Pro city chci zajít do jezera lásky,

aby byly pevné ty zvláštní, vždy tajemné boholidské svazky,

také jemné, něžné jako dětské vlásky

zářící a krásné jak červánky, když odchází den a světlo hasne,

nebo jitro z lože vstává, naposled se loučí a sbohem dává

černé noci.

Pro vědomí nikde místa není, kam by pro ně někdo zašel

a tak poznal, odkud plynou jeho prameny.

Vědomí jsi Ty sám, veliký Bože, a kdo Tebou a kdy jen

může projít od začátku do konce,

když ani malé kruhy nebo věnce nemají svého konce?

Pro vědomí nelze nikam jít,

to se smí jen prožít, procítit.

Když Ty, Bože, život lidský v Zemi tvoříš,

snad již tehdy do něj vložíš

kousek nebo celý obraz sebe.

Hledám slova pro žalm, jenž je stále nový,

ač vím, že on nikdy zcela nevypoví,

co je v lidském nitru skryto,

čeho je člověku líto,

nad čím pláče sotva narozené dítě,

proč smutný je rybář, když prázdné má sítě

a špatně se mu loví, protože moře se nepodrobí jeho vůli ani přání lidí,

aby uvolnilo cestu pro všechny jejich lodi, pro čluny i malé bárky,

jimiž vlny jak dětskou hračkou pohazují, vracejí je zpátky,

odkud vypluly: do počátku těžkostí a obav,

zda podaří se návrat do přístavu bezpečí

jejich blaženého nádherného náručí

klidných vod a vánku, který konejšivě hladí, aby odpočívaly dobře,

spali ti šťastní, co vyšli z bouří a přepluli úskalí.

Ne, to neznějí struny lidství ve mně -

to snad všechny silné zvuky Země

ozvaly se mocně, překrásně, dojemně

ne v jediné, ale steré hymně

k poctě Tvůrce, aby před vesmírem vyznávaly denně,

že hory sklánějí před Bohem nejvyšší témě.

Údolí k pozdravu zvedá štíhlé ruce,

vody klidné i ty, co tekou prudce,

šumí velkým díkem.

Tráva prosí, aby svázali ji aspoň do kytice

bílou pentlí nebo lýkem,

aby mohla s květinami jak s přáteli a se sestrami

položit se na oltáře tam, kde hoří svatozáře Božství.

Když myslím, můj Bože, na Tebe, přicházím do tiché aleje,

kam nikdo nechodí, po níž vánek jde a světlo na paprsku nese,

mlčícími stromy jen lehounce třese,

aby sklonily své tváře.

Vždyť nelze přece, nelze přímo hledět do té jasné a příliš silné záře,

která doprovází Tvůrce, když jde tvořit hvězdy, slunce,

bílé šaty holubice anebo hořící svíce tam, kde dříve bylo lidské srdce,

či život kamene a polozvadlé trávy, pro niž žádné oči neplakaly,

když ji kosili.

Když myslím, můj Bože, na Tebe,

okno si zavírám do dálky k pohledům do nebe.

Jinak možno není -

vždyť odkud by přišlo to ticho, které duši konejší, všechno mění,

že je všude jas a mír, není žádná bolest?

Snad ji někdo nechal z cesty odnést,

aby srdce bylo volné a mohlo rychle přejít hranice Země.

Když myslím, můj Bože, na Tebe, srdce se do hloubi zachvěje.

Diví se, kam svět se poděje;

jakoby radost se dotkla Země

a všechny květy, co kde jsou, zavoněly ve mně -

nebylo stínů ani zimy

a člověk bez jakékoli viny

stál jako sloup z bělostného mramoru,

odemkl si uzavřené dveře a pak po schodišti vystupoval nahoru,

kde je chrám krásy a lásky, zámek křišťálový,

o jakém pohádky se vyprávějí,

aby blaze spalo se na poduškách dětství.

Když myslím, můj Bože, na Tebe,

snad za mne přemýšlejí andělé.

