Adventní mystické meditace

Předmluva

 Vánoční duchovní práce spočívá především v tom, abychom byli dobře vnitřně připraveni pro přijetí Božích milostí, které plynou z vánočního mysteria Boží lásky, která v tento svatý čas je obzvláště štědrá a nakloněná k lačným duším, žíznivým po jejích darech, po jejím oblažení.

 Je proto dobře věnovat hodně pozornosti první části, předvánoční - adventní. Můžeme s ní začít již 1. prosince. Tato duchovní práce spočívá v každodenním rozjímání, jímž se nitro nalaďuje do stavů vroucího citového vzepětí, aby pak ve dny vánoční bylo přístupné a otevřené pro okamžik sestupu milostiplných proudů, linoucích se ze srdce Kristova.

 Můžeme pracovat ráno nebo večer, podle svých časových možností. Pročítáme a promýšlíme Předvánoční rozjímání lidské duše, Mistrovo poučení rozjímající lidské duši. Máme se snažit co nejdříve proniknout do smyslu meditací, tj. zamýšlet se nad sebou samými i nad lidským životem vůbec. Je to advent, doba přípravy, doba pokání i radostného očekávání lepších časů, kdy se osvobodíme od svých nedostatků a budeme se moci spojovat s Boží láskou a tím se stávat dokonalejšími a šťastnějšími.

 V tomto rozjímání setrváme až do samých Vánoc. V týdnu předvánočním můžeme již uvažovat nad Mistrovým Slovem moudrosti z druhé části, neboť toto nám počíná odhalovat samotná vánoční mysteria.

 O Štědrém večeru před půlnocí si naposled uvědomíme stav lidstva před příchodem Ježíše Krista na Zemi. Tento stav se podobal temné půlnoční době. Nato se hned radostně vnoříme do rozjímání, v nichž už mluví vánoční radost nad Světlem, které se rozzářilo na půlnoční obloze.

 To již můžeme volně a lehce si pročítat všechna rozjímání z Vánoční části, jak jdou po sobě. Přitom rozjímáme nad všemi neobyčejnými věcmi, které nám Boží Láska zjevuje.

 Co nestačíme prokonat o Štědrém večeru, prokonáme postupně v dalších vánočních dnech. Všechny vánoční meditace můžeme propracovávat denně až do Hromnic.

 Kéž se v srdcích všech meditujících zrodí, zazáří a obnoví život v Bohu, život v Ježíši Kristu, kéž se všichni spojí se svatým darem Božím - čistou velikou duchovní láskou.

Vánoční zamyšlení

 Vánoční čas je posvátný. Každý den i hodina jsou pokladem světu i lidstvu. Do nich se soustřeďuje zvláštní výrazná, vlivná i silná působnost Boží lásky. Je zaměřena na zjemnění, zušlechtění a povznesení lidského duševna, na vývin citu, na vnitřní stav a hlubokou čistou mystiku.

 Každý věřící má proto vánočním dnům věnovat velkou a soustředěnou pozornost, vidět v nich setkání s nejvyšším a nejkrásnějším Principem života, jemuž lze říci Boží Láska. Její mysteria lidstvu známá i ještě zcela ukrytá promítají svá hluboká tajemství obrazy nepředstavitelné krásy a zářícího spektra. I když nelze do nich vědomě nahlédnout a v plnosti chápat jejich hloubky a významy, poznávat jejich reflex na život všech i zvlášť na každého jedince, zůstávají ve své bytostné úloze. Dávají nesmírné požehnání a posvěcení, zvedají celou Zemi do náruče nebes a v ní každou živou duši i s nejmenší částí její tělesné existence.

 Proto vítejme vánoční čas jako jedinečnou příležitost pro své povznesení, zušlechtění, posvěcení. Milujme jej a dejme mu vše, co lze dát ze dnů a chvil svátečních i všedních, z mysli, srdce i slova člověka . . .

 Tiché dny plynou za sebou jako korálky na šňůrce navlečené. Jsou stejné v práci i starosti, v radosti i zármutku. Podobají kapičkám vody nebo ovečkám vyvedeným na pastvu. Jejich krok je však přece jenom rychlejší, jak tomu bývá před cílem. Vánoční čas dává všemu rychlejší pohyb, myšlenky naplní vzrušením.

 Přijde pohladit skráně jemným dotekem - přiblížením Boží lásky ke každému srdci. Přijde zjasnit dny a naplnit duši dojetím, něžnou i laskavou pozorností ke každému člověku, ke všemu Božímu stvoření. I do mysli vloží úvahy a přemýšlení o životě.

 Proč je tak podivuhodný a tajemný ve všech věcech Země? Co je existence člověka ve zrození i smrti? Jaký cíl má jeho cesta světem ve stálém hledání radosti, pokoje a štěstí . . . ?

 Přemýšlím, rozjímám a ptám se ve své duši: Odkud přicházíš, vánoční dobo tichá, vážná a zamyšlená nad tajemstvím života, nad skutečností lásky v srdci člověka? Saháš svým dotekem až do hlubiny nitra, kde rozehříváš neznámé struny citů, jež rodí vřelou, silnou touhu po Bohu, radost z Jeho skutečnosti, z blízkosti Jeho věčné lásky. I mým krokům dává zrychlení a srdci roztoužení v očekávání příchodu chvil nezvykle krásných. Na má ústa vnáší úsměvy a do rukou rozpětí k obejmutí všech živých.

 Pověz mi, dobo vánoční - jak jsi přišla do života lidí, a proč jsi tak podivuhodná a zvláštní: pověz mi - proč jsi  . . . ?

