Tak jsem rozjímala. Vtom mně uchopí neviditelná jemná ruka, tak jemná, že její dotek byl jako pohlazení peříčka. Zdálo se mi na maličký okamžik, že stiskla mou ruku, jakoby naznačovala, že Neviditelného, který je se mnou, těší mé myšlenky i mé rozhodnutí pracovat. Cítila jsem i tichounkou radost Neviditelného i dojetí nad porozuměním Jeho práce. Nemohla jsem však dlouho vnímat tyto city vyšlé mi vstříc, neboť cítím, že vystupuji výš a výš, až k srdci Kristovu. Když jsem dosáhla této výše, ovanul mne teplý dech. Bylo mi, jako bych vstoupila do ozářené komnaty, proteplené sluncem.

V tom milém pokojíčku, kde bylo tak teplounko, chtělo se mi zůstat, složit někam hlavu a více odtud neodejít. Dýchala jsem čistý vonný vzduch a hřála se v teploučku. Cítím však, že jdu dál a dál do dalších komnatek, až se ocitám ve veliké dvoraně tak jasné, až oči bolely. Postupně jak jsem přecházela prahy, cítím, že tepla přibývá. Když jsem vstoupila do velké síně, tu teplo, které jsem vdechla, bylo více než teplem, stávalo se žárem.

Instinktivně jsem zavřela oči, abych si je uchránila. Chtěla jsem se v prvé chvíli vrátit zpět, neboť jsem se bála, že se zhroutím v tomto žáru, že budu spálena jako stéblo slámy, takže ze mne nic, nic nezůstane.

Ale ruka, která mne držela, byla pevná, nepovolila a její rámě mě zadrželo. Věděla jsem, že nemohu zpátky. Chopila jsem se tedy alespoň pevně neviditelné ruky a nalehla celou tíží na rámě, které jsem cítila u sebe. Cítím, že na mne z této ruky i z ramene přechází podivuhodná síla, cítím, jak všechno ve mne zvolna prostupuje částečku po částečce, jak žár, který kolem panoval, spaluje, co je ještě nedokonalé, nesprávné a nedobré, jak opadává částečka po částečce, lístek po lístku, stonek za stonkem až k samému holému kořínku života.

Kráčela jsem tak vlastním popelem a zdálo se, že nevyjdu živa z této výhně, a vyjdu-li, že budu stát jako žebráček bez šatu, bez ozdoby, bez myšlenek a citů, že půjdu pak životem jako mrtvá, jako neschopná života Země, nepotřebná pro zemské věci i práce. Nebyla jsem v té chvíli sama sebou, neměla jsem své vůle. Někdo mne přetvářel, předělával, přeformovával, přetavoval, abych se stala tvárnou v Jeho rukách, abych se stala takovou, jakou On, Neviditelný, mne chce mít a potřebuje mít.

Jeho síla mne držela, Jeho vůle mne ovládala, Jeho žár mne rozpouštěl a Jeho ruce mne znovu formovaly do podoby, kterou jsem zatím nemohla vnímat. Cítila jsem však, že tyto formy se mění. Bylo mi, jako bych na chvilečku proletěla minulými svými životy. Uvědomuji si, že tyto výhně mne již pálily, tyto ruce mne již vícekrát držely a formovaly. Mnoho podob jsem v tu chvíli viděla tak, jakoby někdo přede mnou otevřel skříň, kde jsou uchovány jejich pravé otisky.

Hle, zde je sekera a zde vidím dláto - hle, zde je meč a tamto pluh - zde vidím krásnou vázu a tam stojí obyčejný prostý hrneček, z něhož se pije mléko, káva i čaj.

A zde opět vidím pero, za ním knihu. Zde je cukřenka a vedle hned prostá nádoba na sůl. Dívám se na tyto symboly mých životů, na znamení, v nichž byly prožity. Jsou již všechny? Ach, ne, hle, zde ještě stojí kalich z jemného lipového dřeva a na něm ovinut trnový věnec s kapičkami rudé, jakoby stále čerstvé krve.

Hned vedle vidím mísu z jemného křišťálu - je tak křehká, tak jemně zdobená, a v ní jsou bílé růže. Jsou ještě svěží, čerstvé, jakoby právě včera nebo ještě dnes byly trhané. Voní - velmi voní.

Ó, je možno, že bylo mé nitro někdy takovou krásnou nádobou, zpola mísou, zpola vázou, věcí k okrase i k užitku? Podivuji se, žasnu, očím nevěřím.

A co nyní se mnou, Bože, učiníš? Jakou podobu mi dáš, do jaké podoby přetvoříš mé nitro? Tak se v duchu ptám plna dojetí. V té chvíli cítím, že žár se stupňuje, že všechno v nitru vaří, kolotá, že svítí a hoří.

Ó, jsem snad přetvořena v lampu a mám vydávat světlo? Ano, cítím se v tu chvíli lampou, neboť mé nitro svítí. A toto světlo padá dolů do místa temnoty a stínu, do místa šerých přísvitů, kde slunce je jako zahaleno, zastřeno závojem slzí a smutku. Padá do Země. Zastavuje se na jednom místě, ale jeho paprsky se rozbíhají na všechny strany. Kam dopadnou, probouzejí spáče, přitahují liknavé, vyrušují horlivce zabrané do neužitečné práce a všichni tito vyburcovaní spěchají ke světlu a za světlem.

Jsem tedy lampou vydávající světlo, jehož zdroj je v neviditelnu. Ale ne, to není konečný stav, vždyť se ještě se mnou něco děje, něco se vzpřimuje a napíná jako struna. Ach, to je hudební nástroj, harfa či loutna stříbrných strun. A už cítím, jak neviditelné prsty přejíždějí po strunách, a já slyším jemný akord. Mé nitro v loutnu přeměněné vydává jemný harmonický zvuk. Avšak začínají se ozývat i tlumené tóny harfy a přecházejí v silný, velebný zvuk varhan.

A tak mne v žáru hnětou Boží ruce, přetvářejí v tu, podruhé v onu podobu. Ale co to? Slyším zvuk pily, slyším zvuk tesaře, cítím hřeby ve svém těle. Co zvláštního se to děje se mnou? A už mně opět mistrovské přetvářející ruce uhlazují, rovnají a staví jako pevný předmět na pevné místo. Dílo je hotovo.

Jak jen vypadám? Všechno se ve mně zastavuje, všechno mlčí, jen myšlenky odkudsi přicházejí, jakoby byly poslány, aby mě uvědomily o mém nynějším stavu, o mé tajné podobě.

Bez vlastního citu, bez vlastních myšlenek, a přece cítíc a myslíc, uvědomuji si, že mé nitro je prostý jednoduchý stůl.

