Člověk
vyučovaný a vedený Boží láskou a moudrostí nechť si představí, že u něj stojí
jeho duchovní učitel a mistr, jímž je Bohem pověřený moudrý nebeský duch, který
k němu takto promlouvá:
Bohem
mi svěřený, já, tvůj duchovní učitel, vedl jsem tě po celý rok duchovní cestou,
kterou sis vyvolil a na niž tě uvedla milost Boží. Těším se, že ve vánoční čas
mi tvá snaha a duchovní píle umožní spojit tě s náručí lásky Boží, do ní tě
položit jak vzklíčené zrno do půdy úrodné, životodárné, která tě oživí, napojí
a dá vyrůst ve vzácný bohatý klas.
Duchovní
cesta má věci neobyčejné, podivuhodné prožitky. Jsou krásné a dojímavé i
nesmírně smutné. Jsou radostné i jásavé, šťastné i blažené. Kousek po kousíčku
tě tato duchovní cesta staví pevně a rychle na vyšší stupeň poznání života.
Prošel
jsi v duchu již prvním úsekem poznání, na němž nejvíce záleží. Jsi zasvěcován
do skrytých věcí dosud neznámých. Naučil ses modlitbě, která tlumočí tvá přání,
prosby, snahy i tužby po lepším a dokonalejším životě bez utrpení těla i duše.
Tyto prosby jsi vyslal až k trůnu Božímu jako své posly. Jejich síla, vroucnost
a hloubka vyjadřuje tvůj duchovní postup uplynulého roku, tvůj první stupeň
svatosti. Ukazuje pevnost tvého zakotvení v ní.
Dlouho
nechává Bůh duši na tomto prvním stupni. Neustále zkouší její vytrvalost,
věrnost a oddanost duchovním cílům. Mnohdy jeden celý život na Zemi je zasvěcen
setrvání a upevňování na tomto stupni. Teprve když duše vítězně projde zkouškou
trpělivosti a oddanosti Bohu, pevně a plně v Něm zakotví, může jít dále a
postoupit výš.
Všechny
tyto zkoušky jsou prokonávány tebou. V tento nový
vánoční čas je potřebí, aby zkouška tvé vytrvalosti i zbožnosti došla ocenění v
Boží mysli a ona ti otevřela bránu do vyššího života v Bohu. Je naděje, že Boží
láska sama ti podá pomocnou ruku, abys mohl v nový vánoční čas vstoupit na
vyšší duchovní stupeň k Bohu blíž.
Přehlédni
v myšlenkách nejdříve celý rok svého duchovního života. Začni dnem, kdy ses
připravoval v adventním čase na láskyplné spojení s Bohem v Ježíši Kristu.
Uvědomuj si, kolik se ti dostalo duchovních darů a milostí, kolik ti bylo
zjeveno věcí z Božích tajemství, jak mnoho jsi již pochopil a vnitřně prožil.
Opakuj
svá rozjímání minulého adventu a pak teprve přistup k další adventní duchovní
práci vyššího stupně.
Vánoční poselství Božího strážce a Učitele k lidské duši, od Něho vedené
Od
počátku života přes dlouhé věky vedu tě, lidská duše, cestami, o nichž nemáš
tušení. Jsem s tebou v každém čase a v každé chvíli, i tehdy, jsi-li sebe
nevědomá a tiše spíš na nočním loži.
Znám
každé hnutí tvé mysli. Znám tě lépe nežli ty sama sebe. Procházel jsem s tebou
údobí růstu i pádu i současnou cestou nad propastí. Ty sama v noci zapomínáš
dne a ve dne nevíš, co ti noc dala prožít. Jen tu a tam slabounké záblesky
zůstanou v tvé mysli a vynořují se z mlhy zapomnění jako světélka, ale vždy
zase zhasnou, zapadnou. Tvá mysl se pak vrátí k prožitkům přítomnosti.
Avšak
já jsem bdící ve dne i v noci, vědomý včerejška, dneška i příštího dne, a proto
nezapomínám, proto nosím ve své mysli všechny věci tvé minulosti, všechny
události a příhody malé i velké, významné i prosté. Nosím je tam za tebe, abys
nebyla jimi příliš obtížena a unavena a mohla klidně konat vždy to, co je právě
potřebí učinit, na co se rozpomenout a o čem přemýšlet.
