Sotva si to uvědomím, spatřuji, jak křížem prostupuje světelná čára. Jde nejdříve shora dolů a pak prochází i příčným ramenem. Mění se a já spatřuji, že je ve skutečnosti hustými šlépějemi nohou. Tyto šlépěje šly shora dolů tak hluboko, že konce jsem nemohla dohlédnout. Zářily světlem a odrážely se od černého dřeva kříže. Pozoruji tyto šlépěje a uvědomuji si, že to jsou stopy sestupu Boží Lásky až k propasti temnoty. Jak se tak dívám, vnikám do nich hlouběji, takže je vidím před sebou jako na dlani. Jsou čisté, jakoby noha byla z nejčistšího alabastru.

A přece se tam něco ukázalo, co porušilo tuto běloskvoucí neposkvrněnost. Právě uprostřed se objevilo několik krůpějí krve. Ptám se v duchu, odkud je. Nový pohled je mi odpovědí. Černé dřevo kříže, po němž vedla svatá šlépěj, se změnilo v půdu Země, pustou, temnou, obklopenou černými mraky. Kam oko pohlédlo, samé skály, útesy, samé cesty kamenité a tvrdé, horké jak vyprahlá poušť. Jen jednu smutnou, neutěšenou ozdobu spatřuji. Mnoho trní, jakoby z něho byla učiněna celá Země.

Rozhlížím se, přede mnou jde poutník. Sám, celý zahalený v temně šedé oblečení, které ho ze všech stran tísní a činí mu chůzi obtížnou. Zdá se být velmi unaven, jakoby celý věk putoval neradostnou, obtížnou cestou. Je však vytrvalý, neboť v jeho nitru je jistota, že jednou se tato Země změní v kvetoucí ráj, že skály vydají osvěžující pramenité vody, že na horkých trnitých a kamenitých cestách vykvetou květy.

Pro pozorovatele se to zdálo až dětsky bláhové. Vždyť tam scházel hlavní oživovatel země - Slunce, světlo. Kupodivu, postrádajíc tohoto zevního světla a slunečního záření, cítím, že světlo přede mnou přece jenom někde je, jenže neviditelné. Můj pohled spočinul opět na siluetě poutníkově. Ustrnula jsem. Ráda bych si oči promnula - vždyť to světlo vycházelo z poutníka.

Zahledím se na něho pozorně, ale hned jsem oči odvrátila. Oslňující záře mi padla do očí, světlo tak silné, že by oči oslepilo. Zavírám je. Přesto však vidím, vlastně vnímám, jakousi živou jiskru, která vydává překrásné světlo. Tato jiskra se nachází uvnitř poutníka, někde hluboko v nitru. Spočívá tam jako překrásné děťátko v lehkém oparu průsvitných mlh, které je obalují a halí stále hustěji, až posléze je přiodějí tím temně šedivým oblekem poutníka.

Vnímám toto podivné světlo. Zdá se mi, že hledím do přehlubokého moře. Někde tam se nachází ona jiskra v podobě překrásné perly. Je skrytá, obalená tuhým obalem jako v lastuře perlorodky. Co to, myslím si překvapeně, což moře je země a země je moře? Tak silně mi obě tyto představy splývaly, že těžko říci, kde byla skutečnost. Ovšem, vždyť vidím obrazy duchovní, jak se jeví duchovnímu pohledu.

Uvědomovala jsem si, že vlastně zde je počátek života, počátek práce a působení, počátek cesty a nekonečné pouti onoho poutníka. Ano, dívajíc se na perlu, vidím, jak kdysi dávno spadla sem do hlubin a temnot, jakoby ji upustila neviditelná ruka. Zde počalo navršování obalů, zde se počal vyvíjet tísnivý šat. Ale jak se navršovaly obaly, zapadala perla více do hlubin, stávala se stále skrytější. Zde, v poutníku, který měl již podobu člověka v jeho nynějším těle, byla skryta tak, že by ji nikdo nikdy nenašel, kdyby ji hledal očima Země.

Před mýma očima je opět unavený poutník, starý svými zkušenostmi, prožitky života na Zemi, se zraněnýma nohama od kamenů, skal, trní a hloží. Vidím krvácející rány na nohou; procházejí Zemí křížem krážem. Všude, kam vstoupily, zanechávají za sebou krvavou stopu. Stopy byly však tak husté, že tvořily jedno krvavé moře. Což tolik bylo již kroků - ptám se v duchu. A v této chvíli se mi zdá, že kolem mne míjí čas, že slyším kroky tisíců, že vidím přemnoho nohou krvácejících a zraněných. A tento předlouhý čas, tato krev tisíců, vytvořila ono krvavé moře, jímž byla Země zalita jako dnes slunečním světlem.

V tomto moři krve se mi něco mihlo před zrakem. Můj pohled zachycuje nestvůrné tělo jako sedmihlavého draka, jak se v tomto moři pohybuje, v něm se s rozkoší koupe, jak si v něm učinil své sídliště. Z něho se opět zvedaly ty hrozné uchvatitelské ruce nepřítele, který se v mých prožitcích tolikrát objevoval. Vždycky, když se objevil, přinášel hrůzu, zmatek, pád a zmar. I nyní spatřuji, jak tyto ruce se vynořují, jsou plné kamení a trní a metají vše poutníkovi pod nohy. To tedy on tak vyzdobil Zemi a připravil tak člověku namáhavou pouť?

