rys relativity, jež se vystupňovala až do stínu negace. Člověk počal v této lásce projevovat sobectví, touhu po uspokojení a obšťastnění jen vlastním, chtěl mít předmět své lásky ne pro ono krásné, co z této lásky plynulo, ale proto, aby mu dávalo jen pocity blaha a rozkoše, aby se v nich vyžíval, jimi se cítil šťastným.

Toto štěstí omezené na jednoho člověka nemohlo nést blahodárné účinky celému životu lidí. Láska dvou principů postavila se do služeb lidstva jen tím, že skrze ni se dělo rozmnožování, že tato láska uváděla v pohyb tajné síly života, v nichž se tvořily zárodky nových těl, jež se za určitých zákonitých podmínek rozvíjely ve formu lidského těla.

Tento úkol láska dvou principů splnila na Zemi dobře. Nesplnila však ten, z něhož mělo vzejít čisté nesobecké lidství, život požehnaný Božím pokojem. Zastíněna hrubými projevy svých rozvinujících se negací závisti a žárlivosti stávala se sama předmětem mnoha sporů a bojů. Mocné negativní síly, člověku postavené osudem za nepřítele, začaly jí používat jako zbraně na bojišti dobra a zla, ovlivňovaly její cesty a projevy tak, že se nakonec z této lásky – původně božsky krásné a cenné – staly jen karmické záležitosti.

Podobný osud potkal i lásku mateřskou. I v ní se dítě stalo předmětem především hmotné péče a starostí, jež lásku zbavily jejího původního, božsky krásného poslání a vsunuly ji do nízkých úrovní pozemské činnosti člověka.

Mluvili jsme již o dobru a zlu. Jejich skutečnost poznává každý. Máme o nich určitou vyhraněnou představu. Víme, že to, co je blahodárné, tišivé, hojivé a oblažující, je dobro, a co působí utrpení, zmatky, překážky dobru, je zlo – alespoň v našich představách. Kryje se naše představa dobra s představou Boží? Příliš málo víme o složitosti životního projevu v našem bytostném jsoucnu, než aby naše představy a domněnky byly naprosto správné, plně vyčerpávající všechny významy věcí.

Je-li však člověk, jak praví Písmo, učiněn k obrazu Božímu, pak v jeho schopnostech a projevech je zrcadlena do určité míry tvůrčí vlastnost Boží, člověk je jejím malým podobenstvím.

Jedním z nejdůležitějších poznatků, který je schopen obrátit věci k lepšímu v lidském životě, je vědění o působnosti myšlenek. Myšlení je zatím nejsilnějším projevem lidského já, jímž se do vnějšího světa promítá skrytá božská inteligence, tvůrčí síla a moc k vytváření jeho životních forem, dění, jež nese bytostem prožitky stupňovitě silných vjemů, dojmů a poznatků – od hlubokých, prožívaných celou duší, až jen k letmým, jež zůstanou na okraji vědomí a jsou jen druhořadými, životní obraz dokreslujícími čarami.

I člověk tvoří myšlením; není to ovšem myšlení ve smyslu prostém, jako třeba myšlenka na jídlo, na zábavu, na odpočinek apod. Tvůrčí myšlenka je příchodem něčeho nového, co dosud uvnitř vědomí nebylo vnímáno a známo, co vnitřní život něčím překvapí, obohatí, zradostní nebo i rozbolestní – něčeho, co může, je-li to přeneseno slovem nebo činem do vnějšího světa, i druhým něco dát. Tato forma tvůrčího myšlení je podobná myšlení Božímu, ovšem v nepřirovnatelně menších účincích.

Všemi však prolíná, je proniká a z nich vyzařuje velká Síla Božství. Je to proudění životností, v nichž je rozlita sama tvůrčí Božská Moc, jež dává bytí, existenci, jež zdánlivě z ničeho učiní vše, a to nejen jako iluzivní představu, určitou myšlenku, ale pohyb, světlo, zákonitost, příčinnost, účelnost trvání proměny, možnosti, směry, cíle i dění mohutné šíře a nepředstavitelné složitosti, rozporné i vysoce harmonické, vznešené i divukrásné.

