Mezi nimi je Země zvlášť výrazně označena jako říše porušeného života spojující své protikladné síly k vyvolání nejvyššího napětí. Přesun Krista blíže k Zemi a lidstvu se děje takřka tiše a bez okázalých jevů. Tím uniká pozornosti i těch, kteří vedou duchovní úkoly a vývojové cesty na různých místech Země i v jiných vývojových střediscích. Jen několik jedinců v celém velmi širokém okruhu jejich působnosti je zasvěceno do záměrů a programů vypracovaných moudře a jedinečně samým Kristem. V nich jsou jednotlivá místa (světadíly) Země rozložena do malých kruhů, kterým je dáno několikastupňové vedení. Každé malé středisko (okruh) má sedm hierarchů vládnoucích svěřeným místům Země. Jsou odpovědni za naplnění příprav do nejmenší záležitosti. Všichni dostali přesné pokyny, aby věděli, do kterého zákoníku – starého či nového – se zařadí ta či ona osobní lidská cesta, které vztahy, návaznosti, formy činnosti a různé speciální služby zůstanou dále v platnosti i které již dožily svůj význam, ukončily své poslání. Každý z těchto sedmi vedoucích má kolem sebe sbor pomocníků a ti opět své níže funkčně postavené pomocné kruhy. Celý svět se tak stává hustou sítí vlivů a mocí, od jednoduché, omezené, až po výraznou, silnou a svéprávní.

Toto tkanivo Moci Krista se utvářelo a zákonitě sestavovalo ve vyšších oblastech jsoucna. Tam každý z povznesených vůdčích duchů procházel školami rad a poučování i různými velmi přísnými zkouškami. Proto jsou všichni v těchto osudových hodinách připraveni nastoupit své určené služby na vykázaných místech ke konečnému řešení zemského života. Řešení není ovšem jejich vlastní záležitostí. Je ve výslovné pravomoci Krista. Oni dávají jen svá dobrozdání, svá svědectví o tom, co bylo shledáno a v jakém obrazu a jeho složení jevů a sil dobrých i zlých. Oni nerozhodují ani o lidstvu, ani o jednotlivcích, avšak jejich zkoumání a předané výsledky ovlivní další omilostňující i soudní dění.

Země kladla značný odpor sestupu těchto vedoucích kontrolních, ochranných i jednajících duchů. Síly jí dosud vládnoucí nechtěly přijmout změny metod své činnosti a vlády, ústup své moci, řešení záležitostí mírným postupem. Příkře a tvrdě odmítaly všechny posly vyššího světa upozorňující, že přišel čas jiných postupů v jednání s lidstvem. I ono samo však přispívalo ke zdržení vlády jednání tvrdých, neúprosných vládců a utvrzovalo jejich násilné metody. Vládci, kteří ovládli Zemi před dávnými věky jako její neviditelní páni, jsou bytosti prastarých existencí. Předcházeli člověka a byli již před jeho uvedením v životní cestu a činnost. Jsou nadáni inteligencí široké působnosti, avšak její skladba postrádá aspekty, z nichž plynou city. Proto jejich činnost je jednostranná a nátlaková, jakou vyvolává mocná, ušlechtilostí neukázněná žádost a chtění.

Lidské bytosti mají jemněji složené životní síly. Proto jsou schopny vývoje, poddávání se a ovládání se kázní i povinnostmi. Protože však ještě nejsou tak vyvinuty, aby mohly uplatňovat své dokonaleji sestavené síly, jsou pod vlivem inteligencí jiných, které rušivě zasahují do jejich vývoje, zpomalují jej i zcela znemožňují. Zápas o své bytí a určený vývoj prožívají v prostoru kosmu, který je dán lidstvu k životnímu pohybu již nepředstavitelně dlouhý čas. Je to boj tvrdý, krutý svými následky. Jedná se v něm o osud obou zúčastněných stran: lidské, i té, která lidskou ohrožuje a vtahuje na svou úroveň bezcitnosti. Ani tato bezcitnost nemůže být trvalým jevem. I její nositelé musí jednou vstoupit do proudů nesoucích životní projev dál a hlouběji k Božským podstatám, aby z nich přijali novou tvář. Vázanost jevu na jev poutá je však (mimo jiné činitele) na lidské pronikání životním tajemstvím. Lidstvo razí a ukazuje cestu lépe než oni ji do tohoto času ve hmotě a hmotou předvedli. Jeden druhého přemáhají a dokazují si navzájem převahu toho či onoho způsobu života.

Na lidstvu záleží, aby si nedalo vnutit představy, které formují jednání a činnost bez účasti lásky jako harmonizujícího a tmelícího prvku; a nejen se nedat přemoci působnostmi a tlakem hrubé, nešlechetné vůle – lidstvo musí ukázat přednosti postupu lásky, učinit jej hodným následování v očích svých dlouholetých protivníků. Tento přetěžký úkol by nezvládlo bez pomoci strany, která je mimo tyto dva bojující a je nositelem vyšších projevů, které má lidstvo také vyvíjet a jimi působit v kosmu.

Třetím účastníkem zápasů jsou bytosti Božích říší. Ty se však bezprostředně nepodílejí na rozporech a zmatcích vyvstalých zápasem člověka s tvrdou silou nižších bytostí. Jejich účast spočívá v bdění nad celým průběhem zápasu, v kontrole všeho dění a ochrany toho, co plyne ze zápasů jako hodnota vydobytá utrpením, nesnázemi a zkušenosti. Říší těchto střežitelů a pomocníků je onen Zemi neznámý svět, jenž se nazývá duchovní. Má svou ústřední nejvyšší Bytost. Od ní vycházejí inspirace ke všemu konání, které pomáhají, ochraňují i zachraňují všechny bytosti lidské, které dobře vyvíjejí své božské vlohy lásky, nechtějíce je ztratit ani oslabit, ale rozvinout a jimi žít a tak vstoupit do vyšších říší jemného bytí. Vedoucí Bytost je přímým zástupcem Nejvyššího a je projevená nesmírnou Mocí, Silou, Moudrostí a Láskou. Tyto čtyři podstaty jsou univerzálním obrazem Boha. Prvé dvě jsou tvůrčí, druhé dvě imaginující, dávající formu a tvar, souvislost, významy a zákony. Nejvyšší Bytost je Svou působností rozdělena ve dvě vynikající složky: na onu, která je Božský, a proto nižšímu stvoření nedostupný Logos, a na tu, která je Jeho bytostně projeveným obrazem v říších činnosti, vývojů a dění. Logos je ve Své Božské plnosti bytostem nezjevitelný. To, co může zjevit ze Své láskyplné, tvůrčí i záchranné činnosti, je Kristus. Toto označení neplatí jen pro Zemi. Je to souhrn Moudrosti a Lásky všude, kde bytí je v porušenosti nebo ještě bez vývoje a jako první stupeň života.

Protože Země má důležité kosmické postavení, byla jí dána výsada, která ji zvlášť povyšuje nad jinak obydlené, více i méně činné vesmírné oblasti. Kristus jako vtělený Logos dal jí Svou záštitu a přímé vedení. Učinil to zvláštním, výlučným způsobem. Soustředil se v určitou bytostnou formu, vložil do ní, co bylo možné a potřebné pro dílo, které bylo v plánu a záměru jako dílo rozvinující duchovní podstaty lidstva do míry, zvedající je na úroveň bytostí vyšších, v nichž a jimiž Božský Logos tvoří, činí a vydává životní impulzy i Lásku.

Pro Zemi byla tajemným způsobem vytvořena bytostná podoba Krista. Zjev podobný lidskému ukázal se nečekaně na určitém místě, odkud mělo začít ono člověka posvěcující dílo. Zjevená Bytost však neměla lidské složení jak je projevuje člověk. Neměla jeho skladbu těla podle zákonů Země ani omezenost vnitřních sil. Úzkého rámce lidství použila jen pro částečné přizpůsobení se formám Země, z nichž vzala to nejvyšší – lidské tělo. Jinou lidem viditelnou bytostnou formu nemohla mít. Vyšší těla jsou vytvořena jinou zákonitostí než má Země, a člověk hmotně tělesný je nevnímá, nevidí. Proniknutí Krista až do středu lidství, do jeho úrovní činnosti a jimi do fyzickoduševního projevu, postavilo Zemi na první místo v kosmickém dění v procesech rozvíjení života i v díle jeho posvěcování a naplnění dokonalostí duchovního krásna.