Vzpomínka tichá se v tu chvíli dotkla mé duše jako píseň skřivánka, vzpomínka na domov, který připravila Láska Boží - Bůh sám. V něm ráj, světlo a krása, a zde pravé opaky. Všechno hrubé, tvrdé, temné a pusté. To je tedy domov po pádu člověka.

Věru, že dílo vydává svědectví o svém stvořiteli. Nemohlo být příkřejšího rozdílu mezi domovy lidské duše, jak je představují domov rajský a zemský. Kdybych dříve neprožila ráj, nikdy bych nevěřila, že kdysi opravdu byl. Jak hrozný a beznadějný byl tento stav, že až úzkost stahovala srdce.

Avšak proč tolik zoufat? Vždyť přece Láska Boží mi řekla, že Ona neopustí své děti, ale že s nimi vstoupí do temnoty. Kde se však nalézá? Jistě je neviditelná pro oči, které ztratily schopnost vidět její světlo. Je tedy třeba znovu se stáhnout do nitra a jeho pohledem hledat světlo. To bylo velmi obtížné. Neměl je prostor kolem - skály, kameny, vody ani mraky. Vnitřní postřeh však stále vyčkával, kde se objeví světlo. A objevilo se.

Jeho nositelem byl poutník sám. V jeho nejskrytějším nitru se nacházelo, ukryté zrakům všech obyvatel Země. Jak jsem je před chvílí zachytila jako živou jiskru, tak nyní se stalo opravdovým světlem osvětlujícím cestu. Toto světlo se pojednou vyzářilo z těla poutníka, vrhlo světelný proud na cestu pod nohy svého nositele. V tomto světle se cesta hemžila jakýmisi tvory a já vidím plno hadů. To jsou tedy spolubydlící člověka na Zemi, to je tedy společnost poutníka. Hadi, štíři a všelijací plazové. Otřásla jsem se odporem.

A kde jsou spolupoutníci člověka? Což je jenom on sám? Hledám a znovu pozoruji poutníka. Ke svému úžasu vidím, že se mi počíná rozdělovat na mnoho, přemnoho poutníků, na tisíce nohou a rukou, na tisíce hlav, na lidstvo celé. Všichni mají stejné tělo, stejný šat, jsou stejně vyprahlí, hladoví a žízniví, stejně unavení a jejich nohy jsou sedřeny do krve. Jsou jakoby k zemi schýlení a sklánějí se pod těžkým břemenem.

Dívám se na nachýlená bedra. Ke svému úžasu spatřuji těžký temný kříž. Odkud se vzal? Přemýšlím, a tu se mi proměňuje. Spatřuji, že každý na sobě nese své fyzické tělo. Jeho tíha a tvrdost je nesnesitelně bolestná; každým okamžikem jsem čekala jeho zhroucení a pád. Zůstávám ohromena tímto poznáním. Dřevo kříže = fyzické lidské tělo - a křížem je život v propastech tmy uprostřed jedovatých hadů.

Začínám si zvolna uvědomovat souvislosti. Rýha na Božím čele, prohloubená v propast tmy, kde sídlí padlí duchové, kříž přes ni utvořený, který vůle i myšlenka Boží si sama narýsovala, pak takto utvořený kříž s bílými svatými šlépějemi se stopami krve, které se mi prohloubily až do míst, kde se nyní nacházím, a posléze tento kříž již opravdu prožívaný a nesený. Kým? Ano, jsou to poutníci, zemští lidé - avšak oni jsou součástí onoho jednoho poutníka, nositele světla, nositele živoucí jiskry ve svém nejhlubším nitru. Oni z něho vyšli. Kdo je tento přetajemný, předivný cizinec na Zemi? Narazila jsem na nové tajemství, které jsem nedovedla odhalit.

Tu slyším:

Hle, Adam, otec lidstva, nositel jiskry života, Světla lásky Boží i Slova jejího. Z něho vyšlo pokolení bytostí, které jsou zvány lidstvem, jsou vyvoleny jako mluvčí a vykonavatelé Božích plánů v Božím díle, které učinila Boží Láska. Adam - toť jméno lidstva, označení prapodstatnosti Boha. Jiskra, kterou jsi uzřela v nitru Adamově, je živoucí síla, která dává vědomí. Světlo z ní vyzařující je ze Světla, které je zdrojem, z něhož vyšlo stvoření nebe i Země. Pokud žil Adam ve své podstatě v Boží lásce, v Božím ráji, pokud sám byl světlem, krásou i láskou, dobře bylo všemu stvořenému. Jakmile byl odtržen od Podstaty, od Boha, od sil Jeho Světla, propadl temnotám a stal se obyvatelem hmotných světů, stal se společníkem a spolupracovníkem padlého ducha. Prvotní síla Adamova se rozdělila - rozdělilo se vědomí, světlo i veškeré schopnosti myšlení. I snoubili se synové nebes s dcerami Země, slučovalo se nebeské, čisté a svaté Božství Adamovo se silami hmoty, s těly zvířecími, v nichž nebylo vědomí Světla, ale v nichž bydleli služebníci satana. Toto spojení ducha a hmoty bylo křížovou cestou Boží lásky, neboť ona nemohla odstoupit a vystoupit z Adama, neboť on byl její částí. A tak ty, hledíc na poutníka, spatřuješ Boha v člověku Adamovi, Boha oděného tělem jeho nepřátel. Jak bývá zajatému mezi nepřáteli? Jak bývá člověku, jejž oblékli v šat odsouzence a vedou na popravu? Jak je vězněnému, jenž odsouzen na léta do žaláře v šatech trestance ve sklepích zmírá touhou po životě a světle? Jak je tomu, jenž je zrazen přítelem? Jak je rodičům, jejichž dítě propadlo hanbě a obcuje s hříšníky? Říci, že toto všechno je cesta křížová, je věru málo. Tuto mystickou Golgotu kryje Golgota zjevná, jejíž děje prožiješ v Ježíši tak, jak prožíval On. Nebudeš na ně hledět okem člověka, ale okem Božím. nebudeš je vnímat v srdci svém, ale v srdci Božím tak, jak je prožíval Ježíš v srdci věčné Lásky. Jdi již . . . -

