Pokyny

Tato duchovní práce se skládá ze sedmi stupňů rozjímání, které mají za úkol poznání vlastního nitra.

Počínají uvědoměním si víry v Boha a končí rozjímáním, v němž si duše uvědomuje, že nic nepomáhá poznání a víra, nejsou-li podepřeny snahou po zlepšení, zušlechtění a zdokonalení. Rozjímání staví duši před různé stavy lidské duše, která žije životem Země a prožívá všechny jeho těžkosti, všechnu nevěru a beznaději člověka, který není pevně zakotven v Bohu. Posléze ji rozjímání přivádějí do určitých stavů, z nichž se rodí v nitru dobro. Přivádějí ji k poznání vlastních chyb a ukazují východisko ze všech nedokonalostí.

Tak duše počíná probouzet v nitru lítost, touhu, snahu i vůli k dobrému i předsevzetí upravovat svůj život podle Božího přání.

Je to práce velmi vážná a významná. Když ji duše správně a pečlivě prokoná, tu jakoby se podívala do neviditelného zrcadla, které odráží, zachycuje všechny možné stavy, všechny nedokonalosti i pobloudění. Je proto třeba věnovat jí velkou pozornost. Je nutno v jednotlivých rozjímáních číst jako ve vlastní duši. Při tomto prohlížení je nutno se zamýšlet a zkoumat, který stav, která chyba a pobloudění se objevuje i u ní. Pak je potřeba se znovu a znovu vracet, znovu zkoumat a uvažovat.

Když se odhalí nedostatky, tu je třeba kontrolovat své myšlenky, slova i skutky a zjišťovat, že jim dosud podléhá, že je koná.

Když tohoto duše dosáhne, je to důkazem, že dobře porozuměla a pochopila tuto práci, je to znamením, že je opravdu schopna ovládnout své nitro a přeměnit je. Když se přistihne při nedobrém činu, počíná další práce: zastavení a zrušení proudu zla.

Nežli se však k této práci přistoupí, je třeba důkladně tyto činy poznat. A tato rozjímání jsou dobrým pomocníkem. Jsou pracována za pomoci Mistra, neboť nikdo z lidí by nedovedl tak dobře odhalovat skryté vady, nectnosti a chyby lidské duše.

Protože je to práce velmi závažná a opravdová, vyžaduje delšího času. Není možno duši předepsat, kdy a jak má tato rozjímání prokonávat, neboť to všechno záleží na jejím niterném stavu.

Jakmile kdo obdrží tuto práci, začne ihned s jejím prokonáváním. Každou část nutno prokonávat nejméně dva měsíce, počínaje úvodem a zážitkem (Dech Boží lásky a moudrosti). Poněvadž celkem má tato práce deset částí, bude její prokonávání trvat asi dvacet měsíců. Potom je možno asi čtyři měsíce opakovat celou práci tak, aby se skončila ve svatodušních svátcích. Tato práce se prokonává mimo ostatní duchovní rozjímání, konané během mystického roku.

Modlitby, jimiž jednotlivá rozjímání končí, je nutno modlit se denně, na ně myslet, s nimi usínat a ráno po probuzení je znovu oživovat. Jsou prostředníky, přes něž příchází to, oč prosíme, neboť se jimi otvírá nitro a je schopno zachycovat dary Ducha svatého. Též poděkování, které je na konci této práce, je třeba se modlit po každém jednotlivém promyšleném a prožitém rozjímání.

Nakonec je nutno zdůraznit, že tato duchovní práce nespočívá v pročítání jednotlivých rozjímání. Je nutno rozebírat stavy vlastního nitra a srovnávat své nitro s tím, co je uvedeno v rozjímání, neboť tato jsou jen pomocníkem pro vývoj nitra, jsou jenom zrcadlem, které má ukázat chyby a nedostatky a tak umožnit jejich odstraňování.

Dejme se všichni do práce a využijme času, kdy Bůh je k nám dobrý a štědrý, kdy přes Krista a Ducha svatého posílá požehnání naší duchovní práci i posilu a pomoc pro její zdárné a úspěšné prokonání.

Cesta k vývoji duše

Lidská duše, která si zvolila pro svůj duchovní vývoj cestu nejkrásnější a nejrychlejší, cestu tichého důvěrného obcování s Bohem, cestu lásky, ocitá se tváří v tvář těžkým úkolům.

Aby dosáhla účinů, aby nalezla podporu pro svoje snahy na nejvyšším místě - u Boží Lásky samotné - musí nejdříve prokázat svoji schopnost pro jemnocitné postřehy svého vlastního nitra. Musí projít obdobím několika základních stavů.

První stav prožívá tenkrát, když pozorně hledá prameny, z nichž by čerpala poučení o skrytých jevech svého života, když pátrá po jeho příčinách a touží dojít k hlubším poznáním těchto věcí.

Je-li vytrvalá ve svém hledání, dochází k pramenům duchovního vědění. Až do této doby postrádá pevného názoru a víry. Podle toho, jak upřímný a opravdový je její zájem o duchovní život, zastavuje se u rozličných praménků, zastavuje se u cest a pěšinek, které sice se zdají úhledné a slibné, ale brzy se ztratí a rozplynou na začátku široké cesty, která je zdaleka viditelná.

Tato viditelná cesta je ona, po níž kráčejí celé proudy poutníků, jejichž cílem je Bůh. A tito poutníci vyšlapali cestu doširoka, takže na ní není žádných překážek. Je pohodlná a snadná. Nevyžaduje ostražitosti, bdělosti, nevyžaduje na poutníku námahy, takže i nejslabší ji lehce prokonává. Sílí ho vědomí, že nejde sám, ale že kolem něho, před ním i za ním jdou celé zástupy.

Ale toto vědomí ho ukolébá v určitou netečnost, lhostejnost a vlažnost, neboť ví, že ti, co jdou před ním, zanechávají šlépěje, v nichž je již země zbavena prachu. Proto už není čeho se obávat, není třeba prohlížet své nohy a dbát každého šlápnutí. A tak duše kráčí, lépe řečeno, je unášena proudem, který za ni myslí, za ni se namáhá.