Vždyť člověk neumí mít tolik naděje

a všechno vidět bez šedivého prachu,

bez tvrdosti, jakou mají zrnka hrachu,

i bez smutku, jaký má pláč zrození dítěte,

jemuž dosud nechce se žít ve hmotě, opustit něžné lokty Boha,

peřinku nejměkčí, běloučkou, jakou Země nedá;

vždyť má jen přikrývky, co drsně hladí kůži,

tlačí, bolí jak trny ruce, když trhají růži.

Když myslím, můj Bože, na Tebe,

ztiším se, nereptám, že cesta těžká je.

Mysl zklidní se jak hladina vody, na níž smířily se všechny vlny -

svorně si odešly ke břehu spát, aby oddechly si na chvíli,

dokud vítr znovu neposílí,

z černých mraků nezavolá deště,

pokud slunce svítí a rosa ještě padá na zemi.

Když myslím, můj Bože, na Tebe,

city se rozeznějí, jsou jako varhany v kostele.

Tolik je v nich velebnosti, stero krásných zvuků,

že pak myslím na rozluku se Zemí. Spěchám v duchu na tu cestu,

kterou ženich chodí pro nevěstu,

pro prstýnek zlatý,

ten, který je snad z ráje vzatý,

a proto vždycky spjatý

s osudem lásky.

Když myslím, můj Bože, na Tebe,

láska mi do nitra vstupuje -

ta velká, co nikdy nezačíná a také konce nemá,

před níž vůle stojí beze slova a jakoby němá -

neporoučí, nevyčítá, ustupuje z cesty, aby bez překážek mohla líbat Zemi

nebo objímat se s květinami,

jako rybky polaskat se s vodou,

něžně milovat se třeba s každou horou,

zdravit vesmír nad oblohou,

ruce podat každé hvězdě,

tykat jí jak rodné sestře,

poptat se jí na sto věcí,

zdali malí jsme anebo velcí,

a také na to, kdo z nás víme,

kdy a kam se narodíme,

jsme-li vždy od věčnosti myšlenkami nevystihlé tvůrčí Moci,

kterou má jen jediný - Všemohoucí.

Když Tě poznám jako Život svůj i všude jinde jen jediný,

řeknu Ti, můj Bože: netušil jsem, žes tak blízký mi.

Kudy jsem chodil, že jsem nenalezl pravé míry k měření,

že jsem neustále hledal naše spojení, počítal velkou dálku, která rozdělila

Tebe se Zemí a ona zdála se jak tečka velmi malá,

kterou ruka Tvůrce ve vesmíru nakreslila.

Proto divil jsem se, že ji našla láska Tvá,

oblékla jí šaty ze slunka a měsíčního kouzla,

aby nezbloudila, neuklouzla do propasti černé,

její srdce zůstalo Ti věrné,

navždy milovalo světlo jako poupátko keř růží, na němž vzkvetlo,

holoubátko křídla, jimiž vzlétlo samo, nikým nevoděno, do světa.

Jsem životem poslán do vyhnanství z ráje,

kde i každá holubička bílá od prachu šedivá je

a křídla má jak omotaná pápěřím,

že těžko, velmi těžko uvěřím,

že je schopna letu do výšky, kde končí všechny mraky,

a proto je tam světlo věčné, jež odkrývá dálky,

cesty nekonečné, dny bez nocí,

kde zbytečné jsou těžké nemoci

z úzkosti a bezmoci

před tváří Země. Ona sama padá do bezedna paměti

jak balvan ze skal padlý do moře, za nímž hladina se uzavře snad na věky.

Ó, přání mé duše, můj Bože, víš -

vždyť od narození jeho naslouchal jsi jeho hlasu, rozuměl jsi,

že chci vidět ony prahy neznámé a oslnivě bílé,

kam položil jsi divně krásné orchideje

tajemství života za dne i za noci,

jejich velké i malé věci,

jimiž jsem já člověkem a Ty Zázrakem bytí.

Rád bych se podíval v hlubinu vědění

poznal, odkud všechny lásky, radost i bolest pramení,

zdali pravda žije, a tam, kde se mnoho o ní mluví,

jen ona sama mlčí, tvář si neustále skrývá,

že je těžká, velmi těžká víra, je-li to opravdu ona -

jediná krásná kněžka Boha, která ví, která tajuplně zná slova,

jimiž se skála nejtvrdší - život života - otvírá.