 Tiše a pozorně naslouchám zvěsti nesoucí se prostorem ve vánoční čas na neslyšných křídlech andělských. Vánoční doba pokoje a lásky snesla se na Zemi v onen čas, kdy vysoké a daleké nebeské světy, neviditelné lidským očím, otevřely svou bránu a vyslaly k ní do prostoru lidského života nesmírnou lásku z Boha, Tvůrce všehomíra. Láska byla dlouho jako uzavřena v srdci Božím a svět o ní slýchal jen od proroků andělských. Proto její velikost a krásu nebylo možno si plně uvědomit, představit. Protože svět ji málo znal a nerozuměl jí, nepřijal ji za posla smíření Boha s lidmi - vzal jí možnost působení na Zemi. Jejího posla zlem zahubil.

 Poslem Lásky Boží, zvěstovatelem smíření Boha Otce s nehodnými syny, je Kristus. Od času sestoupení Boží Lásky ve jménu Kristus na tento svět, se v každý vánoční čas duchovně obnovuje její příchod do Země. Dotkne se vždy silně lidských srdcí. Přiblíží se a vstoupí až na jejich v nitru skrytý práh. Upozorní na svou blízkost každou duši zvlášť. Neslyšným hlasem ji volá k sobě a tiše jí domlouvá. Zavolá, aby se radovala a přijala lásku do svého domova i do každé části svého já.

 Říká jí:

 Poznej Krista, přijmi Jej do svého života. On tě povznese do prostorů světla, kde je původ života. Zamysli se v tichém rozjímání i v tento vánoční čas, vzpomeň, co bylo přineseno Zemi zjevením Boží Lásky v Dítěti betlémském . . . -

 Vánoční tiché poselství - mluvíš k mé duši a já si přeji a na to myslím, abych ti dobře rozuměl, pochopil tvou svatou řeč. Vkládám si tě do vědomí a do dlaní jak otevřenou knihu pro stálé čtení o zázraku zjevení Boží Lásky, o Jejím tajemném Vtělení. Vkládám tě, vánoční poselství, do své mysli i do své vnitřní duchovní paměti, abych na tebe nikdy nezapomněl, ať mé cesty jdou kamkoli. Nic z tohoto světa mi je nepřekryje, stranou neodvede. Vždy je chci mít v paměti a naplňovat se posvátnostmi jejich zvěsti, působením milosti, kterou nesou každé lidské duši, otevřené a připravené pro vstup lásky v ni.

 Lásko Boží, jsi veliká, nesmírná. Mé představy tě neobsáhnou, mé myšlenky mají k tobě ještě dalekou cestu. Pronikla jsi z vysokých prostorů až do života Země, kde žijí lidé. Mezi nimi jsem i já na cestě, která začíná jako sta jiných - zrozením a mladým věkem života.

 Bože, jak jsi dobrý, dáváš-li i mně poznat svou lásku, přijmout milosti z jejího Vtělení. Jak maličký paprsek vnímá mé nevědomé srdce, které se ponořilo do věcí zemského života pro poznání jeho tíže, pro zápas mé duše se vším zlým . . .

 Stálý pramen lásky, který dovedu postihnout a prožít, mi stačí, abych i já ve vánoční čas žil v rozechvění, v radostném očekávání na projev lásky svých blízkých a drahých. Těším-li se na lásku lidskou, jak nemám toužit po lásce nejvyšší, krásné a věčné? Jen Ty mne můžeš naplnit radostí a tichým klidem srdce - jeho náručí mne můžeš obejmout!

 Odpověz mi, Božská lásko, na toto mé přání poznávat zblízka Tvou krásnou tvář, pocítit Tvou náruč prožitkem přímým a vědomým, zachytit každý paprsek jasu a světla z Tebe vycházející k ozáření mé cesty Zemí. Dej mi pocítit svůj blahý dotek mé duše v tento čas vánoční. Dej mi spočinout ve svých loktech úsměvných, blahých i silných. Jsem duše lidská - dítě nebeské - na věky Tvé . . . !

Předvánoční rozjímání lidské duše

 Ó, Bože, zjevený v Ježíši Kristu, chci rozjímat o Tvém tajemství, naplněném nejvyšším mysteriem Tvé lásky - chci rozjímat v předvánočním čase, jenž přichází tichounce a přináší s sebou předtuchy blažených radostných chvil vánočních.

 K tomuto tajemství přistupuji s utajeným dechem, s duší užaslou a ztichlou, neboť dotek této předtuchy naplňuje mne zvláštní radostí, dojetím a převelikou úctou k Tobě, Bože můj.

 Jako dítě se dává vést rukou rodičů ke zjevnému obrazu Tvého Vtělení, k jesličkám rozzářeným v chrámu, aby si navždy vtisklo do duše obraz čistoty a nevinnosti Děťátka, jež se Božím nazývá - tak i já se nechávám vést Tebou, skrytý Bože. Prosím Tě, přiveď mne nejen před zjevný obraz, před rozzářené jesle, které v půlnočním čase tak beznadějně vrhají své světlo do noční tmy, ale přiveď mne, prosím, ke skutečnému mysteriu Tvé lásky, které se naplnilo ve vánočním čase.

 Tato láska Tvá, lidstvu v Ježíši Kristu zjevená, je pravým zdrojem a příčinou onoho duchovního Božského světla, které rozzářilo temnou noc lidských životů po dlouhém čase nadějného čekání Mesiáše, Vykupitele. Byl to čas velkého adventu, v němž lidstvo úpělo bloudíc v krutých teskných temnotách duchovních.