Není divu, že přečasto se ztratí v zástupu, splyne s ním, aniž si uvědomuje sebe samu, aniž myslí, aniž cítí se něčím odlišena od ostatních.

Na této pohodlné cestě se nachází největší počet lidských duší. Je

to cesta církevních křesťanů: klidná, pohodlná a bezpečná, ale velmi, velmi pomalá.

Ta duše, která se ocitá v tomto poklidném duchovním závětří, často za celý svůj život na Zemi neopraví na sobě ani jediné vady. Udržuje se jen ve víře v Boha a učí se doufat v Jeho milosrdenství a tím i ve svou spásu. Sama neučiní ničeho, co by ulehčilo Kristu oběť za její vlastní nedokonalost, nečistotu a hřích, co by Krista potěšilo a odměnilo za všechnu péči, kterou On o duši má.

Všechno, co je příliš pohodlné, co nevyžaduje námahy, práce, oběti a sebezapření, je v nebezpečí, že nepřinese vysoké a cenné hodnoty. To platí o práci hmotné a tím více to platí o práci duchovní.

Ježíšova slova, jimiž nabádá, aby lidské duše těsnou branou vcházely do království nebeského, jsou přímo výstrahou pro ty, kdo si oblíbili širokou a pohodlnou cestu duchovního života, aniž by pozorně prohlíželi věci, jež se na ní nacházejí, aniž by je zkoumali a o nich přemýšleli sami ve svém nitru, v mysli a citu, zda je uspokojují, zdali v nich nalézají všechno, co uživí, nasytí duši, nadchne pro vroucí lásku k Bohu, pro život pro Boha a v Bohu, pro cestu k dokonalosti duše.

Ta duše, jdoucí zástupem, která je spíše zahleděna na ctnosti a nectnosti svých spolupoutníků nežli na na ctnosti a nectnosti vlastní, velmi se opožďuje ve svém duchovním vývoji.

Vždyť proto přišla na Zemi, aby se naučila proměňovat zlé v dobré, nectnosti ve ctnosti, hněv v lásku, nečistotu v čistotu, nedokonalost v dokonalost. Jak může tedy zdárně pracovat na tomto úkolu, jestliže se sama na sebe důkladně nepodívá, aby poznala a posoudila, jak velkou má práci a jaké musí vyvinout úsilí, aby dokázala tento přeměňovací proces ve svém vlastním nitru . . .

Vedle duše, která takto setrvává na prvním stupni duchovního života, totiž ve vědomí víry v Boha a Boží milosrdenství, je jiná duše, která také nachází zdroje duchovního vědění, ale která se snaží tento zdroj co nejvíce obsáhnout, co nejvíce z něho pochopit a pro svůj duchovní život načerpat poznání jak žít, jak pracovat, jak obcovat s lidmi a jak s Bohem.

A zde je tedy další stupeň stavu duše, jestliže se nespokojí jen povrchovým poznáním Božích zákonů a Božích tajemství, ale kde v sobě vyvinuje touhu přiblížit se k nim co nejvíce a sáhnout do nich co nejhlouběji, až tam, kde přestává svět hmotný a počíná svět ducha - svět Boží.

Když se duše ocitne na tomto stupni velké, hluboké a dychtivé touhy po přiblížení se k Bohu - neboť v Něm je všechno, co hledáme a co se snažíme obsáhnout - tu nastává jí první veliký a těžký úkol.

Je třeba, aby se dobře vyznala ve spleti praménků, pramenů, cestiček, pěšinek a cest duchovních poznatků, aby poznala, kde se nalézá zdroj nejčistší a nejspolehlivější, kde jsou proudy vyvěrající ze Slova Božího, ze Slova Kristova, neboť On je Bohem dán jako Mistr, jako Učitel a Vůdce, jako bezpečná a přímá Cesta k Bohu.

A tuto práci, tento nejtěžší a nejdůležitější úkol, nedokáže již duše sama ze své vlastní schopnosti. Její tělo ji zastiňuje a brání v rozhledu do oblastí, z nichž chce čerpat své poznatky o duchovním životě a světě. Je povětšině odkázána na poznatky jiných, schopnějších a vyspělejších jedinců, kteří už dosáhli vlastními přímými zkušenostmi určitých vědomostí o duchovních tajemstvích.

Právě proto však, že je odkázána na cizí zkušenosti a vědomosti, může jejich vlivem dostat poučení, které neprýští vždy z čistého pramene Boží moudrosti, ale je sdělováno způsobem, který není Bohu milý.

Bůh totiž dal lidské duši zjevení svých tajemství, která pokládal za vhodná, prospěšná a důležitá. Dal je přes mnohé své prostředníky, kteří měli milost slyšení Božího Slova. Především je dal přímým sdělením Kristovým. Avšak ty duše, které nebyly účastny milosti přímého sdělování Slovem Božím, také se snažily nalézt cestu k tajemství a odhalit je. Jelikož Bůh sám je neomilostnil, nepromluvil k nim přímo, počaly se spojovat rozličnými způsoby s bytostmi nečistými a od nich braly poučení, neboť tyto bytosti, žijící v duchovních oblastech, mohly o mnohém podávat zprávy.

To jsou tedy prameny, které nevyšly z Božích milostí, ale které byly často násilnějším způsobem vynucovány na bytostech stvořených, které nemají své vlastní moudrosti, ale jsou odkázány na moudrosti přijaté, protože byly samy ještě nevyvinuté a nemohly rozumět a chápat všechno správně a pravdivě. Proto tomu, kdo se jich tázal anebo ke komu ony samy přicházely, aby inspirovaly - sdělovaly jen to, co samy postačily pochopit a obsáhnout. Zjevovaly tajemství, ale velmi často jejich smysl chybně vysvětlovaly. Není tedy možno budovat na těchto naukách duchovní vývoj duše, aniž by duše současně neupadla v určité nebezpečí, že půjde cestou, ne-li nesprávnou a mylnou, tedy aspoň ne plně jasnou, nepodepřenou Boží milostí.

Proto duše vystupující na vyšší stupeň duchovního života, na stupeň hlubšího poznání, je ve velkém nebezpečí, že její touha ztroskotá na tomto úskalí, některé vroucí cesty duchovního vědění. Je v nebezpečí, že její vývoj půjde cestou, která sice také vede k Bohu, ale jde sférami a oblastmi, kde číhá plno nepřátel jejího sblížení s Bohem.

