Doba novozákonní je chudá na tyto káravé hlasy. Vývoj se přenášel na technické pole. Dával stále nové dojmy, zvětšoval okruhy činnosti. Lidé ztráceli zájem o duchovní otázky a život Boha. Stali se netečnými, vlažnými křesťany . . .

 Ježíš Kristus, který přejal od Otce vládu nad životem, pln lásky a soucitu projevil s lidstvem nesmírnou trpělivost a shovívavost, přesahující krajní Mu dané hranice.

 Ježíš Kristus přišel jako vtělená, zpřítomněná Láska, a proto nemůže ani nechce již mluvit o trestech. I ti, které posílá k lidu jako učitele, nesou tyto Jeho postupy. Jsou to bytosti zjemnělých myslí a srdcí. Rozmlouvají láskyplně, tiše a pokorně. Jejich slova jsou slyšitelná jen malým okruhům lidí. To proto, že lidé, kteří mají slyšet a přijmout do sebe Slova Ježíše Krista, musí mít již také srdce zjemnělá, uši k naslouchání tichých slov, která nehřímají, ale dojímají svou vlídností, jemností a laskavostí. On dobře ví, že celý zástup nemůže pojmout naráz do své náruče. Každý má určen čas i délku putování k těmto vrcholným Božím milostem.

 Jeden dříve, druhý později, aby se všechno dělo souladně s ustanovením o nesnadné cestě člověka ke spáse, aby nebylo předbíhání, a každý dostal, co zasluhuje a potřebuje. A tak ten tichý jemný hlas pracovníka Kristova čeká, až se lidská srdce ztiší, duše zklidní, zbaví nejhrubších hříšností a vyvine v sobě dobro.

 Duchovní učitelé, přišlí do Země dříve než nastane u lidských duší tato proměna, prožívají utrpení těla i duše. Zástup je nechápe a k smrti jimi smýká. Kristus zná dobře zemské poměry. Když se zjevil světu jako Ježíš Nazaretský, plakal nad lidmi: Líto je mi zástupu . . . -

 Ano, je Mu líto zástupu, toho širokého proudu lidstva, který se zmítá v myšlenkových vírech. Jde jednou k dobru, podruhé ke zlu.

 Lidé potřebují vedení, potřebují proroky, ale přijde-li k nim někdo Bohem poslaný, jsou ostře proti němu a nemilosrdně s ním zacházejí, kdykoli se k nim přiblíží sdělit poselství radostná i kárání Boží všech nehodných.

 Kristus toho sám okusil v míře nejvyšší. Proto posílá své následovníky a duchovní učitele jen velmi nerad do lví jámy, do chřtánu vlků. Šetří jejich síly, aby nebyly vyplýtvány předčasně, a proto s malý úspěchem, ale byly vydány v pravý čas, kdy láska Kristova, krajně shovívavá a trpělivá, ustoupí soudu spravedlnosti Boží . . .

 Čas letí a nedbá toho, kdo je liknavý a zůstal zpět. Tento přísný, neúprosný čas přinesl chvíle velmi významné a vážné, kdy se má změnit tvářnost Země, obraz lidského života, projev jeho duše.

 Přípravy k tomu se dějí na Zemi i v duchovních oblastech. Člověk je jazýčkem na váze sil dobra a zla v jejich konečném střetnutí, zúčtování a vítězství. Proto je sledován dobrými i temnými silami. Je všem zřejmým bojištěm, na němž se podstupuje těžký zápas o současnost i budoucnost člověka.

 Má-li člověk svým stavem a postojem rozhodnout o cestách života na dlouhý věk, nelze se divit, že Země se stává dějištěm nevídaných a neslýchaných událostí. Přišla doba zúčtování, kdy každý má složit k nohám Kristovým svůj život, stav, své činy dobré i zlé. On pak má rozhodnout, co bude učiněno s každým jednotlivcem pro jeho zásluhy a přičinění nebo hříšný stav.

 Jsou-li na obzoru události tak vážné a významné, Kristus, který lidskou duši miluje a je s ní spojen svazkem tajemství Boží lásky, vychází ze svého nebeského stanu jako tehdy v prvním vánočním čase, a jde pomoci lidstvu v nouzi a tísni, kdy démoni bojují o jeho duši a osobují si právo rozhodnout o jejím dalším osudu.

 Jako předcházeli Jeho sestoupení na Zemi proroci a posléze Jan Křtitel upravující Mu již bezprostředně cestu, tak je i v tomto čase. I nyní přišli do Země někteří zušlechtění duchové s poselstvím, že těm, kdo Boha ctí a milují, Jemu oddaně slouží, přichází od Něho útěcha, posila a přímá záchrana. Sdělují, že nadchází rozhodný boj, v němž člověk rozhodne o budoucnosti lidstva tím, zvítězí-li v jeho duši trvale dobro a ušlechtilé city, dá-li lásce celé srdce a vědomí, nebo bude žít dále rozervaným životem vyhnance z Božích rájů, životem člověka propadlého zlu a tím těžkému utrpení s hrůzami smrti.

 Ti, kteří se ujímají opomíjené služby, v níž od dob sv. Pavla nebylo účinně pokračováno, vstupují do čela zástupu lidstva, které v Boha již uvěřilo. Kdo jsou jako čelo zástupu, nesou největší tíži bojů. Jejich těla jsou nepříteli nejblíže. Na tomto místě působí ve jménu Kristus ve všem a vším, co je s tímto Božím jménem spojeno v úkolech a procesech spásy duší . . .

 Člověk stojí v ohni, ve výkřicích nenávisti a zloby. Prochází hrůzami bojů. Je-li v něm Kristův zákon lásky, rychle a vítězně překoná boj, v němž proti němu stály zlé síly ovládající Zemí i její hmotu.

 Překonáním a vítězstvím osobním není skončena práce, nekyne ještě odpočinek. Dokud se žije a působí v těle a mezi lidmi hrubého zrna, žádný vítěz klidu nedojde. Je vázán silným poutem k lidstvu, a proto spoluodpovědný za jeho nízký stav. Nelze mu plně vstoupit do volnosti, pokud se jeho bratři nacházejí v zajetí zla a tím v těžkostech a utrpení. Všude, kam se podívá, vidí ještě své bojující bratry. Jsou zraněni, z duševních i tělesných ran krvácejí a vzdychají pod tíhou života. Ti, kteří jsou ještě v poslední fázi boje, jsou již krajně umdlení a vyčerpaní, ochabují v zápase, takže se chvílemi zdá, že podlehnou a vzdají se nepřátelům na milost a nemilost.

 Tito vyčerpaní a unavení bojovníci nutně potřebují povzbuzení, slova nadšené a silné výzvy:

 Vzchop se, bratře, ještě chvíli vytrvej a vydej síly z hlubin duše, kde jsou uloženy. Buď statečný, vítězství je na dosah ruky. Dokaž, že jsi hoden jména člověk, jemuž je svěřena ochrana božího dobra a lásky, jímž byl stvořen svět. Abys plně a čestně obstál v úkolech tak vážných, procházíš výchovou a těžkými zkouškami. Jsi vystaven útočnosti těch, kteří ti chtějí vzít tvé svaté postavení, ochromit tě v duši i těle, zvýšit tvou neschopnost k dobrým velkým činům.