 Ó, Zdroji lásky té, přijď ke mně blíže a odhal mi clonu tmy, jež i můj zrak obestírá. Přijď i ke mně, ať alespoň v nejtišší chvíli svého ponoření do niterné hlubiny v okamžiku citového láskyplného spojení s Tebou ve vánočním čase uzří a pocítí má duše dotek zářícího paprsku tepla a jasu Tvé lásky, tak tajemné a nesmírné, že se zachvěji jak plamének vánoční svíce, kterou lidská ruka v dojetí rozžehla na vánočním stromku.

 Dotkne-li se mě jasný a teplý vánek Tvé láskyplnosti ve svatovečerní čas, když Tvůj hlas, nejtišší ze všech, mě zavolá jménem, které jsi mi dal na počátku mého stvoření, tu mé štěstí i radost bude veliká.

 Ó, dovol mi tedy dotknout se tajemství Tvého Vtělení, které odhaluješ duším vroucně a cele Tobě oddaným. Upřímně a vroucně toužím přijmout do svého srdce nevýslovné milosti, které s sebou přináší vánoční čas, toužím přijmout je do svého nitra tak, aby mne cele prostoupily a prozářily a rozmnožily lásku v srdci mém.

 A když srdce mé bude naplněno láskou, tu budu moci lásku i jiným dávat, aby ve všech lidských srdcích bylo světélko lásky nejkrásnější, nejčistší a Tobě, Bože, oddané.

 Kéž naplním se láskou Tvou, ó, Bože můj, kéž přijmu ji do srdce navždy, na věky.

 Ó, prosím, dej mi poznání, co láska Tvá skrývá, co chce říci a dát člověku. Chci připravit nitro své k tomuto krásnému poznání. Toužím porozumět všemu, o čem láska Tvá v čas vánoční tak výmluvně mluví. Těším se a doufám, že přítomnost Tvá mezi lidmi v tuto dobu naplní Zemi pokojem a mírem.

 Modlím se k Tobě vroucně, rozjímám a připravuji se v mysli i v citu, abych byl hoden dosáhnout všech darů a milostí, které v čase vánočním rozdáváš všem lidem, ale nejvíce těm, kteří dovedou ocenit Tvůj dar a jím svou duši zdokonalovat.

 Ježíši, Mistře můj, veď mne v mém rozjímání, abych správně a dobře všechno prokonal.

Mistrovo poučení rozjímající lidské duši

 Když ses naplnila, duše lidská, svatým citem touhy po poznání Boží lásky, když jsi upřímně zaprosila o otevření pokladu milostí, jež sestupují do lidských srdcí v době vánočního mysteria - tu rozjímej, duše má:

 Stojím zde na Zemi, kam jsem byla poslána jako člověk, abych vykoupila své provinění a svůj pád. Stojím uprostřed tmy, jež k půlnoci se blíží. Kolem mne je pusto a prázdno. Neznámá úzkost mne skličuje, stesk mne tíží, cítím se opuštěná, osamělá a vydaná na pospas živlům Země i všemi nepřátelství, které je proti mně v neviditelnu.

 Krok můj je váhavý a nejistý, neboť ve mně nevidím před sebe a kolem sebe, nevidím nepřítele, kde na mne číhá, aby mi podtrhl nohy a zlákal mne na cesty bažinaté, kde světélka bludiček vydávají světlo nepravé.

 Jsem člověk vydaný v ruce nepřítele, který zhasl světlo přede mnou, který mě odvádí k propastem, v nichž spočívá zánik a zahynutí.

 Hle, zemský domov můj, hle, život můj na Zemi. Uvědomuji si svou bezmocnost jako člověka na Zemi, uvědomuji si tento obraz svého zemského života. Kdo mě vysvobodí . . . ?

 Lidská duše, setrvej chvíli ve stavu tesknoty a beznaděje. Ponoř se v mlčení. Pokus se mluvit co nejméně po dobu konání této předvánoční meditace. Mluv jen to, co je nutně třeba. Urči si jeden nebo dva dny v týdnu, které věnuješ sama sobě, svému vnitřnímu citovému i myšlenkovému životu. Sestupuj zvolna v myšlenkách, vzpomínkách a úvahách svých až k začátku svého nynějšího života na Zemi a vybavuj si jeho obrazy i všechny dojmy, které jsi prožívala, ať radostné či smutné, ať všední či neobvyklé.

 Bez soucitu k sobě, bez slitování nad svým utrpením, včerejším i dnešním, uvědomuj si své stavy a pozoruj, zda se z velké části nepodobají stavu toho člověka, jehož stav sis uvědomila hořejším rozjímáním.

 Vzpomeň si, kolikrát jsi šla ke světélkům nepravým, když v tobě, duše lidská, bylo temno a pusto, když jsi hledala, jak uniknout z těchto stavů, když jsi toužila vybřednout z nesnází zemského života.

 Uvědomuj si také chvíli, kdy prvně se před tebou rozzářilo vánoční světlo, světlo pravé, světlo vycházející od Boha, světlo lásky Boží, jež vstoupila do nitra tvého jako světlo víry, jímž se tvůj život otočil zcela jiným směrem, směrem od propasti a zahynutí k zeleným lučinám, na nichž se pasou ovce nejvyššího Pastýře, na něž slunce vylévá svou záři, teplo i jas.