Ponořuji se opět do svého nitra a z něho počínám prostupovat nitra lidská. Nejdříve mám dojem, že všechna tato nitra splývají v jedno, že hromady opravdu tvoří poutníka Adama. Uvědomuji si, že prožívám lidstvo v jeho nynějším těle, v obraze muže a ženy. Znovu mi připadá, že muž a žena tvoří celek, avšak když se pozorněji dívám, každá z těchto lidských bytostí je duchovně takovýmto dvojjediným tvorem. Mužství i ženství v ní splývá, u mnohých lidí velmi nesouladně. U jedné převládá mužství, u jiné ženství. Druhá složka je zakrnělá nebo jen málo vyvinutá, podle toho, žije-li člověk více moudrostí nebo láskou.

Vidím tedy, že lidské bytosti i složky v nich se vyvíjejí nerovnoměrně a nestejně. A z těchto nerovnoměrně, neharmonicky vyvinutých složek v jednom těle, vyplývá ovzduší plné napětí a nesouladu, takže se pobyt v takových nitrech stává velmi tísnivým, téměř nesnesitelným. Jakmile proniknu do takového nitra, začínám prožívat zvláštní tísnivé stavy a téměř sténám neznámou bolestí. Snažím se vypátrat její příčinu a brodím se takřka v rozličných žalech. Mám dojem, že mě zrazuje a opouští někdo, koho mám velmi ráda.

Pojednou se odkudsi začínají vynořovat neviditelní nepřátelé. Pravda, jsou oku neviditelní, ale jejich přítomnost silně prožívám a vyciťuji. Na okamžik si uvědomuji, že vycházejí odněkud zdola, že pohlaví člověka je jejich vstupní branou, že v těchto místech je tajná rada nepřátel, kteří se umlouvají, jakým způsobem se mě mají zbavit, jako bych byla nepohodlná jejich životu i záměrům. Slyšela jsem i hlasy velmi rozhněvané, hádající se, popudlivé, jak vyslovují mé jméno a chtějí je vymazat, protože je pro ně nebezpečím a ohrožuje jejich vládu, sílu a moc. Toto jméno však nebylo mé lidské, ale znělo: duše lidská. A za tím jménem bylo ještě něco.

Uvědomuji si, že tato lidská duše, jimi nenáviděná, je duše taková, která žije láskou k Bohu i velkou duchovní moudrostí, která je přímo spojena v Kristu s Boží láskou a tuto Kristovu lásku touží dát všem a všechny tak přivést do stavu, jakým žije sama. To je asi ono, co je nepohodlné nepřátelům, co mění jejich svět, zvyklosti i zákony. Proto ji chtějí odstranit a znemožnit jí život na Zemi. Ale tato duše je klidná, pokojná. Nebojí se, neleká nepřátelství, neboť žije ve spojení s Bohem. A toto spojení, včlenění vůle do vůle Boží, ji činí neobyčejně silnou a statečnou.

Bylo zvláštní, že jsem cítila a prožívala všechno tak, jakoby to byly mé vlastní prožitky. Avšak současně jsem vyciťovala, že je to prožíváno mimo mne samotnou, jako bych já sama jen vstoupila nebo nahlédla do stavů této dokonalé duše a prožívala přes ni všechny tyto prožitky. A tak s touto duší - vlastně přímo v ní - jsem vstupovala do niterných hlubin jiných duší lidských. První silný dojem byla velká lítost.

Ptám se v duchu: Kdo je tímto neviditelným přítelem, který opouští a zrazuje duši, v níž tuto lítost prožívám? -

Odpověď přichází z mého nitra: Přítel, jenž zrazuje a opouští, je ten duch lidský, do jehož moudrosti, vyšlé z Moudrosti Boží, vstoupil ďábel. Ten použil nástroje - lidského rozumu, který čerpá jen ze zkušeností světa hmotného, ze země duchovního temna, sídla ďáblů. -

Již také vidím niterným zrakem postavu k zemi schýlenou, jakoby nosila na zádech hrb, který jí zabraňuje pohlédnout do nebe, do hvězd, do slunce a do světla. Proto tyto oči hledící jen do země znají jen věci nacházející se na ní a nemohou vidět věci ukryté za její tvrdou hmotou - duchovní svět, svět světla. Postava byla oblečena v honosný světský šat, který byl rudý jako šarlat, jako zář zemského ohně. Její ruce byly jak ruce zlodějů, nepřirozeně dlouhé s hrabivými prsty, které neklidně spočívaly na opasku, kde byl pytlík plný zlaťáků. Ruce byly připraveny každou chvíli něco chytit a ulovit pro sebe, něčím se obohatit.

Byl to dokonale zobrazený Jidáš. Sleduji pozorně jeho počínání a uvědomuji si toto:

Tento rozum lidský, zobrazený postavou Jidáše, zmocnil se moudrosti lidského ducha a učinil v něm pravou spoušť. Snažil se mu ze všech sil namluvit, že je nutno všímat si života na Zemi, užívat si všech věcí, které tento svět skýtá, a dbát o hmotné zabezpečení a blahobyt. A když se mu konečně podařilo umlčet hlas moudrosti ducha, bylo již lehké zrazení a opuštění citu lásky k Bohu.