Ty
nevíš, kdo já jsem. Nemůžeš to ani pochopit. Musel bych nejdříve rozhrnout před
tebou oponu, ukrývající tvou minulost, a zjevně ti ukázat na místo své i tvé,
na práci svou i tvou. Nepřišel však ještě čas, abychom se mohli spolu ponořit
do minulosti. Na nás oba čekají ještě velké úkoly. Máme tolik práce, že nevím,
budeme-li s ní hotovi včas a vykonáme všechno, co jsme si uložili, kdy jsme
nastupovali společnou cestu, ty, duše lidská, a já, ten, který tě po ní vede.
Jak
předobrý byl tvůj Otec, že tě neposlal osamocenou do daleké země, na cesty
neschůdné, namáhavé a nebezpečné. Nad mnohou propastí jsi stála i pod úpatím
nebetyčných hor, které bylo nutno přejít. A tys byla slabá, téměř bezmocná
poutnice, ničím nevyzbrojená proti nepřátelům. Již tehdy Láska Boží se
slitovala nad tebou a dala ti dobrého, věrného strážce, který měl oko bystré
jak orel a velkou sílu ducha. Proto jsi dnes na svém místě, které nese mnohé
obtíže, ale dává také veliká prvenství a důstojnost.
Nechci
říkat, že to zásluha má, neříkám ani, že jen svou zásluhou jsi došla na toto
významné místo. Je to zásluha nás obou, náš společný boj, společná cesta,
umožňující tobě chůzi a mně inspiraci tebe, vedení tě zátočinou a oklikou, když
přímá cesta byla uzavřena. Tak jsme šli vedle sebe, já, tobě neznámý
Spolupoutník, a ty, osamělá, nevidoucí, často bázlivá i unavená poutnice.
Sdílel
jsem všechny tvé stavy: úzkost i bolest, únavu, sdílel i šťastné, radostné
záblesky prožitků, při nichž jsi nabírala síly a oddechla sis čas od času.
Avšak lépe na společné cestě bylo tobě nežli mně. Tys znala a viděla jen malý,
zcela malý úsek cesty své před sebou i za sebou. Nebála ses proto budoucích
kroků, nelekala ses, bude-li dosti sil, aby dobře a správně ušly určený kus
cesty. Já pak, vidoucí do velké dálky vpřed, často jsem se chvěl a bolestně si
oči zakrýval, neboť často viděly nástrahy, lsti, zrady i různá těžká zranění,
jež nás na společné cestě mají potkat. Věděl jsem, že nemožno váhat, že nelze
odvrátit věci, čekající na tebe, aby tě zajaly, zranily a ubližovaly. Šla jsi
ohněm těžkých zkoušek, ach, převelmi těžkých.
Vedl
jsem, tě za ruku proti vichřicím a bouřím, zlodějům a vrahům. Opřel jsem se
proti vichru, svůj plášť nastavoval dešti a krupobití, vlastní srdce vydával
smrtelným ranám zákeřně ukrytého nepřítele. Nemohl jsem však rozkazy dávat
větrům a bouřím, aby se ztišily, nemohl jsem domlouvat zločincům. Ten, který
mne poslal po bok tvůj, nedal mi k tomu ani moci ani síly, abych snad někdy,
vida tvé hrozné trápení a zoufalství a jat soucitem a žalem nad tebou, nevytrhl
tě z věcí, které čekaly na prožívání, neuchránil tě plamenů, jimiž jsi musela
projít.
Zdánlivě
bezmocný proti zásahům z vnějších stran, o to silnější, statečnější a moudřejší
byl jsem ve věcech, které se týkaly tvého vlastního vnitřního stavu. Tam bylo
také hlavní místo mé působnosti u tebe. Vyciťoval jsem nejmenší chvění tvé
ruky, která se mé držela. Vnímal jsem každičký tvůj povzdech, sečítal slzy,
sledoval údery srdce. Tušil jsem myšlenky ještě v mysli tvé nezrozené, v nitru
ještě neprožité. A když tvé nohy únavou slábly a oči se uzavíraly k spánku, mé
byly zdvojnásobeny, aby hleděly i za tebe. V těch chvílích nastávala má hlavní
úloha: ze srdce svého do srdce tvého vléval jsem statečnost a zažehoval city,
ze svých nohou bral sílu a do tvých ji vkládal, z tvých rukou odnímal
nebezpečné hračky, jimiž se mysl tvá bavila jak dítě.