 Bůh je moudrý, předobrý. On však dodržuje všechny úmluvy počátků, dbá ustanovení Božího řádu. I sám k sobě je nejvýš přísný. Na Něm je závislý vesmírný svět, i ty, celý tvůj život ve věčnosti. Jsi částí jeho síly, jeho statečnosti a moudrosti. Musíš stejně jako On nadšeně a obětavě pracovat a být k sobě přísný.

 Myšlenky, které tísní, bolí a podlamují tvou duchovní sílu, vnuká ti tvůj odpůrce. Ty se však domníváš, že to jsou tvé vlastní, vyšlé z duševní únavy, z vyčerpání sil duše i těla. Nemyl se! Jsi silnější než si můžeš představit. Na tvé straně přece stojí Bůh a skrytě tě podpírá, abys zvítězil a postavil se pak po Jeho pravici k účasti na Jeho skvělém díle stvoření. -

 Zdá se, že podepření slovem, všechna povzbuzení, nevyžadují zvláštní námahy. Je to však úkol nesnadný. Stává se, že ten, jemuž se přispěchá na pomoc, ji nedůvěřivě odmítá, protože v mnoha zklamáních ztratil víru v nezištnou pomoc člověka. Je potřebí trpělivé lásky k těmto pomocným skutkům, porozumění i pochopení lidské duše i všech jejích stavů, aby povzbudivé slovo mělo přesvědčivost, zkušenost vlastních překonaných těžkostí, bolestí a zápasů.

 Jen pracovník, který si vydobyl duchovní bohatství dobra a ušlechtilých citů, je schopen jiným pomáhat a tak plnit svůj velký svatý úkol: vydobýt dobru pevné, stálé místo na Zemi i všude, kde je vesmírný živý svět . . .

 Málo je schopných spojit se s proudy svatých sil Božích a v nich vyvíjet statečnost v boji se zlem a pro záchranu slabých bratří, kteří své síly vydali na stavby hmotných věcí a nyní stojí na okraji propasti, v níž sídlí temné síly, vypovězené z Božího světa. Je proto svatou povinností těch, kterým Bůh dává poznat nebezpečí, ujímat se těchto nevědomých pobloudilých bratrů, upozornit je na sráz, k němuž se přibližují svým povrchním a neblahým životem.

 Čas a vrcholící boje v něm nesou nutnost pohledu do skrytých věcí, seznámení se s duchovními zákony, jimiž se vede záchrana duší, cesta spásy. Záchranné dílo nemůže být úspěšné, pokud ti, kteří mají poznat jeho cíle a programy, sami u sebe nedosáhnou vysoké duchovní dokonalosti. Nelze žádat na druhém, aby konal, mluvil a myslel to neb ono, pokud nemá dobrého příkladu k následování u toho, kdo jej vede a učí.

 Málo je těch, kdo dávají nejen poučení, ale i příklad života. Málo je proto zalévána setba, aby nesla cenné úrody. V nesnadných podmínkách a nepřiměřených okolnostech nelze se volně postavit na cestu, kudy chodí lidé, a volat je ku pokání jako za Jana Křtitele. Je nutno hledat a nacházet způsoby a prostředky ku pomoci duším úměrné a vhodné pro tento čas.

 Tempo práce, tělesné vypětí a duševní osobní problémy brání věnovat se duchovním úvahám, jít mystickou cestou. Současný člověk málo vyhledává duchovní učitele. Protože však duchovní poučení nutně potřebuje, musí ti, kdo jsou schopni je dát, hledat příležitost a navodit ji vlastním přístupem k lidem s poučením a duchovním výkladem života. Žádá-li situace, opustit tradiční kazatelství a pracovat po způsobu první doby apoštolské. Ta začínala ve velké nepříznivosti okolností, v přímém rozkolu a rozpadu starých představ o životě i Bohu. Měla však jedinečný odkaz prorockého slova, které se neustále nově rodilo a sdělovalo pokyny, souhlas i nesouhlas Boží. Na živém zájmu lidí o náboženský život se dalo dobře stavět.

 Byly zde však zase jiné těžkosti: pýcha vzešlá z učení o vyvolenosti národa, hrubé a drsné sobectví, osobní nenávist, v níž zabít bratra nebylo zvláštní událostí.

 Začínající apoštolství nemělo chrámů, kazatelen, kněžských úřadů ani jmen výtečných rodů. Nesmělo se na ulicích vyhlašovat a veřejně vyučovat, protože stále bylo ohroženo tvrdou světskou mocí. Proto se uchýlilo do soukromí. Jen od člověka k člověku mohlo se chodit, získávat a přesvědčovat jedince. A tato nehlučná obětavá práce, nenápadná, tichá a skrytá, postavila vysoké a silné pilíře, na nichž pevně stojí křesťanství jako nejčistší a nejvyšší cesta, jediné východisko k čestnému, pokornému i pokojnému vyrovnání člověka s Bohem a navázání s Ním úzké spolupráce.

 Tato tichá duchovní křesťanská škola vychovala pevnou a přesvědčenou skupinu věci oddaných božích pracovníků, kteří do dnešní doby drží Zemi nad propastí i bouřnými vlnami, aby neutonula v moři zvráceností, rozkladu a hříchů.

 I v současnosti jsou na Zemi přítomní mnozí z prvních nadšených učedníků, vyznavačů a výborných pracovníků Kristova díla na Zemi. Jsou v tělech hmotných i duchovních, a proto neviditelných. Řídí a uskutečňují velkou práci na obrodě a obnovení duchovního křesťanství . . .

 Má-li člověk na Zemi nastoupit vyšší úřad, musí se na něj náležitě připravit a mít pro něj předpoklady. To je běžné a každému samozřejmé. Pro duchovní život a jeho vyšší lidské postavení se však málokdo připravuje, a proto nevytváří žádaný předpoklad. Uvědomí-li si člověk pokračování svého života po smrti těla, ustrašeně se odtahuje od této záhadné skutečnosti. Proč? Nemá jasné představy o tomto životě, není o něm ani základně poučen. nejasné výklady nakupily na tento život clony a mlhy, a lidé sami o něm raději nepřemýšlejí, neuvažují. Táže-li se někdo na něco, je zrazován i zesměšněn.

 Lidé ze samého strachu před ďáblem, který se podle jejich představ ukrývá za každou otázkou o duchovním životě, mu sami padají do náruče, protože jemu záleží na tom, aby byl člověk ponechán co nejdéle v naprosté nevědomosti o všech tajných a skrytých duchovních skutečnostech a vyšším dění. Zná-li člověk nebezpečí, vyhýbá se nástraze; nevědomý upadá do jámy na každém kroku, protože jde bezstarostně vpřed, aniž by pozorně sledoval, kudy jde.

 Bůh si však velice přeje, aby se člověk brzy a rychle vyučil a dosáhl duchovní moudrosti, uplatnil vlohy lásky, vyvinul se ve statečného pracovníka a bystrého myslitele. Má již nastoupit vysoký úřad ve službě Božímu dílu. Bude-li jemný a dokonalý, věcí dobře znalý, dá účinnou pomoc bytostem slabým a nevyvinutým, podléhajícím svodům zla a tak neustále zdržujícím vývoj správným směrem.

 Čím dříve člověk pozná a pochopí Boží záměr, tím jeho pomoc bude účinnější a přijde také včas. Nelze se ujímat apoštolské služby spojování lidských duší s Kristem, není-li dobře a správně pochopen jeho význam a nezbytnost pro příští věk. Vážná otázka teprve čeká na objasnění. Je tajemstvím příliš mystickým, jemným a svatým, aby je lidé na dosavadním stupni mohli pochopit, aniž se sníží do rozumových úvah a myšlenkových spekulací.