Tak se mimoděk nacházím u děje, jímž začínala zjevná Golgota. A skrytý děj pokračuje:

Postava Jidáše se přibližuje. Nejde již sám, je obklopen mnoha postavami nepřátel. Když se na ně soustřeďuji, každá z nich představuje určitou myšlenku člověka, jenž zcela podlehl světu, myšlenku, která zraňuje lásku a je jejím opakem. V popředí jde postava, na pohled velekněz. Je to však spíše zobrazení pýchy člověka, jeho sebevědomí a samolibosti nad vlastní chytrostí, rozšafností, povýšeností nad vším, co mu není rovno rodem nebo úřadem. Kolem něho je plno služebníků, kteří jsou zobrazením jeho vlastních přání, totiž takových, aby jen on sám byl vážen, ctěn a milován. A služebníci - myšlenky provázející pýchu člověka - přepokorně slouží svému pánu - pýše, jen aby se mu zavděčili a on je milostivě trpěl u sebe. Dál vystupovaly postavy závistníků, kteří blednou závistí, nemohouce snést dovednost druhého, ani lásku a úctu, kterými se těší u lidí.

Dívám se na tyto postavy, všelijak pokřivené a zohyzděné určitou špatností, hříšným myšlením a cítěním člověka. Celá skupina s Jidášem v čele se přibližovala ke mně a začínala mě obklopovat. Je mi podivné, proč na mne tolik útočí. Podívám se na sebe a podivení vzrostlo ještě více - stojím zde v postavě Ježíše. Mám prosté lněné roucho v pase upevněné, vlasy nad obličejem rozdělené do dvou pramenů. Ruce, obdivuhodně krásné, jsou složeny na prsou. Nohy jsou bez opánků, bosé, převelice bolavé, otlačené a rozdrásané do krve.

Když jsem si alespoň trochu uvědomila svůj zevnějšek, tu i niterně jsem se počala měnit. Dostala jsem nejdříve silné vědomí a do duše vstupovala nezvyklá odhodlanost a statečnost k velkému činu. Nitrem počala zachvívat silná touha rozdělit se, rozdat se mezi všechny, kdo žijí na Zemi. Veliká láska mne začala zaplavovat a všechno prostupovat. Cit lásky byl tak silný a nesnesitelný, že v něm spočívala až trýzeň. Byla však jiná než je trýzeň bolesti. Byla slastná, a přece bolestná, lítostivá, a přece radostná. Už se zdálo, že tuto sílu neunesu, že se snad mé srdce rozpukne, protože není zvyklé na takové záplavy lásky.

V tomto stavu mi připadalo, že pluji na vlnách stříbrného moře a že i mé nitro je takovým stříbrným mořem, že na něm laškují vlny a proudy se navzájem prolínají. Chvílemi to zas bylo, jakoby se mnou pohrával jemný vánek jako s lístkem vonné růže. Vynášel mne vysoko a opět mne nechal padat dolů jemným čistým azurem nebes. Byla jsem chvíli bílým plátkem, vonnou růží i skromnou fialkou. Byla jsem ve slunci, v teple, v jasu i světle. Hýčkala mne náruč matky a skláněla se nade mnou láskyplná tvář Otcova. Posléze na mne padal jemný déšť májové vůně i ranní svěží rosy . . .

Z těchto bohatých dojmů jsem byla náhle vyrušena. Jako když na slunce padne temný stín, tak se kolem mne pojednou zešeřilo. Stín se ukázal zcela blízko, postavil se přede mne. V tomto stínu vidím postavu Jidáše. Přibližuje se ke mně blízko, bere mě do náručí a sklání se k mé tváři. Jak se nade mnou sklonil, ovanul mne jeho dech. V tom okamžiku se vynořila vzpomínka na otravný dech hada v ráji a na jeho ústa přimknutá k ústům rajské bytosti. Tentýž dech mne ovanul, tatáž ústa se k mé tváři přiblížila.

Hrůzou jsem se zachvěla, neboť jsem vyciťovala, že budu uštknuta a musím zemřít. Opravdu. Mžik vteřiny a již se mne dotkla ústa odporně lepkavá a já ucítila dotek slizkého hada. Nedovedu říci, jak dlouho tento pocit trval, neboť se mi zdálo, že v té chvíli ztrácím půdu pod nohama, že se kolem mne všechno chvěje a já padám do propasti.

Když jsem ucítila pevnost pod nohama, nepoznávala jsem sama sebe. Šat Ježíšův, jímž jsem byla přioděna, byl roztrhán, takže z něho visely jen cáry. I má podoba byla k nepoznání. Jakoby se kolem mne hnala prudká vichřice, tak bylo všechno popleněno, vyvráceno a strháno. Všude, kam se podívám, samá spoušť, černá pustota. jako když o půlnoci vítr skučí a je pravé Boží dopuštění, kdy člověk se obává hlavu dát ze dveří. Zde však nebyl příbytek chránící tělo proti nepohodě, stojím zde s čelem odkrytým a potrhaným šatem, pod nímž je tělo poseté zmodralými ranami. Jak by také nebylo zbité, vždyť vichřice sráží větve, ty padají a tělo zraňují. Vlasy cuchány větrem cloumají hlavou sem a tam. V dáli se ozval zlověstný hukot vody. Zachvěla jsem se úděsem.