Srdce otvírá se jako modlitební kniha,

když duše cítí se od života příliš utištěna.

Pak mluví silná slova

a vždy začne znova

myšlenkami volat Boha.

I citem Mu sděluje, čím její nitro překypuje,

čím ji osud rmoutí na podivné, obtížné pouti po Zemi,

na níž člověk je cestovatelem bez mapy a vody

jak u cesty jabloň planá, nikým ještě neroubená,

která dosud nemá ovoce lahodné chuti.

Komu však chce vypovídat srdce mé,

že cesta jde suchopárem nebo horkem dne,

že člověk nese těžké břímě,

chodívá s ním jako kdysi kajícník šel v zimě

s nepokrytou hlavou, pěšky, sláb a bos.

Vždyť žádný člověk neví a Bůh plně nevypoví,

proč je to a proč je ono, kým je i zakázáno vstoupit

dřív než tělo zemře celou duší do radostí,

nepoznávat ostny smrti, ani to, co jinak rmoutí,

dávat jiným i sám sobě ono štěstí, jemuž nelze dávat lidská jména,

protože nic nemá společného s tím, co umírá nebo se rodí.

Jsem šťasten, že slova pro to není,

které by vypovědělo a dalo vystižení tomu sladkému a podivnému snění,

kdy v jediném okamžení

jako pták za letu unikám Zemi. Touha jak plamen lidství spálí,

duše jde lehce tam, kde myšlenky si přály

odpočinout v tichu na horách věčností, kde domov vytoužený,

stokrát v srdci pozdravený a láskou vždycky oslovený:

Bože - můj Bože!

Jsem šťasten; duše ze spánku se probudila, do života vstává.

Přišla pro ni krása, kterou jenom čisté ráno dává -

přišla pro ni duha spanilá, jako dítě hravá,

aby šla s ní cestou, kterou málokdo chodívá,

protože se vine krajinami nitra, kde Bůh poutníky vítá mírem,

podá pohár se šumivým vínem,

do něhož sebe nalévá.

Jsem šťasten, že přišla chvíle dlouho čekaná a drahá,

v níž se život znovuzrodí, Bohu do náruče dává

jako matce děťátko, k velké růži poupátko,

když do kytic se váže a pak nese na oltáře,

aby úctu vzdala, lásku vyjádřila, promluvila ze srdce.

Jsem šťasten, ale ze světa to štěstí není.

Však i slunce dává rozednění

Zemi, i když daleko je od ní - přece nese jejím stromům rozkvétání,

růžím výdech vůní,

každé studánce i zcela neznámé tůni

od Světla políbení.

Jsem šťasten, a myšlenky se ptají proč jen, proč;

však nemohu jim říci žádný důvod věcný,

třeba otázek je řetěz nekonečný,

a proto nemůže být nikdo vděčný

za tu krátkou, zcela malou odpověď: Bůh je to vše! -

Jsem šťasten, a srdce sebe velmi kárá, že to lépe říci neumí,

avšak ten, kdo sám Boha pozná, jenom těmi slovy možná

o Něm vypoví.

Jsem smutný jako bývá smutný dům od lidí opuštěný,

kde není pečlivé ruky ženy,

věci jsou v závoji pavučiny.

Avšak smutek ten je proto, můj Bože,

že mne ponecháváš stát u bílého lože,

nepozveš mne ke spočinutí v loktech svých,

které mají dobrotivost mateřství,

tichem konejší a hladí beze slova,

moudře radí, teplé jsou jako bývá vánek nebo voda

malých studánek, na nichž ze zlatých paprsků buduje si zámek Slunce.

Jsem smutný, jak bývá člověk unavený,

který za celý den neví, zda odpočinek bude někde daný,

koutek malý, ke spánku již připravený,

aby mohl chvíli zavřít oči, duši vykoupat si v zapomnění

na všechno, co milé není.