Ona svatá podoba, kterou se Kristus projevil, i jméno, jež jí určil, zůstaly zachovány. Trvají tím a v tom, co se do nich vložilo ze sil a mocí Božského Logos pro ono rozsáhlé dílo nazvané dílem spásy. Proto každý, kdo se na Zemi zrodí v podobě lidské, vstupuje současně v působnost této výlučné Božské Bytosti – Ježíše Krista. Zrodí se v něm a pro Něho, a tím pro život v Bohu a jako takový ve věčnost a nesmrtelnost. Tyto svaté stavy však získává postupně, jak i sám o sebe bojuje a jak se vyvíjí vzhledem k celkové situaci v procesech spásy, to je v naplnění lidství Božím.

Přímému zjevení Krista mysteriem Vtělení předcházelo období rozsáhlých příprav k daleko­sáhlému situačnímu obratu. Ten vstoupil do vyšších stadií misí vykonanou Ježíšem Kristem na Zemi. Jeho návratem v neviditelno a zpět do říší Jeho nesmírné Boží Moci se otevřely zdroje duchovních sil na obou stranách: v lidství i v Božství. Ač člověk má božský původ, přece z tajemných příčin byl od svého duchovního základu odloučen a vsunut do pozadí života a do hmoty. Tím se odmlčely také jeho duchovní podstaty, neobnovovaly své vlivy, nedodávaly člověku nesmrtelnou životodárnost. Proto upadl do nízkého stavu, jehož důsledkem je i onen záhadný proces smrti, jímž podstupuje těžké utrpení provázející průběhy tělesných smrtelných změn. Jako se odmlčely duchovní podstaty člověka, uzavřel se i průtok sil Božských, které proudí duchovní podstatou člověka dávajíce mu život v Bohu se všemi jeho krásami a vznešenostmi.

Uzavření zdroje sil je již minulostí. Tak bylo. Dokonale zdařilý sestup Krista od Boha k člověku a od něho k Bohu vrchovatě splnil vše předpokládané, očekávané, vytoužené a možné mocnými vlivy obětního díla Lásky. Proto se věci obracejí. Proto je možné i toto Slovo zasvěcující do tajemství věcí aspoň zčásti. Lidská strana má svou vysoce důležitou úlohu v procesu změn. Aby ji mohla plnit nejen jako dosud, kdy byla vedena neviditelnými duchovními ochránci ke konání, jímž napomáhala dílu Krista, i když neuměle a se zpožděním – musí se plně vědomě a zasvěceně podílet na dalším procesu spásy. Musí být uvědoměna o tom, co se děje, proč se děje a kdy je co ve prospěch lidstva konáno Kristem bezprostředně, výlučně, i přes andělskou službu. Věci, i když jsou v nadějném, dílo zabezpečujícím uspořádání, nedávají ještě možnost, aby všichni lidé byli pojati do přímé spolupráce s činnou stranou Krista, jak se účastní Jeho díla celými rozsáhlými stupni andělských bytostí moudrých a láskyplných.

Úkoly jsou jasně již vyznačeny na obou stranách. Kristus má Své vynikající i další pomocníky i vysoké duchovní zasvěcence a také Svoje zástupce v jednání se stranou lidskou Jeho jménem. Jsou ve světě duchovním i na Zemi. Po proniknutí Země sebou zanechal i v ní Svou Moc. Tu svěřuje těm, kteří se osvědčili v minulém věku i v současnosti stojíce v čele dění směřujícího k osvícení lidstva vírou i činy dobra. Tyto zvlášť nyní povolává a určuje jim rozsáhlé záchranné úkoly ve světě vyšším i na Zemi. Poslal Své osvědčené pracovníky do různých míst, kde je soustředěna činnost uskutečňující záměr Krista s lidstvem. Tato místa jsou i v říších, kde žijí lidé odešlí ze Země na onen svět. Tam se shromažďují a pak třídí do skupin podle stupně vyvinutého dobra i podle vývojové zaostalosti a nízkého stavu. Úměrně k tomu, co je u koho zjištěno, nastupuje každý z prohlédnutých a prověřených své další cesty spásy, prokonávané již s účastí Krista.

Jak přímo na Zemi, tak i výše je potřebí zvlášť do věci zasvěcených pracovníků schopných práce a služby tak rozsáhlých významů. Mimo tyto sféry lidské jsou i místa působností bytostí jiných, také zapojených do díla. I ty jsou nyní v navazování spojení jak se stranou lidskou, tak i s předními vůdci díla – zástupci Krista. Ti, kdo jsou způsobilí k zapojení na činnost Krista, která vstupuje do stadia vrcholících záchranných úsilí, jsou vyhledáváni a označováni určitými znaky, jimž rozumí a jejichž význam znají jen vyšší andělé. K těm, kteří mají být vyhledáni a vtisknuta jim pečeť zvolenosti, je přivádí zvláštní světelná cesta. Byla tvořena a nyní dotvářena z věcí sahajících až k počátkům rozdělení lidských bytostí, kdy se podle stupně jejich pokleslosti určovala pro ně činnost i místa pobytu ve vesmírné jsoucnosti. Některé byly zachovány bez silnějšího porušení. Proto si uchovaly větší sílu ke všemu, co bylo nutno prožít a prokonávat na cestě a v období očistných procesů. Tato síla je vedla k dobrému až do této chvíle a tak je určila pro úkoly nesnadné a velmi široké, jak je nese život dobrého člověka mezi zlými, moudrého mezi nevědomými.

V tomto čase již nelze rychle se rozběhnout, naráz mnoho zlepšovat. Každý den stupňuje zápas se vším, co brání dobru v uplatnění. Ti, kdo vytvářejí hrubou sílu, tvrdost a silný tlak negací na lidstvo a je používají jako svých nástrojů, vrhají do bojů dříve utajené, dosud neuplatněné prostředky k přemožení dobra. Obklopují Zemi ze všech stran, kde dříve nebyli, používají metod, které jsou na Zemi viděny jako nezáludné i dobré. Proto přetěžké, ne‑li nemožné je vítězství člověka nad nimi, je‑li ještě vnitřně v dobru slabý, neznalý tajných pozadí věcí ani zákona a následků vin v minulosti, jak se jimi promítal osud a vývoj jejich – jedince i národů v jejich neblahých činech.

Kdo přišel do Země vnitřně slabý, má málo vyhlídek na duchovní postup. Mimo spolehnutí na pomoc Krista nemá zabezpečeno, že dobře projde bouřemi lidství tohoto času. Nemá‑li myšlenky víry a naděje v Krista, neudrží ani onen stupeň dobra, s nímž se zrodil žít na Zemi a pokračovat v obrodné, sebe zušlechťující práci. Kristus i těmto slabým poskytuje Svou pomoc a zahrnuje je do Svého díla. Má pro ně připraveny možnosti, kde a jak dál budou žít a pokračovat v činnosti, která je postupně zušlechtí a spojí s vyšší úrovní. Ovšem – ze zlých rázem anděle neučiní. A pokud takovými nebudou, cesta je povede složitou zákonitostí strastných následků slabé vůle k dobru, nízkých vnitřních stavů.

Mimo zápasy se všestranným náporem i útokem zla má člověk ještě překážku, jíž je stupňující se aktivita jeho myšlení i tvoření životních forem vztahových i v reálné činnosti.

Každé století mělo své určené úlohy, nebyly však splněny. Přenášely se do dalšího a tak narůstala výše dluhů do vysokých čísel. Toto století* však již nemůže úkoly přesunovat dál a dál. Nemá kam. Přelom tisíciletí klade náročný požadavek uspořádat lidské soužití, dát mu pevný řád, odstranit odevšad hromady věcí nezpracovaných, nedomyšlených, nepocho­pených nejen minulostí, ale i současností. Nové tisíciletí má ještě zastřenou tvář a nad sebou otazník, zda bude pokračováním nebo ukončením procesů vývoje člověka ve hmotě v přímém vsunutí se v ni. Proto se lidská činnost stupňuje a s ní všechno utrpení plynoucí z dosud nenaplněných pokání za neblahou minulost. Proto úkoly narůstají a všechen čas je naplněn horečným spěchem, aby k určitému dni bylo hotovo ono dílo, z něhož vzchází zušlechtění lidstva a ukončení trestných procesů pokání.

Kristus v mnohém usnadňuje toto dílo, překonává jeho nedokonalost, odpouští chyby i vývojové zpoždění. Avšak co přísně a nekompromisně žádá, je doznění sporů mezi národy o místo, o půdu, o vlastnictví věcí, o jazyk a svobodný projev víry. Každý, kdo ještě vyhledává možnosti k uplatnění starých praktik práva silnějšího, je vypovězen z Jeho milosti a tím i z péče, ochrany a veškeré pomoci přímé i nepřímé, jdoucí přes prostřednictví andělů. Takový zůstane odkázán na vlastní úsilí těžce vydobývané na nepříznivostech, jimiž jej obklopí nedaleká budoucnost. Tak podobně i ty skupiny a národy, které do konce desetiletí neuvolní cestu k přátelskému soužití, se rozpadnou a nebudou pojaty do svazků nových, navazujících už spojení mezihvězdné, jimiž se lidstvo připraví na přesun činnosti do rozsáhlejších prostorů vesmíru.