 Čas se však nemůže ohlížet na lidskou nevědomost. Plány Boží, jejich zákon a řád, mají svého nejvyššího Ochránce. On bdí nad zabezpečením správného vývoje pro každý věk. Proto velí času, aby jen šel dál a podle přesných pokynů o délce každého kroku nesl celý živý svět dál a dál, upravoval dějiny, vkládal události, práce i úkoly do cesty všem, nejvíce však moudrým a zasvěceným do díla současnosti i nedaleké budoucnosti . . .

 Podle ustanovení o úlohách a dění přišel čas nesoucí neslýchanou podivuhodnou betlémskou událost, v níž byl spatřen obraz zrození Dítěte za jásavé hymny nebeských duchů. Nevěděli o tom všichni lidé na Zemi, i když to byl děj významný pro celý svět. Jen malá skupinka lidí byla svědkem této události. Představovala vrcholný bod žádané lidské vyspělosti, a proto bylo možno začít s převratnými změnami, se vstupem do nového věku lidstva.

 Kdyby Bůh čekal, až celé lidstvo vyspěje do stupně přímého nazírání na Boží věci, do dneška by nedošlo k vánočnímu mysteriu. On má však určitý menší počet moudrých, vyspělých a oddaných duší, které posílá do Země, je-li třeba připravit významné duchovní události, sestupy zvláštních milostí. Bylo tomu tak i tehdy. Jedni zachytili do vědomí zrození Dítěte, vtělení Lásky. Jiní stáli u Jeho dalšího působení. Někteří zvlášť vybraní a zvolení byli při dění golgotském a pak zaznamenali všechny svaté děje do Písma Nového zákona. Jiní byli zavoláni ke službě apoštolské.

 Tito vybraní jedinci splnili dobře své úkoly. Nebyli však na takovém stupni duchovního uvědomění a zralosti, aby mohli pochopit do hloubky vše, co dalo sestoupení Krista na Zemi. Pověděli, zjevili, že Mesiáš lidu přislíbený konečně přišel, aby obětí vykoupil svět a vrátil tak člověku vyšší duchovní postavení, které ztratil.

 Hlubší poznání tajemství Ježíše Krista souvisí s duchovní vyspělostí a zušlechtěním jedinců, kteří se jedné chvíle objeví na Zemi, aby pokračovali v apoštolské službě, dali lidem duchovní vědění a tak uvedli do času nové dění, pokračování přímé působnosti Krista v jeho velkých úlohách spasitelských . . .

 Bůh může zjevit své dílo jen osvíceným myslím, otevřeným srdcím, jedincům, kteří se nebojí podívat se tajemství života do očí, přiblížit se k posvátnostem i na Zemi a v úrovni lidství s jeho chybami a slabostmi. Záleží na vnitřních pohnutkách toho, kdo přistupuje k duchovním věcem. Je-li v něm vřelá a upřímná touha po pravdě, přistupuje-li k výkladům s pokorným srdcem, aby z poznaného čerpal povzbuzení k dalšímu duchovnímu vzdělání a jím proměnil život druhým, pak není ponechán na pospas falešným prorokům. Duchovně se více a více probouzí, oživuje, až jednoho dne je zavolán, aby se stal účastným Božích milostí, které čas od času sestupují, mění formy svého působení, ale vždy nesou pomoc, lásku a vykoupení.

 Přišel čas, kdy Bůh posílá do Země vybrané osvícené duchovní pracovníky, rádce a učitele duší, aby vytvořili prostředí novým myšlenkám. Nastala doba poznání vyšších úloh a díla Krista nejen jako Spasitele, ale také a především Tvůrce nových vln života duchovního i vesmírného s novým tvůrčím děním . . .

 Žádný člověk, vstoupí-li do hmotného pozemského těla, nemá sil k rozvinutí duchovního myšlení. Jeho duchovní vědomí se spojením s hmotou obestře závojem zapomnění na duchovní život. I když během života zmoudří a nabude zkušeností, duchovní svět mu zůstává uzavřen a nedostupný. Lidskou silou a prostředky zemskými nedosáhne spojení s vyššími světy, odkud by mu přicházela inspirace k objasnění životních otázek o člověku a Bohu.

 Vědomé, trvalé a stálé spojení s Kristem je těžko dosažitelné. On je Moudrost a Láska. Bystrost rozumová, schopnost myšlení nestačí k navázání kontaktů. Člověk musí být prostoupen dobrem a láskou v každé složce svého bytí duchovního i v lidství pozemském.

 Takového stupně dosáhne jen málo lidí. Dosáhne-li, pak ne silou vlastní, osobní, ale přímým působením Krista v milosti, moci a síle Boží na duši k tomu povolanou, vychovávanou. Děje se tak za okolností zvláštních, kdy hlas Boha se spojuje s lidským pro úkoly zvěstování nových myšlenek a programů vůle Boží . . .

 Správné osvětlení Božích věcí, poznání záměrů Božích, jejich tlumočení slovem i písmem, je vzácné, avšak možné. Člověk omilostněný dostane dar tajemného vnitřního slova, které není zapojeno na zvuk fyzický. Přesto je jasně a zřetelně slyšitelné ve chvílích ztišeného soustředění na Boha. Jen v nitru a hluboce na dně duše je skryta zvláštní duševní struna, která se rozechvěje do stejných tónů, jaké znějí v duchovním prostoru, kde každá Boží myšlenka má svůj zvuk, intenzitu světla, barvitost a určité krásno. Citlivé, jemné vnitřní duševní vědomí může zachytit tyto svaté znaky a přijmout je jako řeč Boží.

 Tajemné zákonitosti vedoucí ke spojení duše s Bohem nejsou dosud lidem známy. Jen málo z nich je vloženo do poučení některých duchovních učitelů starých dob, kdy lidé nebyli ještě tak vnořeni do hmoty, a proto ještě dovedli zachycovat dojmy vnitřního vědomí jako pravdivá sdělení z duchovních světů. Do času Vtělení však nebylo možno pronikat hlouběji do tajemství člověka.

 Teprve Kristus začal probouzet duševní skrytou sílu, odstraňovat z ní nános zapomnění nepravdy života. Přinášel první spojení, otvíral mu cestu, dal možnosti. Podobným způsobem jako u proroků se ohlašoval u těch, kteří s Ním navazovali spojení, vešli plně na Jeho cestu. Jeho Slovo je jemnější, zřetelnější, takže člověk vstupující do vnitřní bdělosti je může slyšet ve formě rozhovoru, jaký může vést přítel s přítelem, syn s otcem.

 Čím se člověk více ztišuje a zjemňuje, tím jasněji a zřetelněji slyší. Je-li pověřen úkolem prorockým nebo učitelským, může jej jen takto plnit a učinit významným. Podmínkou provždy platnou je však stav lásky, činnost dobra, oddanost Bohu a obětavost i pokora služebníka Páně . . .