 Až si tuto dobu uvědomíš, pak skonči své rozjímání. Pak můžeš hlasitě promluvit a zaradovat se, neboť v tuto chvíli se tě prvně dotkla Boží láska. A kolikrát si uvědomíš toto dotknutí, tolikrát se můžeš radovat.

Hvězda nad Betlémem

 Aj, Děťátko v jeslích položené, plenkami ovinuté, a nad ním svítí hvězda. Nuž pojďme a klaňme se Jemu, neb znamení Jeho to jest . . .

 Pastýři, lidé čistého srdce, uzřeli, poznali, a klaněli se Jemu.

 Ó, pastýři čistí, kteří na pastvách Božích ostříháte stáda zbloudilých ovcí domu Hospodinova, vy jediní bdíte v čase nočním, když v lidských příbytcích zhasnou světla. K vám přichází zvěstování radostné noviny. Otevřete srdce svá a naslouchejte tiše:

 Já, Hospodin i Otec váš, v tento čas zvěstuji vám slovo radostné. Aj, Syn můj, Jejž jsem poslal k vám v den slitování svého, dokončil dílo prvního zrození skrze Marii, jež neposkvrněnou je zvána.

 I vyšel zase z příbytku svého a přinese vám již slib trvalý. Dávám Mu moc a sílu velikou, v níž panovat bude nade vším stvořeným. Nebe i zemi rájem učiní a povýší člověka na služebníka svého. Spěšně jděte a klaňte se Jemu. Naleznete v Něm obraz Boha svého.

 Ó, nový čase vánoční! Světe, zpívej žalmy radosti a plesu!

 A ty, Země maličká, nový Betléme Boží, v tobě jsem nalezl zalíbení a do chudoby tvé vkládám nové Dítě lásky: Ježíše bez kříže, Ježíše Krista, Ježíše slávy a Soudce tvého, Země má.

 Plesej, rode Davidův a pokolení jeho. Hospodin tvůj tě ostříhal . . .

Obraz, v němž se projevil Hlas Lásky Boží

 Když v předvánočním čase jsem rozjímala o svém Bohu a Jeho lásce, tu v krásném vnitřním zření se mi ukázala zvláštní přejemná opona, která jakoby zahalovala tajemství, skryté v nejtišších sférách Božích. Opona se počala zvolna a neslyšně rozhrnovat, až se ve mně zatajil dech a duše zatrnula.

 Uzřela jsem schodiště vedoucí do nekonečné výšky a dálky, až k trůnu Boží Lásky. Po tomto schodišti jsem rozechvěna vystupovala výš a výš, dál a dál, až jsem se ocitla v podivuhodném prostoru, kde nebylo již tvarů, kde se věci jen vnímají a vyjadřují. V tomto tichém nekonečném prostoru jsem po chvíli vnímala malou tichounkou svatyni, v níž Někdo přebývá. Ten Někdo byl neviditelný, byl skrytý a nezjevitelný, tichý, nevýslovně něžný a láskyplný. Ticho, jež kolem vládlo, bylo působivé, že dojímalo až k zalknutí.

 Tu počal Neviditelný mluvit hlasem tak vroucím a něžným, tichounkým a nezvučným, a přece jej duše vnímala a slyšela. Mluvil o veliké neskonalé lásce, mluvil o touze srdce svého. Duší mou prochvívala vlna dojetí tak silná, že mé oči, celá tvář byla zaplavena slzami nevýslovných citů, radosti, štěstí i úžasného ohromení, bázně a ostychu.

 Dojetí a oblažení nad láskyplností, dobrotivostí a něhou Mluvícího bylo nesmírné, slovy nevyjádřitelné. A tichounký hlas mluvil, volal mne a volal všechny své věrné duše. Volal a zval je blíž a blíž k sobě a vyznával jim svůj stesk. Pak zmlkl Hlas . . .

 Nyní jsem uslyšela něco, co mě rozechvělo tak, že se mi zdálo, že nesnesu té krásy a líbeznosti a že ztratím vědomí sama sebe.

 Zazněl překrásný, přečistý, přejemný, ale sytý a zvučný zvuk, jakoby někdo udeřil do stříbrného nebo zlatého zvonku a on vydal tón, jejž ucho lidské neslyšelo a neuslyší. Byla to nevýslovná krása, byla to nadzemská harmonie, byl to prožitek, po němž již duše nechce na Zemi žít.

 Byl to Hlas Beránka našeho, Hlas Lásky Boží.

 Pokud mé slabé síly stačily, zaznamenala jsem jej do lidské mluvy.

 Přijměte jej, duše drahé, jako vzácný vánoční dar Boží. Kéž naplní vás takovou blažeností, takovým něhyplným dotekem Lásky Boží, jako naplnil mne. Kéž rozechvěje nejčistší struny vašeho srdce, aby vydaly tóny, jimiž zazní vánoční píseň lásky k Bohu.

Hlas Lásky Boží

 Ó, pojď a přistup ke mně blíže, duše oděná v šat lidský. Vím, že jsi bojácná a nestatečná a že se lekáš nesmírné dálky cest k duchovnímu bytí. Líbí se mi však tvá bázeň, chápu tvůj stesk. Ty žiješ uprostřed běsů mezi mnohými vlky a já žádám na tobě, abys klidná, tichá a láskyplná byla. Zdá se ti, že nemožné na tobě žádám, že si kladu podmínky nesplnitelné.

 Ó, nedej se zmást, duše má. Toť zkouška tvá, zkouška tvé důvěry ve mne, tvé víry v mé přispění, tvé lásky, kterou mi tak krásně slovy vyjadřuješ.