Protože čas je kritický a nejvýznamnější ze všech významných, přesunujících směry vývoje k vrcholným bodům – protože zápasy vrcholí a už nelze tolerovat nízký stav lidstva – protože jedna z bojujících stran musí již druhou překonat a ji zcela z boje vyřadit, aby nastalo rozhodující jednání, kdy přijdou Kristovi zmocněnci a vykáží místa nenapravitelným škůdcům, kdy budou způsobené škody napravovat a sebe přizpůsobovat novým životním situacím a také požadavkům na ně kladeným od Pána všech věcí, tedy i jejich – otřásá se Země pod nápory tíživých myšlenek lidí, zachvívá se každá živá duše na Zemi, chvěje se půda pod nohama i tam, kde se zvedají příbytky mocných duchů vesmíru pracujících proti člověku. Pozemský člověk si není vědom, že by byl středem útoků či velkého nepřátelství ze stran, které očima nepostřehne, rozumem neobsáhne. Pracuje na Zemi jak dovede, úměrně svému duševnímu i duchovnímu stupni. Počítá‑li s nějakou opozicí či nepřátelstvím, pak jen z vlastních lidských řad, od těch, kteří nesdílejí jeho představy a pojetí života.

Odpor proti lidské činnosti rozvíjí se na prastarých ideových základech, kdy se střetly úmysly lásky s chtěním vůle, kdy láska chtěla mír a tiché postupy v dění života, aby se naplnilo krásno, aby činnost byla střežena moudrostí, aby tvůrčí pohyb měl harmonický rytmus a blahodárnou účelnost. Avšak vůle je příliš dynamický impulz, který si neklade omezení. Ti, kteří nesli tento princip v popředí chtějící vládnout, vše jemu podřídit, postavili život mezi dva proudy i přímo do nich. Vytvořily se dva mohutné sloupy. Jeden byl z tvrdých pevných sil vůle, druhý z jemných křehkých životních aspektů zrcadlících krásu a tichou, jemnou aktivitu lásky. Bytosti se seskupily do různých forem projevů, vyšly z jednoty bytí. Začaly promítat jsoucnem smělé životní experimenty, vyúsťující až v protikladné způsoby životního projevu. Mezi vyhraňujícími se bytostmi a jejich způsobem života, pohybovala se skupina bytostí, jíž bylo dáno označení člověk. Zpočátku byla její činnost všestranná. Mohla působit všude a se všemi být v kladných vazbách a kladné činnosti.

Tehdy však vyvstal nade vším velký záměr Krista, z oněch pohotových, bystrých a přizpůsobivých bytostí vytvořit silný, originální projev života, v němž by se On sám zrcadlil Svými Božskými principy. Proto je počal oddělovat od toho, co vzbuzovalo hrubé a tvrdší pohyby a vzněty, probouzelo vášnivé osobní chtění, vyvíjelo vědomí moci, nezávislou, sobecky laděnou individualitu. Avšak tento záměr postavit člověka do zvláštního postavení a dát mu božské principy v tak silné kvalitě, vyvolalo prudkou reakci u těch bytostí, které samy chtěly mít všude prvenství. Vyvstaly proti člověku a odmítly přijmout jeho postavení, úlohu a poslání, stojící nad nimi. Tak byl hozen kámen do cesty života bytostí božích. Rozpor a protiklady začaly šířit svůj vliv. Člověk, zmaten vyvstalou situací, ztratil orientaci. Poddal se klamné představě o své roli. Neporozuměl záměru Pána, zlehčil jej a tak se vyřadil z místa, které mu On chtěl dát. Nastoupil cestu snížení své důstojnosti, ztráty schopnosti žít láskou. A ti, kdo ho svedli k pádu, zůstali vůči němu v odporu i tehdy, kdy už neohrožoval jejich postavení, byl vnitřně slabý a počal si budovat místa, kde by se se svou ochuzenou duší skryl.

Záměr Krista však nebyl tímto oslaben, ani vzat zpět. Trval po všechen čas, kdy člověk ztrácel sebe jako obraz bytosti božské. Moudrost Krista nalezla však i ve zlém dobré. Použila otřesného i tragického případu lidských bytostí, aby na něm promítala, co lze konat i za všech nepříznivostí a s plným zdarem.

Předlouhé věky se ušly všemi směry, od činných až po ty, které jsou jen věčným tichým bytím, vědomím: Jsem!

Všichni živí a činní protiskli v prostoru své putování nesnadnostmi i lehkými vlnami blaženosti. Člověk zvlášť vepsal silnými a význačnými tahy své osudy do kosmického jsoucna. Jeho cesta se začala vinout krajinami žáru i největšího chladu, pouští i poli, na nichž bylo třeba tvrdé práce pro vydobytí chleba duši i tělu. To, co by jiné bytosti neunesly na ramenou jako těžkou zátěž, on nesl pevně a přes největší hory a skály, jimiž bylo jeho zapomnění na vše, čím žil, co byl a proč to opustil. Jen jediné mu bylo ponecháno ze všech vzácností, které kdysi měl: vědomí Boha. Víra v Boha v něm nepohasla, měl ji za všech časů, za všech okolností a kdekoli. S ní doputoval až k hraniční čáře, která protíná jeho cestu navršením míry utrpení, námahy a oběti pro ono posvátné, věky střežené tajemství úmyslů Krista s jeho životem.

Současnost zastihuje člověka v největší tísni, jakou dosud nepoznal, ač jeho osudy byly velmi bouřlivé po dlouhý věk. Stál mezi dvěma do protikladu vyhraněnými silami protínající mu cesty na každém místě pohybu. Žil‑li na Zemi, stával se ohniskem střetávání sil kladu i záporu, rozložených na všech jejích místech. Ony působí zvláště tam, kde je třeba vývoje, aby on pohybem svého vzestupného vývoje uskutečněného v tlaku odporu, ukázal ničím nepřemoženou a nepřekonatelnou Sílu Božského Logos, nesoucí všude a vždy vítězství lásky a dobra.

Člověk, veden Kristem, měl v sobě neustálé skryté hnutí lásky – inspirace a impulzy k její činnosti. Ony však narážely na velkou překážku jako mohutné vlny moře na pevné, vysoké břehy. Jimi se stalo hmotné lidské tělo, složené záměrně tak, aby tvořilo ve vědomí silný útlum duchovních principů a tím neschopnost postihovat jemný božský život. Bylo vytvořeno složitě vázanou souhrou mnoha okolností, sahajících až ke kořenům zvratu ve vesmírném postavení člověka. Jeho vysunutím se z jemných sfér bytí nastalo silné narušení jeho myslivých i citových složek, jimiž chápal a vnímal život. Z narušení vzešly další velké výkyvy, přecházející v přímé kazy. Postupně se zatemňoval obraz života, až dospěl k nezřetelnosti jeho původních krás.

Tento postup nebyl jen jeho záležitostí. Zasahovaly do něj velmi silné vlivy těch bytostí, které nepřijaly činnost lásky a zůstaly v tvrdé, neústupné pozici vůči ní. Jejich vývoj byl tím zastaven a činnost vyhraněna do nepřímého i přímého zla. Z tvrdé vůle nezušlechťované láskou a moudrostí vzešla tvorba věcí a forem života, které se staly překážkou uplatnění řádů míru a pokoje; byly zdrojem tragédií a utrpení. Jejich činnost nebyla zastavena přísnou Vůlí Boha. Kristus nikdy a nikam nevkládá mocný tlak Vůle k proměnám věcí i situací, nepoužívá metod ovládání Mocí či právem silnějšího. Jeho tvůrčí i záchranné akty jsou jemnou, tichou, ale nikdy nevyčerpatelnou a neumdlévající činností Lásky, pohybem v rytmu a plynulostí pokojných, lehce hravých vln. Božský Logos vytyčuje Své přímé cesty se vznešeným klidem. Dopustil, aby byly ohrožovány nepříznivostí podmínek a útočnou silou nepřítele. Ví, že tato síla není bezedná, neboť opustila lásku, základ obrody, sebeposvěcení a celé věčnosti.

Kdo chce být živ a šťastný, nemá mnoho na vybranou. Jen jediná možnost se před ním týčí, ať jde kamkoli, ať poznává a činí cokoli. Život jde nekonečnou cestou Lásky. Ostatní cesty v jedné chvíli skončí – nikam již nevedou. A ti, kteří na nich jsou, poznávají v bolesti a úzkosti, že přišli na břeh oceánu, jímž je chaos a zmar.