Avšak smutek ten je pro Tebe, můj Bože,

že neřekneš ranní zoře

nebo krásné duze, aby vešla v cesty mé,

dala jim jas hvězdy vesmírné -

světlo plné Tebe.

Jsem smutný tak, že i srdce žádá bílou šatku,

jak by oplakávat mělo nejdražšího nebo dobrou matku -

den co den a ještě také v noci jak by oči vyronily slzy kvůli Otci

nebo proto, že k zabití vedou bílou mírnou ovci.

Avšak smutek ten je proto jen, můj Bože,

že jsi ještě nerozkázal, aby lidské hoře

vylilo se ze všech nádob do řeky a moře,

zakopalo pod kameny, kde nikdo neoře,

kam nedosáhla by žádná ruka,

aby znovu zasévala sémě, z něhož vzcházejí muka člověka.

Živote, zjevuješ Boha, když den tě do práce volá

a květina mnohá klade tě do kolébky krásy,

když ráno zavoní a rosou oči umývá si.

Žádostivý v těch hodinách jsi

jako Bůh těm, kdo jsou z Boha.

Myšlenko Boha -

ne, to není klam či iluze pouhá,

to vědomí, že jsi všude, i rozklenuta nad Zemí

a domem Tvým je modré nekonečno i tvrdá hlína pole.

Není místo jediné, pusté a holé,

bez Tvého zrna - všude se živý setká s Tebou,

pokornou, tichou i smělou,

stojící u dveří, v rukou klíč k tajemství,

jež jsi do nich uložila.

Kráso Boha zázračná, mílové střevíce nosí noha Tvá -

chodívá po celém vesmíru, ale skryje se i v malém lístečku,

ve květu leknínu, do každé ruky se vloží

a také na keře a hloží

nezapomene a vůbec se ani nedívá,

že zřídkakdy a nerado se chodívá

kolem hřbitovního kvítí;

a snad právě proto i jim zdaleka svítí

půvab míru a ticha.

Kráso Boha, před Tebou jsou maličká a dětsky nesmělá

všechna na Zemi zrozená slova,

chtějí-li povědět, čím jsi a kde všude přebýváš

a kam také chodíváš

pro svoje studánky, hvězdy i červánky,

pro všechny zlaté spony Slunce,

které jsou jak drahé mince za poklad životu přiděleny.

Do Tebe, Božství, jak do moře všechny řeky,

chce se vlít všeho života pramen

a okusit a poznat čas, jenž není slzou jako stínem světlo porušen a zkalen,

ani kropen potem tváře,

obětí kladenou na oltáře,

aby všechny věnce z trní měly krásu svatozáře

vítězstvím nade vším zlým.

Dny jsou jak hora za horou

po obzoru Země, vlna za vlnou,

co utíkají denně od břehu ke břehu oceánu,

jakoby chtěly odnést jeho břehy,

pískem, bahnem zanést všechny květy radosti a něhy,

co Bůh životu dal,

aby člověk nezapomněl, že u kolébky lásky stál,

i v náručí ji choval

jako něžné dítě - podával jí sladká sousta citu

i chléb pro sílu k činu,

jímž by vytvořil živou knihu a do vesmíru její děje vpisoval.

Bůh můj jsi Ty, Skutečnosti jediná,

ta nesmírná a provždy tajemná,

za vším životem skrytá, že žádné oči Tebe nenajdou,

závoje z tváře nesejmou

ni ruce velikého světce.

Ty jen tichounce, jasně a měkce

se nejhlubšího srdce dotýkáš, Ty letíš, pospícháš vědomím

jak paprskem světelným;

člověk upadá ve spánek a snění,

pije z nádoby zapomnění,

jako vždy jen v míru a tichu na prsou matky své by odpočíval.

Podušky divné ušila mi hmota a položila mi je pod hlavu,

aby měla v těžké noci i ve všem dobrém počínání překážku a zábranu,

když chce tiše spát,

s dětmi nebo ptáčky bezstarostně žít nebo radostně se smát,

s motýlí lehkostí myslet na věci, které zítřek lidem dá.

