Nečiňme si z přírody, kultury nebo umění konečné obrazy, vrcholné krásy života. Hledáme vyšší formy, klaníme se a ctíme Tvůrce a ne stvořené, i když v něm též vidíme projev Jeho. Vždy a za vším se nám musí jevit On. To, co je na Zemi krásné a hodné obdivu, je jen cestou, po níž On nás k Sobě vede. I člověk zjemnělý a vnímavý, jejž obklopí rozmanitost života a svět mu nabídne uplatnění, vstoupí zpravidla do jeho radosti. Nemá-li např. uvnitř duše rozhořenou jiskru vědomí o vyšším životě a světě, o Bohu, zůstane po celý život v zajetí světa. Někdo jim věnuje jen část života, jiný je chvíli u světa a chvíli u Boha a přechází od zájmu k zájmu. Zaměřujeme se však na ty, kteří jsou již vyhraněni, prokonali cestu svodem světa a zůstali k ní vlažní, kteří s touhou v duši hledají jednak únik z negace, již ve světě nacházejí, a pak cestu, jak k této skutečnosti dojít, jak dosáhnout vyššího stavu, jenž by umožňoval spojení s Božím světem.

Nemají ovšem všichni stejně ušlechtilé pohnutky pro svou duchovní činnost a snažení. Někteří hledají v dosažení vyššího stavu výhody pro sebe, že se tak zmocní tajných sil a jimi si upraví život podle přání, zbaví se těžkostí, dosáhnou vlády nad jinými a tím i úcty a slávy.

Obraťme se však k malému zástupu ryzích, upřímných, vřelých hledačů Boha, všeho dobrého a krásného. Vždyť jen ti přicházejí v úvahu pro vyšší stav, pro spojení s Kristem. O těch si pohovoříme a řekneme si, jaké jsou jejich možnosti, jaké způsoby duchovní činnosti, aby se rozvíjeli a dosahovali vyšších stupňů svého lidství a mohli se opravdu spojit těsně, důvěrně, pevně a navždy s Kristem.

Z celého velmi složitého a obsáhlého duchovního vědění, jež je nám dostupné ke studiu a osvojení si znalostí o životě, Bohu a člověku, musíme pro sebe zachytit dva důležité prameny. Je to poznání významu Krista pro náš život, Jeho působnost ve ztotožnění s člověkem, kdy On je pro nás Ježíšem, a pak tu působnost, jež je v Jeho Božství v projevu Lásky, Moudrosti, Moci a Síly Boha. Musíme tedy znát a chápat celého Ježíše Krista. Druhé důležité poznání se týká nás. Musíme si plně uvědomit své postavení člověka, svůj stav, všechno, co z toho pro nás plyne jako práce, úkol a poslání.

Některé důležitosti jsme si objasnili. Další si budeme objasňovat v čase a životě, jež nám zde ještě Kristus dá jako možnost zlepšení svého vnitřního stavu, abychom do dalšího stupně života, jenž nás čeká po smrti těla, vstoupili připraveni a přizpůsobeni jeho vyšším formám projevů a zákonitostí.

Dokud nevíme, co je naším úkolem, nemůžeme úkol plnit. Nevíme-li, jak máme duchovně pracovat, aby se uskutečnila a utvrdila naše vnitřní proměna v božího člověka, v ducha lásky a pracovníka všestranně užitečného, bude náš stav stále chybný a nedocílíme dobrých výsledků. Protože čas zde hraje důležitou úlohu, nemůžeme odkládat práci na své vnitřní přeměně. Tělesná smrt byl nás pak překvapila a nalezla nepřipravené, nehotové, neschopné a nehodné usednout mezi svaté apoštolské duše stolu Kristova, mezi duchy dobré a čisté, s nimiž žít a spolupracovat je velkou radostí.

Proto se musíme snažit dosáhnout co nejlepších výsledků svého života, nepromarnit jej, ale naplnit tím nejlepším a nejhodnotnějším vědomým usilováním o všechno dobré, čisté, láskyplné, pokojné, moudré – jedním slovem boží – dát mu živé spojení s Kristem, z Něhož naší duši plynou úžasné síly pro rozvoj všech niterných sil, vloh a schopností. Dobré výsledky ovšem nepřijdou bez namáhání, usilování a vytrvalého snažení. Co den, to práce, co hodina, to zápas s vnitřním i zevním neklidem a sterými obtížemi. Zvládnout to všechno a dobře je úkol těžký, bez Kristovy pomoci nemožný. Každý z nás alespoň částečně zná úkol Krista u nás, Jeho důležitost pro nás, pro vývoj věcí celé naší budoucnosti žití zde na Zemi i v říších posmrtných. Proto je prvním úkolem člověka, jenž toto ví, usilovat o to, aby dosáhl pravého spojení s mocně působící, lidský život ovlivňující Boží Silou, projevenou a soustředěnou v Kristu.

Všechno ve hmotě a v životě celé přírody včetně člověka je složeno ze samých zákonitostí, vše je jim podrobeno. Jeden životní projev s druhým je spojen, jeden na druhý navazuje, vše je spjato a tvořeno přesně stanovenými úkony, určitými díly prvků hmoty i ducha, jejich rozmanitou působností. Jak tomu je ve světě hmoty, tak je i u vnitřních činitelů duše, lidského já. I naše spojení s Kristem podléhá této zákonitosti. Nežli se uskuteční, musí být vyřešena celá řada problémů s tím souvisejících. Musí být splněny podmínky, jež Bůh pro to stanoví. Tyto podmínky nejsou lehce dosažitelné, splnit je může jen člověk velmi již silný ve víře, v celém snažení o život podle Božích zákonů. Je to průhledně jasné pro toho, kdo přemýšlí. Víme-li, že Kristus je projevení Božství, Lásky a Dobra, že tyto Božské složky působí silně v Jeho spasitelském díle a jsou vůbec v popředí celé působnosti Boží v tomto čase, pak nás nepřekvapí, že spojení s tímto vysokým projevem Boha je těžko dosažitelné. Vnitřní stav lidství je na nízkém stupni rozvoje lásky v duši. O lásce ve vyšším, již božím smyslu slova, se proto nedá zatím mluvit.

To, co se na Zemi láskou nazývá, je jen prvním stupénkem významu a krásy Boží Lásky. Lidské nitro je ještě sídlem negativních sil, a proto se jeví duchovnímu zraku jako temné, jen tu a tam ozařované slabými záblesky ušlechtilejších citů. Mezi Božím a lidským stavem jsou proto ještě hluboké, ba propastné rozdíly, jež se nedají překonat a přeskočit naráz jako malý potůček. Člověk ze své pozice má daleko k Bohu. Ovšem myšlenka víry, naděje a lásky je silná vlna, jež směle letí prostorem a může se vznést nad všechny propasti nízkých lidských stavů nitra – ona jediná nás může na okamžik k Bohu přiblížit. Toto přiblížení není skutečným přiblížením, je to jen první jeho přípravou, tvoření prvních základů, pilířů mostu přes ony propasti dělící svět náš od světa Božího.

Čím hlouběji, pevněji a silněji myslíme na Boha, tím dříve si zbudujeme mosty a cesty k Bohu. Každá myšlenka vyslaná od nás do Božích světů zanechává za sebou světelnou čáru, viditelnou rýhu. Je to první náčrt naší budoucí cesty, po níž jednou poběží celé naše srdce, celé vědomí se vším, co je tvoří, zpět do našeho ztraceného domova – k Bohu, našemu dobrému, drahému Otci, naší překrásné, láskyplné Matce. Tuto načrtnutou linii své budoucí cesty máme každý z nás věřících v rukou.

Bůh na nás žádá, abychom z ní zbudovali cestu skutečnou, pevnou a krásnou. Je od Něho velmi ušlechtilé, že dává člověku možnost tak velké činnosti, že ho tím činí důstojným, schopným pracovníkem, který může konat tak významné dílo, jakým je proměna lidského v boží. Tím v člověku probouzí jeho vnitřní sílu, nutí jej myslet, cítit, mluvit, toužit, chtít, oceňovat a hodnotit. Mnoha ušlechtilostem se člověk naučí během práce na niterné i zevní proměně svého života v době, kdy si bude tvořit cestu vzestupnou. Tak jako se učil nedobrému a vkládal si je do nitra při cestě dolů, tak při cestě vzhůru nedobré ze srdce vyjme a naplní je dobrem i krásnými hodnotami a vlastnostmi duše.

Nejvyšší reprezentant a projevitel nedostupných absolutností Nepojmenovatelného – Božský Duch – první Já nad všemi já, je Božskou silou a prvním životním principem člověka, je nad všemi individuálními já jako principy života schopnými samostatné existence v závislosti na nejvyšší. Člověk je jednou z forem Jeho vyjádření, zrcadlící tvůrčí Božskou schopnost podivuhodným projevem svého života a činnosti vyhraněné i oddělené od významu a poslání jiných, z Božských podstat vyšlých životních principů. Protože zaujímá zvláštní místo v projeveném bytí, zaujímá zvláštní postoj k člověku i Božský Duch v mnoha úlohách. Určuje jeho poslání i úkoly, jeho stupně rozvoje božských vloh v něm. Působí jako Udržovatel životního ohně jástevních sil, jako Inspirátor i Iniciátor činnosti i jako nejvyšší princip Lásky, Moudrosti a Vůle.