Ke konečnému bodu docházejí v tomto čase všechny směry vytýčené inteligencí nešlechtěnou láskou. Mohou být oslnivé na pohled, uvádět v úžas rozum, vynášet sebevědomí lidské dovednosti k nejsmělejšímu vrcholu. Zvládnout zákony hmoty, zpracovat půdu do vysoké úrodnosti, rozšířit počet věcí pro hmotné potřeby lidí – je velký čin lidstva na Zemi. Méně velký je však v očích Krista, Jemuž nejvyšší velikostí je pokorná, trpělivá, skromná a vysoce obětavá láska. I v úkonu nejprostším je rovnocenná činům, které tvoří velikost a složitost sluncí.

Na slepých cestách končí snažení těch, kteří jimi šli činíce zlé, protože nebrali v úvahu láskou řešit všechny spory osobní, rodinné, národní a světové. Jsou‑li v tomto čase na Zemi, tím hůře pro ně, protože nedokáží‑li do konce svých kroků po ní obrátit se a změnit směry, smrt těla jim přinese překvapivý zvrat a nemilé poznání, že zvolili chybný směr, který je dovede před bránu nebeského světa, pro ně však uzavřenou.

Do této chvíle však ještě lze se dovolat vstupu. Jestliže byla prokázána dobrá snaha ke konání skutků dobra, Kristus neodmítne žadatele, tím méně prosebníka, projeví‑li pokání. Avšak věci nápravy vyžadují již vše, co je jim určeno v záměru Božím. Proto bude již vcházet jedna duše za druhou do síní Soudce, aby slyšely, že jim řekne:

Zůstaň a buď živa dál.

Anebo také:

Odejdi a vezmi s sebou ty, kdo pracovali jen pro slávu člověka
a nikoli pro lásku a z lásky. 

(60. léta, text B. C. upravila v roce 1972.)


Logos

Nechvěj se a neboj se ty, člověče, který mě slyšíš.
Já jsem to, Kristus, Bůh tvůj.

Do ucha duše tvé budu mluvit, do tvého srdce vpisovat písmo. Povedu tě na horu, na níž je můj stan. Postavím tě na vrchol této hory, abys obhlédl její výšku, šířku, velikost. Když pak sestoupíš po jejím úbočí do údolí pod horou, povíš shromážděným okolo této hory; řekneš silným slovem, že já jsem Člověk, a člověk, syn můj, hora přebývání mého.

Nuže, obuj své nohy do pevných střevíců. Cesta povede devaterou řekou, sedmerým ohněm a dvanácterým královstvím slunce. Není smr­telníka, který by tuto cestu konal živ ve hmotném těle. Ty však, na­slouchaje mně v hlubině, jíž jsem vkročil do tebe osloviv tě – tvé du­chovní já sídlící v tobě – ty dokážeš toto nemožné. Vstoupíš do tajemství člověka.

Jsi sám sobě neznámý, synu můj, člověče. Pokud se neznáš, jsi slabý a bezmocný, neklidný a život tvůj je pouhý stín. Já jsem však do tebe vložil slunce, a protože se blíží hodina probuzení a otevření mnohých očí, ještě uzavřených pohledu na život ve volnosti, ve mně, chci, aby slunce v tobě těmto očím zasvítilo. Cesty probuzených mají mnohá ne­bezpečná místa, a proto chci, aby byly dobře viděny, co na nich spočívá jako dobro i jako úklady dobru, jako láska i její opaky a všechno nepřátelství položené kolem ní. Chci osvítit tyto cesty, ať není na nich utrpení proto, že tvorové nevědí, co mají pod nohou, když jdou vstříc vědomému životu.

Ty, člověče, který máš nést světlo malým tvorům – kdo zdržoval tvé kroky, že stále nevidím vycházet z tebe záři, jas a teplo? Líto je mi těch, jimž jsi dávno měl být přítelem a rádcem, že pro tvé velké zdržování na lidských cestách, opomíjením příhodných časů a zaměstnáváním se malostmi a všednostmi, jsou oni bez opory, útěchy i vyučení, které jim ty máš dát. Jak by tobě bylo bez otce, matky, učitele? Věděl bys, co si máš v dětském věku obléknout, co máš jíst a jak v dospělosti pracovat? Já jsem tobě vším – Otcem, Matkou, Učitelem. Proto také mluvíš, myslíš, jednáš, pracuješ, vyvíjíš lásku ke mně, osvědčuješ se jako moudrý. To všechno proto, že já tebe v hlubinách duše učím myslet, mluvit, jednat, žít, i mne znát.

Řekl jsem sobě na počátku: Až syna vyučíš, on bude tvýma rukama, nohama, ústy. Bude tvýma očima, ušima i celým tvým projeveným Tělem, a pak i Duchem, jenž v Těle přebývá, je řídí a oživuje. On tebe zastane, zastoupí, a ty, Bůh jeho, vstoupíš do pokojného dlouhého odpočinku v blahé jistotě, že dílo je v dobrých rukou.

Rozvažoval jsem, zda je možné splnit plán tak smělý a obtížný: svěřit vládu nad životem synu, který tehdy ještě nebyl ani nemluvňátkem. Byl teprve zrozenou myš­lenkou tiše spočívající ve mně a dosud nevyslanou do života jako jeden jeho vyhraněný tvar. Čas letěl a mé silné slovo chci jím roznášel jak silný vítr semena stromů a květin. Ukládal je do živých půd tvůrčích mocí, které samy umí přijaté do sebe formovat a vypouštět pak ze sebe jako něžné holubice z dlaně i jako silné vznosné ptáky, aby věci vzlétly do šíře neko­nečných prostorů a tam rozkládaly bohaté palety projevenosti.

To jsi ty, myšlenko má smělá, slovo mé z mnohých, dříve již pro­nesených tvůrčích slov, avšak to nejsilnější! Sílo z mé Síly, daná životu, aby měl opět nová neznámá tajemství – synu, jemuž je dáno jméno člověk, synu, který tímto jménem ke mně voláš, přede mnou tak i sebe nazýváš. Tys vyšel z dílny Tvůrce jako ze Slunce malé slunéčko, z vel­ké hvězdy hvězdička. Pro tebe, synu, a tebou jsem rozvířil hladinu jsoucna do velkých vln činnosti, protože jsem si přál zasvětit tě do ta­jemství tvoření věcí živých a krásných, do těch nesmírných možností Božské tvůrčí myšlenky, jež vychází z dílny Všemohoucího.

Velké i malé kruhy mé tvůrčí činnosti jsou však obemknuty pevným břehem Vůle, takže mají vždy přesně vyměřené dráhy i účelnost každého pohybu. Neklid životní hladiny je proto klamným dojmem. Je iluzí, jakou kreslí úzký pohled na věci. Hluboké vody života jsou vždy v klidu, i tehdy, seskupí-li se do podivuhodných, bohatě tvárněných obrazů směle tvořených přesnými i přísnými liniemi osudových motivů, jejich složitou a tajemnou zákonitostí života člověka. Klid a rovnováha hladiny dění je i ve vysoce vzedmutých vlnách, kdy ony od sebe odstupují, tvoří vysoké, ostře vyhrocené hřebeny nebo hlubiny a pro­pasti mezi sebou a pod sebou.

Pojď se mnou do míst, kde je vyznačená cesta tvého bytí ve složité pouti krajinami kosmu, kde ses, člověče, ode mne oddělil a stal samo­statným životem. Je již nutno nahlédnout ke kořenům tvých věcí. Ne tak, jak já sám stále nahlížím do tvých věcí pohledem Vševědoucího a Vše­vidoucího, ale nahlédnout do všeho tvého s tebou, aby ses naučil hledět mýma očima na sebe a svou bohatou činnost, na úkoly vykonané i na ty, které jsou ještě před tebou. Přišel čas, v němž máš nastoupit úřad chystaný ti mnou od chvíle, kdy vyvstávala potřeba dát vůdce zro­zeným v jiných podmínkách bytí, kdy ještě nebyl život proje­vený hmotou. Když jsem myslel na ně, aby oni povstali k životu a byli, nepoužil jsem tak silné tvůrčí myšlenky, tak pevného slova naplněného všemohoucí Vůlí. Proto oni, ač jsou také moji synové, nemají v sobě plnost moudrosti, dokonalost lásky a skvělost moci pevné vůle. Nemají proto schopnost dát životu vysoké, stálé hodnoty. Nedovedou tvořit krásné, nové, živé.