Ano, jsem stolem, zdánlivě mrtvým, neživým stolem, který stojí a čeká, kdy bude na něm prostřeno, kdy bude na něj pokrm přinesen, kdy usednou kolem něho lidé, aby nasytili své znavené hladové tělo, aby u něho pohovořili o svých radostech i starostech, o svých těžkostech, o všem, čím žijí na Zemi. Avšak nejen to, já cítím, že na tomto stole se bude odehrávat něco zvláštního.

Neviditelná ruka pokládá na něj chléb. Není to však obyčejný zemský chléb. Je překryt jemnou rouškou, je zahalen. Je v něm tajemství. Je v něm mysterium chleba živého, který z nebe sestoupil, je v něm dar Boží lásky lidským duším, je v něm síla Kristova.

Nebylo možno unést toto vědomí, nebylo možno domyslet toto poznání. Vzala jsem je pouze na vědomí a netroufala si přemýšlet o jeho významu. Snad mi Bůh jednou zjeví, co ode mne žádá a co hodlá se mnou učinit, neboť plně a jasně jsem si uvědomovala, že toto zmlknutí vlastních citů a myšlenek je způsobeno tím, že jsem se cele a plně vložila do Božích rukou, do Boží vůle a že od tohoto času se stávám jen jejím nástrojem.

Půjdu tam, kam ona povede, a budu dělat to, co ona si bude přát. Ne já - ale Bůh ve mně bude všechno činit.

Jakmile jsem došla k tomuto poznání, k této přeměně nitra, kdy vlastní ustupovalo, aby udělalo místo tomu, co z neviditelna a skryta přichází jako činitel ve mně, tu cítím, že žár se počíná ztišovat, klidnit, mírnit.

Uvědomuji si, že to není tím, že bych snad ustoupila zpátky a vracela se na původní místo mírného teploučka, nýbrž toto zmírnění nastává tím, že jsem prošla žárem, že jdu za něj dál, zase na jiné místo, kde mne čekají nové prožitky. Bylo mi lehce a volně, jakoby ze mne spadlo všechno zbytečné, nepotřebné a tíživé.

Jsem sice o mnoho chudší, ale zato volnější, lehčí, že takto mohu snadněji vystupovat a prostupovat neviditelné prostory a světy. Vznáším, se jako lehounká sněhová vločka, vznáším se tak, jak mi na počátku Mistr řekl: Odlož smysly před prahem a buď ticha. - Nikdy bych neuvěřila, že je možno takto se niterně ztišit. Vím, že vlastní schopností a silou bych toho nikdy nedokázala.

Avšak výheň, jíž jsem prošla, spálila, umrtvila ve mně všechno, co nemohlo vstoupit se mnou do tajemné svatyně Ducha, jejíž práh mi kynul. Přibližovala jsem se k němu ne jako člověk, jako bytost lidská, jak si ji představujeme, ale přibližovala jsem se k ní v čistém principu svého jáství jako vědomí z Vědomí, jako síla ze Síly, jako život ze Života.

A již mne počíná obklopovat nesmírné, nekonečné ticho, ticho, o němž víme, že je tichem. Toto ticho je tak působivé, že proniká do nejmenších částeček vědomí, je opojné, nádherné, že až závrať jímá. Nic se nehýbá, neděje, a ono přece mluví, jedná, přece je v něm celá úžasnost života.

Do tohoto svatého ticha vstoupilo mé vědomí. Je v něm vůbec možno něco prožívat, něco, co se vymyká tomuto rámci tohoto působivého ticha? A přece.

Jemňounké, sotva znatelné, sotva vyciťované zavlnění přichází z neznáma a nese se celým prostorem. Snad pták pohnul křídlem, snad zachvěl se lísteček břízy, snad zavlnila se hladina lesního jezírka, smaragdově krásného, křišťálově čistého - snad květ uzavřený v pupenu se poprvé otevřel k slunci - anebo jemný vánek pohladil travičku. Tisíce věcí se mohlo stát, které způsobily toto neobyčejné, přímo něžné zavlnění prostoru. A přece žádná, žádná příčina nebyla viditelná, vnímatelná, o níž by se s určitostí dalo říci, že je to ona, která to způsobuje.

Ale vlnění se zesiluje. Stoupá k vědomí výš a výše, je jím zachycováno jako neznámý proud, který odněkud přišel, aby dal najevo svoji tichou přítomnost. V proudu této neznámé síly bylo něco zvláštního, co přinášelo s sebou mluvu lásky, bezeslovnou a přece výmluvnou tak, že jsem se chvěla nevýslovným dojetím.

Jakoby se mého čela dotkl něžný, láskyplný polibek, jakoby do sluchu někdo šeptal: mám tě rád - jakoby mi někdo ruku pohladil a z čela setřel pot a vyhlazoval vrásky, vyhloubené mnoha lidskými starostmi, boji i zármutky, jakoby mi matička urovnala šaty, které jsem ve spěchu opomněla upravit, jakoby tisíce rukou mi kynulo na pozdrav a tisíce přátelských úsměvů šlo mi vstříc.

Vědomí, že jsem někým milována, že někdo přátelsky na mne myslí, bylo tak krásné, že probouzelo blaženost. A jemný tichý vánek laskající a něžný, nesoucí s sebou tuchy nebeského štěstí a blaženosti, se počínal zesilovat. Kolem mne vanul již větřík, který na jaře opyluje květy, vysušuje cesty a rozvlňuje obilí. Je teplý a stále milý, že člověk mu rád nastaví tvář a nechá se od něj ovívat a s potěšením se dívá, jak se kolem všechno vlní, jak je všechno živé a proměnlivé.

I já jsem tímto proudem větru vanoucím kolem mne prostorem, přijímána s radostí a bylo mi v něm dobře. Poddávala jsem se jeho proudům a uvědomovala jsem si jeho sílu.

Avšak co to? Větřík zesiluje, jeho proudy narážejí na mne silněji a silněji, celý prostor se vlní v prudkém pohybu. Nenadálá úzkost se zmocňuje vědomí jako v předtuše.

A vskutku - vítr se stupňuje čím dál více, jeho proudy už silně narážejí, zvedají se jako vlny vysoko - vysoko, aby zaplavily všechno kolem, celý prostor i mne samotnou.

V tu chvíli jsem maličkým práškem, jsem mladým stromkem, jsem útlou květinou, stéblem obilí a kolem mne se žene vichr takové síly, že by mohl celou Zemi na ruby obrátit. A jako v okamžiku vstupu do žáru, tak i nyní mám dojem, že zahynu, že budu smetena jako seménko květu a pohřbena někde pod zemí v jejích sutinách.

Cítím valit se vlnu síly tak úžasné, tak silné, že může roztříštit, rozbít všechno, co má tvar, co má podobu a učinit ze všeho jen proudy, jen beztvaré síly.