 Ó, kéž dovedla bys je skutkem nahradit, skutkem jediným, který v očích mých cenu nesmírnou má. Kéž dovedla by ses usmát v pláči, kéž slzu bys změnila v radostný vzdech.

 Ó, tenkrát porozumíš mi nejvíce, tehdy poznám, žes ovečka má nalezená, která uslyšela hlas a volání svého Pastýře, který v skrytu bdí nad ní, neboť věz:

 Můj hlas, mé volání, má starostlivost je naléhavá nejvíce, když trpíš, duše má. A když odložíš plášť lidských myšlenek a volná jdeš mi vstříc na půl cesty - ó, tenkrát zní hlas můj nejsilněji, tenkrát bojuješ, rmoutíš se a zmíráš úzkostmi stokrát a tisíckrát, dokud lásku, víru i touhu po mně nezměníš v radostnou a pevnou naději ve mne.

 Až dočkám se toho u tebe, pak Země pomine a do nebe vkročíš navždy, duše má. Ó, těš se, věř a doufej. Má pomoc čeká na tvé zavolání.

 Až vánoční čas přijde a půlnoční tmou rozlije se záře Světla, které milost Otcovu a lásku mou zvěstuje, tu utichni a naslouchej mi v nitru. Budu v něm v tu chvíli přebývat.

 Kéž by mi tam milo bylo, kéž naleznu je pro sebe připravené tak, abych co nejdéle mohl v něm zůstat, tebe oblažit a posílit tak, aby život tvůj na Zemi byl pro tebe lehčí vědomím, že jsi pro mne přišla, pro mne žiješ a trpíš.

 Těším se již na tebe, na čas tvůj, v němž přiblížím se tichounce a zašeptám: Pojď ke mně blíž, duše má, pojď a viz mou lásku, která září dnes v domech Božích i v srdcích těch, která pokojná a čistá jsou. Je čas tvůj, čas lásky, čas darů a milostí,-

 Ó, nezmeškej, ó, nezmeškej, skloň se k nitru a vítej lásku Boha svého.

Modlitba Gabrielova

 Nejvyšší, k Tvým nohám skládám svou pokoru. Přijmi ji a zvažuj, zda je dost hodna přinášet Boží dary lidským duším, přijaté pro ně z Tvých rukou.

 Vyučil jsi mne pro vysoký úřad a dal potřebné znalosti a chápání jich i sílu k provádění prací, příslušejících nejvyšším služebníkům božím. Odcházím-li za svěřenými úkoly, mám obavy, že jsou příliš krásné, důležité a mne blažící, jsem-li jich hoden.

 Nejvyšší, vím dobře, že kdyby Tvá prozíravost nepropůjčila mi již dávno část své dobrotivosti, lásky, skromnosti i snažení služby, nesvítilo by dnes mé jméno světlem a já bych stál nad propastmi, jak mnozí z mých bratří. Jen Tobě děkuji za to vše, čím jsem a co mám ve svém nitru. Děkuji za to, že mám zalíbení v čistotě a nevinnosti, že jsem ochoten pomáhat rád, že radostně pracuji i na místech, kde se opomíjí dobro a láska.

 I za to dík Ti vzdávám, že jsi naplnil mé srdce soucitem, žes ze svého duchovního bohatství daroval mi část. Září v mém nitru a z něho vychází jako světlo lásky ke všemu žijícímu.

 Avšak nejvyšší mou ctí je má záliba v čistotě a liliové kráse. Skláním se se před ní a nesmírně se raduji, kdykoli ji spatřím. Je to Tvůj dar, jehož si vážím nade vše. Je to z Tvého cítění značný díl. Nejvyšší, Ty jej dáváš a neustále rozmnožuješ, takže se již stávám tlumočníkem radosti Tvé tiché a blažené. Tato radost se rozvíjí, roste, je čím dál větší a silnější, takže já, pokorný, malý pracovník, jsem jí bohat a šťasten, že jsem a prožívám život citem nejčistším a svatým.

 Kdybych žil jen vlastním cítěním a od Tebe již více nepřijímal radostné a blažené myšlení, nevím, zda bych radost znal a druhým ji nesl a předával. Jen Ty ve mně působíš, ve mně žiješ, raduješ se a jsi šťasten. Co jsem já sám? Sídlo Tvé a jméno z přemnoha jmen, které slávu a velikost Tvou zvěstují, ji šíří a rozprostírají nad životem a v něm. Jsem Tebou a Ty mnou. Jsem Tvým radostným citem projeveným do všech stran. Jsem Tvou pokorou, Tvou cestou k těm, které obléváš svou láskou, k nimž se skláníš.

 Když Ty v lásce se skláníš a chceš oblažovat milostí, tu vyvstávají veliké věci. Je to chvíle, v níž spatříš uskutečněný svůj moudrý, v lásce zrozený plán: když rozkvete květ, který sis přál mít krásný a rozvoněný právě v ten či onen čas, když věci životu slouží a dílo má zdar, když lidská duše přejde nebezpečně cestu a dojde k místu, kde je Tvá ochrana a pevná stráž pro poutníky nečekaně přepadené vlivy a silou zla.

 Tehdy i já ucítím až poznám, že nadešel okamžik Tvého velkého nového rozhodnutí, v němž voláš lásku k činu. Protože jsem nedaleko, vždy na mne zavoláš a přivedeš mne k jeho vykonání. a já na to čekám a pospíchám, letím silou myšlenky tam, kam svůj velký čin vkládáš. Vezmu od Tebe Tvé a dám - dám - dám. Podaruji potřebné, povzbudím slabé a pomohu jim rychleji jít dál a blíž k cíli, jímž jsi Ty, nás všech Pán.