Ty však, synu, jsi jiný. Ty jsi zářivým odleskem mne. Jsi vydáním se mým životu v plnosti a mnohosti nesmírné, o níž dosud nemáš tušení. Proto k tobě obracím svou zvláštní, velkou pozornost. Sleduji tě na kaž­dém kroku. Střežím tě jako vzácnost. Obklopuji tě ze všech stran. Sám sebou na tebe působím Silou, Mocí, Moudrostí. Je čas, abys mé půso­bení v tobě a na tobě již projevil. Avšak nejen skladbou svých duchov­ních podstat jako dosud, schopnostmi myšlení, projevem citu – ale také silným, tvůrčím slovem, kterému tě naučím i poučím, jak jím působit na sebe i vše kolem.

Země však má tvrdé, nepoddajné síly. Těžko se tvární a zjemňuje. Potřebuje silné ohně k přetavení do poddajnosti, z níž může vzejít krása i blaho míru. Proto Země byla zkouškou tvých sil, jak obstojíš v nesnad­né práci, prokážeš schopnost měnit její tvrdost, nízkost a všednost v dů­stojné dílo mé v tobě – člověku. To, co jsi osvědčil svými zkouškami na Zemi, stačí k tomu, abych ti mohl říci velké slovo:

Jsi hotov s prací v dílnách hmot.
Nyní si jen dobře umyj ruce od této práce. Umyj se celý.
Ponoř do očistné koupele svou mysl, rozum i cit, abys mohl obléknout
Božskou jemnost, již potřebuješ pro nové dílo, které je ti přisouzeno konat.
Čas již otvírá dveře krásné nové skuteč­nosti tvého života.

Jak bylo dosud, přestává být. Ty odstoupíš z míst obtíží a zmatků.
Vstoupíš na uklidněné hladiny života a před tebou budou již urovnanější cesty.
Avšak i tyto budeš ještě upravovat, zpevňovat a pokládat výš,
aby se již dotýkaly mých vlastních a do nich se zcela vsunuly
tak, aby byly tvé i mé bez bolestného rozlišení.

Tvé místo ve hmotě zaujme jiný, který se v tvé blízkosti dlouhý věk učil žít.
Je to tvůj slabší bratr, duše připoutaná k tělu němých zvířat.
Z ruky do ruky se předává žezlo vlády nad okrsky vesmíru!
Ty jdeš tam, odkud jiný právě odchází, a na tvé místo jde následovník tvé cesty,
tvého příkladu, celého složitého lidského poslání.

Dnes poprvé tě nazývám tak, jak sis dosud ani nepomyslel,
že bys mohl být nazván.

Říkám ti:

Jsi nejen má myšlenka, jsi mé slovo.
Jsi – logos.
Jak veliký a mocný, zvíš později.

Volám tě:

Pojď, malý logosi, pojď blíže ke mně.
Nový prostor na tebe čeká.
Musíš jej rozeznít zněním svých tajemných zvuků,
jež mají moc tvořit život tam, kde jeho živné půdy dosud spí.

Pojď budovat novou zemi
a také již svá nádherná místa nebeská,
kde mír, láska a blaho poklidné se něžně srdce dotýká,
abys mohl pokojně a lépe v míru pracovat,
vymýšlet nová díla ve jménu mém,
a pocítíš-li touhu, i odpočinout.
Počneš již tvořit pro sebe nový, krásný domov.
Čekám na to, čekám.

Bolest odvolávám.
Nebude na tobě místa, které by mohla zranit.
Chci postavit radost jako družku na cestu,
po níž půjde můj syn-člověk znovuzrozený
Láskou – Matkou, Moudrostí – svým Otcem.

Sedm hor, z nichž život na Zemi počal pramenit a rozlévat se
jako řeky tiché, prudce tekoucí i velmi bouřlivé –
sedm zahrad zbudovaných pro stromy myšlení –
sedm nádob, do nichž srdce vylévalo svou radost i žal –
sedm hradů vědění, kde královnou je vůle –
sedm křídel, jež jsou Božským tělem mně podobných já –
sedm stupňů zbudovaných pod lidské nohy pro klesání a stoupání,
aby bylo obtížné všechno putování jimi –
sedm dnů, do nichž byl vložen průběh cesty
onoho světla ze Světla, ducha z Ducha, duše z Duše,
člověka z Člověka –

všechno, do čeho jsem vložil sedm pečetí,
aby život měl svá tajemství,
všechno předurčené, přísně stanovené, naplňuje své poslání,
dochází cíle, jenž byl vytýčeným mezníkem kroků vpřed i vzad,
nahoru i dolů po cestách toho, jenž je můj.

Dříve, než vstoupíš, člověče, do nových polí svého života, v nichž bude již více duchovních sil a mocí v činnosti – dříve, než se změní tvářnost Zemi blízkých hvězd – než zcela opustíš Zemi jako dospělé dítě matku, kdy jde jinam samostatně žít – než počneš ještě větším důvtipem a novou činností upravovat nehostinné kraje Měsíce, dosud neúrodné půdy planet, aby se změnily na obydlí pro ty, jimž Země bude malou pro rozmach křídel moudrosti a činu – než dám svolení, abys měl život světlý, jasný, sluncem zářivý a bez mraků – ještě tě provodím malým kruhem lidské cesty po Zemi, aby její poslední kroky učinily z tebe dospělého, tvou duši zjasnily v jemnou, ctnostmi krásnou pannu.

V těch dnech, kdy ještě půjdu Zemí tobě po boku jako Působitel změn v tobě i kolem tebe, jako tvůj Učitel, u Něhož nikdy není nouze o slovo či radu, budou velké změny všude, kde žije živý na Zemi. Vidou­cí uvidí můj silný pohyb, slyšící uslyší můj hlas ve vlastním srdci, je-li tiché a naplněné láskou k Bohu. Zatrnou vidoucí i slyšící a řeknou: Bůh tak blízko je!

Jen ti, kteří do tohoto času neotevřeli oči víry ani nevztyčili bílý prapor smíru se všemi životy na Zemi, kteří zůstali hluší ke slovům duchovních učitelů i kazatelů volajících k pokání, tvrdé skály, velké kameny, plané stromy a keře hlohů, zvířata nosící hlavu příliš u země, ptáci mající silný spár a příliš smělá křídla, ryby v temných hlubinách moří, květy, které nevoní, neplodné rákosí, živí v bažinách tůní, rostliny velmi jedovaté, oblaka, z nichž padá jen krupobití, moci ničícího větru, vzpurní a neodbytní hubitelé lidských těl a jiní nejmenovaní – nezú­častní se proměn, neobléknou jiný šat, ale budou žít dále jako hmotní – hluboce padlí.

Ten však, kdo se projeví jako pravý člověk, bude mluvit jeho jasným moudrým slovem, obětavou službou, pilnou prací, silnou vírou, nadějí a láskou – ten se promění do jiné podoby. Vyletí jako krásný motýl z ne­vzhledné kukly do volnosti a krásy života. Nebude již sevřen zákonem smrti. Zanechá hmotu za sebou jako obnošený malý šat či tlačící střevíce, v nichž nelze jít dál. Pevný stisk mé ruky jej povede na nové cesty, výše, aby nezabloudil ve vesmíru, ale zapadl jako seménko do předem vyhloubené jamky, kterou dobrý hospodář připravil.

Půda pro toto seménko, jamka pro tebe, člověče, připravuje se k tvému přijetí. Jsi vzácné zrno, z něhož má vzejít veliký zlatý klas mých slov i Božského vědění, z něhož bude dáno i bytostem na jiných sídlištích a pracovištích života. Položím tě do živných půd Ducha, v nichž rychle zrají všechna semena i zrna, jeho malé jiskry se rozhořívají a pro­­měňují v plameny tvůrčí Moci. Do těchto ohnivých pecí vstoupíš a já tě v nich rozpustím do beztvarých podstat života. Z nich tě vyzvednu a znovuzrodím, znovuvytvořím. Vyjdeš z mé ruky v jiné podobě a s ji­ným jménem. Bude to vznešený anděl.

V době tvého proměňování ukončí hmota Země služby svým tvorům a promění se v pralátky. Vstoupí do beztvarosti, v jaké je všechna vesmírná hmota, jíž se dosud nezmocnil Tvůrce, aby z ní vytvořil pevný tvar a životní formy. Z této beztvarosti ji vyzvedneš a přeneseš do svých nových sfér, aby šla tvou vzestupnou cestou a tak i ona se proměnila v ze­mi andělskou. Tehdy tvé andělství, jež je mým projevením na vyšším stupni života, ti umožní tvůrčí činnost plně inspirovanou Láskou.