Tito nepřátelé se snaží opříst duši kouzlem svých obrazů, svých slov, často lichotných duši samotné, aby ona pak nehledala přímého obcování s Bohem, ale aby se uchylovala k přijímání Božích sil jejich prostřednictvím. Tím ji ovšem velmi zdržují ve vývoji, neboť konečnou správnou cestou je přímé obcování duše s Bohem bez prostředníků, tak, jak tomu bylo v čase starozákonním, kdy Slovo Hospodinovo bylo přímo slyšeno v duši lidské samotné . . .

Lidská duše je určitým způsobem odlišná od jiných stvořených bytostí. Její vývoj je záležitostí Boží. I když sama odtržením od Boha a Boží lásky odpadla od Boží tváře, od Boží zjevné přítomnosti, i když tedy nemůže předstoupit v podobě, jakou má dnes, před svého Stvořitele a je odkázána na prostřednictví andělů, přece jen Bůh sám si ponechává přímý dozor, přímé vedení lidské duše.

Bůh touží, aby mohl sám duše zasvěcovat, sám je omilostňovat a jim pomáhat v jejich úzkostech, vést je bezpečnými cestami, aby co nejdříve a nejrychleji se očišťovaly, prospívaly, zušlechťovaly a zdokonalovaly.

I když nemůže přímo viditelně a zjevně vést, přece se tohoto úkolu nevzdává a ze svých nedostupných výšin vysílá k duším proudy svých čistých sil, které mají bloudící duši pomoci, aby nalezla správnou cestu k čistému zdroji Božích zjevení.

Tyto svaté proudy jsou však nevýslovně jemné, čisté a svaté. Má-li je duše zachycovat, je nutně potřebí, aby se co nejvíce sama zjemňovala, aby mohla tyto svaté proudy sil, ty popudy k myšlenkám a činům zachycovat jako skrytou niternou sílu, která se ozývá ve chvílích závažných a osudových rozhodnutích, jež ovlivňují celý chod a vývoj života duše na Zemi.

Jistě je mnoho duší, které hledají cestu k poznání skrytých jevů života, které touží nalézt zdroj, z něhož by čerpaly poučení.

Avšak často stojí v rozpacích, rozmýšlejíce se, v kterou stranu se dát, když před nimi se vine cest několik. Palčivá otázka se vynořuje: Kterou cestu zvolit pro sebe, pro své poznání a duchovní růst?

Když dojde duše k tomuto stavu, tu přestanou již působit vnější okolnosti a počíná rozhodovat nitro samotné duše. Jak je ono čisté a jemné, jak je dokonalé a očištěné, takovou hledá cestu, takovou duchovní práci i bohoslužbu. Je-li to duše zápasící těžce o víru, tu se spokojí s každou cestou i s každým zdrojem, který jí přináší poučení a utvrzení víry v Boha.

A jako každý nedůvěřivý, nevěřící člověk hledá důkazy pro svou víru, tak i tato duše se uchyluje ke zdrojům, které ji zvláštními úkazy přesvědčují o životě mimo tělo hmotné, o životě duchovním.

Ale právě tyto důkazy, právě tyto zdroje poznání nepocházejí vždy z čistých pramenů. Jsou větším dílem zásahem bytostí, které jsou mimo sféru Boží svatosti. Poznání takovouto cestou získané ztrácí nejen svou hodnotu, ale může se v určitých okamžicích stát svodem na cesty nepravé, nebo alespoň zdržením a odchýlením od pravé cesty k Bohu.

Jak tedy vidno, není každý zdroj pravý, není každá moudrost moudrostí vyšlou z poučování Ducha svatého. Je mnoho oklik, mnoho cestiček, které vedou do bludiště, z něhož bývá velmi těžké a obtížné východisko, má-li duše pokračovat zdárně ve svém vývoji duchovním.

Je mnoho zdrojů poznání, jež vyvěrají buď přímo z moudrosti ďábelské nebo ze sfér opozdilých duchů, neznajících pravý stav, pravou cestu ani vyšší stupně duchovního života . . .

Bůh pozoruje pečlivě každé niterné hnutí lidské duše. Ví a zná její niterný stav do nejmenších podrobností. Zná také její nedostatky a způsob, kterým je možno tyto nedostatky odstranit. Když zná všechno, ví i o hnutí nitra, jež vyvolává touha po poznání Boha, po nalezení cesty k Němu.

Na toto hnutí čeká často s takovou trpělivostí, jakou si člověk vůbec neumí a nedovede představit. A když konečně tuto touhu u duše lidské postřehne, tu počíná ještě více a pozorněji sledovat každý její záchvěv. První, co učiní, je, že počne měřit a zkoušet sílu této touhy duše.

Je-li to jen vlažná touha, vedená spíše zvědavostí nežli opravdovým zájmem, ponechává duši volnou cestu, aby šla tam, kam ji vedou a svádějí její špatné sklony, její vlažná víra i chabá touha po Bohu. Neznamená to ovšem, že by ji odvrhl pro její slabou víru. On se od ní neodklání, jen ji ponechává v péči duchů stejného stavu.

Ti se ovšem rádi chápou práce, neboť je těší, mohou-li s člověkem obcovat. Počnou vést duši cestami pochybných duchovních nauk, cestami zdržování, oklikami a zatáčkami. Je-li to duše chápavá a bystrá, nadaná niternými smysly, poznává za nějaký čas, že její cesta jí nepřináší výsledky, že ji naopak přivádí do zmatků. Tu se začne ohlížet na všechny strany a znovu hledá. Záleží nyní na tom, jaký má stav nitra, zdali dovedla i z mála hodnot, které nalezla, brát si poučení a snažit se svůj život usměrnit k dobrému.

Jestliže toto dokázala, tu její nové hledání není už tak těžké a zmatené. Jestliže její víra zpevnila, její touha po Bohu zesílila, jestli její nitro dovedlo ovládnout zlé náklonnosti a překročit hranici, která rozděluje duchovní život na dobro a zlo a jestliže pevně stanula na půdě dobra, tu teprve se může nadít účinné pomoci Boží. Teprve tehdy vychází Bůh jejímu přání vstříc.