 Čas plyne a všechno žádá činu Tvé lásky. Všechno stvoření jej potřebuje, avšak lidská duše zvlášť naléhá na Tvé smilování, na Tvůj postup výš a dál. Dlouhý věk Tvého služebníka a v Tvých službách naučil jej předvídat chvíle radosti i tíže. Spojen s Tebou ví, kdy se Tvé ruce připravují k urovnání věcí a kdy i dobré skryješ tak, aby je každý dlouho a těžce hledal. Tvá láska rozzářená do krásného světa je mi znamením, že brzy se dočká i lidská duše Tvého smilování, které i mně dá zaslechnout Tvá slova:

 Gabrieli, volám tě k úkolu. Rozleť se letem, pospíchej k lidské duši, jež dorostla a je již mou dcerou. Už ji u sebe očekávám a přeji si, aby byla se mnou spojena, duchovně zasnoubena. -

 Jsem rozechvěn, že přicházejí tato Boží slova. Těším se, že se vrací lidská duše nešťastná, protože pobloudila a ztratila svá krásná svatá jména. Z velké radosti chápu se i já andělského slova, abych představil Gabriela, pomocníka a ochránce člověka, průvodce jeho duševna.

 Mé dobro, sílo a lásko, moudrosti, pokoro a službo ochotná, otvírám se co nejšířeji, aby vámi se mnou jednal Pán nejvyšší a já Jeho vůli, Jeho moudrost, lásku a všechny činy velké a krásné zvěstoval.

 Nejvyššímu nejvyšší chvála a láska všem.

Gabriel u lidské duše

 Vycházím ze svého úkrytu a představuji se vám, lidské duše. Má tvář je vám neviditelná, protože je utkána z jemné lásky ducha. Chtěl bych vám ji aspoň částečně přiblížit, sebe do ní vložit, abyste mne pochopily a uznaly za přítele a pomocníka, jednoho z ochranných průvodců vašeho života. Chci vám říci, jaké místo jsem u vás zaujal ve službách Pána, jakým sloužím vám dodneška. Věnujte chvíli pozornosti jednoduchému obrazu, který vám vykreslím a vyložím.

 Když lidští rodiče dají početí dítěti a ono roste v mateřském těle, tu první starost obtíží jejich mysl: jaké jméno dát svému miláčkovi, a kdo bude jeho kmotrem, zástupcem svatého příslibu Bohu - tak já, mé milé svěřenky, stál jsem před oltářem nejsvětějším a zastupoval vás při vašem odevzdání se Bohu, zasvěcení se životu dokonalé, a proto svaté lásky. Byl jsem vyvolen a vybrán mezi jinými Božími přáteli a služebníky jako nejvhodnější spolehlivý ochránce váš pro život v různém úskalí a bouři.

 Velikou a těžkou úlohu jsem tímto vzal na sebe. Bylo mi však o vašem poslání a nesnadné úloze a životní cestě mnoho zjeveno. Věděl jsem proto, že nastupuji cestu složitou, rozloženou do značné šíře. Postavila mě po váš bok ke sledování vašich kroků správných, moudrých, i těch, které se vychýlí z Boží cesty. Tím byla určena nutnost žít v krásném prostoru ducha, i tam, kam vás zavede vaše bloudění. Jestliže vás zavádělo příliš hluboko do propasti, sledoval jsem vás jen v myšlenkách. Temnotě anděl boží se vyhýbá. Zavázal jsem se však, že budu nad vámi bdít a závazek jsem v každém čase plnil. Často, ba po dlouhý čas jsem byl hluboce zarmoucen, velmi starostliv i poděšený vaším vzdalováním se pravé cestě, vymknutí se životu Boha. Byl jsem nejednou zahanben, že v nízkosti dáváte v plen svou duchovní krásu, zlem ničíte v sobě boží dobro, ztrácíte důstojnost člověka.

 Byly i chvíle, kdy jsem želel svého závazku, že vás neopustím a přivedu zpět do Božího domu. Klesal jsem pod tímto slibem, jako bych nesl těžké břímě zarývající se do srdce. Nemohl jsem hlasitě zavolat, varovat a upozornit. Vaši ruku jsem ponechal volnou, aby každý, komu se zlíbí, vedl vás v bludiště a na nesprávné směry. Jen tu a tam jsem mohl zasáhnout, když jste se ocitly v přímém nebezpečí.

 Pán nejvyšší znal mé trápení, těžkosti mého úkolu. Dávno je předvídal a čelil zvláštním opatřením nebezpečí, které vás ohrozilo. Jednu duši ponechal nedotčenu proviněním. Zůstala takovou pro radost Boží a tím i mou; i pro záruku, že těžká záležitost lidských duší bude dobře vyřešena a včas se obrátí. Pak i Gabriel odloží své jméno, které vyznačuje jeho nesnadný úkol.

 Duše ponechaná v nevinnosti stala se Marií, Matkou vtěleného Syna. Ten přišel jako Zachránce lidských duší. Když jsem poznal tento úmysl Boží a na něj spolehl, pocítil jsem nesmírné ulehčení. Jeho uskutečnění je činem trvajícím mezi námi. Hledím k němu a těším se, že nese ovoce výborné, že je počátkem nového života lidských duší. Jím vy se navracíte na své místo u Otce. Nabýváte svatého jména, jaké čistým duším náleží. Až i vy budete nazvány Mariemi, prokáži vám službu vzácnou, poslední. provodím vás do Božího domu a vložím do náruče Otce. On pak již sám vás uvede do všeho, čím jste a čím máte být.