Zde je právě vrcholný znak rozdílnosti mezi stvořeným a Stvořitelem, mezi dílem a jeho Tvůrcem. Ne do každého díla položí Tvůrce všechno Své tvůrčí umění i velkou část Sebe. Jsou i formy nevytvořené přímou rukou Mistra. Jsou to výtvory méně oduševnělé, vypracované jako vnější rámce všemu jedinečně důležitému, jímž jsou duchovní principy života. Tento duchovní prvek, v němž jsou všechny aspekty Božské Inteligence, není vložen do všech věcí životního tvarového a bytostného jsoucna. I tam, kde vložen je, působí v diferenci a specifické činnosti.

Jsou i životní formy, v nichž je uplatněna jen ona jednoznačná a jednoduše složená síla Ducha, která uvádí do prostoru pohyb, barevná spektra, zvukové vlny či energie hmot. Tyto formy jsou vysoce organizovanou Božskou životní silou. Jsou nadřazeny formám tvořícím věci pro statické životní obrazy nepodléhající změnám a vývoji. Naplňují prostor potřebnými látkami a prvky, základním materiálem pro životní stavby a rozložení jevů do kosmických rozsáhlostí, zákonných vazeb a efektů. Nesmírné množství možností je v tvůrčí činnosti Božského Ducha. Z bytostných forem projevených činností z Něho vyšlých je nejvýš a nejsložitěji postaven člověk.

Do člověka vložil Tvůrce Své nejvyšší umění, nesmírnou mnohoznačnost Svého projevu. I to velké, čím je v současnosti člověk znám ve svém tvůrčím a organizačním talentu v úlohách pána i služebníka hmoty, nevyčerpává škálu jeho potencí. Je to pouze jejich malá část. Ostatní se projeví v dalším vývoji životního prostoru v hranicích vesmíru i nad nimi.

Z nesmírné složitosti jeho postavení v jsoucnu vyplývá zvlášť silný a těsný vztah Božského Ducha k člověku. Je samozřejmé, že On jako Matka všeho života má Své vztahy ke všemu projevenému. Člověk však má mimo tyto univerzální vztahy ještě i ty, které plynou z úkolů, v nichž on má vedoucí postavení, nadřazenost nad jinými úkoly jiných bytostných forem. Do člověka je vložena síla tak velké kvality a účinu, že kdyby byla uvolněna a zvládnuta, mohla by vytvořit nový vesmír nebo onen vytvořený a ztvárněný rozložit do beztvárnosti.

Boží Slovo je podivuhodným úkazem skrytých dění působících v prostoru. Každé má jiné účinky, vlivy. Jedno dává podněty ke zrození nových těl, jiné utvrzuje formy Země a opět jiné působí na vnitřní skladbu věcí života, aby si udržely své vztahy a souvislosti. Vydavatelem těchto mocí je Síla sil, činnost Boha. Je soustředěna v jednom centru, jemuž je možno říci univerzální Mysl Božská nebo také Božský Logos – tvůrčí Duch – věčné Slovo. Označení těchto funkcí Božských působností není tak důležité jako porozumění všemu, co za nimi stojí a může člověku chudému na představy a fantazie vstoupit do vědomí jako určitý i neurčitý obrys tajemných dění v hlubinách jsoucna.

Tento projevitelný reprezentant Absolutna je souhrnem všeho, co Bůh může ze Sebe vydat a promítat prostorem a časem, bytím, formou, tvarem, pohybem nebo jen čistou energií. On je projeven vším pozemským i nebeským, co je jako bytostná existence i tvarové sféry, prostor nekonečný i ohraničený, hmotný i duchovní, co vytváří kladné životní vztahy a slouží rozvoji lásky jako prvku blaha a míru. Je Oživovatelem a Udržovatelem životních podstat, z nichž vzchází bezpočet organismů všech stupňů. Je prvotním nejmohutnějším Světlem vyšlehlým z Prasvětla a postaveným jako samostatný plamen Božství, jako Život života. Je to univerzální, nejvýš postavený Duch, v Němž jsou soustředěny všechny síly života. Jím jsou i rozptýleny do prostoru a času, tvaru, formy a činnosti. V Něm je nevysychající pramen bytí, neboť kořenem a prazákladem Jeho je nepojmenovatelné, věčné a nejvyšší Ono, co nelze žádným pojmem, žádnou představou vystihnout a označit. O tom nelze ani hovořit, nelze poučovat, nelze k tomu žádným způsobem dojít. Jediným možným pojítkem s Ním vědomě postižitelným je láska. Ona jako nejjemnější, nejčistší, absolutně duchovní prvek má schopnost pronikat vším kdekoli a jakkoli jsoucím, existujícím.

Věčné a Nejvyšší je nedostupným stupněm jsoucna. V jeho bezedné hlubinnosti veškerý život ustává, přechází v tichou velebnost bytí. Životem rozumíme určitý, nějakým pojmem definovatelný projev. Pokud nelze definovat, určovat, poznávat, potud život není životem; je to jen čiré bytí, nejčistší, nepohnuté jsoucno. Život je určitým stavem, děním něčeho, vědomím něčeho. Pokud není vědění, není myšlení. Myšlení je již činnost. Z činnosti vzchází výsledek a výsledek je již prožitkem, dojmem, jevem. Jevy vedou k vytvoření formy a formy jsou rozdělením principů na mnohost množností.

Více možností tvoří složitost. Život počne tvořit křižující se cesty, po nichž proudí jednotlivé síly dávající se k dispozici pro formování a vyjádření sebe do svých životních principů. Tím se ovšem komplikuje orientace, znesnadňuje myšlení. Nesnadnost toho či onoho úkonu hromadí určitá nebezpečí. Vyvstane nutnost zrodit úsilí, chtění, vůli. Vůle však může být i úskalím; je-li jí příliš mnoho, vznikne tlak, jenž ruší harmonický chod pohybu a dění.

Pohyb není samovolným jevem. Jeho vznik vychází z impulzů rodících se v jádru onoho univerzálního Centra, jímž je nejvyšší Duch. Zrod impulzů uvnitř jsoucna Ducha je tajemstvím věčným, nepoznatelným pro veškeré studium, rozjímání, meditace a jakýkoli postřeh. Poznatelným zůstává jen ve Svém projevu v jsoucnu, které může obsáhnout vědomí. Vědomí je však rozsáhlým polem rozděleným opět do malých i větších ploch. Každá z nich je jakoby jedním světlem, jednou říší projeveného bytí, položenou do přesných hranic. Co například poznává anděl, člověku pozemskému je zastřeno pro nezralost chápání. Andělství je totiž vyšším stupněm člověčenství, oblastí širších možností tvůrčích i reprodukčních, velkých rozhledů kosmických, činnosti pojaté univerzálně. Z těchto rovin může být život poznáván a chápán v souvislostech, o jakých na Zemi není tušení. Za andělstvím stojí další stupně existencí, vsunujících se do genialit Božských; každá nese vždy větší a širší pohled do oblastí jsoucna. Všechny jejich stupně jsou závislé na zesilování a mohutnění vědomí.

Z toho je zřejmé, že vědomí není nic ustrnulého, že má své vývojové linie. Jako vše jiné, i ono je semenem Božím ve věčnosti do nekonečna rozvíjené. Nelze proto říci, zda a kdy člověk dosáhl konečné výše sebe, stanul na vrcholu vědomí. Absolutního vědomí nikdy dosáhnout nemůže*. Vědomí je úměrné vědění; jedno druhé podmiňuje, ze sebe neustále vychází. Má-li se uvažovat o maximu poznání něčeho, pak jen na počátku tajuplného procesu, jímž se činnost určitého okruhu jsoucna utlumí a ve vědomí se zastře oblast paměti. Z tohoto stavu však ono vychází jak unavené tělo po osvěžujícím spánku, pohotové k dalším výkonům.

Jestliže by došlo k maximu poznání všeho, co je jako projevený život, pak by došlo k nutnosti vyjmutí všeho z vědomí, protože při dosažení vrcholných bodů dochází ke zvláštnímu procesu: uvolňuje se napětí uvnitř skladeb věcí, jejich sil, jež dávaly všemu určitou tvářnost. Poznané se ztrácí, mizí a nastane jakýsi zánik všeho. Duch spočine v sobě v tichu a vplyne v nečinnost – v největší Absolutno. Kdy se opět pohne – to záleží na sterých příčinách, jež jsou záležitostí tajuplností Věčného. Do těchto věcí nahlížet nelze.