Člověk nadán božskými vlohami je nositelem i této přetajemné tvůrčí Moci, ona je v jeho nejhlubším i nejvyšším já jako samo Božské bytí. Z něho vysílá své jiskry dál do oblastí celého duševna člověka; odtud pak do hmotné oblasti je přenáší sám člověk v různých formách, z nichž myšlení je zatím jejich nejznámější působností. Bůh donese Svou Sílu a Moc hlubinami duše člověka až k samé hranici jejího vědomí. Ono ji předá do rukou člověka, svěří mu ji jako vzácný poklad, aby z něho čerpal pro své samostatné vědomí, vlastní myšlení, osobní prožitky a projev inteligence, z něj doplňoval, rozšiřoval a zpracovával materiál hmoty daný mu k přetváření i vytváření věcí pro potřeby tělesného života, a tak jej učinil příjemným, žádoucím po dobu, kdy v něm má žít.

V čase, kdy člověk byl dotvářen a vstupoval na jeviště života, byla již v činnosti ona oddělená Boží síla, reprezentovaná skupinou určitých já, v jejichž čele stál duch zvaný anděl temnoty. Tato skupina vytvořila silnou stranu odporu vývoji a zdaru všech snah a úkolů lásky. Když v člověku začala působit ona boží síla a moc Bohem mu svěřená, setkala se na své cestě do nového života s překážkami, odporem, přemáháním a zatlačováním jich směrem zpět až do původní hranice, kam Bůh položil Své Božství v člověku. Na člověku nyní bylo, aby tomuto tlaku odolával a s ním zápolil, zdolával překážky a šel dál vývojovou cestou projevů božského dobra do životního jsoucna.

V člověku se ono dobro usadilo a přes něj mělo vstupovat do činnosti bohaté a široké za spolupráce usměrňující Inteligence. Bůh učinil člověka jako anděla lásky, jenž měl vytvořené zlo zneškodňovat, tlumit a posléze v dalších vývojových fázích je zcela obrátit do původní Božské pravlastnosti – Dobra. Tímto byl Bohem načrtnut úžasný program činnosti rozložený do nesmírných časových měřítek. Jeho plnění začalo vstupem člověka do hmoty právě tam, kde se usadila zvratná síla dění – anděl temna.

Tak se člověk setkal tváří v tvář se svým odpůrcem a vstoupil do gigantického zápasu odstraňování zlého z dějin života. Na počátku střetnutí však nastal těžký zlom, jemuž říkáme pád člověka. Člověk neunesl nápor na něj kladený, útočící zlo jej pohltilo a prolnulo. Tím se situace zkomplikovala, ztížila se cesta vývojů stejně již bržděných, zápas dobra a zla vešel do nebezpečných hranic, které se dotkly i života bytostí, jež původně stály stranou střetnutí jako věrní, neochvějní nositelé vyhraněně kladného harmonizovaného Božství.

Podíváme-li se pak na život člověka z hledisek tohoto vědění, vše se nám jeví jinak. I chaosy, zmatky, utrpení, zvraty a katastrofy dostanou své oprávnění a poslání, neboť jsou věrným zrcadlem složitostí životních projevů. Zjevuje se v nich obraz záporů a vítězství dobra ve hře života, a nejen to – je zde promítán obraz Moci Božství, zázračné Geniality, jež zvedá jakoukoli úchylku od cílů i rozbouření životních hladin, a vše urovnává, proměňuje obratem ruky v harmonické tiché kotvení všeho a všech v absolutním míru.

Avšak i když nabudeme tohoto vědění a začneme nazírat na věci z vyšších životních hledisek, neznamená to, že se můžeme třeba jen na okamžik zastavit v práci Bohem nám vytýčené a nechat jednat samého Boha v záležitostech života. On nás naopak tímto vyšším poznáním věcí volá na jeviště dění, On tam bez naší úlohy nemůže ukázat Své, co si vytýčil a přál zjevit Svým životním obrazem. Člověk nemůže uhnout z místa, na něž je postaven v ohnisku střetnutí kladů a záporů životních projevů a sil. Jeho místo nemůže obsadit jiný, vzít do rukou myšlenku, slovo i cit, všechny účinné prostředky pro vybudování života v obraze dokonalého vyvážení moudrosti a lásky, rozumu a srdce.