A již tato nepředstavitelná síla naléhá na mne. První náraz byl otřásající. Všechno burácí, prostor se zachvívá, všechno praská, láme se. Cítím, jak půda pode mnou se chvěje - povoluje, jen se zvednout a pohřbí mne - mne, slabounký, nepatrný prášek. Proud neznámé neviditelné síly mne počíná prolínat do všech částeček. Jak prostupuje, všechno si podmaňuje, rozkládá do beztvarého složení, do sil, kterými je naplněn. Až do tohoto okamžiku jsem měla jasné vědomí. Když došlo k procesu rozplynutí, ztratilo se vědomí úplně. Nevím, jak dlouho trval tento stav. Probouzela jsem se z něho jako ze sna a chvíli jsem nemohla nic vnímat, nic zachycovat.

První, co jsem vnímala, bylo vzdálené dunění větru, jako když ho jen ozvěna přináší, jakoby někde daleko příboj vln bil o skály, které ho poutají jako vězně a on vida marnost své touhy po úniku z tohoto těsného objetí mírní se, ztišuje, až se uklidní, ztiší docela a opět je ticho, klidno, mírno, vlnka s vlnkou laškuje ve sluneční záři.

Mého čela dotkl se paprsek slunce. Jak po bouři bylo všude krásně a čisto, jakoby se všechno právě vykoupalo a obléklo do čistého vonného šatu. Všechno kolem voní, i já sama vydávám vůni, jako bych oblékla čistou bílou vypranou košilku, kterou slunce vybílilo, větřík vysušil a provoněl vonným májovým vzduchem.

Je možno, že jsem prokonala bez úhony větrnou bouři, že jsem prošla orkánem, který nesl s sebou déšť, záplavu, která mě takřka pohltila? Ano, je to možné, vždyť si uvědomuji, myslím, slyším, vidím i vnímám. Podívám se mimoděk na sebe, jak vypadám, zdali jsem vyšla opravdu celá bez úrazu z vichřice.

Jak jsem se podivila své podobě. Stála jsem jako mladý stromek bez jediné větvičky, bez listu a květu. Jen holý peň stromku ze země rychle vyrostlý stál ve slunci maje kořínky pečlivě přikryté v půdě, hluboko zapuštěné. Ani jediné trhliny v půdě vichřice nezanechala.

Ó, jak je možné, že tento stromek se nevyvrátil z kořene, když se do něj opřel vítr takové síly, že mohla zbořit svět? Tak se podivuji v duchu. Vzpomínka na Mistrova slova dala mi odpověď: Opři se o mé rámě - vstup je dovolen jen silnému duchu, kterého vítr nezvrátí. -

Ach, ano, jen rámě Tvé, Mistře můj dobrý, to bylo, které mne podepřelo v kritické chvíli, kdy vítr dolehl na mne silou nesmírnou. Jen Tvá ruka, Tvá pomoc dodává nadpřirozených sil k přemáhání bouří, větrů i jiné nepohody.

Jen tenkrát vydržím, vytrvám a nepodlehnu, budu-li hledat Tebe, Tvou ruku, Tvé rámě. Ó, jak jsi předobrý, přelaskavý, že mě tak jemně upozorňuješ na sebe, na svou práci u mne, u všech lidských duší, které Tvou pomoc hledají, chtějíce vytrvat v dobrém.

Děkovala jsem za toto poznání za sebe i za všechny duše, které jsou takto vedeny a podpírány na mystické cestě niterné, na cestě lásky, na cestě k Bohu.

Mistr mi odpověděl:

Životem ukaž dík ty i všichni, kteří jdou s tebou. Sami se musíte přičiňovat a mít zásluhy, neboť jen tenkrát má pomoc je účinná a platná. Jen tenkrát, až obapólnou prací a zásluhou vykonáme úkoly, bude svět proměněn v ráj. Ať se všichni přibližují, aby to bylo dříve, nežli se převalí letopočet do nového tisíciletí. Na jeho konci čeká těžký boj. Ten, kdo stál jako nepřítel, zajat bude.

Kéž ani jeden z vás, kteří jdete cestou mysteria kříže, není mezi nimi, neboť pak Láska Boží umlkne a mluvit bude právo Soudu. -

Po těchto slovech mě naplnila bázeň, neboť jsem si plně uvědomila obtížnost úkolu, který čeká všechny, kteří vystupují k Bohu. I zapochybovala jsem znovu, zda dokážeme, zda dojdeme k cíli, když čas je již omezen.

Řekl mi Mistr:

Neboj se. Proto jsi vstoupila do svatyně, abys načerpala povzbuzení a posily pro sebe i pro všechny, kteří jdou za tebou. Hle, v rukou tvých je dar vzácný, který jsi dostala pro všechny: milosti Ducha svatého. Znamenej rukou ty, kteří o ni žádají. Až se skončí doba přípravy, dáno jim bude. Milost Ducha sestoupí a síla a moc Nejvyššího nad nimi zakotví. I stanou se hodni díla Kristova a ponesou světlo národům. Pracuj a modli se. Pán s tebou. -

Sestupuji z výšiny Ducha a před sebou vidím znovu radlici. Celé tělo se nad ní sklání, ruce se opírají a nohy vykračují. Práce začíná.

Kéž mi pomáhá Bůh a všichni svatí andělé boží.

Amen.

Úvodní modlitba

Pozvedám mysl svou k Tobě, Duchu svatý, nejsvětější Součástko svaté Trojice, nejčistší a nejsvětější Pravdo.

Bůh v Ježíši Kristu vybízí mne, abych nastoupila cestu duchovního života, cestu duchovní lásky. Vím, že jen Ty můžeš u mne působit, abych poznala, pochopila a naučila se dobře rozumět všemu, čeho je mi třeba na této duchovní cestě, čeho je mi třeba k obnově mé duševní síly, ctnosti, krásy a dokonalosti.

Toužím celým srdcem vzchopit se k činorodé práci na duchu i na duši své, toužím poznat všechno, co mi umožní poznání Božích zákonů a přání. Chci nalézt a vyvinout v sobě sílu k proměně nižšího ve vyšší, nedokonalého v dokonalé. Toužím vyvinout silnou a upřímnou snahu tyto věci v sobě rozvíjet a zpevňovat tak, aby se staly nenucenými, nenásilnými, aby se staly potřebnými a tak užitečnými i samozřejmými, jako je mé dýchání, můj život, mé bytí.

Vím však, že kdybych se sama sebevíce snažila, kdybych sebevíce toužila po těchto duchovních stupních, ničeho bych nedosáhla bez Tvé ustavičné pomoci, bez Tvého vedení a osvícení. Uvědomuji si, že jsi mi už mnoho, přemnoho dal, že já jsem vůči tobě velkou dlužnicí, neboť stojím pevně jako duše věřící, vědomá Boha. To vše jsi už u mne způsobil.

Avšak nemůžeš stále dávat a pomáhat sám, ale je třeba, abych i já, lidská duše, vycházela Ti vstříc s toužícím srdcem, otevřenou myslí, dychtivou Tvých darů, Tvé pomoci. Vždyť jen do mysli, která je otevřená, můžeš vlévat, jen v duši prahnoucí po čistotě a dokonalosti můžeš rozvíjet síly k jejich dosažení.