 Tento čas mnoho změní na ustálených představách a způsobech zbožností. Má překonat povrchní klanění a uctívání, jímž žil starý svět, protože nízký stupeň lidstva nedovoloval jinou cestu k Bohu. S vývojem myšlení dochází člověk aspoň k částečnému zušlechtění a rozvinutí citu. To je počátkem nových vztahů k Bohu, protože Jej může lépe chápat, hlouběji poznávat a tak přijímat vyšší formy života. Vyvine první stupně duchovního života, které jej zvednou do bližšího spojení s Boží moudrostí a láskou. To již umožní slyšet ve vlastním nitru Boží přání, pokyny, rady a výzvy přímo ze Slova Boha. Bude-li se podle nich řídit, nastoupí cestu duchovní budoucnosti člověka v přímé a vědomé spolupráci s Kristem na všech úsecích činnosti, na každé straně života.

 Během vydobývání si tohoto vysokého cíle bude Země proměňována ve své skryté i zjevné stránce. Její hmota přijme do sebe jemné prvky Božské, a ty jí svou mocí dají zářivost a krásno světů Božích. Nelze ještě přesně určit čas naplnění těchto velkolepých plánů Božích. Ještě jim stojí v cestě lidská nedokonalost. Překonat ji znamená přiblížit krásný cíl na dosah ruky, na kratičkou vzdálenost.

 Naléhavým a nejbližším úkolem je proto nalézt účinné formy duchovní práce, umožňující a rychle naplňující zduchovnění člověka. Nejvyšší pomocí je však přímá účast Krista se vším dílem a s každou formou duchovní práce pro zušlechtění a obrodu lidstva. K tomu je však potřebí přesného a pevného vyjádření lidí, že si Jeho pomoci žádají, jí si přejí, že je jim nejvýš milá, žádoucí, jedině umožňující postupy lidstva a každé duše.

 Prohlásí-li se na Zemi z lidské strany závislost na Kristu, projeví-li se silné přání si Jeho vedení, účasti i rozhodování o současnosti i budoucnosti, situace lidské se začnou měnit k dobrému. Každý jedinec ztotožněný s tímto přáním brzy na sobě pocítí blahodárnost Jeho působení, Jeho pozornou láskyplnou účast, pomoc v každém okamžiku života, zvláště v nebezpečí sestupu a sesunu do negací.

 Na výstup do cest Božích, vlastní osobní snaha, úsilí a síly k tomu nestačí. Bez vlivné a účinné pomoci Krista je vývoj duše k duchovnímu stavu nemožný. Jeho složité, utrpení nesoucí procesy by obsáhly další věk lidstva, a ještě s výsledkem chabým, nejistým.

 Kristus je hlavní, od člověka neodlučitelnou silou a inteligencí jeho života. Na ní stojí jeho budoucnost . . .

 V čase, kdy poprvé bylo jméno Kristus lidstvu oznámeno a On se zjevil světu jako něžné krásné Dítě přinášející lidstvu Boží lásku, byli lidé ještě na nízkém stupni života. Nepochopili, jaký dar jim přináší, ani jaké úžasné milosrdenství, láska, síla a vliv se v Něm soustřeďují. Nevědí to ani dnes, kdy Jeho slova jsou hlásána a Jeho jméno velmi ctěno. Vyspělost lidí se vyvíjí velmi pomalu, takřka neznatelně.

 Vánoční čas je krásnou idylou rodinného kruhu, je chvílí osobního citového dojetí. Věřící zesílí v tu dobu svou zbožnost a uctívání Boha v chrámu. Klaní se krásnému Dítěti. Avšak Ten, který před světem si vzal tuto podobu jako obraz nového, krásnějšího, moudřejšího a láskyplného života člověka - čeká na pochopení svého Božského poslání, otevření dveří Mu i do rodinného života. Nechce být jen v ozářených chrámech. Stojí u lidského srdce, čeká na pozvání duše, aby s ní mohl zasednout k vánočnímu stolu, kam pokládá svůj vzácný dar lásky a pokoje.

 Není však takových duší, které by se dovedly těšit z darů lásky Jeho něžného láskyplného srdce, že je mají v rukou, v srdci i na rodinném stole, a je na nich, jak si jich povšimnou, ocení, potěší se a vloží do své duchovní i všedně lidské každodennosti.

 Mnohé ještě z bázně před Jeho svatostí, mnohé z nedůvěry ve skutečnost těchto darů i ze slabého duchovního citu nechají minout příhodnou vánoční chvíli, kdy Kristus zve k hodu lásky, k obcování důvěrně radostnému, milému a krásnému, jaký svět nepoznává, jakého neokusí ti, kdo se noří jen do zájmů světa a běžných způsobů lásky.

 Vy, na něž se usmála Jeho něžná ústa a tiše v duši promluvil Jeho láskyplný hlas, připravujte chvíli duchovní radosti sobě i Tomu, který přišel v první vánoční čas, aby vás naučil velké boží lásce milující všechno živé, a pak vás vyučené, vnitřně čisté a láskyplné odvedl tam, kde je On: k Bohu, Otci na nebesích . . .

Vánoční zážitky

Mariina pomoc

 V podloubí z růžových růží a bělostných lilií vystupuje do zjevitelnosti křehký, průsvitný, světlem prozářený, jemný obláček - lidsky neskutečný, Božsky skutečný jev. Sunul se prostorem blíž k mému pohledu a poznání. Zastavil se v místě, kde již bylo možno v něm rozeznat do bytosti vloženou a jako bytost tvárněnou Duši Boží onoho krásného jména Maria. Do neurčitých záhybů splývající roucho se rozprostřelo do známé šíře, až vytvořilo dole i kolem dokola spoustu vlnek. Na každé z nich stála bytost jemné ženské krásy podoby anděla. Dvě z nich držely v popředí koš růží, jehož se Mariina ruka lehce dotýkala.

 Jakmile má pozornost na ně byla dostatečně pevná a soustředěná, na jemný, jen náznakem naznačený pokyn Marie, přisunuly koš růží ke mně a vložily na ruce. Současně přišlo ke mně Mariino slovo, jemně, tiše, avšak jasně a zvučně řečené: Všechno přijaté rozdej světu. -

 Podívám se na velký koš v mých rukou a uvědomuji si, že to nebude práce lehká, ani na krátký čas. Zdál se mi velmi těžký obsahem, množstvím duchovních darů poslaných Zemi ze světa Boží lásky i moci Krista ve jménu Maria. Místo růží se dotýkám podivuhodných živých věcí. Ač to zní neskutečně a fantasticky, na rukou mám nesmírně velké hnízdo bílých holubic, jakoby se z nebe dolů sneslo jedno celé hnízdo andělských duší k Zemi blíž, lidstvu na pomoc.

 Před mýma očima se odehrává úžasný děj. Bílé holubice vzlétají ze svého místa, kde dosud byly jedna k druhé přimknuty a vnořeny do ticha a klidu. Každá z nich se při svém vzletu dotkla něčím mých rukou, takže se zdálo, že jimi prolétávají, že jim umožňují onu pomoc, kterou nesou světu a v níž následují svého Pána i svatou Duši - Marii.

 Prostor, který je přijal, na ně čekal, je potřeboval, začal se jimi bělat a tím i nadlehčovat, zbavovat se tíže vážící jej k zemi zla. Z holubic se stal velký bílý oblak, který se začal rozprostírat nad lidským světem, halil jej do pevného obalu z působnosti a vlivu Boží lásky. Ten rozpouštěl, rozkládal temné síly i hrozivé černé mraky nad životem lidstva. Temnota ustupovala překonávána světlem Boha, obětí Krista i láskou andělů.