Tvé činnosti ve jménu Lásky se zúčastní má Vůle. Rozechvěje prostor, rozezní jej silnými zvuky, až vše bude jediným burácejícím hromem. Z chaotických velemocných zvuků vyjdou akordy čtyř tónů a je­jich dlouhým zněním se vytvoří velebná harmonie. Ta uhladí a urovná chaotické vlnění tvůrčích pohybů, ztiší jejich víření. Jejich působností se položí základ činnosti rozložené opět na čtyři úrovně, jak tomu bylo při tvoření Země. Tím počne působit nově chápaný čas v novém prostoru. Tak počne nový člověk v novém jménu mne projevovat svým životem. Jeho okruh bude nad drahami Slunce, jak prochází dvanácterým souhvězdím.

Jestliže blízkým cílem je ukončení práce s hmotou na Zemi, nemůže chybět pozorné zkoumání výsledků její činnosti. Výsledek žádaný plánem Tvůrce je vysoký vývojový stupeň projevu. V něm dobro je inspirátorem vší činnosti i sám nejbližší a nejvyšší cíl. Je-li naplněn, je člověk pravým člověkem. Hmota je tvrdá životní škola, která nedá žáku úlevu, a proto doufám, že mi vychovala mistry v umění myslet, používat slova, projevovat cit a zacházet se vším jako s Božskými hodnotami. Kdo se dobře učil, je dnes přede mnou jako vyškolený žák, dobře vychovaný syn – v práci po­zorný, ke všem milý a hluboce ponořený do studia tajemství. V něm najde mě a řekne: Bůh můj.

Těmi slovy ukáže přede mnou, že se dobře učil ve škole života, že byl pilným žákem, velmi přemýšlel, bystře chápal a pohotově jednal, protože dobře rozuměl. Takového pozvu k rozhovoru v jeho srdci, aby poznal mou skutečnost, se mnou se sblížil a spojil. Toto spojení, pokud je ještě v těle ponořeném do hmoty, naplní úkol pozemského člověka. Ukončí jeho namáhavou cestu a utrpení. Poslední prací, která jej ještě čeká, je pozorný pohled do sebe, za sebe i před sebe až do prvních kroků budoucnosti. Při tomto vlastním i mém soudu nad sebou dostane se mu přímé odpovědi na otázku, kterou v sobě nosí tisíce let: Kdo jsem já – člověk?

Moje odpověď nebude slovem říkajícím vše. Tajemství mne i tajemství člověka je veliké jako vesmír a hluboké jako bezedné zdroje Lásky. Kdybychom od věčnosti nazírali na své cesty, stále nám budou tajemstvím jejich počátky i vše, co na nich je životem Božským. On sám sebou vzniká a ztrácí se v sobě a opět vychází jako Slunce nad obzory Země dávat znovu světlo.

Nechci proto říkat, co život je. Můžeme jen říci: Život je! Jako je život, jsem i já, jeho nejvyšší vrchol, bod závratně malý i velký a zcela bez představ. Jako jsem já, jsi i ty, člověk, je i květina i pouhý jeden atom hmoty. Všechno je zrcadlením mne v mnohosti i jedinosti, v rozdělení i v jednotě. Jen ve mně je život, prapříčina prvních z projevených příčin. Jsem proto také příčinou tebe, člověka. Ty však nejsi příčinou mne. V tom je rozdíl mezi námi. Ty jsi, člověče, proto, že jsem já.

Ze mne vychází Síla a ta, kamkoli plyne, všude mne nese prostoru, času i bezčasé nekonečnosti. Vydává ze mne, co je ve mně tvůrčí, a je první možností činnosti. Nejprve jen ze mne vylévá samu sebe – Sílu. Tím dává vznik impulsům k dění. Stupňované impulsy vedou k reakcím uvnitř Síly, takže se čím dál více a mohutněji rozpíná – vstupuje do pohybu. A pohyb, to je první jiskra života. On jí započal.

Jak se jiskra rozhořívá, přechází v čirý beztvarý oheň. Stává se zářícími výšlehy plamene. Pak se projeví světlo jako první stupeň života. Je rozlito jak beztvarý oceán, jak čiré proudy bezbřehých vod. Já jsem nad nimi, do nich nazírám. Ony mne počnou zrcadlit, vytvářet obrazy života v úžasné mnohosti, v nekonečných, vždy nových vyjádřeních všeho, co kdykoli a kdekoli může vzniknout jako jsoucno, jeho forma, tvar, myšlenka, představa, dění, osud, cesta i jako čisté tvůrčí ideje, z nichž vše vychází jako dítě z matky. Tak může vyvstat člověk i kdokoli a cokoli jiného jako výsledek určitého hnutí uvnitř tvůrčí Síly a pohybu uvnitř mne.

Proto ty, člověče, jsi odleskem nitra Božství. Nejsi však mnou do plnosti absolutní. Jsi do vnějšího bytí jen položená, jakoby načrtnutá má podoba, její zvláštní, do originality jdoucí reflex v zrcadlových hladinách živých, stále vířivých i neustále klidných vod Božství. Jako nejsi ty plně mnou, nejsem já tebou vyjádřen do krajního rozpětí sebe. Oba však tvoříme jediný život. Ty však v dočasnosti prostoru a času, já v univerzální šíři nejvyššího Já, které nemá hranice. Tak, jak jsi postaven do života, zobrazuješ mne tím, co je v tobě stálé a neproměnné. To, co je u tebe nestálé, co podléhá proměnám a jeví se jako umírající, je zvláštní obrys jsoucna, který neukazuje pravou skutečnost; jen matný obraz, jakýsi tvar, ale ten je pouhým zdáním, nepravou skutečností. Život jej rýsuje na své cesty jako pouhou hru pro zpestření jevů, barvitosti věcí a ukázku projevů tvůrčího Božství.

Z těchto zdánlivých skutečností jsou utkány nitky vztahů mezi vším existujícím ve tvaru a prostoru, co se jeví odděleným, rozděleným nebo i bytostným. Z nich se také tvoří osudy veškerenstva jako jemné tkanivo souvislostí složitě protkaných příčinami, vědomím nepostřehnutelných i zcela nezjevených jevů.

Mnoho forem a mnoho tvarů je dáno jsoucnu, jež se nazývá prostor a čas nebo kosmická existence. Avšak všechny ty formy a tvary jsou obrazem neúplným, jsou-li ony formy a tvary jen sami o sobě a postaveny jako vedle sebe, v jakési zdánlivé samostatnosti. Teprve spojené ve velký obraz života s nesmírně bohatou náplní záměrů a cílů, jež zná jen Nejvyšší, mohou projevit velikost Síly, úžasnost Moci Tvůrce.

Forma života se jménem člověk je obrazem úžasné proměnlivosti. Na ní je nejvíce zřetelná jednota její podstaty a pak také různost a mnohost jejího vyjádření. Jí se také promítá skutečné i neskutečné, totiž věc sama nebo její stínový obraz ve Světle Bytí. Co je to a co je ono, nedá se posoudit z místa, kde je velmi omezená možnost pohledu na věci, úzký výhled, uzavřené obzory. Z hlediska pozemského člověka se vše jeví stejným. Všechno kolem člověka má zdání skutečnosti. Bolest i radost se vědomím silně vnímá, smrt i zrození člověka jsou viditelné všem očím. A přece mnoho z toho, co člověk poznává v životě Země i v životě vlastním, je zvláštní, možno říci stínovou hrou života. Nemají absolutní skutečnosti. Jsou jen nakreslené nedokonalým postřehem, omezeným věděním o složité skladbě života.

Osud a jeho dění, často hluboce pociťované, bolestně prožívané, je jako jevištní hra, zvláštní drama s působivým až otřesným obsahem. V něm každé slovo je autorem předepsané, promyšlené, postavené na určité místo k projevu myšlenkových i citových zápasů uvnitř duševního života. Kdo však z lidí chápe takto svůj osud a celé pozemské dění, každou bolest života? Každý se plně s myšlenkou ztotožní, s každým pocitem se spojí. Všechno má za vlastní, osobní, každý prožitek si přisvojuje. Zdá se mu, že jen jeho vlastní duše si vytváří myšlení, cit i vše­chny představy. Myslívá, že jeho cesta životem Země je trpkou zkušeností i skutečným prožitkem jeho samého a nikoho jiného. Kdo však prožívá, kdo vnímá? Kdo vidí věci Země, hmoty i své vlastní? Kdo v to­bě, člověče, myslí, cítí, je činný?

Tebou jsem, člověče, v životě, v čase i prostoru, v činnosti kosmu, jako jeden malý pramének Života, jedna jiskra nebetyčného plamene. Kolik ona může vydat světla? Jak může zazářit? Jen malé světlo a ohraničená záře Božství jsi ty, člověk, mé duše jediná jiskra. Zná tato jiskra celý plamen, z něhož vychází a jehož je částí? Ví, kudy a kam až pro­niká svými zářemi tento nesmírný, univerzální Plamen? Chápe, co je v něm skryté za hloubku a šíři intenzity vědomí, vnímání, tvoření, poznávání i prožívání? Život ve své plnosti je záležitostí jen mou, Boží. Co však člověk prožívá, zná a dovede, je malým odleskem toho, co Bůh chová ve svých myšlenkových mohutnostech, v neohraničené moci Vůle.