Prosím tě vroucně s myslí pokornou: Tak jako jsi mne dovedl až k této chvíli, kdy kladu nohu svou na první stupínek vysokého schodiště, jež vede k onomu zářivému cíli, k Bohu, k Jeho celé svaté Trojnosti, tak mi pomáhej i nyní, když toužím vystupovat po tomto schodišti výš a výše.

Jestliže jsem Tvé pomoci potřebovala do tohoto času, budu jí ještě víc potřebovat v čase, který je přede mnou, neboť to bude doba mé uvědomělé očišťující práce na sobě samé. Bude to doba vyvíjení dobra a lásky. Proto tím vroucněji a úpěnlivěji volám:

Duchu svatý, Myšlenko svaté Boží moudrosti, Sílo mého života - rozmnožuj své dary pro mne, aby má mysl byla pevná a silná, abych zvítězila nade vším, co mi bere korunu svatosti.

Skláním svou hlavu, abys mohl na ni vylévat své požehnání. Celou duší doufám v Tvé přispění a upínám se k Tobě, abych s Tebou spojena vytrvala, bojovala, očišťovala se a zdokonalovala se po celý čas svého života na Zemi.

Stůj při mně, neboť má mysl musí sestoupit do nitra, aby tam přehlížela jeho podobu, aby rozjímáním se připravovala k přijetí všech Tvých budoucích darů.

Prosím vroucně, naslouchej mým úvahám, mému rozjímání. Přijmi je jako upřímný zbožný cit duše, která touží jít šlépějemi Ježíše Krista k Bohu a tím i k Tobě, Duchu nejvyšší, Duchu pravdy, moudrosti a lásky Boží. Amen.

1. Poznání

Denní rozjímání duše, jímž si uvědomuje hlubokou víru v Boha i všechno, co z této hluboké víry pro ni vychází. Rozjímá pozorně, nad každým slovem se zamýšlí, denně si uvědomuje Boha, denně medituje a modlí se:

Uslyšela jsem Tvé jméno, Bože nesmírný, jenž jsi ve Slunci i ve květu, jenž u nohou se vine, Bože daleký i blízký. Bože neznámý i známý sladce blízkým hlasem Ježíše Krista.

Tvé jméno, v němž obsažen je svět i všechno stvoření, zaznělo mi jak burácející hrom, když se ozývá v blesku, i jako jemný a tichý šelest vánku, který čechrá mladičké osení. Zaznělo jak hudba ze všech nejkrásnější, jak něžný zpěv matky, když nad kolébkou zpívá, zaznělo jak láskyplný hlas otce, který na syna starostlivě volá, aby nepřišel k úrazu při skotačivých hrách.

Při poznání Tvého jména bylo mi, jako bych pohleděla do hlubiny moře, jako bych na hoře stála a v zalíbení patřila na krásný svět, jenž vůkol se rozprostřel. Jako bych měla křídla a na nich plynula vesmírnou nekonečností, jako bych stanula před dveřmi síní a komnat pohádkových hradů, kde se nalézají stříbrné a zlaté poklady - tak prochází duší mou Tvé jméno, Bože všemohoucí. Působí na mou mysl, na můj cit, že jsem dojatá a tichá, ohromená a užaslá a náhle znásobená Tvou nesmírností, takže od Země až k nebesům se vzpínám, jako bych se chtěla dotknout hvězd.

Chtěla bych slavit Tebe, Bože silný a moudrý, Bože veškerých krás, Bože nekonečností i všech blízkých a mile důvěrných věcí, slavit bych Tebe chtěla i beze slov, bez myšlenek, jen v němém zatrnutí duše, a Tobě díky činit. Chci Tě velebit za to, že jsi mne učinil schopnou vnímat život, krásu, radost i bolest, velikost a sílu i zázračnost, jež projevuje se kolem na všech stranách, kamkoli pohlédnu.

Když pociťuji sebe, jak myslím, jak vnímám krásu, jak slyším úžasnou harmonii tónů, jež zní ve zpěvu ptáka i hukotu vod a v zurčení malého potůčku, jak vnímám i tóny hudby a zpěvu lidského, když si uvědomuji slzy v pláči i smích v radosti, když pociťuji, jak ruce mám k práci, kterou vytvářím si útulný domov a přispívám k blahu druhých lidí, když pociťuji, že mám nohy, aby mě nesly tam, kam zatoužím, i to, že mám myšlenky, z nichž čerpám jak z nevysychající studnice popudy k slovům i činům, jimiž mohu druhým lásku projevovat, tu se ptám sama sebe v radosti, vděku i úžasu:

Kdo jsem a kdo mne učinil? Jak jsem se naučila žít, myslit, pracovat? Kdo dal oku mému lesk a schopnost zřít krásu barev? Kdo vytvořil mé ucho, že slyší libé i drásavé zvuky, kdo dal kouzelné ruce, které tvoří věci krásné i užitečné? Kdo dal nohám sílu, že mne unesou s hlavou vzpřímenou, že může hledět ke slunci i hvězdám? A což mé nitro, ten skrytý poklad, jenž se ozývá tesknotou, radostí i láskyplným citem?

Ó, Stvořiteli můj, vím, že Tys zázračným Tvůrcem tak dokonalého díla. Zahleděla a zamyslela jsem se nad Tvou dovedností, nad silou, moudrostí, krásou i láskou a naplnila jimi mysl tak, že ona sama na tvář padá k zemi a před Tebou se ostýchá, že tak dlouho, ach, tak předlouho nesnažila se pokochat se krásou Tvého díla a netoužila nalézt Tě v úkrytu Tvého bytí ve svaté Trojici.

I zachvívá se mysl má tolikerým poznáním a volá k Tobě, volá:

Ó, Bože, pokorně prosím, popatři na mne! Uslyš hlas můj a naslouchej myšlenkám mým, které o Tobě uvažují a rozjímají. Zjasni tvář svou tak láskyplnou Ježíšem Kristem a moudrou Duchem svatým, Jehož Světlo svítí do temnoty a zjasňuje Zemi mou, na níž žiji, zjasňuje a zpevňuje mou víru v Tebe.

Ó, kéž bych dovedla vycítit svým nitrem, že mne slyšíš, že oko Tvé na mně spočívá a ruka Tvá rukou Ježíše Krista mne vede.

Ó, dej mi větší, hlubší a jasnější poznání o Tvých zákonech, pravdách, o Tvých tajemstvích i milostech. Ó, sešli osvícení do mysli mé a vylej do mysli i citu proudy milostí Ducha svatého, jimiž se stanu hodnou i schopnou Tebe slyšet, Tebe chápat a rozumět věcem Tvého stvoření, Tvého díla, věcem víry, naděje i lásky k Tobě, abych co nejlépe prokonávala svou vzestupnou cestu vzhůru do Tvé náruče, abych posléze se stát mohla účastnou díla Tvé věčnosti.