 Uvědomuji si, že tento nadějný obraz je pohledem do budoucnosti. Bude výsledkem práce všech zúčastněných na záchraně člověka. V ní je obsažena i pomoc Mariina a těch, které tak podivuhodným způsobem mně představila jako bílý oblak holubiček, jimž dává pokyn ke vzletu a určuje rozpětí jejich mocných andělských křídel.

Zjevení Ježíšovo

 Ve vnitřním zapojení na Boží lásku rozzářila se Země jasným proudem světla přicházejícího z výše, jakoby se jednou rozsvítilo velké Slunce a vrhalo záři dolů do zemského prostoru.

 V prostoru světla se zjevil duchovně Kristus. Zvolna sestupoval. Zastavil se v určitém bodu blízko nad Zemí. Zkoumavě přehlédl prostor, pak se soustředěně podíval dolů. Po chvíli rozpřáhl ruce k Zemi a láskyplně zvolal: Pojďte ke mně blíže s láskou, všichni pracující, a já vás občerstvím v těžkostech světa; pojďte si pro sílu, pro pomoc, pro nový život, který připravuji a vám dám. -

 V tom volání byla velká, až úpěnlivá touha pomoci člověku, který se na Zemi potácí v utrpení a nezná cestu k vysvobození. Někteří nedůvěřují slovům, jimiž je Kristus k sobě volá. Nevěří ve skutečnost Písem, že Ježíš vskutku lidské duše miluje. Přála jsem si, aby Jeho volání všichni uslyšeli, uvěřili, aby proniklo hradbou hmotnosti až do každé duše. Zachvěl by se v té chvíli celý svět jako má duše nad úžasností, hloubkou a intenzitou Kristovy lásky.

 Jeho zjev se ke mně přibližoval, až jsem rozeznala obrysy bílého jednoduchého roucha i Jeho tvář nevýslovně láskyplnou, avšak se stopami utrpení a smutku. Na Jeho rukou a nohou jsem spatřila krvavé rány. Sestoupil až do výrazné zjevnosti, jakou jsem nespatřila od prvního setkání s Ním, kdy mě přišel vybídnout na svou cestu a dal mi přímé vedení. Nyní přichází opět a já slyším, jak říká: Pojď, ukáži ti obraz, který tě potěší. -

 Lehce jsem se přenesla přes tělesné vědomí, jak mi podal ruku ku pomoci. Vedl mě k nepřehlednému černému moři v hrozné bouři. Kolem bylo tma a těžké tmavé mraky visely nad hlavou. Stála jsem vedle Pána a s úzkostí hleděla na moře. Podíval se na mé nohy a já jsem věděla, že zkoumá, zda některé z těch hrozných černých vln je nezasáhly a neušpinily svým kalem. Mé nohy však byly čisté a bílé. Spokojen se malinko usmál a beze slov ukázal na vzdálený druhý břeh. Začala jsem tam rozeznávat lidské bytosti. Všechny toužily dojít ke břehu, na němž jsem stála s Pánem. Nemohly však dojít pro hrozivé vody, bouři a tmu.

 Jako bych uhodla a poznala Jeho přání, vykročila jsem na černou hladinu moře a šla po vzdouvajících se vlnách pro bytosti na druhém břehu. Vyšla jsem bez rozmýšlení, hrůzy a strachu, statečně, s důvěrou a vírou, že šťastně přejdu a všechny převedu k Němu. Za chvíli jsem cítila, že jsem přecenila své síly. Cesta byla strašná, přímo zoufalá. Při pohledu do kalných vod mě jímal odpor, děs a hrůza. Byly plné nenormálních zvířat otřesně hrůzných podob a velké dravosti. Zakrývala jsem si oči i uši, abych neviděla a neslyšela hrozný hukot vln, zvuky podobné skřípotu zubů a vytí psů, kvílení dětí. Dlouho trvala tato zoufalá a nebezpečná cesta, při níž jsem každé chvíle mohla propadnout do propasti vln, tmy i strašné síly v nich působící.

 S krajním vypětím jsem konečně dosáhla břehu a přišla k bytostem. Když jsem se rozhlédla, znovu jsem viděla Pána. Stiskl mi ruce beze slova. Bylo to uznání velkého výkonu. Pak se obrátil k bouřlivému černému moři. Soustředěně je pozoroval. Pak vysoko nad ně zvedl ruce a tiše, avšak s pevnou vůlí nad ním stál. Vlny se počaly utišovat. Klesaly zpět do hladiny a vyrovnávaly ji do klidu. Černá barva zmizela, obzor zjasněl. Uklidněné moře se rozdělilo na dva proudy vod, které se rozestupovaly čím dál víc a víc, až se mezi nimi začala objevovat uzounká bílá cestička. Rozšířila se tak, že bylo možno přejít prostředkem moře bez velkých obtíží a nebezpečí. Pán mi řekl: Hle, cesta tvá, již vybojovaná a mnou požehnaná. Po ní veď a ke mně přiveď všechny, pro které jsi podstupovala boj se zlem z mého pokynu a po mém boku. -

 Uvědomuji si, že jsem na této cestě prostředkem děsivého moře zla. Jdu po ní lehce a jistě. Je suchá, bílá, vlnami už neohrožená. Jsou zkroceny láskou a mocí Krista. Za mnou vyšlo mnoho lidských bytostí. Pán stojí u břehu, kam máme dojít. Kyne nám a usmívá se. Vím, že byl a je tam, odkud jsem vyšla. Je všude s tím, kdo jde po jeho boku cestami života.

 Touto myšlenkou nazírání končí. Obraz Pána se mi rozplývá. Všude však znějí slova Písem: Kdo je tento, že Ho vítr, bouře, tma i vody poslouchají . . . ? -

Cesta k nebeskému Ženichovi

V předvánoční době, když jsem ve ztišeném, zharmonizovaném nitru nořila se do rozjímání o nesmírné lásce Boží a na ni se myslí i citem upínala, počalo vnímání, nazírání i zachycování duchovních dějů, jeho úvod a vstup do duchovních Vánoc, jejich známých i dosud neznámých mysterií.

 Mé hlavy se dotkl světelný paprsek jako silný jasný blesk. Zvedla jsem oči vzhůru a pátrala po jeho příčině. Prostor nade mnou byl čistý a jasný, jako bývá za krásného jarního dne, kdy slunce plně září. Něco se mi však neustále třpytilo a blýskalo nad hlavou. Poznávám, že je to nádherná vánoční zářící hvězda. Zdálo se mi, že se pohybuje, že mi ukazuje cestu někam do daleka, do neznáma. Můj duch se k ní upnul a nechal se vést jejím zářivým světlem.

 Nevím, zda jsem letěla nebo šla jako člověk lidskýma nohama. Vím jen, že mne světlo přivedlo na zvláštní místo v prostoru, kde jsem se zastavila jako u cíle.

 Stála jsem před tajemnou převysokou branou, jaké jsou jen v pohádkách, jaké vedou do nádherného zlatého či stříbrného paláce. Světlo nad mou hlavou se zastavilo a začalo osvětlovat místo, na němž jsem stanula.

 Ve světle bylo zřetelně vidět dvanáct vysokých, štíhlých, krásně vytvořených sloupů, které tuto bránu podpíraly a dodávaly jí podivuhodné krásy. Každý z nich byl jiný, jinak zbarvený, jinak zdobený. Bylo to překrásné umělecké dílo, souladné a harmonické, vytvořené ze světelných vzácných drahokamů, třpytících se jako krystaly. Celá brána i její oblouk byly vytepané ze zlata, plné podivuhodných vzorů z květin a ptáků tak vybarvených, že bylo těžké určit, zda jsou živé a skutečné, anebo jsou jen mistrnými obrazy.