Tak
jsem činíval a činím stále, protože ještě nenadešel konec našeho společného
putování. Před námi je ještě cesta společná, úsek, na němž nejvíce záleží. Ušli
jsme pěkný kus cesty a stanuli jsme na místě, odkud já dohlédám
konce. Ty ještě ne, tys ještě duše lidská, ohraničená tělem, v němž žiješ, a
proto nemůžeš ještě konce dohlédnout. Nač je toho také tobě třeba? Stačí, když
já vidím, neboť za tebe vidím.
Tvé
oči už nyní budou dohlédat mými. Události a proměny
věcí, které tě potkaly v posledním období cesty, spojily nás ještě úžeji a
vroucněji. A páska, která vede od srdce mého k srdci tvému, stala se tak
silnou, že ještě více dobrých citů bude po ní ode mne k tobě přicházet. Nabudeš
proto ještě více zkušeností a moudrosti.
Vidím-li,
že naše pouto sílí a ruku tvou vědomě již položenou v mé, poznávám-li, že už
znáš a slyšíš můj hlas odlišný od jiných, kteří jsou také dobrými strážci, tu
ani jediný stín, jediná chmura mou mysl nekalí, ani jediná úzkost mi srdce
neskličuje. Před námi jasno a čisto. Je den nad jiné sváteční, je čas, který
prožiješ ve velké milosti Boží, duše lidská, mnou vedená, vyučovaná a
inspirovaná.
A
pro tuto milost, v níž nyní žiješ a která se stále rozmnožuje a sílí, vážili
jsme svou namáhavou společnou cestu. Pro ni jsi šla ohněm a sterou zkouškou.
Pro ni jsi byla vystavena útokům nepřátel, pro ni trpěla a žila. A nyní stojíš
v jejích proudech, které jsou jako vodopády z vysokých skal. Jiskří, šumí,
září, rozbíhají se v tisícerých kapkách a padají jako deštíček tichý, jemný a
vonný, kterému sluneční paprsky dodávají duhové krásy, přímo na tvou hlavu,
přímo do tvého srdce.
Došlas
na správné místo. Došlas včas, unavena sice, ale s úsměvem ve tváři, s úsměvem
vnitřní neskonalé radosti nad krásou a sterým poznáním, které jsi našla na
místě, kde jsi. A hukoty vod, hukoty vodopádů Božích milostí jsou tak mocné, že
vyvrací ze základů pevnosti, odkud na tebe střílel nepřítel. Hasí ohně a boří
překážky na cestě lidských duší k Bohu a Jeho lásce. My spolu vítězně
vybojovali cestu, která je Bohem žádána.
Ohlédněme
se spolu na chviličku zpátky. Hle, cesta již je otevřená. Na ní vidím já, s
okem dopředu hledícím, jak hmotné lidské duše jdou již klidně a lehce po ní a
bez velkých bojů. Jdou v plamenech sotva sahajících k jejich patám. Dobře tak.
Svůj
úkol jsem u tebe splnil, lidská duše, jen zčásti. To ostatní, co ještě zbývá,
není již tak obtížné. Bude to radostnější a šťastnější práce, protože budeš
slyšet v srdci mé rady, a proto nebude obav, že bychom si spolu nerozuměli. Ty
už víš, kam já tě vedu. Já vím, že ty ráda se necháš ode mne vést. Kdo tedy nás
může zarmoutit, kdo zlekat nebo trápit? Nikdo. Ty mne a já tebe mám. Ty se mnou
a já nad tebou povždy bdím a posiluji, povždy utěšuji a podpírám a miluji.
Já,
strážce tvůj a učitel, Duch Boží v Kristu.
Ve
jménu Božím, v lásce Ježíše Krista buďte pozdraveni, všichni dobří pracovníci,
kteří máte Ježíše Krista za Mistra a Pána svého. Buď pozdraveno a oslaveno
dílo, v němž máte tak vážnou úlohu. Bůh žehnej vám, Kristus odměňuj. Sláva na
věky Bohu nejvyššímu. Čest vzdána buď bojovníkům za pravdu a zákon Kristův.