Božský Duch – Logos – je nejen Tvůrcem a Udržovatelem životních existencí. Lze si jej přiblížit představou, pochopit v obraze univerzální Matky všeho živého, jako nejvyšší Božskou Duši, jedinou, neměnnou a nesmrtelnou. Vše, co z Ní vyšlo jako bytost toho či onoho jména, postavení a poslání života, podléhá změnám, je v neustálém vývojovém pohybu. Božská Duše v Mateřském vesmírném poslání je věčně živým kořenem všech věcí života. Z něho může vzejít také keř či strom různého tvaru a užitku, květina v barvě a kráse či podivuhodně složený drahokam. Z vysokých kvalit Jejích sil může vzejít bytost různých schopností, vyjádření i vyhraněného kosmického poslání. Toto vše je však dočasného tvaru a proměnlivé, vývojové. Vše proměňující se je v procesu zanikání. Vzniká-li něco nového, musí něco zaniknout. Tvoří se tak vlastně forma nad formou, tvar nad tvarem, květ nad květem – dál a dál; v bezpočetných variantách se staré promítá v novém.

Mohlo by se předpokládat, že nové nemusí vždy žádat zánik starého, že snad obě věci mohou trvat vedle sebe. Nelze to však, neboť nikde není volného prostoru, v němž by se mohlo objevit něco nového vedle věcí již existujících. Není prostoru bez existence, není vakua, prázdnoty. Tak celý projevený život – celý vesmír – je do posledního nejmenšího bodu naplněn životními silami, ztvárněnými i volnými právě pro ony procesy proměn v neustálé připravenosti pro okamžitou službu Tvůrci. Nikde není prázdnoty, vše je nejvýš účelně využito. Síly dané k dispozici tvůrčím aktům jsou zpracovány do nejvýš rozsáhlých možností, jsou geniálně ekonomicky využity. Jediným způsobem zpracování nových forem je jejich proměna, zánik a vznik tvaru – jinak zrození a smrt. To znamená budování nikdy nekončící nástavby všeho, co je. Jen nevědomost lidská to nazývá zrození a smrt.

Proces postavený pod tento tvrdý pojem se v ničem nepodobá pozemskému procesu, v němž umírá hmotné tělo. V něm člověk prožívá stavy nepříjemné, protože má před sebou tmu nevědomosti o svém dalším osudu. Tělo je duši známým příbytkem, i když s různě nepříjemným pobytem v něm. Vidí-li, že se tento příbytek hroutí, je krajně rozrušena. Plyne to z pozemského, úzce rozloženého vědomí, naplněného jen hmotnými věcmi. Kdyby toto vědomí bylo například na úrovni andělské, pak by proměnu svého života člověk prožíval radostně.

Přišel čas ukončení strastiplné nevědomosti pozemské. Člověku se otevírají horizonty dosud skryté clonami hmot. Pohled do nich je závratný, nádherný a přešťastný. Vidí blízkou budoucnost lidskou, zářivě jasnou věděním, že není smrti, není věčných pekel a zániků života pro vše to, co Bůh stvořil.

Bůh nezjevuje vše naráz. Odkrývá malá okénka do velikosti života. Avšak i tato malá okénka vzhledem k velké nevědomosti pozemského člověka jsou pro něho velkými rozhledy; podívá se jen letmo za opony života a již tím se cítí povznesen a hrdý na své vědění. Jeho sebevědomí narůstá a dává mu pocity, že je sám vševědoucím všeho, Bohu v celé šíři své existence roven. Avšak ještě mnoho bude moci poznávat a učit se než porozumí složité skladbě života a nalezne v něm sebe v zrcadle pravdy, než se dozví, v jakém postavení je vůči Bohu i celému životu v celém univerzálním bytí.

Mohou vyvstávat různé myšlenky a úvahy, může se stavět nejsmělejší představa, předpoklad ten i onen, čím a proč člověk je; může se postavit svými výklady o svém životě a poslání na místo nejnižší i nejvyšší. Avšak na stvrzení svých názorů a nauk o životě musí počkat na čas, kdy odloží vše pozemské a hmotné, pokud jeho vědomí je vázáno na pozemskou oblast, na tělo a jeho projev, a vyšší oblast je znepřístupněna celou řadou přísných zákonitostí hmot. Hmota je jeho pánem, který vězní, omezí a oslabí, a pak dovolí jen malou procházku poznáním tajemství života. Proto i duch velmi moudrý a vyspělý, vysoce vyvinutý svým vnitřním stavem nazírání a chápání, při vstupu do tělesného pozemského života ztratí možnost projevit plnost sebe, dát průchod své vysoké inteligenci, která zná a ví více než obecně zná tento svět.

V tělesnosti je každý slabý a omezený, neprojeví nesmrtelnost, neukáže se jako absolutní. Může jen letmo v silném záblesku zazářit svou vnitřní vysokou úrovní, ale nezůstane v ní trvale. Může překvapit i oslnit ukázkou své vnitřní moudrosti; avšak nikdy ne do takové míry, aby jeho slova či myšlenky bořily či stavěly nový svět, věci nikdy neslýchané a na Zemi nevídané. Vždy jen navazuje na to, co je již známo a dříve na Zemi sděleno. To může jen rozvíjet, prohlubovat, zdokonalovat. V nejlepším případě dokáže vytvořit jeden nový malý článek v nekonečném řetězci vědění o životě a Bohu.

Není dáno jednomu vědět vše. Každý drží v ruce pouze jednu nitku pro utkání onoho vesmírného, překrásného koberce nejvyšší moudrosti o životě. Bohatství této moudrosti je spravedlivě rozděleno mezi všechny. Nikdo nemá víc než druhý. Jestliže se někdo jeví jako více vědoucí, dokonale moudrý, pak jen proto, že jeho díl božského vědění je již v činnosti a uplatnění. U jiných je ještě jako neobjevený a nevykopaný poklad, jako vzácná perla, pro niž ještě žádný lovec s námahou se do hlubin neponořil.

Nitka k nitce položená tká vzory tkanin tak dlouho, až jsou hotovy, a to přesně podle plánu Toho, kdo návrh na vzor vytvořil. Článek ke článku připojený vytváří řetěz. Čím je delší, tím větší plochu může zaujmout. Slovo ke slovu a myšlenka k myšlence připojená podává stále širší pohled na věci života. Tím se umožňuje růst znalostí a vědomostí pro všechny, kdo poučení hledají jednak ze studnic všech dostupných pramenů vědění již na Zemi známých, a pak vlastními poznatky čerpanými ze zkušeností osobního styku s vyššími světy a jejich inteligencemi, nebo také z moudrosti, kterou v sobě má hlubinné vnitřní já v člověku. To, je-li již osvobozeno od nadvlády nižších složek existence sídlících ve hmotě, je vůdcem i rádcem na cestě k Bohu, Moudrostí Boží, člověku nejbližší.

Ze všech stran je cesta k poznání otevřena. Pro ty, kdo rádi naslouchají a dávají se poučovat, je celá řada knih pojednávajících o duchovních vědách, o Bohu, o člověku z hledisek víry. Bohatý pramen vědění podložený zkušenostmi mnohých mystiků a duchovědných badatelů i vykladačů Písem je v tomto čase již na dosah ruky každému.

Jsou však lidé, kteří se neradi podřizují názorům a zkušenostem druhých. Pro ty nejlepší cestou je hledání vědění o vyšších věcech vlastní vnitřní zkušeností, vlastním prožitkem za vedení skrytých intuicí a inspirací projevujících se různou formou. Z nich nejpůsobivější je vnitřní bezzvučné Slovo, jímž je silný impulz, myšlenka oddělená od hmotného vědomí, tryskající z podstaty duše, kde sídlí jiskra Božství – Moudrost Dokonalého. Na takovéto vyučování jdoucí přímou cestou přes vlastní nitro člověka, je však nutno čekat se svatou trpělivostí. Neprojeví se na zavolání, na prosby. Je vázáno na zákonitost jako všechno jiné. Začíná, když člověk je hotov s trestnou karmou, to znamená je vyrovnán vnitřně i zevně s následky přestupování Božího řádu života, jímž je Láska, a vstupuje do vyhraněnosti projevu, kterým se vyznačuje světec.

I tento stav má celou řadu stupňů od základních až po ty, které ruší rozdíly mezi lidským a Božským, kdy každý čin a myšlenka má pečeť dokonalosti, jakou jen lze promítat v omezené formě jako člověk v těle Země. Již první stupně vnitřního zjemnění a uzpůsobení se řádu Lásky, jímž je respektování dobra jako vysoké životní hodnoty, nesou blahodárnost, dávají zpevnění postoje, rozvíjejí charakter a otvírají okna vyššího vědění. Vytrvá-li se a pokračuje pevně dál cestou víry a probouzející se vyšší lásky, lze očekávat odezvu odtud, kam se mysl upíná, k čemu srdce začíná lnout. Boží svět začne odpovídat, ohlašovat se. A zase je celá řada způsobů, jimiž se duchovno ozývá – od nejprostší formy až po vysoce mocnou, vlivnou a účinnou, která nese dar přímého nazírání a posléze ztotožnění s univerzální Moudrostí, jíž je opět jen sám Bůh v projevu Tvůrce zákonitostí, vztahů a souvislostí všech jevů bytí.