Amen.

2. Kajícnost

Ocitám se v duchu na vysoké hoře, kde přebývá můj Bůh. Vzdálila jsem se na chvíli od života Země a upínám myšlenky své k nebeským prostorám. Rozjímám si v duchu, v mysli své i v srdci svém, že jsem poznala i uvědomila si věci veliké, věci, v nichž zračí se nejvyšší dokonalost duchovního bytí. Poznala a uvědomila jsem si Boha jako Dokonalost duchovního bytí, jako Nesmírnost, v Níž obsaženy jsou počátky všeho jsoucna, jeho přítomnost i budoucnost.

Myšlenky v této chvíli jako orel se nesou k výšinám a tu oko mé bystře hledí dolů a vzhůru i kolem dokola. Všude, kam jen myšlenky doletí, kde chvíli spočinou, všude oko spatřuje dílo Boží, všude duše vnímá Boha. Volám v té chvíli v nadšení:

Ó, Bože neskonalý, můj obdiv a úcta k Tobě nemá hranic. Jsi veliký, silný, mocný, krásný i neskonale moudrý.

Poznání Tebe i věcí, jež o Tobě mluví tak výmluvně, jež Tebe ukazují a nesmírnost Tvou odhalují, vnímám myslí svou a tiše v myšlenkách se Ti kořím, klaním, úctu Ti vzdávám a podivuji se všemu, co poznávám.

(Chvíle ticha, v níž myšlenky se čelem k Bohu upnou a oddají se úvaze a přemýšlení o Bohu jako Počátku a Příčině, jako Tvůrci a Stvořiteli všeho. Pak myšlenky sestoupí z výšiny a pomalu se vrátí zpět do lidského života. Sestoupí, ale před oči si postaví duchovní výšinu, horu, jíž zobrazena je velikost Boží. Děje se tak zvolna, bez náhlých přechodů. Myšlenky od Boží velikosti a dokonalosti přecházejí k vlastní duši. Tam pak počnou zkoumat niterný stav. Pomáhají vlastní přípravné práci, jíž se duše učí poznávat své stavy, své duchovní nedostatky. Zde začíná vážná práce ve vlastním nitru. Je nutno věnovat jí velkou pozornost, probírat její části co nejčastěji.)

Pohled do nitra duše

Poznání Boha otevřelo mé nitro dokořán a počíná na mě působit neobyčejným dojmem. Probouzí je a já cítím, že musím něco učinit, abych učinila sebe hodnou věcí tak úžasných, že před nimi stojím téměř neschopna slova i myšlenky.

Ptám se, jak mám myslet, jak mluvit, jak cítit a jednat v tomto probuzeném poznání, že svět, v němž žiji nyní - svět viditelný - i onen svět, v němž po odchodu ze Země žít budu - svět neviditelný - byl stvořen moudrostí Boží?

Poznám-li a uvědomím-li si tuto tvůrčí práci neviditelných rukou, z nichž jsem vyšla i já, lidská duše, jako dílo nejvýš dokonalé a krásné, tu rozumem myslím a srdcem cítím, že mnoho, přemnoho jsem dlužna svému Stvořiteli, Bohu všemohoucímu. On rozum mi dal k posouzení, cit dal ke vnímání krásy, lásky i dobrotivosti. A přece, když se dnes na sebe dívám novýma očima, očima osvícení a poznání, tu vidím, že daleka jsem dokonalosti a nehodna tolikeré štědrosti Boží. Uvědomuji si, že jsem dosud neužívala rozumu ani citu tak, jak je třeba a jak je hodno a povinno jich užívat. Zalíbil se mi ledabylý a pohodlný rozum a své city jsem utápěla v malicherných, prostých stavech zemské lásky, jež pravou čistou láskou nikdy nebyla.

I bolívalo mne srdce častokrát, neboť ti, kterým jsem dala tuto lichou lásku, lichou láskou ji spláceli, ti, které jsem klamala, klamali i mne, ti, které jsem hněvně soudila, spláceli mi stejně. Tak jsem nikdy nemohla dosíci spokojenosti, klidu i stálého štěstí. Sama ztrativši dokonalost, s podobnými jsem žila, s lehkověrníky se přátelila a do lehkověrnosti jsem upadala.

A rozum můj, ten ještě hůře si počínal. Ten často nechtěl věřit citu, smál se mu, když dojata v zanícení hledívala jsem na krásu Božího díla a hledala toužebně, kde ukojit žízeň po odhalení tajemství, jež se kryje krásnou podobou květiny, barvou či světlem nebo líbeznými zvuky. Rozum zavedl mne ke stromu a ke květině, k vodě i k tělu lidskému, velel mi na ně vztáhnout ruku a dotknout se věcí. Když jsem to učinila, tu výsměšně mi říkal: Sáhni a pociťuj, jak je všechno tvrdé a pevné a za tím jen čirá prázdnota. To všechno jen ze Země vyšlo, to ona jen dala, to učinila, ta jen sílu má a nikdo jiný. Z ní vyrůstá tvůj kořen, z ní se živí a na ní zase umírá, aby smrt tvá byla životem jiných. Z ní vyrůstá tvůj kořen, z ní se živí a na ní zase umírá, aby smrt tvá byla životem jiných, kteří z tvého padlého těla pro sebe zase berou sílu. -

Opravdu ruka do prázdna sahala a otvírajíc dlaň nespatřila jedinkého zjevu. Jaký div, že stáhla jsem se zas jako hlemýžď do ulity, krotila své touhy, které mi rozum tak krutě odnímal a přestala jsem hledat a hmatat v prázdnu. Spokojila jsem se životem, který postřehovaly smysly těla.

Tak jsem žila dlouhý čas, podivujíc se Zemi, obdivujíc díla lidských rukou utvořená. I zbudovala jsem si pevný dům na Zemi a domnívala se, že je tím nejkrásnějším místem v celém prostoru. Bylo mi často jak lapenému ptáčku, který smutně sedí v zajetí, neboť tuší a zná širý krásný prostor, v němž je lehce a volně a k němuž pro mříže se dostat nemůže. Když rozum, jenž v těle sídlí, viděl mé tesknění i touhu po něčem krásnějším, co dům můj mi neposkytne, tu vymýšlel, jak tento dům zkrášlit, aby srdce se spokojilo s láskou, jež měla trvání jednoho lidského života, aby zemské jevy navždy duši zaujaly.

Jak jsem mohla být šťastná, jak jsem mohla mít mír a pokoj v duši, jak jsem se mohla těšit, žijíc tak nakrátko, myslíc tak povrchně a tak v nesouladu s tou úžasnou dokonalostí Boží? Kam došla bych, kdybys Ty, Duchu svatý, Světlo osvícení, Sílo moudrosti Boží, nebyl mi vložil jiskru do rozumu a vetkal ji jako drahocennou perlu do čelenky myšlenek?