Radujte se s námi, plesejte a volejte: Pán s námi, přišel a zvítězil. -
Bílá
křídla andělů, poslů lásky Boží, zašuměla nad hlavami vašimi. Hlas andělů
radostně zní a láska naplňuje jejich srdce. Nesou pozdravy z rajských sfér, ze
Země záře a jasu. Sami jasní a čistí rozpřahují náruče, v nichž nesou dary pro
člověka. Snášejí se tiše až k zemské sféře. Přišel čas jejich zvěstování: Aj,
Slovo se stalo Tělem, Bůh sestoupil k člověku. -
Hle,
Děťátko uzříte, Jehož záře zvěstuje vám radost velikou a nikdy neslýchanou.
Zrodila se láska do podstaty člověka. Ó, lidé bázliví, pojďte, ať uzříte, ať
zaraduje se vaše srdce. Pokoj bude na Zemi všem vám, kteří přistoupíte a
uzříte.
Vám,
kteří přistupujete a zříte, kteří oblečeni jste v čisté roucho pokory a chcete
oslavit nejradostnější den Páně, vám nejvíce patří naše poselství. Jako prostí
pastýři, jimž prvně bylo zvěstováno radostné poselství, přistupujete k
nejhlubším tajemstvím v pokoře, v tichu své duše, v prostoru slov, abyste
rozjímali o Vtělení.
Toto
Vtělení je prosté a jednoduché, čisté a krásné. Jím vyvrcholuje stvoření
člověka, jím je dána člověku ta nejvyšší obnova a síla, jimiž bude věky žít. Je
to láska. Tento vzácný dar, nad nějž není nic většího, co u Boha je, byl snesen
a dán člověku v čase slaveném námi i vámi, v čase vánočním.
Přejeme
si vroucně, abyste takto vnímali tento čas, abyste pochopili správně Boží
přání, přijali z Božích rukou seslaný dar lásky a vložili jej v místa, kde
nosíte nejčistší a nejušlechtilejší city, do svého srdce. Tam ať koná svůj
úkol, své poslání. Ať rozmnoží hřivny, jež v nebeských pokladech máte uloženy,
tak, abyste ze svých bohatství i jiné podělit mohli.
Učte
se lásce, rozmnožujte lásku, žijte v ní a skrze ni mluvte k Pánu. Cvičte se v
pokání, učte se tichosti. Vaše duše se ztišuje a počíná zářit. Jen víc a víc
pokání, jen víc a víc dobré snahy. Kéž dobrá vůle vaše rozhojní dary, které pro
vás neseme.
Až
usednete ve svatvečer kolem stolu, vzpomeňte na nás. Naše křídla se dotknou
vašeho čela a pod strom vánoční i my dar svůj položíme. Budeme v tu chvíli mezi
vámi. Až přijdete na místo modlitby a rozjímání, tu naše hlasy se připojí k
vašim:
Sláva
Bohu na výsostech a na Zemi pokoj lidem dobré vůle. Buď veleben Pán a Bůh náš na
věky. -
Andělé
boží sestupují s krásným a radostným vánočním poselstvím.
Lidé
čistých srdcí, pohleďte vzhůru! Přichází světlo do vaší Země! My, poslové
vánočních zvěstí odsunujeme všechny mraky nad vaší hlavou a odkrýváme duchovní
prostor života.
Připravte
si bílé šátečky pro slzy radosti a vděčnosti. Dotkne se vás svaté vytržení
ducha, v němž tělo vydává prameny slzí pro zavlažení a zúrodnění vyprahlých půd
mysli a srdce odloučených od Boha. Je vám potřebí těchto tajemných vod.
Uvolněte jim v sobě všechny zábrany, vydejte se jim. Otevřete okna duše k
pohledu do nebeských krás.
Tam,
kde vídáváte Slunce vznášet se na nebi, je posvátný nebeský prostor, propojený
až na nebeský dům Boží, sídlo Toho, který je zván Syn Boží. Na tomto místě za
Sluncem a hluboko do prostoru směrem k centru hlubiny vesmíru, zjevuje se
souběžně s vánočním časem Země Syn Boží jako Dítě překrásným betlémským
obrazem, avšak zářivým, rajským.