Rudé mžitky začaly tančit před mýma očima jako drobné šklebící se bytůstky ze zemského ohně. Hukot vody se přibližoval a já pojednou cítila mohutný příval vod, jakoby se na mne valilo celé moře. Černá voda zaplavila nohy a začala stoupat vzhůru. Bylo v ní plno nestvůr, které dorážely na tělo, chtějíce je rozsápat. Vzduch byl naplněn parami, které páchly sírou a dýmem, mrtvolným pachem, jakoby tělo bylo v rozkladu.

Tuto hrůzu ještě dovršil pohled na samotné tělo, které bylo téměř obnaženo. Bylo doslova prolezlé červy, všelikými drobnými larvičkami i živočichy neurčitých tvarů, ale velice živými a mně nepřátelskými. Začaly se mi zabodávat do těla, jakoby si je navždy chtěly učinit svým domovem. Teď cítím, že toto tělo je šatem, v němž se nalézá duše. A toto vědomí, že mám na sobě takové semeniště vší ošklivosti, nečistoty, bylo nad všechno pomyšlení hrozné a děsivé. Možná, že jsem chtěla vykřiknout a strhnout ze sebe tuto ošklivost. Ale sotva mi ze rtů sešel nějaký zvuk či slovo, protože se valila nová hrůza.

Černá voda pod nohama se začala zvedat výš, až dosáhla pasu. Projela mnou bolest. To jedna vodní nestvůra se zakousla do boku ostrými zuby. Za ní další a další, až jimi byla pokryta záda i hruď. nebylo jediného místa, které by bylo ušetřeno krvelačných zubů vodních šelem. Ale to ještě nestačilo. I sluch začal být týrán hrozným jekotem, mručením medvědů, řevem tygrů, štěkotem psů. Zdálo se mi, že celá zvířecí říše na mě doráží a chce mě za každou cenu zničit, usmrtit, pomstít se.

Tyto neslýchané útoky nezůstaly bez odezvy v duši samé. Ona, připoutána k tělu, prožívala úzkosti smrti. Veliká, všezaplavující láska, která ještě před chvílí tolik oblažovala, ztichla jak poděšený ptáček a schoulila se jako bitý pes do koutečku duše, jakoby ani nedýchala, nebyla, jsouc utištěna úzkostí, hrůzou, bolestí a žalem, které zvolna, ale jistě nabývaly vrchu nad všemi myšlenkami a city. Zaplavovaly postupně celé nitro, jak černá voda stoupala vzhůru k srdci.

Okamžik, kdy voda dosáhla výše srdce, byl nejhroznější. Něco se zakouslo do srdce a začalo je požírat. Krev vystříkla na nestvůrná ústa šelmy, ale ona pokračovala ve svém díle. Něco jako tygří dráp rozťalo břicho a vnitřnosti vyhřezly. Smečky různých zvířat se na ně dychtivě vrhly. nebylo místečka, kde by netekla krev, kde by nebyla rána. Celé tělo bylo vlastně jedinou ranou.

Náhle si uvědomuji, že nikde není člověka, že tu sama stojím ve světě zvířat. Zvířata trhají tělo, svírají, mučí, trýzní. Nebyla to však zvířata, jaká známe na Zemi, bojácná a mírná. Byli to draví ještěři, vzteklí psi a kočky, šelmy vydrážděné pachem krve a nenasytným hladem. Duše se svíjí jak přišlápnutý červíček, zmítá se v bouři a opuštěnosti od lidí.

Kde jste, lidé, proč neodeženete ta hrozná zvířata, proč nepomůžete jednomu ze svých lidských bratří - tak duše lkala sama v sobě, tak hleděla toužebně, zda se někde mezi zvířaty objeví člověk s mírnou tváří, který by přinesl malý tichý pozdrav z lidského světa.

A hle - přece se objevila jiskérka a slabě zazářila v temnotě. Nad smečkou zvířat se objevila bílá tvář člověka s očima soucitnýma, plnýma dojetí. Duše zaplakala radostí a z nitra vyšel vroucí dík Bohu za tento obraz, jímž jakoby naznačoval, že nejsou jen lidé se zvířecími pudy dravosti, bezohlednosti, krutosti a bojovnosti na život a na smrt, že nejsou jen tito hrozní nepřátelé dobra a lásky, ale že již v některém nitru se začínají probouzet ušlechtilejší city, které naznačují, že člověk je schopen uvědomit si, že od Boha vyšel.

Toto poznání bylo v té chvíli silnou oporou trpící duši, v níž jsem prožívala bičování a trýznění Ježíše na dvoře Pilátově. Bylo paprskem, jenž doletěl z nebeské výše a polaskal trpící čelo. Jakoby Otec pohladil a potěšil útěšným slovem:

Vytrvej, Synu, nepodlehni bolesti, cesta je nutná. Na jejím konci je opětné spočinutí ve mně a tím radost má i tvá z vykoupení všech, které Ty sám v sobě nosíš. Všichni pak jedno budeme. neboj se, má síla je s Tebou. -

Sotva toto pohlazení doznělo, začal silný praskot. Velký had se počal obtáčet kolem těla, kolem celé hlavy, až se konečně usadil na ní jako triumfující vítěz, jako její pán a vládce. Jeho tělo bylo z tvrdých rohovitých šupin, jež se zabodávaly jako přeostré hlohy do čela a celé hlavy. Rozlézaly se po celé šíji a nesnesitelně bodaly jako nejostřejší jehly, jako břitvy řezající kůži hluboko do krve. Současně v rukou pociťuji něco, co se nedá dost dobře vyjádřit. Byl to snad ocas zvířete. Uvědomuji si již, že zvířeti hledím do očí, lstivých, výšklebných, které ztělesňují nectnosti člověka, který je schopen každého podvodu, každé nečestné vychytralosti, výsměchu i radosti nad nezdarem a neštěstím druhého.