Formy jednoduché, začínající vlastně uvádět člověka ke vztahu k věcem stojícím mimo Zemi, nesou se cestami zvláštních projevů. Člověk slyší, vnímá, postřehuje mimořádné stavy v sobě, ve své mysli i citu. Především mysl je klíčem vyššího stupně, je i dveřmi, jimiž se do něho vstupuje. Myšlenkový svět je první na řadě. Toho se duchovno chápe nejdříve, do něho vkládá své doteky, svou působnost. Je-li člověk již dostatečně uzpůsoben vnímat jemnější jsoucno, může přijímat proud myšlenek, které jsou z vyšší oblasti a poučují o věcech této oblasti.

Záleží pak na dalším vnitřním vývoji onoho inspirovaného člověka, jak dál se bude otvírat inspiračním proudům; bude-li žádat, vyhledávat, od nich něco moudrého i Božského očekávat, dá-li místo v sobě onomu vyššímu, co počíná působit jako závan jiných úrovní, jako odlesk Světla Ducha, dokáže-li potlačit své nižší já, vsunuté do pozemských věcí, odejmout mu první místo ve vnitřním dění své duševnosti a tak uvolnit prostor své mysli i citu pro vyššího činitele. Jen za těchto předpokladů lze očekávat, že inspirační proud se nezastaví, ale rozšíří svůj průtok myslí člověka, dá postupně schopnost nejen určitou vyšší moudrost přijmout, ale také ji tlumočit do tohoto světa těm, kdo ji ještě takto získat neumějí nebo spoléhají neustále na to, co jim bude druhými sděleno, o čem se dočtou z knih.

Při všem a u všeho záleží na tom, kdo má vidět, kdo má naslouchat, poznávat a chápat ono vyšší přibližující se skrytou, tajemnou cestou k mysli člověka, k jeho vědomí; s jakou pozorností a úctou on se odevzdává Boží myšlence, jež ho chce poučit, vést, inspirovat, jak je jí oddán, na ni vnitřně poután. Čím více dává člověk ze své strany upřímnou touhu po Božím, absolutním, ochotu a snahu po spojení s Dokonalým, tím šíře jej On zahrnuje svými dary. Vychovává si člověka, učí jej, dává rady otcovské i mateřské ke každé situaci života.

Cítí-li se někdo příliš slabý, jakoby přemožen v zápase s tvrdostí tohoto světa, s neúprosností osudových dění, krajně nešťastný a hluboce nespokojený, pak je to neklamné znamení, že nedbá vnitřního, nejvýš tichého hlasu Boží Moudrosti a Lásky, že se mu nesnaží naslouchat. Jeho modlitby a prosby plynou jen povrchem mysli, okrajem vědomí, nebo jsou příliš úzkostlivé, poznamenané beznadějností již při svém zrodu, i nesprávně postavené, formulované – žádají příliš osobní pro osobní, vyprošují sílu a zdraví proto, aby vlastní život byl zachován, a ne ono dílo, poslání, pro něž tento život včetně osobního je dán; člověk žádá pro sebe sama a ne pro ono, co stojí za člověkem jako služebníkem Moudrosti a Lásky, jejich zrcadlem zde na Zemi, jejichž více či méně dokonalým je představitelem.

Bůh nestaví člověka do života Země jako vynikajícího jedince nesoucího veškerou možnou dovednost. Lidí je mnoho a každý je jedním silným paprskem této dovednosti velké inteligence pramenící z Boha. Teprve spojení těchto paprsků může dát představu o tom, co je a čím je člověk jako velký celek, velká skupina vysoce inteligentních duchů. Jeden sám nedokáže být současně na sterých místech, kde stojí celé lidstvo. Jen na jednom zcela malém prostoru, na jednom úseku pracoviště, u díla, jež má svou specifičnost jedince, se uplatňuje. Musí si své poslání, své místo představit jako jedno z mnoha, ne však všechna. Sám je jedním vývojovým článkem v řetězci, jenž má nedozírný konec. Tento článek je ovšem vrchovatě důležitý; bez něho by nebylo plynulé souvislosti mezi věcmi života, mezi bytostmi je vytvářejícími. A toto je závažným, vysoce odpovědným posláním každého jednotlivce.

Člověk tak tvoří spojení mezi bytostmi. Musí se dávat do služeb vytváření onoho ne zcela známého díla, jemuž se říká lidský život, musí hledat i nalézt v něm své místo a to pak naplnit vrchovatě vším, co je nutné, nezbytné proto, aby se ukázala Moudrost Boha jako Tvůrce plánu života lidí, jenž vede vše k projevenosti, k uplatnění schopností všeobecně daných člověku jako rozumové vědomí bytostí, i těch, které jsou dány jako výhradní vloha každého jednotlivce, aby byl jimi od jiných odlišen a jevil se jako neopakovatelný originál.

Každý zde na Zemi hledá uplatnění. To je přirozený projev člověka. Je k tomu veden silnými vnitřními impulzy, jichž si je i není vědom. Nejvyšší Tvůrce sám hýbe jeho nitrem a uvádí ho na místo vykázané činnosti. Tam však člověka nechává jednat samostatně, aby ukázal výši svého uvědomění, své rozumové i citové inteligence, aby se necítil omezen, pod neúprosným tlakem jiné vůle. Je ovšem samozřejmé, že člověk nemůže hned prokazovat dokonalost, zvláště v pozemských podmínkách, že podléhá chaosu světových názorů, že se v nich potácí a bloudí od jednoho ke druhému, uznává i neuznává Boha, věří i nevěří. Není-li vyhraněn, jeho činnost je chabá, nenese ovoce dobra.

Tak pokulhává v plnění poslání, a pevný článek, který měl vytvořit v řetězci úkolů lidstva, nezbuduje, nebo jej vytvoří tak slabý, že první nápor nepříznivostí jej zlomí. Pak vyvstávají mezery v souvislosti, ve vázanosti jednoho života na druhý. Je-li takových mezer, takových lehce se bortících článků díla člověka více až většina, obraz života na Zemi je pro utrpení všech, kdo na ní žijí. S těmito neutěšenostmi však Bůh počítá. Nemůže-li jako nejvyšší vedoucí života lidí mluvit v jejich duši tak silným hlasem, aby každý věděl, co a jak má dělat, kam jít a jak se postavit ke sterým problémům na Zemi, musí přijmout bez odsouzení onen chaos plynoucí z určité dezorientace vznikající z neznalostí věcí, že se neví, proč se na Zemi přichází a z ní odchází za bolesti a smrti těla, proč vůbec člověk existuje, proč je dobrý i zlý.

Život nezačal dnes a nekončí zítra. Má před sebou i za sebou věčnost. Co se jeví nesprávným, nemoudrým, chaotickým i krajně bolestným v tomto čase a stupni nazírání, může změnit svou tvářnost během dění ležících před každým na jeho cestě dalších vývojů. Právě proto, že Bůh hledí z nejvyšších perspektiv na život, není u Něho spěchu, netrpělivosti, jakou se vyznačuje pozemský člověk, který je vázán svým projevem na tělo, na neúprosnost své smrti, a proto je krajně žádostivý proměn věcí. Chce vidět očima a slyšet ušima, vnímat rozumem, že to, co je nemilé, obtížné i bolestné, je přechodným jevem, že mu patří již v tomto světě radost a štěstí.

Každý se jich chce dožít, ještě jich zde okusit. A tak dny míjejí, čas plyne v nenávratno a lidé jsou pod stejným břemenem neutěšeností, bez vyhlídek v brzký obraz věcí, vstupují do lítosti, smutku i reptání, odvracejí se od života, jenž nese tíseň a smrt, neváží si jej a zhrdají jím. V tom spočívají velká muka člověka, že nedokáže přenést své vědomí do jiných úrovní bytí pokoje a lásky, že se myšlením a cítěním neustále pohybuje v oblastech neklidu a utrpení. Ve svých úzkostech a beznadějích však si uchovává jiskru víry, že někdo větší, mocnější než člověk, má vliv, sílu i moc obracet věci naráz, zázračně a tak, aby bylo vše dobré, krásné i šťastné, člověk všestranně spokojen, a proto rád na Zemi. Tuto Moc prosí, Ji žádá o pomoc.

Tak je od počátku světa, od chvíle, kdy vyvstal pozemský život jako vyhnanství ze vší krásy a blaha. Neutěšený obraz života klade člověk jeho Tvůrci. On by jej mohl změnit, protože je všemohoucí, moudrý. A přece tak nečiní, přece nechává člověka bloudit a bojovat se vším možným, obtížným a nesnadným. Proč? Plné odpovědi dosud nenalezl. Sám ji v sobě nemá. Musí čekat na odpověď Toho, kdo je jeho Bohem nejvýš moudrým a dokonalým. Jestliže se dokonalá odpověď dosud nenalezla, je to proto, že Nejvyšší ji nepoložil dosud do vědomí lidí. Jestliže ji tam nepoložil On, je neznámá, protože za životem takto neutěšeně projeveným stojí hluboká příčina, úmysl projevit do určitého času a prostoru život tak, jak jej Země má a zná, se vším zmatkem, utrpením, s otázkami bez odpovědí, s problémy bez brzkého konečného řešení.