Chceme
vám přiblížit toto nebeské tajemství, aspoň z malé části vám je odhalit. Proto
sestupujeme nížeji k vám, skláníme se nad vaše hlavy. Lehce se dotýkáme vašeho
čela, abychom vynesli vaši mysl a srdce výše nad Zemi, do světel a záře
duchovního prostoru, kam se tělo ještě nemůže vysunout. Ten prostor je ukryt a
zahalen jemně modrou, blankytně čistou oponou, na niž zlaté paprsky kreslí
obrazy hvězd. Za ní je vstup do tajemného rajského Betléma, který se zjevuje
jen jednou do roka, když lidstvo slaví vánoční čas. Světlo skryté za oponou ji
zprůsvitňuje, ona se rozplývá jako mlha pod sluncem. Záře všechno obepíná, až
vytvoří jednolitý jas. V něm lze spatřit vysoký a široký půlkruh průsvitně
jemných bytostí andělských, které rozevlály prostorem množství bělostných stuh
bohatě zlatem vyšívaných do krásných ornamentů obepínajících slova: Sestoupil a
zjevil se nám Pán a náš Bůh . . . Radost nebeská Jemu a náš
dík . . . -
Stuhy
vlají v jemném vánku, třpytí se zlatem a stříbrem slov. Kaskádově padají z výše
dolů jako hvězdný svit, stříbřitý vodopád. V pozadí obrazu vystupuje mohutný
hudební nástroj vzdáleně podobný varhanám, kolem něhož se seskupují sbory
nebeských hudebníků a pěvců andělských.
Prostor
se zachvěl prvními zvuky; akordy tónů neskonale něžné, radostné, jásavé, silně
i jemné, hluboce vzrušující i dojímavá harmonie. Její působivou krásou otvírají
se srdce všech jako nádherné kalichy lotosových květů a začnou vydávat silné
toužení lásky nesmírně něžné, hluboké, vroucí a oblažující. Vytvoří ovzduší
opojné, jakoby do prostoru rozlité nejsilnější koncentrace líbezných vůní,
vložené v ně křehké krásy růže a lilie, všech kvetoucích jarních keřů a stromů.
Akordy
se tiší a zvolna přecházejí v ukolébavku, jíž hovoří láska a péče matky o dítě
i její obdiv nad tím úžasným zázrakem objevení se dítěte na jejích loktech a
klíně. Ozývá se v ní i dík Bohu za tento zázrak života.
Záře
rozlitá nad svatým místem stává se silnější, světelné vlny ji nesou a
soustřeďují k zlatému kruhu, v němž se vznáší tajemný obraz. Přibližuje se
pohledu zúčastněných. Nastává posvátný okamžik zjevení Syna Božího v krásném,
mysticky tajemném obrazu Božského Dítěte na klíně Matky. Je to nebeské
zpodobení pozemského vánočního obrazu. Do tohoto mysteria ani andělské pohledy
nedosahují zpříma. Jen na okamžik zahlédnou divuplnost Boží. Nastává utišení do
velebného ticha, pokorné a uctivé sklonění všech myslících čel, všech živých
srdcí. Do utišené hladiny svatého prostoru zavane jen zdálky jemný šepot:
Zjev
Syna Dítěte je Světlo ze Světla, Krása vyšlá z Krásy, Láska z Lásky, Milost
vyplynulá z Milosti - je Moudrost z nejvyšší Moudrosti, Dokonalost z
Dokonalosti Boha. Přináší temnotám světlo, nebesům krásu, lidem lásku a milost,
nám vyšší moudrost a dokonalost. Rozezníváme proto všechny struny citů k
radostným zpěvům, krásné hudbě srdcí. Světlými, duchovně zbarvenými vlnami
svých myšlenek, klademe k nohám Božského Dítěte hebounký koberec, měkce jej
steleme květy obdivu, nadšení, čistých svatých vznětů. Tvoříme z něho cestičku
překrásnou, hodnou doteků Božské Lásky, která sestoupila a blíží se k nám k
pozastavení se na andělských místech a pak odtud dál do Země lidské a s námi
již po boku k úkolům vážným i radostným - k proměně života v nový,
společnou láskou všech obnovený ráj.