Obklopena výsměšnými pohledy jako bych v nich četla: Kde je tvá proslavená chytrost, tvá síla a moc? Jak směšné - takovému se máme klanět? -

V každém slovu se současně ozývalo hadí zasyčení. Pod těmito pohledy se duše prohýbá jako pod ranami bičem. Vyvolávají silnější muka než rány na těle.

Avšak zdá se, že na tomto místě je již prožito vše, co prožito být má. Cítím nutkání ke kroku vpřed. Nevím, jaká cesta to bude, ale předtucha, úzkost dává tušit, že bude bolestná a obtížná, že to bude cesta krve, muk duše i těla. Skutečnost však předstihla jakoukoli představu.

Hned na počátku se mne zmocnila úzkost, kam jít, když všude kolem byla voda. Všechno bylo do ní ponořeno. Přesto však noha chtěla učinit krok vpřed. Hrůza! Byla však zapadlá v zemi, moři či propasti a na ní byly navršeny vysoké nánosy bahna, smetí a odpadků, které ji zatěžovaly tíhou, takže její zvednutí vyžadovalo nadlidskou sílu. A přece se noha pohnula. Nadzvedla se opravdu pomalu a těžce, takže se mi zdálo, že současně pozdvihuji celou Zemi výš z jejího místa. A tak, jak se nohy zvedaly ke krokům, stoupala i Země vyzdvihujíc všechno, co se na ní nalézalo.

Když počala tato cesta zemí a vodou, počaly se rozviřovat spodní proudy, vystupovaly vzhůru a přinášely s sebou ostré zápachy, jaké vydávají nečistoty městských kanálů. Jenže ta nečistota nebyla z jednoho místa, ale z celého světa. Zápach byl nesnesitelný, zarážel dech a vyvolával pocity nevolnosti a ošklivosti. V tomto přetěžkém zápolení s tíží Země i nečistotou vody jsem šla pomalu vpřed. Každý krok byl jak celý dlouhý věk.

Uprostřed těchto nesnází, v nichž jsem šla bouří a větrem, hukotem a přívalem černých vod i těžkou hradbou usazenin země, padla na mě ještě jiná tíže. Jakoby někdo znenadání na ramena i šíji shodil obrovský balvan, těžký jako skála, s hranami ostrými a tvrdými jako křemen. Celé tělo se prohnulo jak slabý proutek, jako plát rozžhaveného železa, do něhož buší těžká kladiva. Rána za ranou, a každá znamenala větší prohnutí, větší nachýlení ramenou a šíje, takže se počala křivit i celá páteř a nachylovala se k zemi. Nešel zde už mladý krásný muž, ale zlomený, sehnutý stařec, jemuž k smrti schází několik okamžiků.

Tíže stále přibývalo, jakoby někdo stále nakládal na bedra. Opravdu, nejdříve to byl dotek skály, pak železa, těžkých kovů a potom kmeny stromů, rostlin, těla zvířat a nakonec těla lidská - všechna, jež se na Zemi nacházejí. Ne, nemožno vyjádřit, nemožno přirovnat tíhu kříže Ježíšova.

Ano, byl to kříž, co tížilo ramena i šíji. Uvědomila jsem si to jasně a silně. Avšak představovat si ho jako prostý dřevěný kříž, jaký je možno udělat na Zemi, bylo by bláhové. Jak je možno s tímto břemenem jít dál vpřed? A přece. Nohy se zvedají, tělo vzpíná, všechno v těle pracuje, vydává síly, které by nikdo nehledal ani neuvěřil, že v těle opravdu jsou. V hlavě není myšlenek, v nitru není citu. Jen nějaká síla uvnitř nitra vede, přímo velí, dodává odvahy i neslýchané statečnosti, jakou ze sebe nemůže vydat žádný člověk.

Před očima se náhle zablesklo světélko. Letělo z výšiny, prorazilo tmu, proběhlo vodou i černým bahnem a spadlo přímo k nohám. A jakoby bylo mocným čarodějem, utišilo vítr, vysušilo místo u nohou. Oči hledí za ním a do srdce padá krůpěj stříbrné rosy, pod tíhu kříže se položil plátek bílé růže. Ach, vonný kvítečku, čí ruce tě sem vložily, v kterém srdci se rozhořelo bílé a jasné světélko, aby potěšilo duši? Bílá ruka se natáhla přes oceán a vyvolala pocit stisku rukou, upřímného, přátelského, jakým tiskneme ruce zarmouceným a sklíčeným přátelům. Současně čelo bylo utřeno čistým bílým šátkem a dokonce kříž byl mírně nadzvednut.

Pomocníku Šimone, kdo ty jsi? A již se dívám do lidského srdce, ležícího u nohou. Vidím srdce prostého člověka, plné laskavosti, touhy pomoci ulehčit břímě, pod nímž se těžce klopýtá. Tento soucit s trpícím, tento počátek velké lásky člověka k člověku, bratra k bratru, přítele k příteli, byl nesmírným ulehčením. Nad hlavou kroužily bílé holubičky. Snesly se přímo nad hlavu a něžně se dotýkaly ran, jakoby je líbaly. Zavanul jemný vánek, ochladil rozpálené čelo a přinesl vůni květů. Dech svíraný zápachem vod se osvěžil, prsa rozšířila a tělo nabralo sil.