 Jak se stalo, že já vás mohu oslovit a říci věci, které dosud byly tajemstvím? Boží Slovo sestoupilo znovu mezi vás. Je to doba, která uzavírá věk a otvírá cestu dál za hranice času, který země počítá na léta. Láme pečeti na tajemství života a odkrývá jeho starou i novou tvář.

 Vánoční čas na Zemi vždy mi vás zvlášť přibližoval a mne posílal k vám do vaší blízkosti. Přicházel jsem, abych prohlédl váš stav a odhadl, co mohu od vás očekávat v duchovním dění života. Ještě nikdy, co přicházím blíže k vám, nebyl jsem tak dojat moudrostí a láskou Boží, ještě nikdy tak potěšen pohledem na vás. Vidím světlo nad vámi, rozzářené jako předzvěst působení a zásahu Pána do vaší cesty a života.

 Vím, co se s vámi děje, znám duchovní pozadí tohoto dění i jeho významy. Proto také jsem se oblékl do hodnosti svého jména a vzal vás kolem ramen a úžeji se s vámi spojil, abych vás vynášel v okamžiku touhy po náruči Boží do oblastí čistého Světla.

 Rozpomeňte se na mne ve vánoční dny, kdy budete rozjímat a probouzet lásku nejčistší k nebeskému Ženichu. V těch chvílích budu stát po vašem boku, mé svěřenky, jako váš průvodce na cestě k vašemu Ženichu. Podepřu vás a vaše city donesu až k lásce Ženicha. Uvědomte si mne a buďte mi nakloněny. Přijměte mou pomoc, ochranu i doprovod.

 Jsem s vámi od chvíle té až do okamžiku vašeho nejvyššího štěstí, já, Gabriel, Ženichův posel, Gabriel, služebník domu Božího, pomocník duší a ochránce jejich ctností. Pán nejvyšší se mnou!

Adventní modlitba

 Dobrotivý Bože, pohleď ze svých výšin k Zemi na mne, vyslechni člověka, vyznání nedostatků, které po dlouhý čas stály mezi mnou a Tebou jako silná mříž, přes niž nemohla k Tobě, Bože, má modlitba.

 Těžko je mi v tuto chvíli ve vědomí své viny. Dívám-li se do minulosti, nejedna kající slza upřímné lítosti padá mi z oka k Tvým nohám. Je možno, že můj život byl ztemnělý a já, zaslepen, jsem v něm žil pod tak dlouhou dobu bez touhy jej zjasnit, prozářit a zkrášlit? Jaké myšlenky proudily mou hlavou, jaké jsem měl city a jejich slovní vyjádření, že mi v duši zanechaly stíny, na cestách neodstraněné kameny? Kolik jsem zůstal dlužen dobra, lásky, služby potřebným, a sobě dobývání moudrosti?

 Všichni odešlí za hranice milované vlasti zmítají se v tesknotě a touze po ztraceném domově. I já prožívám stesk a neklid, marnou snahu po duchovní rodné zemi, pokojné a krásné jako jarní dny. Cítím se na Zemi jako v daleké cizině, k níž nelze přilnout, nalézt v ní pokoj srdce a blaho vědomí. Jím v ní hořký a velmi tvrdý chléb a ovoce nečisté i nezralé, po němž mi v ústech bývá trpko.

 Ale to bys nebyl Ty, kdybys mne ponechal v opuštěnosti a vyhnanství z nebes navždy. Svatý a Dokonalý, neodvrátil ses a nepohrdl mnou, bloudícím, ač jsem lidstvím zatížen až k zalknutí. Zavolal jsem mne svým hlasem Krista a tak mne pozval blíže k Tobě. To jen Ty, Bože, činíš, protože v Tobě je všechno, o čem jen mohu snít a toužit jako po nejvýš dokonalém.

 V této Tvé dokonalosti je i jedna nesmírná krása a hodnota, která sama jediná může všechno obsáhnout, odpustit a změnit v dobré. Tato svatá, nejvyšší a nejkrásnější hodnota, je Tvá láska. V Tobě sídlí a z Tebe vychází. Všechno objímá a proniká. Sklonila se i ke mně, bloudícímu, slabému člověku.

 Lásko nejvyšší a svatá, jak Ti mám poděkovat v tuto chvíli, čím splatit to neskonale dobré, co jsem od Tebe až dosud dostával? Má slova, která mi na rty přicházejí a tryskají z hloubi duše, zdají se mi hluchá a prázdná. Tvá vševidoucnost mě však proniká až do nejmenších záchvěvů duše. Dívej se, prosím vroucně, do mého srdce i mysli. Je tam mnoho díků a chvály, pokorných a vroucích citů, upřímné vděčnosti.

 Od chvíle, kdy jsi ke mně přistoupil v lásce své a dotkl se mě, jsem jiná, zcela jiná duše. Život na Zemi ztratil svou prázdnotu, stesky a velké trápení. Zjasnila mi jej Tvá láska. Učinila mi život plodnější a krásnější, protože každý můj den je radostnější, je malou splátkou na velký dluh, kterým jsem zavázán Tvé lásce.

 Při vstupu na práh nového duchovního roku uvědomuji si všechny milosti, které jsi mi věnoval. Vroucně Ti za ně děkuji. Doufám, že Tvá láska mne neopustí, ale povede mne cestou Kristovou dál a výš, stále k Tobě blíže. Upřímně a pevně se do ní postavím, abych byl hoden darů Tvé lásky.