Vše má svůj smysl – i nevědomost o věcech a z toho vznikající revolta proti Tomu, kdo je podle mínění lidí odpovědným za obraz života Země. On tuto Svou odpovědnost zná, za ní stojí. Nevymlouvá se ani neomlouvá. Tisíce let snáší tiše vše, co Mu lidská nevědomost předkládá: výtky i uctívání a oslavování těmi, kdo zachovávají pevnost víry v Boží Spravedlnost, Moudrost a Lásku i za nejvýš těžkých otřesů Země, za dob krajního utrpení a vůle zla.

Výtky, nespokojenost a revolta vůči Bohu jsou výrazem toho, jak hluboce pokleslo vědomí lidí do hmoty, jak se jí nechalo zaslepit, že není schopno zachytit do sebe věci vyšší – onu Moudrost, která zná vše a ví, proč je to i ono na Zemi i na Nebi tak a ne jinak. Vědomí naplněné věcmi Země dává mysli i srdci bolestné a úzkostné dojmy. Pod jejich záplavou se pohřbívá vše, co je v nitru jako nitka spojení s Bohem, co nese od Něho tu nádhernou vizi života v jasu a kráse, v dokonalé harmonii všech jeho pohybů, impulzů a souhře.

Pro život člověka je Bůh postaven ve jménu Kristus. Pro něho dal Svému bytí určitou působnost toho jména, formu, tvar, podobu zvláštní. V ní je možno spatřit otisk Božského i lidského, velikosti i malosti.

Zvolil člověka za Svůj obraz a Sebe za jeho. Ne proto, že by nebylo jinak možné, ale proto, že Mu záleží na tomto duchu vytvořeném ve věku, v němž hrála první úlohu Láska. Ona je zajisté univerzální Matkou, z Níž se rodí vše živé. Avšak při rozdělování působnosti Božských podstat nestala se každá jen vyhraněným projevem Lásky. Do jedné se ponořila v silné soustředěnosti tvůrčí Moc, do druhé Mohutnost, do jiné Síla, do všech pak část Božské Moudrosti. Láska byla nejvíc vložena do té podstaty, která se stala základem vytvoření člověka jako duše živé.

Jak je život uspořádán, je věděním Božským. Co však je v Božím vědění, musí postupně vstoupit i do vědomí člověka. On se musí v ně vsunout, z něho hledět a poznávat věci života, jak je postavila Všemohoucnost a Prozřetelnost. Všechno, co bylo skryté ve světě Božských idejí jako prvotní obraz a výraz života zrcadlený jen nejvyšší Myslí v Jejích myšlenkách, to vše se musí zrcadlit ve světě realizací. Touto oblastí, uskutečňující záměr Nejvyššího s obrazem života, je svět bytí člověka. Kdyby člověk nerozuměl úmyslu Tvůrce, nepochopil by ani svou souvislost s Božím řádem života, své spojení s Bohem, svým vyšším Já nad jeho já stojícím, z Něhož ono vyšlo a postavilo se jako život jedince i jako velký rod lidský. Tím však by se jedné chvíle celé člověčenství rozvolnilo a rozplynulo z pevného tvaru jednoho vyhraněného já do beztvarých proudů.

Toto velké Já je prvořadě Božským principem Moudrosti, Lásky a Vůle – nadřazeným a vládnoucím všem jiným já vyšlým také z podstat Božího jsoucna. Tato já jsou však více či méně rozdělena na množství malých jednotek, zvaných duše. Nad tím a za tím je však jedno univerzální Já jako Světlo nad světly, Bůh nad bohy – jediný, svatý Pán všeho, co je životem v tvaru, formě, pohybu a síle, ve veškeré činnosti. Stojí nad všemi, která jsou činnými v projevech bytí, s nimi spojeno v nejzákladnějším kořenu jejich existence, ale přece samo jako zcela jiná, prvotní a nejvyšší Moc Boha.

Na Zemi bylo stále o čem uvažovat, co rozmýšlet. Vždyť práce s hmotou je činnost složitá a rozsáhlá. Je rozdělena na mnoho oborů a tak se lidstvo má čím zaměstnávat po velmi dlouhý čas. Jen bystrost postřehů a vnímání jsou schopny přetvořit člověka, vsunout jeho vědomí i všechny složky rozumového já do Božského vědomí, do Já absolutního, v němž je život dokonalý, nádherně, skvěle projevený. S vyvstáním překážky přišla i určitá omezenost a ohraničenost, svoboda a volnost byla porušena. Proč tedy bystření vnímání a postřehů, když již bylo nutno střežit každý krok, dohlížet, zda jde vpřed nebo zpět a za jakých okolností?

Vyvstaly možnosti kladu a záporu, ano a ne. Mezi nimi pak další, jež nesly ustrnutí na určitém místě. Vytvoření těchto tří stran vneslo do životního jsoucna rozpor a určitý chaos, jemuž podléhali zvláště ti, kdo sídlili mimo přímé ústřední centrum Božství a působili ve vnějším dění při jeho formování. Postupně se ztrácely správné pohledy na životní dění, strana odporu vůči vývojovým cestám Dobra a Lásky nabývala velkého vlivu a pomalu přešla v silnou agresi. Tak vyvstali nepřátelé Boží, tak vešlo zlo do historie života. Je jisto, že ten, kdo neumí dbát ohledů a nešetří jiných, jak přikazuje Láska, jak má ve své podstatě a přirozené zákonitosti svého projevu, má nejsnadnější úkol v uplatňování svých výbojů. Proto ten zdánlivý úspěch a stoupající vliv takzvaného zla, neboť jeho myšlenka, její nositelé a reprezentanti se ženou prudce vpřed k cíli, jímž je v tomto případě odpor dění, překážka vývoji dobrých věcí i hodnot.

Každá myšlenka, jež nese určitý plán, má své vykonavatele. Jsou to určité inteligence, mocnosti, malá božstva. Tak máme v životním jsoucnu rozprostřen podivuhodný, vysoce složitý obraz působností Božích sil. Vše, co je – je Boží. Mimo Boží nikde nic není, protože z Boha – Prasíly, Pramoci, Pravůle – vše vychází, v Něm a Jím se projevuje. Jeho Síla to je, kterou vyvstává hmota, všechny tvary a věci. Uvnitř však je určité rozdělení na působnosti vyhraněné, a takové, jež je druhořadě podpírají, jsou prolnuty vším. Každá vyhraněná i nevyhraněná působnost určité Boží myšlenky a síly má své působiště a pracovníky v něm. Ti přijímají impulzy z hlubin svého já ke své činnosti.

Bůh sám rozdělil práci, jednotlivé i celkové úkoly, a vložil ji do rukou Svým malým i velkým pomocníkům, a jak někdy říkáme, služebníkům. Podle toho je pak každý zaměřen svým celkovým pojetím života, znalostmi, schopnostmi, vědomostmi i úrovní inteligence. Toto rozdělení však není absolutní, věčné. Je dáno pro vytvoření složitého vzorce působností Božích sil a mocí, jež mají svůj zvláštní cíl. Po jeho dosažení se tento složitý obraz mění opět v jednoduchý, kdy vše bude naplněno jen a jen Láskou, mírem a harmonií, kdy bude vše jedno jediné – svatá Božská Jednota.

Mimo toto složité seskupení Božích sil a mocí je ještě Božské bytí neměnné, absolutní – pravá Prapodstata, jíž se nic netýká, jež je kotvením Boha samého v Sobě jediném. To zůstává nejvyšší kontrolní a řídící Inteligencí – nehybnou Vůlí – věčnou existencí Lásky, jako sám věčný Život. K tomuto vrcholnému bytí Boha nedojde žádné individuální já, s Ním se nic neslučuje mimo Toho, jenž je jediný Syn, první Myšlenka, Slovo – Logos, Duch nejvyšší – v Němž všichni duchové, všichni stvoření mají svého Otce; neboť všechny věci skrze Něho učiněny jsou – jak praví Jan.

Život, jak ho chápeme svým poznáváním a úzce vyvinutou inteligencí, je to, co se projevuje pohybem, tvarem, zvukem, světlem, hmotou i duševním stavem v nás. Tomu se říká život projevený, jinak řečeno námi chápaný a zjistitelný naším vnímáním, jak ze strany vnější, tak i vnitřní. A tento život je právě ono složité, vysoce organizované dění, jež je naplněno zákony růstu, rozvíjení, množení, zrání, změn i proměn. Rozpory a chaosy jsou viditelné jen ze strany, kde je úzký výhled. Z vysokých hledisek zasvěcení do skladby života, jak je dána a vedena Boží Inteligencí, není rozporů jako takových, ale jen pro naplnění a uskutečnění protikladů, jež mají svůj účel a cíl, s nimiž však Bůh neseznamuje každého. Do plánů Božích je zasvěceno jen málo duchů, do nejvyšších jen sám Vládce vesmíru, nevtělený i vtělený Logos.