 Podél štíhlých sloupů, z nichž tři nesoucí hlavní tíži klenby byly z bílého alabastru s jemným narůžovělým nádechem, vinuly se překrásné květy jako girlandy věncovitě spletené. Skládaly se ponejvíce z lilií a růží, ale tu a tam byly i jemné sedmikrásy a něžné fialky. Celek byl obdivuhodně barevně sladěn. Všechno vyzařovalo krásu, něhu a harmonii, vše svítilo čistotou, neporušeností, vše bylo svěží jako právě vyšlé z rukou Tvůrce, který vytvořil dílo nadmíru krásné, dílo mluvící o tvůrčím mistrovství, jemuž nikde není rovno.

 Podivuji se v duchu této kráse a vnímám světlo, které se čím dál víc zesilovalo, až proniklo všechno do nejmenší částečky. Bylo to, jako bych stála u domu, z něhož vychází nesmírné Slunce. Stála jsem na výšině, kam dolétaly intenzivní zářící paprsky. Dodávaly všemu nadpozemskou tvářnost, jako když východ slunce rozhoří oblohu a dává každému obláčku jiné, čím dál krásnější zabarvení. Znovu si uvědomuji, že jsem se ocitla před branou, před vstupem k něčemu tajemnému, nejvýš zvláštnímu, krásnému. Tato myšlenka mě poněkud zneklidnila a já chvíli rozpačitě a plaše jsem stála, nevědouc co dál. Z těchto rozpaků mě vyvedl jemný tlak v rukou. Začala jsem si uvědomovat, že držím něco v rukou, nějaký pevný předmět. Dívám se na ruce a ke svému velkému podivení spatřuji v nich velký klíč. Ano, byl to klíč z téhož materiálu, z jakého byla vytepána brána. Okamžitě jsem věděla, že tento klíč k ní patří, že jím je možno bránu odemknout, otevřít a snad vstoupit do tajemného hradu či paláce. Zadržela jsem však tuto myšlenku, protože mě jímala přímo posvátná bázeň před tímto nečekaným objevem.

 Z této bázně i váhání vytrhlo mě zašumění křídel nad hlavou. Podívám se vzhůru. Nade mnou byla rozprostřena andělská křídla. Postřehla jsem, že to nejsou křídla jednoduchá, ale že jsou šesteronásobná, že zaplňují celou hruď, šíji i záda podivuhodné bytosti, která byla nade mnou. Nebyl mi dán čas, abych se podivovala kráse a zvláštnosti okřídleného anděla, neboť přišla od něho slova:

 Neboj se mne. Jsem nejvyšší cherubín, který ostříhá tvář Boží a Jí se neustále klaní. Zavedl jsem tě k této bráně, která je nepřístupná člověku. Avšak v majetku tvém se odedávna nachází vzácný poklad, který se jmenuje: klíč Davidův. Tímto klíčem uzamkl kdysi Pán dveře svého příbytku, když se lidstvo zpronevěřilo. Neuschoval ho však do schrány nebeských klíčů, ale vtiskl do rukou věrného služebníka, který mu byl oddán a prokázal mu služby nade vše dobré. Tenkrát mu Pán řekl: "Uschovej dobře pro časy zlé, až rozpoutají se bouře, abys k úkrytu došel se všemi, kteří s tebou v dobru a lásce budou žít. Až poprvé zazní hrom, ty přijdeš a tímto klíčem si otevřeš dům můj, aby ses v něm skryl před nebezpečím, úklady a zlobou. Buď ochráncem i zasvěceným v tajemství, uzamčeného tímto klíčem."

 Uplynul dlouhý věk a přišla doba předpověděná. Klíč, který se zdál neznám a ztracen, zaleskl se náhle před očima těch, kteří byli svědky dávné úmluvy. Proto přispěchali a s nimi i já, svědkem dávných časů, abychom byli pomocníky ve vážné době, kdy klíče bude velmi zapotřebí.

 Tys služebník věrný, jemuž Pán důvěřoval a svěřil mu vzácný klíč. Namáhavě jsi pracoval v ústraní a netušil, co ti bylo dáno. Avšak právě proto, že sis nežádal nikdy odměny, žes nezneužil daru, že v pravý čas stojíš na pravém místě, jsi pozván a zavolán přede všemi pohlédnout do mnohých tajemství, svolat svůj dávný rod a vyvést ho z nebezpečí, pomáhat, kde je naléhavá potřeba pomoci. Nuže, neváhej, uchop pevně klíč a otevři dveře. Je již dovoleno. -

 Cherubín zmlkl, ale jeho křídla šuměla jako když se lidská duše zachvívá v silném dojetí. Zachvěla jsem se i já, jakoby se pode mnou silně pohnula půda.

 S úzkostí se podívám dolů a tu spatřuji hrozný pohled. Celá Země hořela v plamenech, vycházejících z jejích hlubin. Byla jako veliká sopka. Sledovala jsem pohyb horké lávy, která vyvěrá, tlačí se vzhůru a hrozí zaplavit všechno kolem sebe. Uvědomila jsem si, že i já vycházím z této Země a že i mé paty jsou jako omžené a opálené, že jen tak tak v poslední minutě unikám. Celé pluky temných bytostí se šikovaly v útoku, ozbrojeny všemi možnými zbraněmi. Cítila jsem hrozné nebezpečí hrozící lidem na Zemi i všemu, co je jim nablízku. Všude to čpělo prachem a dýmem.

 V hrozné úzkosti si pojednou uvědomuji svůj příchod před bránu, celou situaci i to, že mám v rukou klíč. Mé ruce jej silně pociťovaly a hmataly jeho tvar. Ano, byl to klíč, možnost vstupu do bezpečí, k úniku z tohoto pekla otvírajícího se přede mnou.

 Zaplavila mne silná vlna úlevy a radosti. V tom velkém rozechvění cítím, že se mi počínají ruce třást, že nemám síly k pozvednutí klíče. vzpamatoval mne však hlas cherubína nade mnou:

 Drž pevně, drž celou silou duše, ať neupustíš v leku a hrůze. Nepřátelé na to čekají. Lidstvo by ztratilo cestu a vstup do domu Božího by zůstal uzavřen. Buď silný a zvykej si na různé obrazy, krásné i ošklivé; obojí vedle sebe žije ve světech viditelných i neviditelných. Buď statečný. Je-li třeba, bojuj, když je nutno, vyučuj, ve chvíli vážné a těžké, když je třeba, modli se. A když Pán zavolá, vstup nebojácně na práh svatyní. Všeho je potřebí a toto žádá čas. -

 Provázena tímto povzbudivým slovem cherubína, chopila jsem se klíče jak se dává do zámku. Znovu jsem měla nedůvěru, jak dosáhnu na tuto vysokou krásnou bránu. Nebylo však třeba vystupovat a namáhat se. Bylo to tak

zvláštní, že má ruka stačila dosáhnout na místo, kde jsem vnímala zámek.