Toto potěšení srdce, tuto úlevu a oddech vyvolaly soucitné slzy a myšlenky lidí přihlížejících oběti golgotské. Kéž byste více plakaly, ženy jeruzalémské, kéž by bylo více Šimonových rukou, soucitných a obětavých lidských srdcí, nakloněných k pomoci. Dívala jsem se před sebe a uvědomovala jsem si, že je nutno jít vpřed. Kdy už bude konec této cesty muk . . . ?

Přede mnou se začal objevovat pevný bod. Počal nabývat určitějšího obrysu a já spatřuji holé vyvýšené místo, jako pahorek. Celé nitro se mi zachvělo. Hle - Golgota. To je tedy cíl této cesty. Avšak jak k němu dojít, vždyť tělo slábne, dech se namáhavě z prsou prodírá a nohy již umdlévají. Nové obtíže zadržely otázku ještě nevyslovenou.

Vody se zhušťovaly, země byla těžší a těžší. Nebyla to už jen voda, ale prales zkamenělin, houštin a kořenů. Nohy se do nich zaplétaly a kořeny se ovíjely jako klubko hadů. Větve zakrslých keřů šlehaly do očí a bily v tvář.

Do sluchu zalehl zvuk, jako když utíká stádo koní. V okamžiku také proti mně divoce vyrazilo. Z nozder jim šlehal oheň a jejich těla vydávala pekelný žár. Jak se řítili, jejich těla se rozžhavovala a začala vydávat plameny. Jako bych hleděla do jediné výhně či do chřtánu pekelného ohnivého draka. Oheň se zvětšoval, rostl, nabýval síly, až byl jedinou hradbou, která se mi postavila do cesty.

Projít tímto peklem zdálo se nemožné. Avšak niterná síla znovu zavelela - veliká síla vůle a pevnosti, smělosti a nebojácnosti. Ne, nešla jsem to já, ubohý červíček lekající se malých světských plamenů. To šla Vůle všech vůlí, Statečnost a Obětavost, jíž pod sluncem není rovno, šla duše, v níž je Bůh sám.

Ohnivá výheň pohltila všechno: tmu, vodu, zemi, všechny bouře i jiné nesnáze - tak byla strašná, hrozná a děsivá. Nebylo tvaru, byla jen rudá krvavá skvrna, od níž oči krvácely jak vypálené. A z těchto rudých barev se šklebily pitvorné postavy. Nalehly na tělo a mrákota na chvíli obestřela vědomí. Strašlivý nápor bolesti zbavil tělo i duši vědomí.

Když stav pálení dosahoval nesnesitelného bodu, tělo se vzepjalo v křeči, celé se zmítalo, škubalo, asi tak, jako když hodíme na oheň pruh papíru a on se svíjí jako malé hádě. To byl okamžik, kdy mi zůstalo ve vědomí jen to, že tělo bylo zvednuto, rozpřaženo do čtyř světových stran, do čtyř dílů, do čtyř sfér. Nohy byly dole spojeny, ruce každá zvlášť byly silně rozpřaženy, takže tvořily přímku. Ne tedy tak, jak je Ježíš zobrazován na kříži s rukama šikmo rozpřaženýma. Hlava zabíhala do čtvrtého cípu.

Po tomto křečovitém vzepnutí se zdálo, že v těle nastává zvláštní proces přeměňování, jako přeměna substancí při zpopelňování. Nejdříve se všechno vypařilo, vysušilo, každá kapénka vody. Látky, z nichž je tělo vytvořeno, se zvolna rozkládaly a přeměňovaly. Každá buňka, každá vlásečnice tento přeměňovací proces prožívala, jakoby se oprošťovala od pevných stavů a přecházela do jemnějších, čistších, průhlednějších, průsvitnějších. Ústa i hrdlo začaly prožívat svá muka. Rty opuchly, jazyk se začal zduřovat, stával se toporným a neohebným, v hrdle byla strašná vyprahlost. Zuby se zaklesávaly do sebe, takže z hrdla vycházel chrčivý zvuk podobný zvukům zvířecím.

Mezitím se v duši počínala usazovat hrůza a úzkost ze smrti. Počalo to vědomím, že v těle počíná proces přeměny. Toto vědomí se stupňovalo. Jak se blížil okamžik vyvrcholení, bod přeměny, v níž jedno umírá a druhé se rodí, dostavovala se úzkost a bázeň ze zmaru a zaniknutí. Vědomí niterné síly, vědomé spojení se svou duchovní podstatou se začalo zastírat, ztrácela se paměť a celé vědomí se počalo ponořovat do tělesnosti, do pocitů bolesti, vyprahlosti a těžké tuposti, jako po strašných úderech do hlavy, tak, jakoby z nitra prchala a vystupovala síla, která až dosud stála po boku tělesného vědomí, podpírajíc je a vzpružujíc mysl a cit. Jemné pásky vížící duši k tělu se napínaly k prasknutí a vytahovaly se do stále jemnějších a tenčích vláken, takže každý okamžik bylo možno očekávat naprosté přerušení života.