My, malá já, oddělená od Božského Já, jež nese každé jednu jiskřičku Božských mohutností, můžeme zachycovat a chápat jen ty dílčí úseky nesmírností projevů Boha, jež těsně souvisejí s naším lidským životem, se vším, co do něj zasahuje, jej podmiňuje a vytváří jeho jevy dobra a zla, zdánlivé rozpory, protiklady i jasně prokazatelné hodnoty. Avšak i tento jeden úsek projeveného života Boha, zobrazeného člověkem, jeho podivuhodnou cestou se všemi složitostmi projevů smrtí a zrozování, s problémy těla i duše, myšlení, cítění, schopnostmi tvoření i ničení hodnot i krás – je tak velký a neobsáhlý, že nestačí jeden život zde na Zemi, aby byl člověk dostatečně vzdělán, zasvěcen do všeho svého, co by měl vědět a znát o lidském životě v souvislosti s Bohem a věčností.

Lidský život je velký i malý – podle toho, odkud se na něj díváme. Představíme-li si vesmír, jeho nekonečnost, zdá se nám naše Země práškem v něm, kapkou vody širého oceánu. Pomyslíme-li na Boha, tu i ten nesmírný vesmír se bude jevit nepatrnou ukázkou Jeho Moci, Síly a velikosti ve všem. Z těchto hledisek je náš zemský život nepatrný, omezený, jeví se jako jedno bodnutí malého trnu do těla.

Prožíváme-li však svůj osobní život intenzivně a pozorně, zdá se nám být něčím velkým, vysoce významným, silně otřásajícím a překvapujícím prožitkem. Jak důležitá je nám každá myšlenka, kolik věnujeme pozornosti tomu, co zobrazuje, jak se tím zabýváme a o tom přemýšlíme. Sami sobě se zdáme jedním velkým světem, a kdyby každá naše myšlenka se měla stát hvězdičkou oblohy, pak by byl námi stvořen za pouhý jeden život na Zemi celý vesmír.

Zapadá-li člověk příliš do tohoto vlastního velkého světa, vyvstává určité nebezpečí, že bude svou velikost víc a víc ve své představě zvětšovat, bude se v něm rodit domýšlivost i pýcha. Na druhé straně, odstupuje-li od svého a jde blíž a blíž k Božím velikostem, ztrácí se mu jeho vlastní před očima, cítí se maličkým, až zcela ničím před Bohem i celým životem. Ani první postoj ani druhý však nejsou správné. Jsou extrémní, a vše, co je takové, nezapadá dobře do svých úloh – buď přehání nebo jim zůstává dlužno. Nedodrží-li se předepsané role, vzniká na jevišti života zmatek a nespokojenost. I člověk má svou životní roli předepsanou nejvyšším Usměrňovatelem – Autorem velké, nádherné a složité hry života.

Mohla by se vznést námitka, že člověk s Bohem nemluví, neslyší Jeho Hlas a Slovo, nemůže tedy vědět a domluvit se s Ním o své životní úloze, jaká je, co má představovat, jaký typ hrdiny má svým životem vytvořit. Je proto zcela přirozené, že se často s Autorem neshodne, že jinak mluví, myslí, jedná – někdy úplně opačně, protikladně. Jaký životní obraz se tím vytvoří?

Úloha člověka je vložena do jeho duše. Do ní je vepsán i podrobný text, jak pomyslet, promluvit a zatvářit se v nitru v těch a oněch dnech a časech života, kdy na programu života je to či ono životní dění ve velké rodině stvořených, člověku podobných i zcela odlišných bytostí. Duše sama jako součást Boha má část z Jeho Moudrosti, Lásky i vědění. Je-li bdělá a pozorná k hlubině svého já, kde je skryté Božství v ní, vždy odtud přijme pokyn pro svůj další krok na životní cestě a ten ji postaví na místo a k činu takovému, jaký je právě nejpotřebnější, ba nutný, protože na něj navazuje hned čin druhý, jejž zase projeví jiný člověk či jiná bytost. Čin na čin čeká, myšlenka na myšlenku navazuje, cit na citu staví krásný chrám lásky a dobra. Člověk tímto způsobem se zúčastňuje stavby celého jsoucna, jeho naplňování životními projevy myšlenek a činů, v nichž z myšlenky je již pevné dílo, určitý účelný tvar, forma nebo jen určitý stav nazírání a chápání života. I to dílo je velké a krajně významné.

Nejvyšší odpovědnost za zdar a naplnění tvůrčích plánů Božích má sám Bůh. To není starostí člověka, ani nemůže být. Člověk nenese odpovědnost za vesmír, ale za svůj život, za místo, kde působí, ze zemské poměry. Ani toto málo, co má, neplní dobře, ba přímo narušuje vše, co přichází od Boha pro blaho národů Země.

Z toho plyne, že člověk ještě nedokáže číst na dně svého srdce to, co tam Bůh napsal jako jeho životní roli v oblastech hmoty při jejím silném tlaku na vědomí, kdy bude oddálen od zdroje všeho vědění, vší lásky, a ohraničen zdmi tělesnosti. Jestliže člověk má v sobě uloženo vědění o hmotě a její působnosti, znamená to, že tato hmota má své předurčení a hluboký význam v určitém čase věčnosti, že s ní Tvůrce počítal a zařadil ji na místo důležité, kde se bude jednou prokonávat tajemné mysterium vtělení Logos, zjevení Krista se všemi průvodními podivuhodnými jevy silného odporu té moci a síly, již jsme označili slovem negace – zlo.

S hmotou se počítalo v životním plánu, zvláště po takzvaném pádu člověka, aby bylo jasné, jaké budou důsledky – že on nastoupí cestu nesmírně obtížnou a odpovědnou, že se přesune z místa vyhraněné činnosti Božího dobra na stranu odporu a zmaru, a pak vstoupí do činnosti oboustranné, kde bude ohniskovým bodem střetnutí dobra a zla a obojí bude projevovat po dlouhý čas. Období, v němž se bude odehrávat boj o projev dobra a zla v člověku, kdy každý centimetr půdy bude urputně hájen mocnostmi a inteligencemi negace a odporu, bude nejtěžší zatěžkávací zkouškou širokého okruhu jsoucna, již ve hmotných formách reprezentuje celá jedna část vesmíru celé soustavy hvězd.

Nepřekvapila těžkost postavení člověka, spletitost a problematika jeho života ani hloubka, intenzita a množství silných náporů ze strany rušitelů a odpůrců dobra; ani utrpení, jež přišlo jako důsledek toho, není věcí novou a nepředvídanou. Všude, kde myšlenka narazí na překážku, kde ideál musí zůstat nad skutečností a nemůže se realizovat, aby dal životu krásno, mír a blaho, vzniká bolest jako průvodní jev všeho, co nemá otevřenou cestu dál a výš k Lásce a do Lásky, jež tvoří v představě všeho tvorstva vrcholný cíl a smysl života.

Co však je jevem zarážejícím, spočívá v délce trvání stavů nenormálních, bolestných a těžkých, které lidstvo staví do podoby vpravdě mučednické. Jsou to tisíciletí prožitá v těžkém postavení bezmocnosti, omezenosti a tragičnosti, v oblastech smrtí a ničení všeho, co se zdá krásným, hodnotným a oblažujícím. Staletí za staletím plynou stejným tokem bolestí a smrtí. Je možno to změnit…?

(60. léta)

O Bohu

Obrovský proces proměny zákonností započal sestoupením Božského Já do života projeveného velkými skupinami duchů a vynikajících jedinců. Do proměn je zahrnut vesmírný hvězdný prostor všech šesti úrovní, kde všude je život v pohybu a činnosti.

První postřehnutelné formy příprav k proměnám počaly být zjevné sestoupením Kristova Ducha, Jeho nejvyšší Božské Moci, Síly a Lásky. Jeho sestoupením počal se projevovat Jeho silný vliv na Zemi již v prvých dobách života lidstva, kdy se formovaly náboženské nauky a byly pojmenovány duchovní síly působící ve vesmíru.

Dnes můžeme pozorovat, že vše, co je psáno v knihách starých náboženství, čím žily a řídily se duchovní školy vedené mistry a učiteli lidských duší i jiných bytostí, naplnilo již z velké části své poslání, dalo cestám lidí orientaci, matný obraz souvislostí věcí života, takže již ztrácí svůj prvořadý význam. Dalo životu určité znaky pravd i polopravd, Zemi historii a lidstvu víru v Boha.