Ale znovu se toto vycházení vstříc děje s rychlostí a silou, s jakou duše touží, s jakou silou si na Bohu vyprošuje pomoci. Vyšla-li z vlažnosti a překonala-li zvědavost a přeměnila ji v úctu k Bohu, tu chápe se její ruky boží anděl a vyvádí ji z bludišť a cest, na nichž dosud chodila. Vede ji tam, kam mu ukáže Bůh, na místo, kde je čisto, ke zdrojům, které pramení ze samého nitra Božího - vede ji ke Kristu.

Toto vyvádění je někdy značně obtížné a trvá často dlouhý čas. Tak jako se obtížně a s námahou duše v utrpení zbavuje svých chyb a náklonností ke zlému, tak obtížně, namáhavě a s utrpením zbavuje se duše všeho, co získala nečistého ve styku s nečistým, pobloudilým i opozdilým duchovním světem.

Krůček za krůčkem a pomalu jde, neboť nejdříve musí projít cestou zpětnou, vrátit se tam, odkud vyšla a teprve na tomto místě může krok svůj zamířit správnou cestou. Tento veliký a významný proces je někdy tak složitý a obtížný, že ho duše za jeden život ani neprokoná. Musí se znovu vrátit, znovu začínat, znovu se učit a být velmi, velmi ostražitá, aby znovu se nedala strhnout do vírů a bludišť.

Má-li však již v duši čisto, má-li silné světlo víry, je její cesta lehčí a snadnější. Postupně jak se očišťuje, jak volá a prosí a touží po Boží pomoci, tato pomoc Boží přichází. Andělská ruka, vedoucí její krok, pevněji a pevněji svírá a Boží milost přichází do nitra. Její přílivy jsou někdy tak silné, že může duše v určitém okamžiku, je-li stále niterně k Bohu obrácena, dojít ke stavu náhlého přímého obrácení ke Kristu, může dosáhnout jistých prožitků, které ji utvrdí přímo a jistě tak, že od té doby nemusí již hledat důkazy pro svou víru v duchovní život. . . .

Duše, která se přímým zapůsobením Boží milosti dostává ke Kristu, vyhrává svůj velký těžký boj, jenž stojí před každou lidskou duší, nastupující svou dlouhou namáhavou cestu ze života zemského k životu duchovnímu, ze tmy do světla, z hříchu k čistotě, z nedokonalosti k dokonalosti.

Tento dlouhý boj, táhnoucí se celým životem člověka od jeho zrození na Zemi, od jeho počátků v dávné minulosti až po dnešní časy, vede duch, stojící proti Kristu - satan.

Ten má za úlohu stát na cestě dobra, dobro zdržovat, jemu bránit v růstu a vývinu. Aby mohl tomuto úkolu dostát, je všestranně nadán, je pro to vyzbrojen prostředky přímo válečnými. Duše, jež nastupuje svou vzestupnou cestu, setkává se s ním tváří v tvář na každičkém místě, na každém kroku své cesty. V nesčetných podobách přichází jako rušitel dobrých snah jejího nitra. Neuhne z cesty, dokud nevyplýtvá všechnu svou sílu danou pro ten okamžik k boji, dokud nezláme své meče, dokud má jen jedinou zbraň. Tyto zbraně jsou zbraněmi válečníka a lidskou duši nikterak nešetří. Tnou tam, kam namíří, bez ohledu, jaká bude rána, jak hluboká a bolestná.

Duše, vkročivši do jeho působnosti, je bita ze všech stran, aniž často ví, z které strany přicházejí rány. A protože mnohé duše jsou v těchto věcech nevědomé, stává se, že netuší svůj boj, že padají nepřipraveny pod prvními ranami. Když padnou, jsou zajaty. Zlo je drží ve svých spárech tak dlouho, pokud si je neuvědomí a nezatouží se z něho vymanit. Když si to uvědomí, počíná boj znovu.

Znovu se duše chápe touhy po Bohu, znovu se chápe své víry, aby se jimi oděla jako štítem s přilbicí a bojuje. Čím pevnější víra, čím vřelejší touha, tím je štít pevnější, tím více chrání srdce, tím více přilbice ukrývá hlavu před ranami nepřítele.

A ještě jednu ochranu duše má. Tato ochrana je právě silné vroucí slovo modlitby. Modlitba je klíčem, jenž otevírá nebeskou bránu, ona běží po stupních vzhůru k Božímu trůnu a vyprošuje duši milost, vyprošuje sílu a pevnost pro své štíty. Čím více žádá, tím více dostává, čím více touží, tím více duši přináší.

Jestliže slovo modlitby neumdlévá a modlitba je vytrvalá, čím více se touha stupňuje, tím více odezvy vyvolává u Boží lásky a Krista samého. On potom, změřiv hloubku, vřelost, upřímnost a toužebnost víry, vychází z úkrytu a postaví se na stranu duše pevně a trvale.

To je ten pravý okamžik, kdy vítězství duše je blízké. Postaví-li se Kristus po bok bojující duši, je to znamením pro nepřítele, že on svůj boj prohrává. Jeho úkol končí, neboť jestliže duše dojde ke Kristu, nemá již tento nepřítel nic, co by činil. Bylo přece jeho hlavním úkolem bránit duši na cestě k dobru a lásce, jíž je Kristus . . .

Nežli Kristus přistoupí do blízkosti duše, musí ona prokázat velkou statečnost v boji s nepřítelem, musí po dlouhý čas vytrvale stát na straně dobra, musí na Boha myslet k Němu se obracet a doufat v Jeho pomoc v každém čase. Toho ovšem nedokáže duše každá. Naopak jsou mezi dušemi velké rozdíly, někdy až zarážející.

Víra sama má několik stupňů, také i naděje v Boha a láska k Bohu. Není tedy každá věřící duše vzata na milost, není každá, která očekává od Boha pomoc a v ni skutečně doufá, touto pomocí obdařena. Ne každá, která koná bohoslužby a k oltáři pobožně hledí, je podpírána ramenem Kristovým. Ne každá duše, která si myslí, že je u Krista a s Kristem, opravdu je u Něho tak blízko.