 Bože, přijímej mou snahu. Podpírej mé kroky do nového duchovního roku, aby má cesta byla jasná a tvá láska po ní přišla mi vstříc, probudila ve mně lásku mou a obě v jednu spojila.

Duše rozjímá

Advente, dobo velkých duchovních příprav, buď vítán. Znovu ses vrátil ke mně, abys mne provodil zahradou mého nitra a prohlédl, zda to, co bylo do ní zaseto, vzešlo a rozvilo se do duchovní krásy. Znovu jsi přišel, abys mi připomněl mou povinnost pečovat o nitro, o myšlenky i city, o každičké slovo, které pronáším k Bohu, k lidem i do prostoru, v němž jsem jako život člověka.

 Kdybys každoročně nepřicházel, ani bych nevěděl, že mne Pán volá k vánočním dnům lásky, že mne zve ke stolu, na němž jsou převzácné, přelahodné duchovní pokrmy. Tak jsem ponořen do života Země, že mi čas utíká, letí - den za dnem odchází nenávratně pryč bez ohledu na to, zda v míjejících hodinách bylo mnou vykonáno všechno, co se konat má jako dobro, prožívat jako láska.

 S lítostí se dívám na zmizelé dny. Cítím, že nebyly vyplněny nejlepším a nejkrásnějším, co má projít myslí a citem duchovního člověka, co má být krásným květem jeho života, nebem jeho srdce. Dobře, že přicházíš, tichý, teskný advente. Alespoň mi dáváš příležitost projevit tuto lítost a Boha poprosit, aby odpustil, že drahocenným časem plýtvám, nechávám jej unikat bez uzardění duše nad vnitřní chudobou.

 Stojím před Tebou tváří v tvář. Při pohledu do Tvých přísných očí, přehlížejících mou celoroční cestu i práci, k níž jsem se zavázal, cítím v oku slzu, v mysli výčitky a na rtech slova plynoucí z nitra s pokornou prosbou:

 Bože, trpělivá Lásko, která ustavičně bereš za mne tresty, ty tichá Přehlížitelko mne míjejících dnů i těch, které mi přináší budoucnost, Ty shovívavá Matko má, jež mně, svému dítěti, neustále promíjíš s omluvou, že je ještě maličké a nevědomé, nemá sil k velkým činům dobra a lásky - Ty, Kriste, Synu Boží, který jsi přišel do země, když lidstvo bylo nejvíce pokleslé, a pomohl mu nalézt cestu ze zemských zmatků a běd, Ty, můj svatý Učiteli, má Útěcho a Sílo života, má nejvyšší Cesto k Bohu, Stvořiteli a Pánu života!

 Jsem zahanben svou slabou lidskou vůlí k ušlechtilému životu na Zemi a rukama ukrývám tvář. Neodvažuji se podívat k velkému světlu Lásky, jež mne zrodila a dala mi životní vědomí. Jdu životem a na všechny strany klopýtám, chvíli jsem nadšen pro duchovní cestu, a znovu jsem lhostejný a nevšímavý, naplněn starostmi a zájmy o věci vezdejší. Jsem nespokojen a reptám, že mi nevoní na životní cestě růže, není nade mnou jas a klid bezmračného nebe. Mnoho žádám pro sebe, avšak maličko dávám jiným. Lásku žádám ode všech, sám ji však dát nedovedu. Nad tvrdým slovem jsem zarmoucen a mně nelaskavá slova z úst padají na každém kroku.

 Nejvíce však zapomínám v denním shonu na Tebe, Lásko Boží. Teprve když tiše přijde adventní doba a Ty v ní mi neseš vánoční dar, rozpomínám se a odprošuji, teprve pospíchám, abych Tě pozdravil slovem tiché modlitby. Jsi nesmírně dobrá, že mi to nezazlíváš, ale ochotně mě povzbudíš, utěšíš a ve svatý čas povíš, že Tvá myšlenka ničím nezměněna, že v ní lásky ke mně jen přibývá!

 Já, Lásko Boží, nejsem hoden Tvých vánočních milostí. Rmoutím se nad svým vlažným vztahem k Tobě. V této chvíli prohlížím své myšlenky i city, a toužím vydobýt, vyzvednout, rozšířit a zpevnit v nich lásku k Tobě.

 Přijmi mou pokornou úvahu, přijmi mou lítost nad nedokonalým myšlením i cítěním. Přijmi ujištění, že tento adventní čas je mezníkem na cestě mého života. Za ním se již nachází cesta lásky, kterou v tuto chvíli nastupuji, abych Ti ukázal a dokázal, že vím o Tvém přání, a chci se postavit k Tobě jako duše milující, Tobě oddaná, učící se být dokonalá.

 Těším se na chvíli, kdy ve vánoční čas se ke mně skloníš a naplníš mne pokojem, mírem, tichým teplým blahem lásky k Tobě i všem živým.

 Přijmi všechny mé myšlenky, které v tento adventní čas k Tobě zaletí. Přijmi všechna slova, kterými k Tobě v tichu nitra svého promlouvám. Přijmi hluboký cit, který Ti věnuji a dávám ze srdce.

 Dovol mi pobýt s Tebou v těch tichých chvílích, v nichž se má duše dotkne všech posvátností, které máš připraveny jako svůj vánoční dar pro člověka.

Přistup blíže ke všem lidem, s nimiž se mé srdce spojuje v lásce a duchovním snažení. Svou vesmírnou láskou otevři cestu k lásce všech a ke všem živým.

další