Přichází období přechodu v jiné formy života ve všech třech oblastech: hmotné, duševní i duchovní. Malí bohové odkládají žezla svých vlád. I dosavadní mistři a vůdci lidí, jak velkých zástupů tak i všech národů, odstupují z míst svého dlouhého působení. Odcházejí do oblastí, které možno nazvat Prabytí, k odpočinku, k prožití ztráty existence odděleného já, dávající zapomnění takové, jakým je smazáno z vědomí vše, co bylo prožito po celý čas samostatného bytí jednoho vědomí.

Po určitém věku všechny staré formy a tvary se rozpustí. Jejich síly a podstaty, všechny základní prvky, vstřebá Univerzálno, jež je dílnou Všemohoucího. Odtud vyvstanou k novému projevu rozdělených jáství. Počne tvoření novými, neopotřebovanými, ničím neporušenými silami.

Po odpočinku v Prabytí jdou s hlavními představiteli Božství ve vesmíru (malými bohy) i ti, kteří se dopracovali jejich úrovně alespoň ze tří čtvrtin. Nedostávající se dodá sama Božská Láska, aby tak mohl nastat kýžený klid tam, kde je naplněna míra činnosti v protikladech, nesoucí námahy a utrpení.

V těchto gigantických procesech dosavadního stavu věcí je začleněn i člověk tím, že vstupem jeho vůdců do Prabytí přejímá jejich úkol vedení vývojových cest všech, kdo jsou osudově spjati s lidským životem, jej spolutvoří, jemu slouží. K těmto nesmírným úkolům je proto nyní všestranně poučován a školen.

Celý kosmos, dnes lidským okem i přístroji viditelný, je vyprazdňován od dosavadních organizátorů jeho složitého dění a je uvolňován pro člověka. Ti, kdo v něm dosud působili, učili a vedli, odcházejí na jinou stranu vesmíru, do jeho hlubin, k Centru. Duchovní zdroje a duchovní hodnoty, kterými se projevovali, dávají již nyní k dispozici člověku pro jeho rychlé dosažení žádaného vyššího stavu.

Tak se člověk zušlechťuje, zvedá a vstupuje do vysokých cest vědění a činnosti. Usměrněním jeho vyspívání mění se ovšem celý postoj vůči němu. Zákonnost, kterou byl řízen, vstupuje do velkých změn. Karma se začne zcela jinak projevovat, působit a vést. Odnímá se široká možnost volby mezi dobrem a zlem, ruší se dosavadní svoboda konat dobré či zlé. Odplata za hřích a viny bude okamžitá, takže se nepřenáší do záhrobní říše, jak bylo převážně do tohoto času.

Neviditelným soudem probíhajícím nad každým aniž o tom ví, roztřídí se lidstvo do tří hlavních a tří vedlejších skupin: dobré – zlé – částečně dobré – částečně zlé – ani dobré ani zlé, takzvaně vlažné – slabé, neschopné vlastní silou vzestupného vývoje.

Všem však bude ještě dána určitá lhůta k vyhranění vnitřních stavů. Pak již se počne s proměnou Země, s rozptýlením jejích obyvatel na jiné planety a dále na zvěrokruh. Vše bude záviset na stavu víry, naděje a lásky, na stavu zralosti duše v poznání a vztahu k Bohu.

Proto, co je k očekávání? Ještě obtížná léta, ve kterých se bude konat soud tělesným očím neviditelný, jemuž vévodí Kristus se vší složitou působností a zásahy, jak je o nich mluveno a zjevováno. Národy budou uklidněny a odzbrojeny, až budou projeveny všechny možnosti ničení cestou zákonitostí hmoty, takže nebude více možno hrozit válkou pro zničení celé Země. Pak konečně lidstvo zbraně odloží a zničí. I počne krátké období klidu a míru, v kterémžto čase se duše roztřídí a pak hromadně odejdou z těl při velkém otřesu Země.

Nesmírné množství úkolů bude nutno zvládnout v období dvou až tří desítek let. Vy, kteří pro stáří těla odejdete, vystoupíte na určité místo shromáždění, do těsné blízkosti soudících a řídících všechny věci. Kdo dožije ještě v těle ukončení hlavní práce se soudem a dělením, bude vzat přímo do sfér Božských, do světa Lásky a Míru, ke staletým odpočinkům.

Ti, jak již řečeno, kdo odejdou z těla dříve, půjdou za nimi a s nimi s tím rozdílem, že budou ještě dříve drženi kratší čas pro práci v záhrobním světě, takže nepůjdou přímo ze Země do rajských úrovní, protože všichni musí vyčkat dokončení obětních úkolů Krista na Zemi v jejich šesterých úrovních. Až On Své práce skončí, odpočinou i oni.

Bůh je tajemství a tajemství samo o sobě je něco posvátného, nedotknutelného, hluboce skrytého před člověkem. Jeho sesun do hmoty, dlouhý kontakt s ní, těžce postihl jeho původně jemnou strukturu. Stal se příliš hrubým prvkem v jsoucnosti, primitivním myslitelem, omezeným duchem. V tomto stavu byl odsunut za prahy zasvěcení do tajemství života. Aby mu tento stav nezůstal navždy, byl položen do složitě uzákoněných vývojů, které jej postupně zbavují tvrdých obalů na myšlení a citu. S očištěním bude přicházet na cesty k tajemstvím života. Přiblíží se k nim, nahlédne do nich, a pochopí. Nahlédne do Boží činnosti, do plánů a programů další své cesty prostorem života. Seznámí se s řády, zákony vyšší cesty Boží Spravedlnosti a Moudrosti.

Nejpozději pozná cesty Boží Lásky, protože jsou nejskrytější, nejtěžší, nejvyšší i nejkrásnější. Zjevují boha jako přečisté a neustálé mysterium vydávání všeho a přijímání všeho. K mystickým hloubkám se přibližují a do nich nahlížejí jen bytosti, které nesestupují do hmotných těl.

Stará Písma tlumočí vědění o Bohu a Jeho působení, o tajemství Jeho cest a činů. Jsou to však sdělení ponejvíce odkrývající řád Boží Spravedlnosti a částečně i Boží Moudrosti. Zvláště Písma Starého zákona jsou zjevením zásahů Božích jako trestních sankcí na lidstvo mravně i nábožensky zvrácené. S projevem Boží Spravedlnosti se člověk na Zemi setkal nejdříve, ji prožíval v osobním životě i národním společenství. Vybočením z cest Božích řádů, které měly vést k harmonii vztahů, lidstvo na sebe uvalilo dlouhý věk utrpení. Byl to následek příčin, které ani tento čas neodstranil – proto zákon Spravedlnosti dál tíží celý lidský svět.

Protože nestojí jako jediný v jsoucnu, ale je spjat s velkou říší života vesmíru, jsou reflexe na jeho vychýlení silně rušivým tónem i v souzvuku a míru duchovních sfér. Proto musel hlas Boží Spravedlnosti tak silně a přísně volat a žádat napravení člověka, veřejně vyhlásit ono neúprosné, nesmlouvavé: Oko za oko, zub za zub. Co učiníš jinému, bude učiněno tobě. Jak budeš ty, člověče, zacházet se životem, tak on s tebou. Vložíš-li do něj zlo, bude život pro tebe zlem a ničím více. Dáš-li mu dobro, stane se ti rájem.

Tímto prohlášením je vložena do moci člověka jeho budoucnost. Současnost je ovocem stromu života ve věku, jímž prošla Země od svého osídlení. Pro tyto zákonité souvislosti je v každém okamžiku pozemského lidského života promítána trojí časová dimenze. Současný prožitek je reflexí minulosti i předznamenáním budoucnosti v příčině, kterou vyvolal dobrý či negací zastíněný myšlenkový impulz nebo přímý čin.

Je-li vše vloženo do tak pevných řádů, je zřejmá účast Boží Moudrosti u všeho. Ona vlastně Spravedlnost předchází na jejích cestách a tím vylučuje provždy omyly. Její působení není však člověku zřejmé jako postih Spravedlnosti. Ten je zásahem, pod nímž se duše i tělo chvějí i rozkymácí jako stromy ve větru. Reakce na bolest je u každého člověka silná a prudká. Proto se jí také užívá jako výchovného prostředku i jako vnitřního i vnějšího oživovatele ztlumeného vnímání, na němž závisí možnost kontaktů s vyšším jsoucnem i s Bohem.

Na těchto spojováních spočívá rychlý, zdárný, plynulý vývoj člověka zařazující jej do jmen, poslání a úkolů kosmických tvůrčích i láskyplných bytostných inteligencí.

Při myšlenkách na Božskou Lásku se celou duší rozprostírá bílý, oslnivě zářící plamen mohutného božského světla. Rozlévá se širokými vlnami od neznámého středu až do vnějších stran, kterými je jsoucno tělesné. Po dosažení určité hranice se vrací do středu, odkud vyšlo a začne na něm tvořit vznešeně nádherný sloup křišťálové jasnosti. Jeho tvárnění je prací dvou stran. Jedna základna je v rovinách Božských, druhá spočívá zde na Zemi. Obě však kotví v srdci člověka, které takto tvoří v sobě dvě centra působnosti Boží Lásky, mystickou i skutečnou boholidskou vazbu.