Má-li se to všechno stát, má-li dojít k tomu, aby Kristus se za duši postavil a tím dovršil její vítězství nad nepřítelem, je třeba, aby duše prokonala svou očistnou cestu, aby zastavila úplně proudy vyvěrající z jejího nitra jako kalné a nečisté vody, postavila se na stupeň, odkud uvidí slunce a jeho světlo, odkud je širý krásný rozhled, kde je možno pozorovat proudy slunečních paprsků, jak jsou průzračné, čisté a zářící. A toto duchovní sluneční světlo, jeho paprsky a záře, je Láska Kristova.

Tohoto širokého nádherného rozhledu ducha, tohoto světla je třeba vydobýt, vybojovat si k němu cestu. Tyto krásné duchovní sluneční obzory zastiňuje ten, který má za úkol je zadržovat, skrývat plně a cele tak, aby duše ztratila o nich vědomí. Je to ten, s nímž duše podstupuje boj, razíc si cestu ukrytou stínem a tmou všeho, co vydává tento nepřítel. Je to pevný, hrubý a tvrdý tvar života na Zemi. Ten je stínem, ten je mrakem, ukrývajícím duchovní krásu a světlo.

Výstup na vyšší stupeň je těžký. Je podmíněn úplným zastavením zla v duši. Teprve když duše nevydává proudy zla, ať skutkem, slovem nebo myšlením, může doufat, že Kristus je s ní a u ní nejen tím, že duše sama podle jména svého světského života patří ke křesťanským vyznavačům, ale že je u ní v pravdě a ve skutku, totiž že ji podpírá, posiluje a dává jí své milosti.

Jen duše nevědomá svatých pravd Božích i jejich zákonů se může domnívat, že příslušnost ke křesťanskému sboru, k obcování s bratřími v bohoslužebných úkonech jí dává samospasitelnou milost. Víra bez skutků je mrtvá. A je-li tato víra mrtvá, je před Bohem i duše sama mrtvá a duchovní život jde mimo ni, aniž by ona z něho brala podíl.

Vysokou cestu musí nastoupit duše, chce-li dosáhnout Krista, Jeho účinné pomoci a posily. Prvý stupeň - zastavení zla v duši - Krista jí přiblíží. Ne však tím, že by On sám k duši blíže přistoupil, ale tím, že ona - duše sama - vystoupí. Teprve když vystoupí, když ztiší své nitro a očistí je, počíná Kristus sám k duši se přibližovat.

Tehdy může duše prvně - je-li vnímavá - nitrem zachycovat a v nitru prožívat mystické stavy, totiž stavy zvláštních niterných prožitků. Postupně pak, jak se duše zušlechťuje v dobru, tyto stavy se stávají vnímatelnějšími a mohou dosáhnout i stupně, v němž se nitro setkává tváří v tvář s Kristem . . .

Zatouží-li lidská duše po krásných niterných prožitcích, zatouží-li po Kristu silně a vřele, chtějíc Ho co nejdříve poznat a s Ním se sjednocovat a splývat, musí vstoupit na cestu mystickou. Tato mystická cesta není ničím jiným nežli cestou usilovné práce na vlastním nitru, na jeho očišťování, zušlechťování a zdokonalování. Je to již přímý duchovní život na Zemi, je to život, v němž si duše uvědomuje silně svou niternou podstatu, totiž myšlení a cítění, neboť právě tito skrytí niterní činitelé to jsou, co přestupují hranici hmotného života a přecházejí do oblasti ducha, do stavů posmrtných. Chce-li se tedy duše dopracovat k dokonalosti, dojít k vlastním niterným prožitkům, k přímému spojování s Bohem, s Kristem, musí začít usilovnou činorodou a cílevědomou práci na sobě samé.

Tak jako světští pracovníci, kteří mají plány na vystavění, vybudování světských věcí, přemýšlejí a propočítávají si všechny potřebné věci ke stavbám a shromažďují k tomu vše, co je třeba, aby se během práce nezdržovali, tak musí činit i duše, která se rozhodne pro tuto niternou vysokou vzestupnou cestu k Bohu. I ona bude pracovat, stavět, budovat, i ona musí dříve nežli začne s prací přemýšlet a uvažovat o věcech potřebných k práci, ke zdárnému jejímu výsledku. Musí shledávat všechno, co má z vlastních zdrojů a co všechno bude potřeba opatřit jinde.

Jelikož její práce bude prací duchovní, nebude si tedy moci potřebné věci opatřit zemským nákupem. Bude nucena je hledat v oblasti, v níž bude se její dílo budovat, bude je hledat u Boha. Avšak Bůh je Ten, který nepřijímá úplatků, který neprodává, nekupčí. Dává vše z lásky. Avšak tato Jeho láska, jak již duše ví, patří jen těm, kteří jsou čestní, věrní, dobří, milí a láskyplní. Chce-li tedy duše něčeho u této Lásky získat, být od Ní obdarována, musí mít naději, určitý předpoklad, že opravdu potřebné u Boha obdrží.

A tento předpoklad je právě onen první stupeň niterné cesty vzestupné - zastavení zla v duši. To je podmínka, které musí žádající a prosící duše dostát, ji splnit a naplnit.

Aby však mohla této těžké podmínce dostát, musí vědět a znát sílu zla ve svém nitru, aby věděla, jakou sílu musí vyvinout k jeho naprostému zastavení. Jak však může poznat sílu zla ve svém nitru, když dosud žila, myslila, mluvila a cítila impulzivně - tj. tak, jak v tom či onom okamžiku jí v mysli napadlo. Neuvažovala vůbec, jaké má myšlenky po celý den, jaká slova mluví, jaké skutky činí. Zůstávala tedy v duchovním životě stále na jednom a témže místě, i když v Boha věřila a k Němu se modlila.

Jestliže má tento stav nyní zrušit a přeměnit ve stav vývojový, čili má-li se niterně zlepšovat a vyvíjet k dobru a lásce, musí především a nadevším začít sama u sebe zkoumat a prohlížet, aby poznala, co vlastně činí tím, že žije na Zemi. Musí přehlédnout svůj dosavadní život a podívat se, jakým směrem se dosud ubírala, zdali šla cestou dobra či zla, anebo cestou obojí.