Mimo člověka jsou i jiná vysoce krásná a inteligentní já. Soustřeďují však v sobě jen jeden aspekt Božství. Jsou jen ztělesněním moudrosti, nebo obrazem čisté, zářící, avšak nečinné lásky. Jsou i taková já, jejichž jedinou výrazovou činností je projev vůle, chtění, která ženou vpřed vše na cestě postavené, bez rozmýšlení a uvážení, přiblížení k dobru nebo zlu, k užitku či škodě věcí. Jsou tedy synové moudrosti, synové lásky a synové vůle. Úlohy jsou rozděleny podle daných vloh tomu či onomu já.

Mimoto jsou zde i jiné složitosti. Některá já nemají schopnost vyjádřit vnitřní do vnějšího. Jejich působiště je proto ohraničené v centrech přímých duchovních oblastí a úrovní. Nemohou proto vstoupit na bojiště života, jež jsou ve sférách tvarů, těl a hmot. Řekneme-li v tomto případě vnitřní, znamená to oblast ryzí duchovnosti, beztvárnosti. Vnější je pak vše, co je za touto oblastí a projevuje se viditelně, hmatatelně – co potřebuje lidská mysl, co je různými formami hmoty.

Způsoby, jimiž se projevují Božské síly přidělené určitému já, jsou různé. Některá já se projevují vyzařováním různé intenzity, velikosti a září světla, řečí některých je barva, jiná se opět vyjadřují pohybem. Jsou i taková já, jejichž výrazovým prostředkem je tón – hudba, nebo obraz, či tvar.

Člověk však v sobě soustřeďuje všechny známé aspekty Božství, především moudrost, lásku a vůli. Může se vyjádřit vším, má k dispozici celou škálu výrazových prostředků. Za každým však a před každým stojí v prvé řadě veliké umění – myslet. Myšlení předpokládá schopnost sdělovací i tvořivou. Vždyť každá myšlenka je představou, obrazem, dějem. Spřádá do pevného rámce a jasného tvaru ony vnitřní, beztvaré, ryze duchovní instinkty, impulzy, stavy všech možných nuancí citu, touhy, radosti i bolesti.

Myšlením je každý člověk postaven na vysokou úroveň tvůrce. Jsou mu dány možnosti samostatně operovat oněmi podivuhodnými vnitřními silami, jež, podrobeny vůli, vsunuty do vědomí a vedeny intuitivními impulzy, jsou schopny tvárnění, promítání bezpočetných obrazů. Jsou zvláštním, velmi poddajným materiálem pro dovedné ruce vnitřní inteligence, jejíž zdroj je přímo v kořenech nejvyšší Podstaty.

Myšlenkové síly mají svou vyhraněnou specializaci. Odlišují se od těch, z nichž vyvěrá cit. Jako údy těla mají své osobité úlohy v rámci celkového chodu duše, mají své úkoly ony síly, z nichž je složen a jimi projeven myšlenkový a citový život. Do sil myšlení protiskuje se vnitřní skrytá moudrost, veškerá iniciativa pro vznik činnosti. Proto v myšlení se zrcadlí vývojový stupeň vnitřního života, jak byl dosažen i rozvinut v procesech zrání oné složky bytí, již nazýváme duše. Tato složka je střední úrovní bytí stojící mezi tělesností a nejvnitřnějším jádrem existence člověka, jíž je skryté duchovní, nebo lépe řečeno božské já. Duševní složka se bezprostředně účastní tohoto pozemského života, v němž přímo dominuje. On je její živou záležitostí, posláním i velkým problémem.

Myšlením se do značné míry zrcadlí náš vývojový stupeň, jak byl dosažen i do šíře rozvinut v procesech zrání oné složky bytí, již označujeme nepřesným pojmem duše. Je zcela zvláštním obrazem bytí. Je úrovní pohybu, z něhož vychází myšlenka, cit, vůle a slovo jako nástroje tvůrčí moci života. Duševno je jejich dílnou, pracovištěm, kde z beztvarých sil životních podstat se modelují představy věcí a jevů, jejich relativní skutečnost. Tvoří mezičlánek existence, spojuje hmotné s duchovním.

Zvláště důležitou roli má za tělesného života člověka na Zemi. On totiž přímo koncentruje bohatou a do šíře rozvinutou činnost jako úžasně živou reprodukci skrytých myšlenkových obrazů. Duševní život s ní nejúžeji souvisí. Bez vůle, myšlení a citu je na Zemi vše němé, nic se netvoří, nic se neděje. Historie Země je však zapsána do knihy života ostrým

---

* Dvacáté století. (pozn. red.)