Žel, že já, duše lidská, ustavičně se jí ozdobujíc, tak dlouho jsem nepostřehla záblesky této skryté perly, jiskry, která zanítila kdysi můj život, která mi dala schopnost myslet a žít. Čelo tvrdé a pevné ji ukrylo a ona zůstala mi ukryta, neznáma, nepostřehnutelná a neviděná mým zrakem, zvyklým jen obrazům temným a hrubým, obrazů světla viditelného.

Avšak Ty, Bože dobrý, v Duchu svatém jsi nyní vztáhl svou pravici nad mou hlavu, dotkl se mého čela tak jemňounce a tiše, že já, znajíc jen hrubé doteky, nezachytila jsem to. Tento prvý dotek měl však úžasnou sílu, že rozzářil, roznítil jiskru tak, že ona dnes mi dává schopnost poznat pravdu i tajemství lidského života, usnadňuje mi chápání Božího stvoření a učí mne znát a věřit ve svět neviditelný, svět duchovní.

Ó, tu Boží dobrotu, ó, tu lásku, ó, tu moudrost pochopit však nemohu. I když tak dlouho jsem žila odvrácena od Světla Ducha svatého, i když můj zrak tak dlouho jen do světa Země hleděl, i když mé srdce trvalo a cítilo jen prostými city, i když rozum vedl myšlenky zemskými cestami, přece Stvořitel můj nezavrhl mne pro moje nedostatky, pro pohaněnou moji krásu. Rukou moudrou a okem vševidoucím vedl mne přes skály a pustiny země, přes její žár i chlad, přes bažiny i luhy s prostými květy. Vedl mne bouřemi i větry, úzkostmi smrti i hrůzami bojů s nepřítelem. Šťastně, přešťastně vyvedla mne ruka moudrá, ruka Ducha svatého, v Němž Otec i Syn přebývá. Jen moudrost láskou prodchnutá a péčí Otce znásobená mohla toto učinit.

Tos Ty, Bože veliký, dnes mně se odhalující, tos jen Ty mohl učinit.

Ó, myšlenky mé, pozastavte se na tomto místě a rozmýšlejte si, co pro vás Bůh činí; jak se vás ujímá, aby vás vyvedl ze zemských cest do končin ducha, na cesty andělů a duchů božích. Nebudete se již toulat na místech nečistých a Pánem zapovězených. Podivovat se budete bez konce, neboť cesty Ducha do nekonečna vedou.

Kaji se dnes před Tebou, Bože můj, z rozumu svého i citu svého i z celé mysli a připomínám si stále porušenost svou i odvrácení od Tebe.

Uvědomuji si, jak jsem se nechala odvádět od Tebe myšlenkami rozumu, který mne vodil po zemských cestách, jak jsem lnula citem k věcem, které pomíjely jako sen, které naplňovaly nitro neklidem, zármutkem, bolestí a zoufalstvím. Jak jsem povrchně myslela, slabě cítila, málo v Tebe věřila, málo doufala a Tebe milovala. Jak prázdný byl můj život, jak chudý na myšlenky a city zbožnosti. Jak dobro, jehož sémě jsi vložil do srdce, vadlo a živořilo, neboť nezalévala je snaha dobrem žít, dobro konat a dobru život zasvětit.

Ó, jak si uvědomuji čím dál víc své nedostatky a chyby, svou lehkovážnost i vážná provinění. Jejich počet mne v tuto chvíli naplňuje úzkostí, zda najdu východisko z bludného místa stálých nedostatků, neboť vím již, že pro nedokonalé není místa u Tebe, jenž jsi Dokonalost sama.

Jediná jiskra mi září v této chvíli sestupu do nitra při pohledu na jeho stav. Je to milost Tvá, Bože, kterou přes Ducha svatého můžeš vylít do nitra a posílit je tak pro práci na jeho očištění a zdokonalení.

Bože můj, rozmnož tedy ještě více milosrdenství své a vylej milosti Ducha svatého. Vylej na mne Jeho dary, abych byla pokřtěna, osvícena a vyučena svatou moudrostí. Amen.

3. Vyvinutí touhy

Předstoupila jsem před tvář Boží jako duše lidská. Šat těla, který dosud ukrýval mé nitro, mou pravou duchovní podstatu, ze mne padá a Světlo Ducha svatého mne prosvěcuje.

Bez zastření a bez okras, pravdivá a skutečná je má podoba, kterou vidí Boží oko. Nemohu vzít ku pomoci šperky, nemohu se obléci do šatu z jemné a drahé látky, nemohu umýt si ruce a zušlechtit je, nemohu obout nohy do krásných střevíců. Tyto prostředky k ozdobě, zkrášlení a zastření mnohého nedostatku má jen Země. Ta je ukrývá, zastírá a klame, ta dává nesprávný obraz ve svých zrcadlech, která zachycují jen vnější tvar a krásu.

Když jsem si uvědomila, že za obrazem Země se nachází svět duchovní, svět jiný, v němž věci zrcadlí se jinak, kde jsou zřejmé a pravdivé ve své nejskrytější podobě, tu zachvěla jsem se v hloubi duše. Palčivá otázka se vynořuje v mé mysli a jako bič šlehá nitro: Jak se jevím vševidoucímu oku Božímu? Jaký obraz má moje pravá nezakrytá podoba, moje duševní tělo?

Ó, kéž bych na ně mohla popatřit, kéž bych je mohla poznat. Možná však, že bych se zarděla hanbou, možná, že do konce života by plakaly mé oči slzami lítosti, kajícnosti nad poskvrněnou a porušenou krásou mé duchovní podoby. Jaké tedy dobrodiní, že mé oči jsou zastřené rouškou hmotnosti a nevidí, nevnímají tyto skryté podoby. Jsem klidná a pokojně se modlím v domnění, že činím dost pro spásu své duše, pro její blaho i dobrý život na Zemi.

Avšak přijde jednou okamžik, kdy mé hmotné oko pohasne a uzavře navždy víčka, aby více nevnímalo zemské hmotné tvary. Ruce, tělo oblékající a krášlící, položí se podél těla a nikdy se již nezvednou, aby tvořily klamné zdání krásy, aby v zemském zrcadle opravovaly obraz mého těla. A když ono samo, ztrativši vnitřní sílu, upadne do nehybnosti, tu já, trvajíc bez něho, bez jeho tvrdého tvaru, ocitnu se jím nepřikryta a neokrášlena ve světě, jehož světla pronikají a prostupují věci do nejhlubšího nitra až k pevnému kořenu bytí. Tam budou mé nedostatky, tam každá vada, každý nesouladný tvar bude zdaleka viditelný, každá nečistota bude opravdu ošklivá, každá rána hned padne do očí.