Duše člověka je malé jezírko, ale tak hluboké, že dosahuje hlubin vědomí Boha v Jeho vševědoucnosti a všemohoucnosti. Co proudí lidskou duší jako myšlenky a city, je současně náplní vědomí Boha. Proto její osud není jen její. Zážitky jejího života nekončí tím, že ony po prokonání cesty vědomím lidským zapadnou až někam hluboko na jeho dno, aby je přikryly nebo zcela zasypaly zážitky a prožitky nové vlny vědomí.

Všechno, co z mysli člověka odplyne, vplouvá do oceánu myšlenkových obrazů vyvstávajících tvůrčí schopností Síly, která je také mnou. Jedině u mne a ve mně je největší a nejvyšší dílna tvůrčího myšlení. Jsem také pracovištěm, kde se věci dotvářejí, přetvářejí, mění nebo skládají zcela jinak. Každá lidská myšlenka tam připluje, přiletí, dojde – vrátí se tak vždy domů.

Proto lidský osud nekončí u člověka – končí u mne. Je můj. Lidství je cesta, přes niž běží, jí se promítá, naplňuje a realizuje. Člověk je místo, kde na chvíli zahraje své podivuhodné písně, dá rozeznít tónům teskným i radostným, prostým i složitě melodickým, v harmonii i ve zvuku, který drásá cit i rozum, jimi hluboce a silně otřásá.

Život člověka jen jako člověka je klamnou představou. Lidský osud je určitá forma projevu, do níž se halím jako do šatu ze světla či stínů, barvy hýřivé i jásavé, nebo i zcela šedé. Proto nehleď na sebe, člověče, jako bys nebyl ničím jiným než sám v sobě, jako bys neměl nic jiného než to malé, slabé, omezené lidství, mající všude v patách smrt. Nemysli, že je něco samostatné a zcela tvé. Nic si nelze přivlastnit z toho, co lze nazvat životem.

Život je čirá, čistá, svatá voda, nalitá do mnohých malých i velkých nádob různě tvárněných. Tyto nádoby jsou však vytvořeny ze sil, patřících Síle jediné a právě té, která je na počátku všeho pohybu a z něho vzniklého dění a je prvním impulsem života, prvním zářícím zážehem Světla. Ze Síly se život rozzářil a rozklenul do mohutnosti. Jí je plamenem nekonečně se zvedajícím a šířícím. Proto – co je vaše, moji stvoření a neustále tvoření?  Nic a vše!

Záleží na pohledu, postoji, na poznání a pochopení složitostí života, jeho řádů, zákonů, pohybů, záměrů, důvodů, příčin i cílů. Pohled z hledisek lidství, pokud je nízce postavené, neobjasní věci a jevy života v jejich složité ani jednoduché velikosti a obsažnosti. Může ukázat člověka jako život od jiného života oddělený, s vlastní cestou, odlišnou osobní činností i jedinečným osobitým osudem. Proto také je možné se rmoutit, je-li v něm prožitek bolesti. Je možné jej tak či onak hodnotit, nazývat i posoudit.

Ten, kdo svůj život vnímá jen jako život svůj, má právo na nesprávné a často i zcela mylné představy a postoje. Plynou z domněnky, že život člověka je jeho osobní, vlastní prožitek i veškerá záležitost. On však není jen jeho, je také prožitkem všech a záležitostí celého nesmírného života. Především však Toho, kdo tento život nosí jako Své vlastní Srdce, Svou velkou, nekonečnou Mysl, Svou nesmírnou Moudrost a nekonečnou Lásku. Je to věčný Tvůrce, Síla Boha, Moc Boha.

Osud tvůj, člověče, není jen tvým. Jen se v něm a skrze něj účastníš cesty, kterou nastoupil život, jednou v život proměněný a jako takový nazván a dán do náruče nekonečnosti. Životem svým se dotýkáš mne a já, Bůh tvůj, tebe. Na jeho cestách jsme jen jedním poutníkem. Co je v tvé mysli a citu, je současně v mysli všeho stvořeného. Co tvůj cit nese jako radost či žal, je právě vyvstalým novým projevem nejvyšší Duše Božství, která se také může nazvat nejvyšší Láskou. Naše spojení do tak zvláštní jednoty i rozdílnosti v projevu lidství a Božství je hlubokým, věčným tajemstvím života.

Dám-li do něj nahlédnout, pak jen proto, že je nutno, aby si člověk uvědomoval svou sounáležitost nejen se životem všech, kdo jsou na Zemi lidmi, ale aby se přenesl již i dál, za hranice lidství, a chápal se jako projev Inteligence nejvyšší, život Života. Pokud se člověk vidí zcela odděleným od Boha a zdá se mu, že kráčí cestou vlastní vůle a chtě­ní, je slabý a omezen ve svém projevu na malé okruhy jsoucnosti, které dokáže oblétnout pták s malými, slabými křídly. Vědomím Síly a Moci Boží, které jsou v něm jako nositelé všeho nejvyššího, umožní člověku vstup do říší bez hranic, do možností nesmírných, nemajících omezení. Do nich se však vstupuje tehdy, když je již prokonána má cesta v člověku omezeným prostorem malého vědění, slabé vůle, v působnostech hmoty, jíž vládne zákon smrti a neustálých proměn. Pokud není plně skončen proces zmenšení se všeho Božského do malé formy lidství, pokud není člověkem prožito jeho člověčenství se vším, co přináší jako strastiplné cesty prostorem a časem a tím nevědomostí a omezeností, nemůže vstoupit do dokonalosti a tvůrčí moci.

Mysterijní děj, v němž se z velkého stává malé, z malého velké, je položen do tvého života, člověče. V postavení, kdy jsi projevem mého sestupu do hmotného bytí, do člověčenství slabých možností, jsi jako jedna jiskra živoucích ohňů Božství. Jsi dítě, které rodiče od sebe oddělí a pošlou poznávat cesty života vlastním krokem, aby dítě vědělo, jak je těžké chodit v samostatnosti bez opory, vedení i moudrých rad a stálého dozoru.

První kroky po neznámé cestě jsou vždy váhavé, slabé a pomalé. S tím řád života počítá. Proto nechává nezkušenému chodci životem čas, aby se mohl porozhlédnout, zkoumat věci, poznávat cesty dlouhé i krátké, přímé i oklikové, budovat si je lidstvím všemi možnostmi mu danými. Když je s nimi seznámen a ví, co ony lidství nesou, jaké dávají zkušenosti i prožitky, a když toto plně pozná, uvědomí si je a ony mu přinesou následky dobrého i zlého, teprve začne působit skrytá vnitřní síla. Začne se ozývat Bůh v člověku. Tehdy se člověk stává naplněním mysteria života. V něm jsou tajuplné procesy znovuzrození do podoby bytosti, jejímž tělem je Světlo, jejíž duší je Bůh a činem Vůle Nejvyššího.

Nežli se však toto stane, je přemnoho prožívání podivuhodných dlouhých vývojů, které jsou jako schodiště do vysokých věží. Každý jejich stupeň je naplněním času i zákonitostí jemu daných. Čas je vývoj, dění a pohyb. Pokud je pohyb, trvá čas. S jeho ukončením se vstoupí do klidného míru věčnosti.

Tam, kde je vývoj, je i zákon. Zákony jsou míry sil, jichž se používá pro pohyb věcí života, jejich přesuny ze stupně na stupeň. Zákony jsou nejtěžším závažím tomu, kdo chce létat vlastní silou, řídit se touhou po výsluní života, kde je blažené jsoucno. Přesně určené cesty se vinou vývojem a nelze z nich vybočovat, je prodlužovat nebo zkracovat. Jako každý strom má čas květu i plodů, jako voda má své složení prvků, tak je vše dáno do hranic a rámců přesně odměřených rozměrů.

Všechny živé bytosti kráčejí svým krátkým či dlouhým krokem po končinách, kde je dáno žít, zářit, svítit malým světlům, jednotlivým jiskrám univerzálního Plamene. Až se jejich poslání naplní, až se ony dostatečně projeví jako omezená, malá já, pak teprve se hranice otevřou, zákony zmizí a život bude jako jeden širý oceán sil a mocí nerozdělených, neoddělených, zcela splynulých.