Tyto okamžiky ponoření do fyzických bolestí, do stavů odumírání tělesných substancí, byly neobyčejně těžké. Bylo to pomalé vědomé umírání, pomalé, ale jisté rozdělování člověka na dvě složky. To, co zbylo z ducha, odstupovalo od toho, co bylo z hmoty. Dva světy jsem vnímala úplně odlišně. Vystupujíc z duchovního, nořila jsem se hlouběji do hmotného. Byla to chvíle ze všech nejtěžší, kdy se vydral z úst výkřik trýzněného lidství, z něhož prchala síla duše:

Bože, proč odcházíš ode mne? Neopouštěj mne, neboť bez Tebe zahynu. -

Po tomto vzepětí, v němž vědomí fyzického těla se snažilo zachytit a podržet u sebe poslední jiskru duševní síly, nastalo otupování vědomí. Bolesti se vnímaly, ale stále tlumeněji, až počínalo znecitlivování, které už bylo prožíváno v mrákotě. Na oči padal temný hustý mrak, clona, v níž se všechno počalo rozplývat, nabývat čirosti, bezbarvosti, až na oči padl těžký spánek podobný mdlobě. Tělo ztuhlo, nejevilo známky života.

Nemohu říci, jak dlouho tento stav trval a co po něm následovalo. Prožitek končil tímto stavem. Žila jsem opět sama sebou, uvědomujíc si znovu všechno prožité. Poslední záblesk, jenž mi zůstal z tohoto prožitku, byla niterná jistota, že tento stav tělesné smrti nebyl poslední, co Ježíš prožíval. Cítila jsem, že síla ducha odstupující od těla, aby mohl nastat stav tělesné ztuhlosti, nevzdálila se úplně a docela. Ani vlákénka, jimiž tato síla byla k tělu připoutána, se docela nepřetrhla. Vypadalo to, jakoby ještě všechno nebylo hotovo, jakoby tento duch jen čekal na vhodný okamžik, kdy opět v tomto těle se něco odehrává . . .

Počínám zase vnitřně nazírat. Hledím na tělo zdánlivě neživé, zcela mrtvé, nelišící se od jiného těla po smrti. Lišilo se jen tím, že bylo bezmezně ztýrané a celé zbrocené krví.

A hle, co spatřuji. Temné dřevo kříže a na něm pnící tělo. Kříž počal hořet. Nebyl to však ohnivý rudý oheň, který jsem před chvílí prožívala na Ježíšově Golgotě. Tento oheň byl čistý, průsvitný, takřka bílý s jemně modravě zbarvenou září. Kříž se spaloval v tomto čistém světelném ohni. Záře a světlo se počaly rozšiřovat, vystupovat do výše i do šíře, až hořela světlem celá Země. Byla to úžasná, nepředstavitelná krása. Světlo naplnilo Zemi a bylo všude, kdekoli pohled spočinul. Odklopovalo lidi, zvířata, stromy, květy, rostliny, ba obaloval i kmeny ležící na cestách. Chvělo se nad vodami a ty se rozestupovaly a přijímaly je v sebe.

Kam zmizel kříž? Co se stalo s tělem přilnutým k němu jakoby tělo a kříž byly jedno? Tak se v duchu ptám a rozhlížím se kolem dokola. Čekám, zda se někde nevynoří kříž jako varovný vykřičník, či jako hluboká propast temna, plná ďáblů. Kříže tu nebylo. Neobjevil se, proměnil se ve světlo. A protože tvořil s lidským tělem jednotu a byl obrazem utrpení těla, stalo se i toto tělo světlem.

Od toho času již není Kristus ukřižovaný, ale Kristus vzkříšený, Kristus - Světlo našeho života. Všichni, kteří v Něm žijí, kteří Ho milují a jdou za Jeho světlem, již nikdy na svých cestách nezabloudí.

Hledíc do tohoto Světla volám: Kriste - Kriste, Světlo ze Světla - ozařuj i cesty těch, kdo Tě neznají, aby i oni došli svého cíle, jímž je Bůh, Světlo a Láska věčná. -

Ze Světla se počala vynořovat tvář. Jemné obrysy se stávaly zřetelnějšími. Jasné čelo, na němž se chvěl paprsek Světla, vynikalo nejvíce. Celá tvář byla měkce oválná, průsvitně bílá, krásná a něžná. Nevyjadřovala už bolest, jen klid a mír. Ne, neviděla jsem obrysu krásy, ale viděla jsem krásu Duše, krásu nitra. Oči se zdály přimknuté, ale byl to klam, protože byly úžasně hluboké, ponořené do Světla svého nitra. Jen bystrý zrak nitra je spatřil otevřené, hledící do sebe i mimo sebe. Zdálo se mi, že se na mne dívají, ale ony nehleděly jen na mne samotnou. Hleděly na všechny lidi na Zemi s velikou, převelikou láskou. Ústa byla otevřená a vycházela z nich slova. Něco říkala lidem. Soustředěně naslouchám:

Obraťte kroky své, bloudící; pospěšte, vy, hledající; přimkněte se ke mně úžeji, vy, Golgotou se mnou spojení. Světlo mé je blízké a láska má mezi vámi. Hledejte je a naleznete! -

Nyní se oči upřely na mne a ústa ke mne promluvila:

A ty, provázející mne Golgotou zjevnou i skrytou, sděluj, co v tobě zjevuji. Ten, kdo má srdce nadané pro věci mé, pochopí a netřeba mu vysvětlení. Ať se každý učí poznávat má tajemství. Ať rozjímá nad nimi a já ve skrytosti mu k pochopení dopomohu. Kdo má oči k vidění, vidí, kdo má uši k slyšení, slyší. Proto odkládám knihu své bolesti, z níž četl zrak tvého nitra, ale nezavírám ji. Opět ji přiblížím, až přijde čas. Pokoj tobě i všem, kdo tebou nahlédnou. -

Ústa se ztišují, ale nezavírají. Tvář se rozplývá, ale nevzdaluje se. Do Světla vstoupila a v něm je mezi námi . . .