Když si uvědomí směry svého života, pozná, zda převyšuje dobro či zlo v niterném životě, tj. v mysli, slovu a skutku. Podle tohoto poznání pak začne svou očišťující obrodnou cestu, cestu k prvnímu stupni mystické cesty, ke stupni, na němž je již dobro a láska, na němž stojí Kristus.

Cesta k tomuto stupni je poznání vlastního nitra. V něm jsou hodnoty, z nichž se staví stavba víry, naděje i lásky k Bohu. Z nich je nutno brát a z nich vytvářet základní pilíře těchto nádherných duchovních chrámů niterných, v nichž Bůh je ctěn, veleben a milován.

Až postaven je základ, pak Bůh sám se již stará a pečuje o další budování, sám ze svého pak dává věci potřebné nejen pro stavbu samotnou, ale také pro její vnitřní vyzdobení. Dává ušlechtilé city, krásné a trvalé, které vyzdobí a vykrášlí nitro tak, že Kristus již neváhá přímo do něho vstoupit.

Má-li být započata tato velká práce na niterné obrodě, musí se duše odpoutat od všeho, co její mysl příliš poutá na Zemi. Musí po nějaký čas - delší či kratší - podle své bystrosti a chápavosti - věnovat se rozjímání a zpytování sebe, svých myšlenek, slov i činů. Musí si jich všímat a sledovat svým vědomím jejich proudy. Musí poznat sílu zlých náklonností, musí odhalovat slabiny své víry i všechny stavy lhostejnosti, vlažnosti k práci na sobě samé, k práci pro Boha.

Až poodhalí cípeček a podívá se hlouběji do nitra, musí se pozdržet u jednotlivých nedokonalostí, delší čas je zkoumat, měřit jejich síly i to, jak často se vynořují a nabývají vrchu nad dobrými úmysly.

Aby mohla tuto těžkou práci poznávání svých stavů dobře prokonávat, je třeba, aby zas a zase, znovu a znovu si vyprošovala pomoci u Boha . . .

Bůh, který ví o těchto těžkostech člověkova života na Zemi i o tom, jak nesnadné a těžké je vymaňování z pout hmoty, z její tvrdosti a neprostupnosti, k poznávání a víře v život mimo její práh, učinil hned na počátku života na Zemi opatření, které duši napomáhá v této práci na cestě přechodu z hrubého do jemného života. Použil k tomu jedné ze svých sil, ze svých hodnot a vlastností, použil k tomu sílu, jež známa je lidstvu jako Duch svatý.

Tato Síla v Bohu jsoucí je neobyčejná a má neobyčejné úkoly ve stvořeném díle Božím. Ona vede, dohlíží a dbá, aby se všechno dělo tak, jak si Boží vůle přeje, aby vývoj veškerého dění živého i neživého, vědomého i nevědomého, šel v souladu s Boží vůlí, aby ji naplňoval a vyplňoval.

A tento velký svatý Dohlížitel nad dílem Božím má na starosti i člověka, jeho duši, jeho vývoj, jeho zdokonalování. Je u něho neustále v činnosti.

Tato činnost je mnohostranná a nemožno ji žádnému pochopit ani obsáhnout. Je však možno ji zachytit v okamžicích vážných a rozhodných, kdy se jedná o to, jakým směrem půjde vývoj duše, zda k dobrému či zlému. Tehdy zasahuje tato svatá Boží moudrost.

Zasahuje však zase souladně s Boží vůlí a plní její přání. Tato Boží vůle také bdí nad zákonem, pod nímž je stvořené dílo, tedy i duše člověka. Když se tedy duše proviní a překročí tento zákon, tu i Boží vůle dbá o zadostiučinění.

Dbá-li o zadostiučinění Boží vůle, tedy Bůh sám, dbá o ně i Duch svatý, a nečiní nic, co by stálo proti Boží vůli anebo ji přímo odporovalo, co by se vymykalo zákonu.

Je-li tedy duše hříšná a nečistá, platí pro Ducha svatého totéž, co pro Krista, pro Boží Lásku: nemůže duši účinně pomáhat, nemůže ji podporovat tak, jak by si často tato duše ve své nevědomosti přála. Zůstává zdrženlivý, i kdyby se duše denně k Němu obracela, o pomoc žádala. Čeká stejně, jako čeká Kristus na okamžik, kdy jim bude možno přiblížit se k duši tak blízko, aby ona mohla zachycovat proudy jejich svatých sil, tolik potřebných, tolik žádoucích, aby je sama v sobě objevila.

Avšak přece Duch svatý, jakmile duše jen poněkud upraví svůj zjev, své nitro, počíná v neviditelnu ve skrytosti zesilovat svou činnost, své nepřímé působení u ní.

Je to již tehdy, když touha po Bohu přivádí duši ke zdrojům duchovních tajemství. A zase podle její opravdovosti a vážnosti, podle hloubky a síly víry projevuje On svou činnost. Když si duše již v tomto stavu uvědomí působení Ducha svatého a Jeho pomoci vyžaduje, může dosáhnout tak účinné pomoci, že může být rychle, ne-li naráz osvícena a může dojít tak k pravé cestě k Bohu. Ovšem takového osvícení si musí vždy něčím zasloužit.

Jakmile se již duše ocitne na správné cestě, počíná Duch svatý rozmnožovat svou péči, svou pomoc duši nastupující cestu. I když je tato pomoc stále ještě duši nezjevená, neznámá a skrytá, přece její účinky jsou značné, tím značnější, čím více duše vyvíjí snahy po čistém a lepším životě, po přiblížení ke Kristu.

Tak docházívá k obrácení hříšníků náhlým a nečekaným způsobem, když oni vyvolají v nitru touhu po lepším životě, když učiní něco, z čeho se dá soudit, že v duchu dřímou jemné city, zanesené jen nánosem těžkostí života ve hmotě.

Jestliže Duch svatý střeží takové hříšníky se zaneseným pokladem ctností, tím více střeží ty, kteří již uvědoměle pracují, aby se zbavili vědomých nedostatků a chyb. Právě tím se přece počíná u lidské duše plnit Boží přání, Boží vůle, a Duch svatý, bdící nad jejím dodržením, raduje se v tichosti a skrytosti, že nachází se duše, která již chápe Boží přání, rozumí mu a tím Duchu svatému usnadňuje, ulehčuje úkol.