A když se ocitnu já, duše lidská, zbavená šatu tělesného, před očima Božíma, před očima dokonalých a krásných bytostí andělských, když ony na mne pohlédnou a proniknou mne až do nejskrytějších částí mé podstaty, co asi učiní, co si pomyslí, jak posoudí a v jakém obraze se jim zjevím? A co když jedna z andělských bytostí smutně a soucitně se ujme mé ruky a zavede mě k zrcadlu, které zobrazí mou nahou podobu, k zrcadlu duchovní země? Toto zrcadlo není tak milosrdné jako zrcadlo Země, na níž nyní žiji. Duchovní zrcadla ukazují pravdu, ta odhalují skrytost, zobrazují věci, jaké jsou ve své pravé duchovní podstatě.

Ó, dech se mi zatajil a srdce hlasitě zabušilo. Co spatřím, co odhalím? Jak uvidím samu sebe, jak bude vypadat mé skryté duchovní tělo, má podoba, kterou mi dal můj Otec Stvořitel, Bůh všemohoucí?

Vím již a poznala jsem, že všechno Jeho dílo je nejvýš krásné a dokonalé, ať se podívám na prostou fialku či nádhernou růži, na nebeské hvězdy nebo malé broučky, co pod nohama běhají, na zlatokřídlé motýlky či orly, kteří vznešeně krouží ve výšinách. Jistě i mne učinil dokonalou a krásnou bytostí, jistě i já jsem obrazem nádherného díla Stvořitele, jistě i v mé podobě se má zrcadlit souhrn celé Boží moudrosti, celé lásky.

Když toto všechno vím a z milosti Boží chápu, s jakými pocity přistoupím k duchovnímu zrcadlu, abych spatřila a posoudila, kolik mi život na Zemi ubral na této původní kráse? S velkou bázní a s třesoucím srdcem budu jednoho dne přistupovat před svůj obraz, abych sama sebe posoudila dříve než můj Soudce - Bůh.

Ruka má mimoděk si zakrývá oči, neboť pod těmito myšlenkami zachvívá se nitro i mysl má. Ví, předobře ví o této chvíli, že obraz, který by v tomto okamžiku spatřila v duchovním zrcadle, byl by pro ni strašným zrcadlem, byl by pro ni chvílí krvavého potu a počátkem všezaplavující lítosti, neboť to, co by spatřila, nebylo by pokocháním, nebylo by radostí jako když někdy před zrcadlem Země stála a spatřovala pěkné tvary své tváře, svých vlasů, svého šatu, který ladně uspořádala a který tělo ještě více krášlil. Mnohé a mnohé nedostatky odkrylo by duchovní zrcadlo, mnohou nečistotu mysli i citu, mnohé rány i nesoulad.

To si plně uvědomuji, neboť mému citu i rozumu jsou dobře známa přikázání Boží, která Bůh člověku dal, aby podle nich upravil svůj život, aby svou poskvrněnou duchovní krásu si obnovil a dále ji pěstoval a zveleboval. Vím také, že přestoupením těchto Božích příkazů a zákonů, jimiž dílo Boží roste a vyvíjí se k větší a větší kráse a dokonalosti, porušuje dokonalost, porušuje krásu a vyvíjí dílo - a tedy i mne - směrem opačným - ke zhrubnutí a znečištění původního stavu.

Jak tedy může vypadat moje vnitřní skrytá duchovní podoba, když dobře vím, osvícena jsouc Duchem svatým, že od počátku svého pobytu na Zemi až po dnešní čas jsem stále a stále přestupovala zákon, jímž se dobro, dokonalost a krása vyvíjí. Může tedy být má duchovní podoba jen opakem, může být jenom protikladem zářící nádherné dokonalosti. To, co spatřila bych v duchovním zrcadle, bylo by věrným toho výrazem, bylo by obrazem, nad nímž by zaplakala duše má a vševidoucí oko Boží odvrátilo by se od něho.

Co tedy učiním, ptám se v zoufalství Tebe, Bože můj dobrý, který jsi mně, nehodné a od dokonalosti odvrácené bytosti, tolik již dal dobrodiní, tolik milosti a osvícení Duchem svatým, v němž moudrost Tvá, krása i dokonalost přebývá? Kdybych na kolenou Tobě děkovala a nohy Ježíše Krista slzami smáčela, přec bych nic neučinila a Tobě za vše nedala.

Vím však a znám již cestu, kterou mohu dojít až k Tvému milosrdnému srdci a potěšit je. Tato cesta vede z hlubiny Země od hrubého a nečistého života i konání v mysli i citu zpátky k životu jemnému, čistému a krásnému, k životu v oné neviditelné mé podstatnosti v duchovním těle.

Protože vím, že toto tělo sídlí v mém nitru, že je v mysli i citu, a že toto obojí vytváří jeho podobu buď dokonalou a krásnou anebo hrubou a nečistou, tu zastavuji se již pevně na místě a říkám: Ani jediný krok dál! Vraťte se zpátky, mé kroky, vraťte se, myšlenky, vraťte se, slova i city. Vy nebyly jste Stvořitelem učiněny, abyste rušily soulad, harmonii, krásu, ale byly jste učiněny proto, abyste dokonalost rozvíjely, rozšiřovaly, zmnožovaly, abyste byly nejkrásnějším obrazem Božího díla.

Ó, Stvořiteli můj, Bože moudrý a dobrý, na kolenou prosím a v slzách bolesti nad nepravou cestou, po níž jsem dosud chodila, a v slzách radosti nad uvědoměním svým, které jsi mi dal - rodím v nitru touhu vrátit se od hrubosti k jemnosti, od nečistoty ke kráse, od nedokonalosti k dokonalosti, od zla k dobru a lásce.

Kéž toto děťátko mé malé, v poznání a kajícnosti zrozené, kéž tuto ještě slabou a maličkou myšlenku touhy vrátit se k dokonalosti Tvé, kterou jsem od Tebe dostala, Stvořiteli, brzy pokřtíš v chrámu své moudrosti - v Duchu svatém. Kéž se mi stane tato touha po dokonalosti usměrňovatelem mého života. Amen.

4. Předsevzetí

Vstoupila jsem do svého nitra, abych se podívala sama na sebe, jak vypadám ve své pravé duchovní podobě. Hned na počátku jsem se zaradovala nadšenou velikou radostí, že z milosti Boží je mi dáno poznání Boha. Toto mé poznání je hluboká víra - víra v Boha, Světlo mého života.

Jde-li někdo světlem, tu jeho krok je jistý a bezpečný, neboť vidí věci kolem sebe i před sebou a nedojde k úrazu. Světlo víry nejen osvětluje cestu přede mnou, nejen mi odhaluje překážky a vnější nebezpečí, ale ono mi také svítí do vlastního nitra a také tam odhaluje skrytá nebezpečí, všechny stíny, všechny kameny, o něž se zraňuji při své cestě k duchovní dokonalosti.