Tajemný
obraze, skrytý v duchovním prostoru před zraky pozemských lidí, jdi podobný onomu
betlémskému, na který myslí ve vánoční čas mnoho věřících a Pána milujících
duší. Rádi bychom tě svými křídly snesli až k očím lidí, aby se Země rozzářila
a velké světlo odkrylo tvé úžasné tajemství a člověk viděl svůj život, svou
účast v něm na všem, co nese mír a dobro pro celý vesmír. Ještě však to zůstává
jen velkým přáním. Staré řády rozdělení života na nebe a Zemi, místo radosti a
svět bolesti, ještě nejsou docela odstraněny. Lidské bytosti ještě nemají
otevřeny oči pro krásu, lásku a slávu Boží, pokud mají tělo z pozemské hmoty.
Avšak sestupuje nezadržitelně Božské Dítě, zjevený Syn Boží, překlenuje
propasti rozdělení mezi lidmi a anděly.Nedaleko je okamžik ve vesmíru
jedinečný, který spojí i lidskou lásku s láskou Boží, všechny cesty sjednotí a vyhlásí
nové království Boží.
Proto
dívejme se k betlémskému obrazu nebeskému i pozemskému, jak náš pohled andělský
i lidský stačí. Vánoční čas spojuje jej v jediný obraz Lásky Boží sestoupené,
přišlé ke všemu živému stvoření. Nechť je naplněn ve vánoční čas vším andělsky
i lidsky nejkrásnějším. Nechť je vám, lidské duše, časem vzácným, posvátným.
Dejte mu, co jen lze dát myslí, srdcem, citem, slovem.
Ztište
své myšlenky, své stesky a každou nespokojenost. Žijte jeho tajemstvím, i když
jeho hloubky jsou tajemné a nedostupné pochopení. Avšak i to, co lze chápat z
lidského světa, je veliké: příchod Lásky, milost Lásky. Již vědomí těchto
svatých věcí a nadpozemských skutečností je posvěcením i všech věcí lidských
všedních, každodenních.
Přibližujeme
vám Boží, snášíme je shůry jak lze až do nejzazší hranice, až k prahům vašich
domů, až na vánoční stůl a do cest, jimiž jdete poklonit se Zjevení Páně a
vzdát dík za Ně. Nebeské snášíme do lidského, lidské vynášíme k Božímu.
Zapojujeme vaše hlasy víry, lásky a modlitby na vše, co je Boží Lásce dáváno,
věnováno světem naším a srdcem andělským. Uslyší-li Syn Boží, zjevený nám všem
v náručí Matky, naše spojené hlasy, bude potěšen, bude nadšen. Je to Jeho
dávným přáním, které teprve tímto naším přiblížením vstupuje v uskutečnění.
To
bude dar Jemu, nad jaký nikde není. Vyvolá úsměv onoho Božího Dítěte, před Nímž
se každé čisté srdce sklání. Vliv tohoto úsměvu na život bude úžasný. Rozzáří
prostor nebeský i pozemský a světlo svými vlnami přeleje
i práh temnoty. Jeho paprsky se dotknou každého člověka, zvláště bude-li
osamělý, nemocen, stár nebo slabý a rozbolestněný. Boží mír obemkne celý svět
pevnou náručí a podrží jej v ní. I chvíle zdánlivě krátká nesmírně se prodlouží
tím, co do ní láska Boží vloží. Vkládá-li sama sebe do života, do srdcí i všech
lidských duší, je to urychlení vstupu do Božího království o jedno tisíciletí.
Proto
učiňme vše dobré a krásné, lidské i andělské, pro otevření bran života lásky!
Proto
skloňme se společně před Dítětem na klíně Matky! Proto zpívejme spojenými hlasy
nejkrásnější a skutečně radostnou píseň vánoční, chvalozpěv srdcí milujících
Boha - Bohem milovaných . . .
Člověk
pozvaný do vzácného domu, má-li vejít do čistých krásných pokojů, zastavuje se
před prahem a pečlivě si očistí obuv, aby ani jediná šlépěj nezanechala
nečistou stopu. Podobný úkol máš i ty, člověk duchovní. Jsi pozván vzácným
Hostitelem, abys vstoupil do Jeho domu. Tento dům je krásnější nad všechny
lidské domy a jeho komnaty jsou jak nejčistší křišťál. Je vznešený a krásný,
tichý a pokojný, že takového není na Zemi.