A tato radost Ducha svatého je nejkrásnější odměnou snaživé duši, neboť to se nad ní raduje Bůh, její pán a Stvořitel, její Otec, Jejž již tolik rmoutila a tolik zraňovala.

Touto radostí Boží potom kráčí duše jako po zeleném hebounkém pažitu, jímž je milost Boží, láska Boží. A když láska Boží upravuje cestu a dává, je i nejtěžší utrpení snadné a lehké, je i Země ze světla a život z růží.

Kéž víc a víc radostí působí duše Bohu, kéž vřeleji cítí, pilněji se prohlíží, rozjímá a touží po dobru a lásce, kéž více prosí Ducha svatého. On má, On také dá, jen je třeba si uvědomit Jeho dary, o ně dbát, je si žádat, po nich toužit a je si vyprošovat. Jen tak bude duchovní práce plodná a její výsledky budou Bohu milé.

A která duše je Bohu milá, na tu padá zář svatosti, sestupuje k ní, oblévá ji a přináší blaženost a radost, klid a mír, přináší pobyt ve světě krásy a světla, ve světě Božím - v království nebeském - v srdci Ježíše Krista . . .

Dech Boží lásky a moudrosti

Když jsem v tichu samoty uvažovala a rozmýšlela, co bylo třeba učinit duši, která touží kráčet cestou k vysokým cílům duchovním, když jsem byla v obavách a úzkostech, zda dokáže tato duše najít sílu ve svém nitru i podporu Boží, když sama ustavičně klesá a upadá do starých chyb, do způsobů života, který ji zdržuje na cestě k cíli, tu volala jsem a prosila Mistra, aby mi pomohl a ukázal způsob, jakým by mohla duše co nejdříve se očistit a zdokonalit a tak se přiblížit k cíli této cesty.

Na tyto mé otázky, na prosbu i volání odpověděl mi Mistr takto:

Cesta, na niž jsem tě uvedl, prochází strmou výšinou. Její prokonání je nejtěžší ze všech cest, které vedou k Bohu, neboť nejsou na ní okliky, neobchází výšinu kolem dokola, ale jde stále vpřed přímým směrem jako natažená šňůrka.

Duše, která ji nastoupí, musí se vzchopit, napnout síly, aby postačila mému Slovu, které jí bude světlem, posilou i útěchou, které ji povede i podepře, nepostačí-li její vlastní síla.

Aby však mohla Slovo dobře přijmout, je pochopit a podle Něho se řídit, musí se nejdříve očistit od nejhrubších chyb, abych mohl u ní působit. Toto očišťování potrvá delší čas. Protože sama nedovede poznat své nitro, je třeba, aby se podívala na duši, kterou jí dám před oči jako vzor. Tato duše bude rozjímat, bude uvažovat, přemýšlet a sledovat pozorně stav svého nitra. Od víry přejde zvolna do stavů, v nichž žila a žije. Podle této duše, mnou vedené, je třeba myslet, rozjímat a zkoumat co nejpečlivěji, který stav odpovídá niternému stavu té duše, která nastupuje cestu, a podle toho řídit hloubku kajícnosti nade vším, co nedobrého, nesprávného a nečistého objeví.

Když si takto uvědomí svůj stav, tu bude schopna a také hodna přijmout pomoc Mistra, který ji vede v Duchu svatém a v Ježíši ji osloví. Nežli přijme stálou pomoc Ducha svatého, Jeho osvícení a Jeho působení, prokoná mysterium křtu v úrovni mentální. Projde proudem čistých sil Božích, které otevřou její duchovní mysl.

Nechť se připravuje. Milost sestupuje se stejnou rychlostí a silou, s jakou se duše uvědomuje, zkoumá a očišťuje. -

Když mi dal Mistr toto vysvětlení, tu se obrátil ke mně a řekl:

I ty musíš vystupovat, musíš odkládat tíhu Země, tíhu těla, abys mohla prožívat vědomě mysteria, která čekají duše na této hluboké cestě. Za jiné musíš vidět, slyšet, vnímat a vyciťovat nejskrytější děje, tak jemné, že je zachytí jen nitro nejčistší, naplňované bez ustání láskou k Bohu, naplňované milostmi Božími.

Abys dobře plnila tento úkol, je třeba, aby tě ovanul dech lásky a moudrosti Boží, jejž Duch svatý vydává. Vstup proto se mnou do tajemné svatyně, v níž On přebývá. Vstup do této svatyně je dovolen jen silnému, pevnému duchu, kterého nižádné proudy nezvrátí, nižádné teplo nespálí. Uchop se tedy pevně mé ruky a opři se o mé rámě, abys z mé síly zpevnila a posílila svého ducha.

Opři se o mé rámě, zavři oči i ústa a lidské smysly odlož před prahem. Oko tvé neuvidí, ucho neuslyší, smysly nepostřehnou, neboť co Ducha svatého je, Ducha pravdy a moudrosti, to je bez podoby, tvaru, zvuku i barvy a světla. Toť síla života, síla myšlení, síla citu i činu.

Až vstoupíš se mnou do svatyně, tu se neohlížej a nevyptávej se ani v myšlenkách. Buď tichá, tak tichá, že ani dech, ani mžik myšlenky nesmí toto ticho porušit. Kolem tebe povane Boží svatost, ovane tě a prostoupí.

Ucítíš její sílu a něhu. Toť Duch svatý, svatý Vítr, svatý Proud, svatá Síla Života. Nežli však tento Proud ucítíš, projdeš výhní, která tebe očistí, neboť jen svatost ke svatosti může se přiblížit.

Nižádný člověk nemůže mít, leč by mu od Otce bylo dáno. Kdo na počátku dostal, ten má, a známo je to v čase, jejž určil Otec, aby zjevným učinil sebe i skutky své i plány.