Není všechno tak, jak jsem si myslela ve své nevědomosti, když jsem ještě žila povrchním životem člověka duchovně neprobuzeného. Tenkrát jsem necítila, neuvědomovala si, že v mém nitru, v mém myšlení, cítění i mluvení není všechno takové, jaké má být. I když tu a tam vyvstala jemná výčitka, přece jsem jí nevěnovala pozornost a nepátrala po jejím původu a příčině. Chvilková lítost přešla a vše bylo jako dříve. A kdyby mi někdo z lidí vytýkal to neb ono, věru, že bych se byla cítila nevinně zasažena a nespravedlivě souzena.

A tak jsem žila jako vrtošivé děcko, nesouc nelibě výtky a kárání vlastního nitra, spokojena sama sebou, lítostivá nad tím, že přicházejí na mne mnohé nehody, mnohá utrpení, i když je má vůle nakloněna k dobrému.

Teprve víra v Boha, teprve světlo z ní plynoucí, zasáhlo mne silně a mocně, takže jsem se zachvěla v samotném základu svého bytí. Prosvítilo mne dokonale a já sama se nyní podivuji, co všechno bylo ve mně ukryto a zahaleno na pohled spořádaně a ladně, takže jsem se zdála sobě i jiným dobrá, čistá, klidná a pokojná. Ale pod Kristovým všepronikajícím světlem, pod pohledem vševidoucího Božího oka zachvívám se a rdím sama nad sebou.

Pokud jsem neuvěřila, nepoznala a nepochopila, co všechno je v Bohu obsaženo, jaké dobro, jaká láska, tu nemohla jsem a ani nedokázala měřit, vážit a poznávat svou vlastní hodnotu. Nemajíc před sebou vzoru, nemohla jsem srovnávat. Neznajíc míry duchovních hodnot, duchovních ideálů dokonalosti, viděla a vnímala jsem krásu, moudrost, dobro i lásku jednoduše a prostě, bez hloubky a šíře, tak, jak mi tyto věci zobrazoval zemský svět.

I uchvátily mne věci světa a činy lidí žijících jen pro Zemi. V nadšení mě přivádělo lidské umění, krásný zpěv, lahodná a jemná hudba, obraz vytvořený lidskou rukou, jenž zobrazoval zemské jevy, skláněla jsem se před pomníky lidí, kteří pracovali pro blaho Země. Podivovala jsem se květině, slunci, teplu, světlu i hvězdám na nebi. Toto byly pro mne vrcholné zážitky, vrcholná dojetí, nadšení i obdiv.

Dokud jsem podle těchto zemských dokonalostí i krás posuzovala člověka i samu sebe, nebyla jsem tolik zahanbena nad sebou, neviděla jsem ve svém nitru tak velkých nedostatků i hlubokých rozdílů mezi sebou a ideálem dokonalosti. Všechny tyto zemské krásy i zemská prostá dobra odvracely mou pozornost od pravých duchovních hodnot.

Avšak od té doby, kdy Ježíš Kristus způsobil u mne svou milostí oživení ducha, od té chvíle, kdy plněji a hlouběji si uvědomuji Boha jako původce a představitele duchovní krásy i nejvyšších dokonalostí, když ruka Ježíšova se mne ujala a odvedla mne ze zemských cest na cestu duchovní, když Jeho Slovo otevřelo mi bránu nebeských krás a počalo mi zjevovat Boží tajemství i skryté proudy lásky a dobra duchovního, tu zachvívám se vnitřně palčivou mukou.

Teprve si počínám uvědomovat svou vlastní chabost, svou nedostatečnost, nedokonalost a velkou, převelkou vzdálenost dokonalosti své od dokonalosti Boží. Majíc před sebou Vzor, srovnávám, majíc před sebou přečisté zářící jméno Kristovo, odvracím se a hrozím se svého jména, jména člověka, které je poznamenáno hříchem.

Majíc na mysli Boží přání i Boží vůli, obávám se svého života minulého, nynějšího i budoucího. Obávám se ho proto, že si uvědomuji své chyby, svá pobloudění, své omyly, svá nesprávná myšlení, cítění i skutky, které dosud stály proti tomu, co postavil Ježíš Kristus před oči člověka. On postavil dobro a duchovní lásku jako vysoké cíle člověka, jako jedinou cestu, po níž možno dojít k Bohu, Boha poznat, pochopit a být účasten Jeho díla.

Z tohoto poznání Božího přání, z tohoto pochopení Ježíšových slov, z těchto obav nad sebou, zda budu mít dost síly a schopností poznané prožívat, uskutečňovat svým denním životem, vyplynula z nitra touha, veliká a silná touha vzchopit se ze své bezmocnosti a uchopit se práce na sobě samotné; prohlubovat duchovní vědění a začít uskutečňovat své zdokonalování.

Této silné touze, vyvěrající z hlubiny mého nitra, přispěchává ku pomoci síla mého ducha, která ovlivňuje a řídí proudy mých myšlenek a dává sílu mému chtění. Nestačí jen toužit po tom, abych počala ode dne svého poznání Boha i Jeho dokonalosti i poznání své vlastní nedokonalosti žít, myslet, mluvit, jednat v souladu s Bohem, s Jeho vůlí, s Jeho dokonalostí. Je třeba podepřít tuto touhu tím, že si pevně umíním a pevně se odhodlám rázně se opřít do všech překážek, do všech balvanů, které jsou v mém nitru a zpomalují a zdržují mé kroky na duchovní cestě.

Je třeba učinit předsevzetí, že z těchto mých rozjímání, která prokonávám, abych si dovedla uvědomit svůj duchovní stav, vyvodím důsledky, že zvednu konečně hlavu schýlenou k zemi, že obrátím oči, hledící k zemským obrazům, vzhůru k nebesům, že uspořádám své myšlenky a dám jim jistý, pevný směr, že budu střídmě užívat slova, že svými skutky vyjádřím, co se děje v mém nitru tak, aby bylo každému zjevno, že jsem duše Bohu oddaná, Boha i bližního milující a činící každému dobro.

Kéž toto svaté předsevzetí učiní ze mne nového člověka, nejen podle jména, ale podle života. Kéž mne postaví do řad božích pracovníků s jasným smělým cílem: Přibližovat se k Bohu čím dál víc, až tak, abych ve spojení s Ním vytvářela kolem sebe ovzduší dobra a lásky, abych pracovala na velkém díle budoucnosti ruku v ruce s Ježíšem Kristem.

Ó, Bože můj, v Duchu svatém podepři mé předsevzetí. Do Tvé ruky je vkládám, abys mohl pocítit jeho opravdovost i vážnost i jeho upřímné, z hlubiny nitra jdoucí city.

Prosím Tě, Duchu svatý, abys mi udělil dar ze svých sil, aby mé předsevzetí ještě více zesílilo a stalo se pro můj budoucí život nejpřednějším, nejdůležitějším činitelem i ovlivňovatelem veškerých mých myšlenek, slov i činů.

S předsevzetím myslit, mluvit i konat všechny věci v dobru, lásce, pokoji a čistotě duše, uléhám na lože, probouzím se do nového dne a po celý den si je uvědomuji. Amen.

další