 Dveře se neslyšně otevřely, bez hluku ustupovaly. Jak se zvolna šinuly, rozezněla se divukrásná zvonečková hra, hudba tlumená a něžná, jakoby někde andílci cinkali do stříbrných a zlatých zvonků. Do těchto stříbrně jasných tónů začaly znít a připojovat se i jemné, líbezně čisté a chvějivé hlasy zpívajících andělů. Byla to božská, nebesky krásná harmonie. Do vysoko, převysoko laděných tónů zazněly i hluboké, dumavé a jemně teskné tóny harf jako vzdálené ozvěny prožitých smutků a bolestí. Zazněly nesmírnou touhou lásky druha k druhu, zněly i štěstím a blahem lásky.

 To byl vstup na práh neznámého, překrásného, smyslům lidským nepředstavitelného světa. Ponořila jsem se cele do blahého naslouchání nebeské hudby, která rozechvívala duši a takřka ji rozkládala na tisíce jemných blažených pocitů, takže se chtělo nežít a necítit a jen se rozplývat a trvat v těch čistých blahých dojmech a nadpozemského prožitku.

 Nevím, jak dlouho jsem naslouchala a vnímala jen sluchem. Pak zvolna jsem začala vnímat i čichem. Bylo mi, jako bych vkročila do ráje, o němž se píše jako o místě nejkrásnějším. Líbezná vůně se vkrádala do pocitů jako ve sklonění nad záhonem lilií, růží i fialek. Zde znovu nastalo opojení jako v prožívání nebeské hudby. Bylo mi tak blaženě, tak něžně, a pociťovala jsem takovou láskyplnost, že jsem až ztrácela vědomí . . .

 Na prahu této neznámé divukrásné země jsem padla jako zchvácena, omámena a rozechvěna. Lehká mrákota mi zastřela vědomí. Přesto však vnímám, že nade mnou se sklání něžná, milá tvář, která mi říká:

 Prožiješ krásný den, v němž prokonáš cestu lidské duše až k vrcholnému stadiu setkání jí jako nevěsty s nebeským Ženichem. Zavři jen pevně oči, aby tě neoslepovala záře, a pojď za mnou. Jsem Gabriel, zvěstovatel a průvodce panny. Pán mne poslal v ústrety tobě, abych tě provodil k domu nebeského Ženicha. -

 A já už cítím, že mi pokládá ruku kolem ramen a že mne pozvedá. Nadzvedla jsem se lehce jako peříčko. Oči, které mi dříve zjevovaly určité tvary, byly jako slepé a bolely, jak vnímaly a zachycovaly světlo silné, čiré a intenzivní. Jak jsem ztrácela skutečný zrak, silněji se mi zbystřovalo vnitřní vnímání a chápání.

 Šla jsem opravdu jako ve snách a vnitřní cit mi nahrazoval oči. Vnímala jsem jemný profil anděla a bílou vonnou lilii, kterou měl zatknutou za pasem. Ve volné ruce držel také lilii. Bylo mi u něho bezpečně a dobře. Nebylo možno rozpoznat, zda kráčíme nebo letíme. Bylo to takové lehké nadnášení. Pod nohama nebylo pevnosti, ale bylo to, jako bychom se dotýkali vlnek křišťálové, krásné, čiré a hedvábné jemné vodičky, nebo jakoby se nohy bořily do prachového peří.

 Tyto pocity, doteky něčeho převelice jemného, zachycovalo celé tělo. I to naráželo na tyto zdánlivé vlnky, které se však rozplývaly a nebyly takřka ničím. Všechno bylo prosyceno jemnou vůní, celý prostor jí byl naplněn. Cítím, že kolem jsou samé květy, že po nich jdeme, na ně narážíme, že nám padají na hlavu, že se dotýkají tváře i rukou, jakoby neviditelní andílci sypali je z nedoberných košů.

 Snad jsme šli prostorem, kde nejsou tvary a podoby, kde život je jen nádherným trváním v kráse a vůni. Pak se náš let stával pomalejším. Cítila jsem, že se blížíme k cíli. Snad jsem se i zachvěla, protože mě ruka anděla pevněji objala a on sám tiše zašeptal:

 Připrav se, vstupujeme do míst nejsvětějších. Hle, před tebou je dům, kde bydlí Miláček srdce tvého. Spěj Mu v ústrety. Nežli tě odevzdám Ženichově náruči, podívej se na sebe, aby sis navždy vtiskla v paměť svůj duchovní obraz, podobu, do které se odívá panna. -

 V tu chvíli vnímám, že stojím na břehu krásného jezera, jehož voda byla lesklá jako plocha zrcadla. Podívám se do jeho hladiny a hlava se mi zatočila. Uviděla jsem tam obraz, k němuž bych se na Zemi nikdy nehlásila jako ke svému obrazu.

 Byl to obraz panny, dívenky, skoro ještě dítěte v prvním rozpuku mládí, sotva odrostlé dětským střevíčkům. Byla oděna v blankytně modré roucho se zlatými obrubami, kolem šíje, rukou a spodního lemu upevněnými. Na rouchu byla rozhozena tu a tam stříbřitě svítící hvězda, a tam, kde se dal tušit příští mateřský klín, byla jasná stříbrná luna. Roucho bylo přepásáno. Při pohledu na tento pás zatajil se až dech. Byl to pás z lilií, něžných, překrásně svítících čistotou a bělostí, která až dojímala a téměř bolela. Tento pás byl široký, přehozený jako do stuhy a jeho oba konce padaly dolů až k nohám. Nohy byly skryty v rouchu. Jen tam, kde roucho končilo, vyčnívaly bílé růže na obou nohou. Ruce byly rovněž skryty v řasnatém rukávu roucha. Ale také v nich jsem tušila květy. Tvářička nevinná, důvěřivá a milá, oči třpytící se ve lesku. Vlasy nebylo možno rozeznat, protože z celé hlavy vycházela záře, která přímo hořela jasným čistým zářením, v němž se všechna podoba i obrysy hlavy ztrácely.

 Při spatření této podoby, do níž se odívá panna, jak mi řekl anděl, bylo mi tak divně, jakoby mé myšlenky letěly dlouhými věky, plynuly dozadu i dopředu. A přitom vidím, jak během tohoto času je pás panenského roucha čím dál hustěji liliemi ozdobován a krášlen. Spatřuji zde obraz budoucí dokonalosti lidské duše, budoucí její krásy, čistoty a vnitřní spanilosti. A já jsem si vypůjčila tento šat duševní krásy a dokonalosti, šat krásné panny, lidské duše, abych mohla být uvedena k domu Miláčka lidských duší, k náruči Ženicha.

 Obracím se, hledám anděla, chci mu říci, co se mi jeví, co vnímám a o čem přemýšlím, ale nikdo tu není. Byla jsem sama tváří v tvář podobě, která byla přímo pohádkově neskutečná. Pociťovala jsem velikou touhu sáhnout sama na sebe a přesvědčit se, jestli ten překrásný liliový pás na sobě mám, anebo je to jen přeludný obraz přede mnou, krásná a tajemná iluze.

 Sotva jsem se však pohnula, abych něco učinila k svému přesvědčení, obraz před mým zrakem zmizel. Cítím však přímo zašustění svého šatu, jak jsem se pohnula, cítím jeho doteky na rukou a nohou, vnímám jeho jemný obal, který netísnil, ale činil každý pohyb snadným a lehkým. Cítím, že má hlava hoří, vnímám záření i záblesky stříbrných hvězd na šatu. Bylo to podivuhodné, neuvěřitelné.

 Nebyl však čas rozjímat nad podivuhodnými věcmi. Nadešel okamžik ještě silnější, podivuhodnější. Kolem mne zavanul přejemný vánek a jemně růžová clona mi zahalila prostor.