Tato Láska je zdánlivě rozdělena na dvě poloviny, prameny vyvěrající z jednoho zdroje, z ústřední podstaty Božství. Její charakteristiky jsou proto rozdílné i stejné. Stejné je znění obou jejích strun, jen s rozdílem intenzity, jemnosti a zvučnosti tónu. Podobně emoce tvůrčího Ducha na obou stranách: lidské v úzkém rámečku, Božské v univerzu možností.

Lidství tohoto času a projevu je miniaturním obrázkem onoho úžasného, člověku v pozemskosti nedostupného života v jsoucnosti, jejíž podstatu, centrum, všechny roviny i sám vrchol tvoří Láska. Do lidství vstupují její paprsky jak sluneční světlo do mořských vod. Prameny blízko hladiny jsou jím osvětlené, prohřáté. Spodní vrstvy však tonou ve tmě i za nejvyššího slunečního záření. Zákonitosti mají všude své slovo. Všemu vyměřují dráhy i míry kvalit, sílu, jíž se věci vkládají na svá místa a na nich se udržují. I Lásce je dána úloha v životním dění, čas a prostor pro vlivy absolutní nebo diferencované. Zákonitost dává také omezení, aby se tvořily originální charakteristiky životních center i jejich okrajové roviny.

Život má proto dvojí cestu, volnou i poutanou, neomezenou i omezenou. Lidský život promítá obojí. Lidství pozemsky laděné se pohybuje ponejvíce v omezenosti. I v ní však lze zrcadlit silné a krásné aspekty Božství. Láska je nejvýraznější z nich. Je skrytým, avšak nejsilnějším impulzem ke všemu dění, ke vší tvůrčí i reprodukční činnosti. Je nositelkou Božství na Zemi v člověku v krásných působivých formách. Proniká duší člověka, aby mu dala sílu a vzlet myšlení, ušlechtilost citu. Přetváří lidství vnitřních i vnějších stran, spojuje je v jednotu. Z hlubin já je vynáší do vědomí existence Boha, zapojuje na ni centra myšlení. Překonává všechno negativní, mění je v tvořivě kladné a výrazově krásné. Prodírá se vrstvami nánosu hmotného myšlení, které je zatvrzelé, úzké, hrubé a konzervativní. Překlenuje rozdíly mezi životem Božím a lidským zúženým na krajní míru, jakou jen snese tvůrčí rozmach, aby byl schopen iniciativy, organizování a manipulace s hmotou i s duševními silami.

Málo lidí ví o svém velkém vnitřním pokladu. Vyzvednout jej z hlubinných podstat duševna a vložit jej do mysli a srdce k výrazné působnosti, je nad možnosti současného člověka. Ne snad proto, že by mu v tom někdo zabraňoval nebo zákon jeho života ukládal žít v citové chudobě, v nedostatku ušlechtilosti. Je to záležitost jeho lhostejnosti k hlubokým pravdám a duchovním skutečnostem.

Věřící nepochybuje o slovech svatého Jana: Bůh je Láska. Že by ale také člověk měl být projeven láskou, když je k obrazu Božímu učiněn, to již každému věřícímu samozřejmé není. Dokáže-li někdo na Zemi stát se umělcem, mistrem některého oboru ušlechtilé činnosti, jsou věřící ochotni přiznat, že je to dar Boha. Vidět však v člověku laskavém, jemném a milujícím obraz Boží Lásky, její malé přímé vtělení, tomu se ještě nenaučili. K poznání, že láska ve své vyšší formě je spontánní, silný výtrysk v hlubině duše skrytého božského citu, že je to projev Boha na Zemi, ještě nedošli.

Lidé si postavili Boží Lásku takřka mimo lidský svět, nad možnost a dosah člověka. Chápe-li však člověk svou lásku jako projev Lásky Boží, celá situace se mění. Pak začne mít svou lásku, jakkoli vyjádřenou, v úctě jako vzácný dar Boží jemu i těm, jimž ji věnuje. Snaží se ji v sobě nalézt, umožnit jí průnik do svého života vnějšího i vnitřního, osobního i každého. Hodnotí-li takto, pak začne toužit, aby měl stále více této nádherné skvělosti, aby se jí stal duchovně bohatým, plným a osvíceným člověkem. Z tohoto vědomí vzchází radost i uklidnění mysli, povznesení celého života. A uklidněná mysl je otevřením dveří do života v Bohu, do činností a prožitků závratného obsahu, vesmírného rozložení.

Lásku, zázračného tvůrce božského života, si lidé uzavřeli někam do Nebes, jakoby člověk na Zemi neměl na ni právo, jakoby jí měli okoušet jen andělé, ne však lidé. Touto představou plynoucí z nevědomosti nebo vědomí lidské hříšnosti, vytvořila se překážka Boží Lásce k jejímu vstupu v plnou působnost v lidech a tím i na Zemi. Sám člověk brání, aby se mohla projevit v něm a jím v prostoru jako něco nadpozemsky, Božsky krásného, čím by se zvedl nad hlínu a prach Země, nad Slunce a všechny krásné květiny Země, nad všechny věci živé, na pohled dojímavé a úchvatné, hluboké svým tajemstvím.

Lidé přiznali Lásku Bohu, dosud ne však člověku. Vlivy, síly i moci Lásky jsou však vázány na vědomí člověka. I dobro je pro něj dobrem jen když on je jako dobro hodnotí, jako takové přijme a jím vědomě působí a tvoří své osobní i všelidské jsoucno. Dobrem je jen to, co slouží vývoji k božskému životu. Jiné kategorie dobra jsou relativní.

Nikdo však nepopře, že láska je dobro nejvyšší. Toto dobro uznává i člověk velmi nízký a vnitřně tvrdý. I ten žádá od druhých něco pěkného, uklidňujícího, útěšného; aspoň ohledy na sebe a pomoc jiných v různých formách má za jakýsi stupeň dobra. Nedokáže-li je sám dát, chce je aspoň od druhého, třeba jen vlídné slovo, účast nebo přátelský stisk ruky, cítí-li se v nesnázích.

Boží Láska je něco nesmírného, co nelze člověku rozumově a pozemsky pochopit, co je nad dosah lidského poznání a prožitku. A přece je nutno nesmírně vážně, hluboce a neustále o ní přemýšlet, hledat cestu k jejímu chápání a prožívání, jak jen lze v situacích a chvílích lidských těžkých dění. Je jediným únikem do prostoru jasu a krásna, dokonalosti, zdraví a síly člověka.

Kristus odpovídá na silné a mocné volání trvající dva tisíce let, v nichž Jej Země ctí a uznává za nejvyššího vyslance Boha – za Spasitele světa. Vychází z místa hluboce skrytého před zraky všech nižších bytostí. Vychází, aby dal impulz k novému vesmírnému pohybu vedoucímu všechno živé k rozvinutí života do šíře a intenzity lásky, jaká dosud byla výsadou jen vysokých duchovních úrovní a v nich jemných bytostí Nebes. Jak vychází, zanechává za sebou otevřené brány do duchovních říší jasu a krásy, aby byla již dána možnost vstupu těm, kteří byli od nich do tohoto času odděleni.

Cesta Kristova od Něho k těm, kdo jsou mimo Něj svým duchovním stavem i tím, že skladba jejich bytostných složek je z hrubších obalů a oni mají těla smrtelná, je cestou smělou a vzácnou, jaká po dlouhý věk nebyla otevřena a dána. Aby se mohla zjevit a stát se reálnou, lidstvem vnímanou skutečností, bylo třeba dalekosáhlých příprav duchovních, lidských i pozemských na všech místech projeveného života. Tyto přípravy vrcholí a přecházejí do ukončení. Jsou jen ještě obhlíženy ze všech stran, aby vše náležité bylo na svém místě a postaveno tak, že již nemůže nečekaně vyvstat jakákoli obtíž a zdržení posledního dějství spásy.

Kristus přijal jméno dané Mu Zemí. Naplnil je tím, čím ono slouží všemu souvisejícímu s přípravou na změnu života mnohých vesmírných bytostí v čele s člověkem. Dává ze Své strany všemu pečeť naplnění. Všechno dění řídí tak, aby dokonale realizovalo skutečnost záchrany člověka. Když Jím jsou věci uvedeny k novým cestám života, obrací se pozornost do druhého důležitého místa: tam, kde jsou ti, pro jejichž dobro se vše děje. Jsou to místa ve vesmíru, jimž je jméno Kristus dáno za milost osvobození, za nový život.

---

* Absolutním vědomím je zde myšlen souhrn všech vědomostí o stvořeném jsoucnu. Není zde popřena možnost dosáhnout Absolutního vědomí, jak je dnes tento termín používán nejčastěji, a to jako bezprostřední mystické poznání Boha a splynutí s ním.