Dosud bylo toto velké pole života rozděleno jako zahrada na záhony. Na každém rostl a kvetl jiný květ, jiný strom života. Život byl takto rozložen do nesmírné rozmanitosti. Rozrůstal se a šířil dál a dál. Rozpínal náruč až do krajních hranic možností. Tisíce, bezpočtu věcí zobrazoval, dával jim závratné velikosti i nepředstavitelné nepatrnosti. Pro každou však byla přesná míra postavená do životního prostoru představou nejvyšší Moudrosti. Nikdo z živých nemohl si proto měnit podobu ani místo přebývání ve hvězdném světě, ani svůj osud, své poslání či životní úkoly. Jak vyšel z dílny Tvůrce, tak byl jako věc krásná a všestranně užitečná, zrcadlící, zobrazující Božskou tvůrčí genialitu, nejvyšší umění Božské Inteligence myslet a tvořit. Žil jako sám sebou, ale nebyl tak zcela oddělen ode mne, jak se zdálo na první pohled.

Za vším jsem, za vším jsem stál a stojím jako neviditelný, první, skutečný kořen všeho bytí. Co jsem chtěl projevit zde i tam, stalo se.

Byli lidé, stromy i hvězdy, světlo i tma, byla krása i jevy hrůzné a dě­sivé. Byla noc i den, radost, bolest, bázeň a také to, co pozemšťanu není ještě vůbec známo, co je životními formami jiných zemí i sluncí vesmíru. Používám-li slova, že bylo, znamená to, že veškeré věci postavené v ži­votním jsoucnu projeveného vesmíru nejsou učiněny na věky. Jejich jsoucnost není stálá, ale trvá mou představou o životě toho či onoho obrazu, projevu, účelu, poslání, jak je rozvíjí tvořivá mysl a Láska. Až se celá představa protiskne Moudrostí do hmotných sil, až jí hmota dá přesný tvar a realizaci ideje, pro niž život na Zemi vznikl a byl učiněn – pak se začne obraz, představa o životě vymazávat, její silné kontury blednout, až zmizí docela.

Jako historie Země měla své velké kultury, po nichž zůstaly jen slabé, mizivé památky, tak vše se jednou vytratí z vesmírných světů, vstoupí do jemné mlhoviny bez tvarů, do základní říše života. V ní na počátku všeho bylo vše Světlem, a proto všechno ze Světla vzniklé promění se zase jen ve Světlo. Ze Světla se vynoří Síla – Matka života – a to bude již návrat můj ve mne, návrat Boha rozloženého do mnohostí v Jedno jediné, jednu jedinou Existenci, v Bytí mlčenlivé, tiché, věčné…

Uprostřed živých ve vesmíru žiješ ty, člověk. K tobě se obracím se svým Slovem Učitele, neboť je tak určeno, že budeš první, kdo se počne navracet ze svých cest a sídlišť do domova Světla. Máš-li započít návratnou pouť ve mně, musíš mít za sebou hotové dílo. Nemůže přijít zima, pokud je úroda ještě na polích. Všechno má svůj den příchodu i odchodu, protože ve hmotě nechci trvat na věky, hmotou projevovat své ideje, představy. Hmota je příliš tísnivý obal, příliš tvrdá skořápka na křehké jádro Božské Duše. Ona je od ní celá jakoby rozbolená. Ze všech stran krvácí.

Dost dlouho se navíjela nitka složitě těžkých a tísnivých osudů. Chci již věci jinak uspořádat. Chci dát ptákům, jimž narostla silná křídla i za mřížemi klecí pozemského světa, prvé ochutnání svobody, volnosti, vzletu do vesmírných dálav, po drahách, kterými se vznášejí v okruhu tvarového bytí myšlenky Lásky a Moudrosti. Proto začínám volat zvláštním vábivým hlasem na různé strany jako pastýř na své ovce, když se blíží večer a on je chce odvést pod střechu k odpočinku a do bezpečí. Uvnitř každé duše živé počínám silné hnutí, jímž obracím její pohled od všech nízkých úrovní do výšin k prahům onoho posvátného žití v kráse Lásky, v blaženém pokoji a míru života, jenž není ničí zvlášť a je všech.

Započínám-li mohutné hnutí, musím tak činit cestou zákonitostí, protože ti, k nimž volám, jsou v prostoru a času. Proto já, chci-li s nimi jednat, musím také jednat s prostorem a časem, s nimi počítat jako s platnými, rozhodujícími činiteli. Proto přihlížím ke všemu, co je kde vykonáno a hotovo, nebo je dosud ještě v plném proudu úsilí o naplnění stanoveného díla. Nenásilně, ale pevně tlačím na místa, kde je třeba tlaku, aby vývojové kolo se rychleji otáčelo, a tak bylo včas na místě, kde má zapadnout do nově určených drah. A tam, kde ještě úroda není zralá ke žni, posílám slunce Lásky, aby naplnilo klasy bohatstvím zrn. Nelze se již zpožďovat v tom, co započalo: obracení věcí v pravou jejich skutečnost, dát všemu životu jméno život Boha na Zemi, v člověku i všude jinde, kde je kdo myslící, cítící, kde co roste, kvete, voní, dává lahodný plod, je velké, krásné a silné.

Zobrazit Boha životem znamená znát mne. Poznat mne však může jen ten, kdo se vysvobodí z nízkých pohledů na věci. Vidí-li věci života jako lidské, pak jen lidskými pro něho jsou. Říká-li člověk, že věci života jsou Boží, je na počátku proměny svého života v život Boha v člověku. Věří-li člověk ve mne, je svou vírou moudrým. Psáno je v Písmech a mnohokrát tlumočeno proroky, že jsem na počátku všech věcí. Stojím v nich i uprostřed všeho jako Sjednotitel i Rozdělovatel, plná Jednota i plná Mnohost.

Své úlohy v lidském osudu a dění začínám více než kdy jindy projevovat. Mým zásahem a silným pohybem se vše začne jemnit, krásnit i nesmírně mohutnět. Vše bude nabývat vznešenosti a důstojnosti, aby byl všude na všech místech a vším projeven nejvyšší Tvůrce. Na konci tohoto úsilí nebude nikde nic než Bůh. Tak bude naplněno mysterium, v němž jméno člověk se rozplyne.

Byl nejdříve Adam, pak Ježíš a na konci cesty vstoupí zcela ve jméno Kristus, Logos, tvůrčí Moc, Síla sil. Všichni, kdo člověka obklopují jako živý obraz Země a přírody, vstoupí do jeho šlépějí zvláštní namáhavou poutí z nevědomí do vědomí života a budou poslední, za nimiž se zavře brána smrti. Pak již nebude tento hrozný anděl smutku lekat nikoho. Sejme masku smrti ze své tváře a bude opět jen a jen tím, kdo doprovází narozené v Bohu do života lásky a pokoje ve věčnosti.

Ve všech přebývám v duchovním jsoucnu jejich bytí, v základně jejich života. Proto všichni, kde kdo jsou, mohou mne projevit. Avšak jako vlna za vlnou jde oceánem ke břehům, od nich se odrazí a jde zpět, tak výdechy života ze mne plynuly do prázdnoty. Ty první, které nesly životní síly, dávno již dorazily k hranicím, které jsem jim dal pro konečné zastavení pohybu dál a vpřed. Setrvaly na tomto určeném místě a po čas, kdy tam byly, vytvořily pevné břehy žití, jimž se říká hmotný svět. Co mělo být zbudováno jako uskutečněná představa Tvůrce, stojí již na svých místech a má dostatečně pevný tvar, širokou i hlubokou naplněnost.

Nyní tento tvar začínám rozvolňovat. Svou Vůlí ruším myšlenky a představy, které tvaru daly pevnost, zdání skutečnosti. Především je to život člověka, který má Vůle držela ve formě malosti a omezenosti inteligence, jejích tvůrčích možností. Pokud mou Vůlí tato malá forma trvala, nemohlo žádné úsilí člověka změnit způsob jeho života tak, aby se on naráz přesunul z úrovně lidské do božsky projeveného života, jehož prvním impulsem k činnosti je láska.

Vytvoření života do obrazu působnosti dobra a zla, světla a tmy, nebylo činem nahodilým. Dělo se tak z tisíce příčin. Co měly přinést cesty zlé, přinesly. Čím mělo dobro oblažovat život, dalo mu v plnosti, jaká byla možná za situací a okolností, daných omezeným projevem pozemského člověka. Dobro i zlo nemohlo dát více, než co bylo projeveno lidským pozemským životem. Ten naplňoval nádoby krví, utrpením, nesnázemi, námahou všestranné činnosti. Tyto nádoby byly postaveny pod kříže lidstvím ukřižovaného Božství, které se dalo spoutat malostí, slabostí a neúprosností smrti.

 


* Dvacáté století. (pozn. vyd.)