 V očích mě zabolelo silné zatřpytění, jakoby do tísíců oken se opřelo slunce a jejich přečisté sklo zaplálo oslňujícím leskem. Stála jsem před palácem, zámkem či hradem - těžko je nazvat pravým jménem to, co jsem vnímala jako určitou podobu před sebou. Stěny a všechno, co se k tomu upínalo a vztahovalo, bylo jako skleněné, ale ne zase tak, jak jsme zvyklí sklo vídat na Zemi. Toto sklo bylo snad z diamantů, ze stříbra a třpytivých jasných krystalů. Bylo bezbarvé, a přece v něm byly obsaženy všechny barvy, všechny jejich odstíny, splývající v jednu jedinou, třpytivě jasně bílou.

 Někde tam uprostřed této třpytící se nádhery, uprostřed tisíců oken, byly dveře dokořán otevřené. Na jejich prahu počínám vnímat a zachycovat siluetu postavy. Jak si zvykám oslňující záři a třpytu, začínám i rozeznávat podrobnosti.

 Je to postava průsvitná, neskutečná, postava jako překrásná vidina, obraz, vzor spanilého mládence, souhrn vší dokonalosti, vší čistoty, vší jemné mužné krásy, jakou si jen mysl dovede představit a srdce vytušit. Úžasná záře vycházela z celého zjevu a v této záři ztrácely se obrysy postavy, ztrácela se barva roucha. Jen tam, kde zemský ženich nosívá zelenou snítku myrty jako odznak svého stavu, zahlédla jsem po levé straně šatu tuto zelenou, jemně svěží snítku jako k šatu připevněnou. Tento spanilý jinoch držel v náručí nádhernou, překrásnou kytici květů. Dívám se v očarování - vnímám a chvěji se jak listí mladé jarní břízy, již sluníčko líbá a větérek ovívá.

 Cítím pohled na mne upřený. Pod tímto pohledem se ocitám ve zmatku a rozechvění. Cítím, že mne opouští veškerá síla. Zdá se mi, že ještě okamžik a budu snad rozdrcena, rozdělena, rozplynuta, že přestanu vnímat, cítit a že se ztratím v divukrásném zářivém prostoru. Místo toho však cítím, že jsem unášena, přitahována - že oči spanilého Zjevu mne nesou vlastní silou blíž a blíž k sobě . . .

  Tak jsem se přiblížila ke Krásnému bez nejmenšího úsilí. Stála jsem však u schodiště a hleděla vzhůru jak omámena, přimrazena a bez jediné myšlenky, beze slov. On začal sestupovat níž a níž, až se zastavil nade mnou a sklonil se k mé tváři. Ovanul mne Jeho dech, teplý jak sluneční paprsek, vonný jako všechny vůně květů slité v jednu. Jemně, tiše a lehounce zazněl Jeho Hlas:

 Holubičko čistá, tvá křidélka jsou již silná, když tě donesla až na toto místo, kam lidská myšlenka nedoletí. Vítám tě, poselkyně radostné zvěsti, že lidská duše vyrostla už do krásy a do síly, že probudila lásku nejvyšší a nejčistší, lásku ke mně, k Ženichu svému. Oko tvé uvidělo posvátné tajemno, skryté dlouhý věk.

 Pohlédni jen směle na mou tvář, abys mohla povědět svým družkám, kdo tě uvítal na místě nejvýš svatém. Pověz a přines ode mne pozdravení těm, které za tebou jdou po cestě duchovního panenství. Řekni jim, že já jsem, abych se k nim přiblížil, je jako tebe pozvedl k sobě a dal vstoupit do mého domu, do sídla lásky, na místo tiché i stále oživené činy moudrosti.

 Pověz, že já jsem dnešní Ženich a příští Choť té duše, která dospěje k duchovní lásce. Řekni, že jsem již jednou přišel vysvobodit svou nevěstu a přicházím znova, abych ji vysvobozenou přijal na svou hruď. Pověz, že s ní chci budovat nový věk.

 Zde, z tohoto místa, pravím: Vy všichni, kteří svou duši oblékáte do roucha, v němž možno spatřit mne jako Ženicha, vy budete spolutvůrci mými.

 Jsem - jsem, a proto jsou i ti, které miluji já a oni mne. Láska je naše spojení pro život . . . -

 Naslouchám, vnímám slova a vím, že Ten, který je pronáší, nestojí jen u mne v této chvíli, ale že je všude a u každé lidské duše, že Jeho Hlas zní vysokostí, hlubokostí i nezměřitelnou šíří prostoru, času a života.

 Když jsem vše vyslechla, zdálo se mi, že Ten, který byl tak blízko mé tváře, vydechl, jakoby se chtěl zbavit všech myšlenek, všech starostí, všeho smutku i marného toužení své lásky. Ztišil se. V tomto nastalém působivém tichu začaly se rýsovat údery srdce. On jim naslouchal, ztišený, jemný, zněžnělý citem velké lásky. Naslouchal tepu srdce svého i srdce mého. Silná, horoucně teplá vlna lásky Jeho srdce vysoko se vzedmula. Počala se přelévat a zaplavovat mé srdce, až si mi zdálo, že celý život, celé vědomí v ní utone a nebude mé duše, mého já.

 Sladěný rytmus srdcí nabýval pojednou určitého zvuku. Stal se silným zvučným akordem, znějícím ve všech oktávách, od nejnižší po nejvyšší. Zněl celým prostorem, procházel sférami, kde se k němu připojovaly další a další tóny, jakoby srdce bytostí tepala stejným úderem, žila stejným citem lásky, který rozezvučel všechny struny života.

 Tato zpočátku tichá, stále se však stupňující harmonická zvučnost zazněla mi pojednou hlasem zvonů i chvěním silných, jemných i velmi vysokých tónů, hudbou mohutnou i dojímavě působící na prostor. Vnímám, že se mnou naslouchá mnoho bytostí, že tiše a hluboce sklánějí hlavy a říkají: Souzvuk lásky - mysterium Vánoc začíná . . . -

Tímto silným až opojným zážitkem skončil krásný sen, v němž jsem putovala do Ženichovy náruče, jak mi Gabriel zvěstoval. Ač mé vědomí bdělo, ač jsem byla plně v rozumu a soudnosti, přece tento prožitek byl jako nádherný opojný sen. Byla to pohádka prožitá ve vlastní duši, ve ztišeném nitru, v němž nebylo nic jiného než silná oddanost a láska k Bohu.

 Zvolna přestávám vidět záře a božské krásy, vnímat něžné harmonie, květy a vůně. Nořím se kamsi hluboko do nitra, v jehož tajemných skutečnostech jsem ještě nikdy nebyla. Vstupuji do ticha nejtiššího. V něm vzrůstá cit toužebné a silné lásky, který takřka nutí všechno ze sebe vydat i do sebe pojmout, všechno obejmout, se vším krásným a neskonale harmonickým a pokojným, mírným a tichým splynout. V tichu duše jemný, něžně tichý Hlas promlouvá a jako vanutí vánku nese se jejím citem:

 Láska naše spojená, splynulá přijetím a dáním se zmnožená, je mysterium zasnoubení Ženicha a nevěsty. Co tebou prožito, k tomu spějí lidské duše, které vyvinou lásku ke mně, k Ženichu nebeskému a které já sám oslovím, sebe zjevím, srdce jim daruji a od nich jejich požádám na věky . . . 

další