Bože, vedeš mne do cesty života;

mlčíš však, neříkáš, zda bude od sněhu zavátá

nebo půjde krajinami květů,

skončí na Zemi či jako nitka povine se do vesmírných světů,

zda budu někdy vědět na rozcestí,

která stezka je nejlepší, protože nese štěstí

a kam pro ně vůbec jít

jak k prameni nejčistšímu pro vodu, kterým klíčem otevřít

si onu závoru u dveří Tvých

do zámků zapadlých,

za nimiž ukryl jsi Božství člověku.

Bože, v tichu jsi nad lidským světem,

zdobíš se mlčením rád jak dívka květem

a holčička věncem pampelišky,

která zlatá je jak slunce nemající stříšky,

svítící nahoru i dolů, kolem dokola,

protože všechny všude vidí, že jdou spolu jednou cestou života

k velikému osudu kosmu.

Když duše je tichem kolébána ve snění,

vše v mysli obrátí se, nezůstane kámen na kameni.

I černé v bělostné se změní,

srdce do hlubiny své se vrátí, kde se neví, že je utrpení,

že člověk je má jako chléb, sůl i pokrm každodenní.

Tehdy řekne si: Živote, buď vítaný nastokrát! Bůh mi tě dal jako velký dar

cením si jej, vím, že nad něj většího není,

v němž našel by někdo zalíbení,

že nosil by jej do skonání

světa všemi jeho hranicemi jako obraz v srdci zavěšený,

věčný amulet pro štěstí.

Jsem člověk - voda sladká i hořká,

i bez příchuti jako pouhé kapky deště -

proto mnoho je těch, kterým dosud ještě nezachutnala.

Člověk může se pít jako víno, s radostí,

i po malé trošce, jako lék na pouhé bolesti,

s pocitem posvátným, s jakým se zvedá číš s nesmrtelností,

i statečně a směle, jako když hrdina jde beze zbraně vstříc nepřátelství.

Jsem duše, řeka odvěká,

i její voda mělká i velmi hluboká,

tekoucí z nejvýš postavené hory do života člověka v lidství,

veliké jak širé oceány,

silné jak ženoucí se uragány

i malé jak kalužinka vody nebo také kulička, s kterou něčí ruce si hrají,

když se zakutálí osudu pod nohy, aby na ni šláply tvrdé boty

a ona již nebyla radostí pro ty, kdo ji milovali.

Jsem cesta člověka jako barva černá i bílá -

jako stín ke světlu se v Zemi položila

a těžko obracet ji, aby byla jiná,

jako svíce rozhořená či zahrada provoněná -

proto je nesnadno jít pro ni.

Kdyby aspoň okrášlit ji mohli palmami,

aby po ní šli jen stateční hrdinové,

co přinášejí z bojů věnce vavřínové,

že bojovali jako lvi, jak o mláďata orlice.

Jsem člověk, půda dávno zoraná, úrodná, živá,

z níž vzejít by měla pšenice jak ze zlatého zrna,

vysoký strom ze semene, myšlenka jako blesk smělá,

aby mohla dorůst, rychle přispěchat k Tobě,

tiše usednout si v mlčení,

naslouchat v sobě Tobě - Intuice Božská.

Snad pochopil jsem to, můj Bože,

že všechno lidské hoře

je i proto, aby duše byla zalévána jako pole vodami,

jež v očích mají své studánky, řeky i praménky,

aby stesky vinuly se vysokými horami,

poutník na nich zasloužil si odměny,

že vytrval, došel ještě před večerem k cíli.

V každém praménku malém

je třeba oblázek nebo i kámen -

není oblohy bez mraků;

proto počítám, kolik jsi, Bože, učinil zázraků

v člověku, že srdce má již v hrudi a jeho ruce teplé jsou, nestudí;

i nohy chodívají rovně,

myšlenky jak stromy stojí pevně

v půdě víry a naděje.

V zahradě míru člověk si dosud neusedl.

Bože, však víš, že přichází pomalým krokem

k ní blíž, snad i váhá, že vidí kolem

ní mříž vysokou a zeď, kterou ani umělec by nepřeskočil -

mohl by padnout zpět na půdu tvrdou,

bolestí lidství již rozpálenou -

na ohnivou pec.

další