Nuže slyš: Tys dostala na počátku a v tobě to ukryto bylo, aby čas od času bylo vydáváno na svědectví všem, kdo mají poznat a uvěřit, že jsou posláni dělníci na vinici Páně, aby shromažďovali do Božích stodol a sýpek. Tys dělníkem na úhorech a skalách, kde nebylo vláhy pro vzejití zrna. Proto vyzbrojil tě Pán radlicí pevnou, jež z dílny Ducha svatého vyšla. Tato radlice tvá se nazývá moudrost ducha. Až ta udeří do skály a zapře se do úhoru, věz, že brázda bude široká, neboť radlice obrátí skálu a zemi učiní živou, schopnou, aby z ní vzešlo zrno, aby kvetlo, vyrostlo a dalo i hojnou úrodu. -

S rozechvěním jsem naslouchala Mistrovým slovům. Když umlkla, zatoužila jsem spatřit Jeho tvář i ústa promlouvající ke mně. Ale nikdo se přede mnou neobjevil.

Po chvíli však cítím, že objímám nohy Ježíšovy, že klečím u Jeho nohou a na tomto místě že naslouchám slovům. Opakuji si v mysli jednotlivá poučení a je mi trochu úzko nade vším, co mi pověděl, jak mi naznačil mou práci a úkol. Avšak vzpomínka na Jeho poslední slova mne uklidňovala.

Ruce, které jsem před chvílí měla prázdné, pocítily nezvyklé zatížení. Podívám se na ně a ke svému podivu spatřuji, že držím v nich radlici, o níž Mistr mluvil. Byla čistá, lesklá, nová, dosud nikdy neupotřebená. Cítím, jak je horká, jakoby právě této chvíle vyšla z rukou nejdovednějšího mistra, který ji vybrousil ze všech stran a ukul ji v úžasném žáru. Nesla ještě stopy tohoto žáru, jiskřila na všechny strany a byla jako čisté vybroušené zrcadlo, v němž se odráží celý svět, nebe i Země. Zaradovala jsem se nad tímto darem, tak krásným, tak mistrovským, který má být pomocníkem v mém úkolu.

A hle, už se v duchu ocitám na tvrdé skále. Kam se podívám, všude se rozprostírá pole. Avšak toto pole je zarostlé býlím, bodláčím, je samý pýr, samá hrouda a tu i tam tvrdé travnaté úhory, porostlé mechem.

Ach, toto je tedy pole, na němž má vzejít Boží zrno, obilí pro Boží sýpky? Na tom mám pracovat? Ó, jaká to bude těžká práce, téměř nemožná pro ruce člověka. Tak si v duchu zanaříkám, ale vtom se stal div divů. Radlice v mé ruce se pohnula, jakoby byla živá. Jak se prve zdála spíše jako krásná hračka, tak teď se mi její podoba mění. Vidím ostrost hran, cítím sílu kovu, z něhož je ukuta. A už k sluchu dolehl jasný zvuk: radlice zazvonila o kámen skály.

A nyní počaly sršet jiskry ze všech stran. Kámen byl tvrdý a pevný, takže se mi zdálo, že se radlice zlomí nebo pokřiví. Ale nestalo se jedno ani druhé. Kdo prohrál - to byl kámen. Jakoby se roztříštil na tisíce drobounkých kaménků, jakoby někdo neviditelný znal jeho pevnou hmotu i částice, z nichž je složen, a tajemným zásahem tuto hmotu rozložil.

A jiskry srší - zvuk nárazu je silný. To skála se poddává, rozestupuje se. Radlice si razí cestu stále dál, stále vpřed. Ohlédnu se mimoděk za sebe. Za mnou se již objevil počátek široké brázdy. A jak se radlice hluboko do skály zabořovala, vyorávala hlínu, krásnou a černou hlínu, která byla pod kameny přikryta jako rakev kamenným náhrobkem. Byla jsem v tu chvíli ohromena a považovala jsem to za učiněný zázrak. Už jsem se tolik neobávala zapleveleného pole ani tvrdého úhoru.

Když dar z rukou Božích přijatý, radlice pevná z ryzího kovu, dovede rozrušit skálu a obracet její útroby, není se třeba bát ani úhoru, který je třeba sto let nevzdělán. A tak jsem stála za pluhem, plna důvěry v pomoc Boží.

Dívám se kolem sebe a tu teprve pozoruji, jaký je krásný den. Sluníčko svítilo teple a mile a na každičké rostlince se třpytila překrásná krůpěj rosy. Všechno se přímo koupalo a omývalo v této stříbrné lázni. Jaký neobyčejný čas, jaký krásný, milostivý čas, jaké zázraky se dějí. Tvrdé skály pukají - kameny se rozpadají v hlínu - pole se kypří a připravuje k setbě - sluníčko všechno objímá, vydává síly a rosa zem omývá, očišťuje.

Bůh omilostňuje, Bůh Zemi pomáhá. Tak jsem si myslela a cítila, že i ten můj dar, radlice v mé ruce, posílá Bůh člověku jako pomocníka na bludných člověkových cestách, aby konečně rozoral své nitro, aby z něho vyplel plevel a přijal do sebe zrna pšeničná a vydal je ze sebe jako těžký bohatý klas, jenž by obohatil Boží stůl, z něhož bere pokrmy všechno Boží stvoření.

Cítila jsem, že člověk sám si nikdy neuvědomí Boží dobrodiní, že neocení a nepochopí Boží obětavost a lásku, která dává i když ví, že ji člověk místo chvály zahrne spoustou výčitek, neboť jeho omezené vědomí se bouří proti zázrakům, které uspíší jeho duchovní růst, jeho vývoj k lepšímu, čistšímu a dokonalejšímu životu.

Uvědomovala jsem si, že kdybych této chvíle padla na kolena a až do konce svého života jen a jen děkovala Bohu a velebila Jej za všechno to skryté dobrodiní, které dává ustavičně člověku, dobrodiní, o němž člověk neví a také si ho neváží, že bych nic neučinila, co by bylo prospělo Bohu a Jej potěšovalo.

Radlice v mé ruce byla stále horká a jasně mi ukazovala, čím mám Bohu děkovat a vzdávat Mu chválu: prací. Ano, prací, obětavou, ustavičnou, pro duchovní dobro a spásu lidských duší. Kéž je ona od této chvíle taková, aby se Bohu líbila, aby ukázala hlubokou vděčnost lidských duší, těch, které už chápou a rozumí Božímu skrytému dílu.

další