Važ
si pozvání do tak vzácného domu. Pozorně a pečlivě se připravuj, abys byl čistý
na jeho prahu. Věz: mnoho darů ti připravil Ten, jemuž onen vzácný dům patří.
Chceš-li si zasloužit Jeho pozornosti, Hostiteli se zalíbit a odnést si krásné
a cenné dary, musíš být dobře připraven, uzpůsoben krásnému příbytku a také
Dárci darů.
Až
před práh svatého domu, ke svatyni nejsvětější, v níž dlí tvůj Bůh v podobě a
jménu Kristus, vede tě tvůj zasvěcovatel do duchovních tajemství, tvůj učitel a
andělský rádce. Hlas Lásky tě pozval, když jsi prvně prožíval duchovní chvíle
Vánoc. Byl jsi ještě nesmělý, užaslý a stěží sis uvědomoval, čeho se ti dostalo
tímto přímým pozváním. Jen letmo jsi pohlédl na nejsvětější svatyni, ale práh
ti zůstal ještě skrytý, vzdálený a nedostupný. Avšak péče má o tebe po celý
duchovní rok zanechává v tobě stopy. Ty stopy blaží tvého duchovního rádce. Je
šťasten, žes mnohému porozuměl a přiblížil se k domu Božímu, takže se ocitáš
již před jeho prahem.
Světlo,
jež se uvnitř nachází, je však pro tebe příliš silné. Odhaluje duši do
nejmenších záchvěvů. V tomto světle je zřejmý každý šedivý prach, každé malé
smítko, jež ulpělo na tobě. Proto lépe bude pro tebe, odložíš-li své střevíce a
bos vkročíš na alabastrově bílou dlaždici. I hrubý svrchní šat odložíš, aby tvá
duše se ukázala svému budoucímu nebeskému Ženichovi jako čistá, bílá, krásná.
Hrubým
šatem je tvé tělo, přikrývající duši. Jeho hmotné síly tísní tvou duši, vládají
na ni šedivé opary, tmavé barvy. V něm nemůžeš překročit práh svatyně. Odložíš
je proto s pomocí mou pro okamžik tvého vstupu na práh svatyně. Přestaneš v tu
chvíli být člověkem pozemským a staneš se člověkem duchovním. Jen tento duchovní
člověk, jehož duše je odhalená a zbavená hrubého oděvu, vstoupí se mnou na
tajemný práh. Pak odložíš i pozemské střevíce. Jsou to myšlenky spojené se
světem, naplněné až po okraj hmotnými zájmy a nižšími věcmi.
Jejich
odložení je úkolem těžkým. Nedokážeš jej splnit naráz. Myšlenky jsou příliš
neposlušné, nerady se kázní a ztišují. Přesto je nutno s nimi pevně zacházet,
nenechat je na pospas světu. Zvláště ve vánoční čas je třeba podřizovat je
duchovním potřebám, usměrnit je, aby nejen netvořily překážku vnitřnímu
ztišení, ale aby napomáhaly spojení s Božím. Proto je nutné konat zvláštní
cvičení zaměřené k překonání neklidu a příliš světského myšlení. Zde je malý
návod:
Když
se ztlumí hluk pracovního dne a ty usedneš k modlitbě, prodluž tuto vzácnou svatou
chvíli. Po vroucí modlitbě zavři oči a ponoř se v hluboké ticho. V něm zastav
myšlenky poutající tě ke světu. Nevěnuj jim pozornost, byť jsou jakkoli bohaté
obsahem. Odluč od nich zájem. Jej postav do duchovního citu, aby zesílil a
naplnil duši.
Když
myšlenky ztišíš a je v tobě klid a krásně, upni se celou duší k jediné myšlence
a dvěma slovům: Boží láska.
Prokonáš-li toto denní cvičení, pocítíš vnitřní silnou vlnu
tepla, jasu, pokoje a míru. Je to mystická příprava k vánočnímu jasu pro
vyspělou duši. Cvič se pilně a vytrvej do svatého vánočního večera. Tvé
uzamčené srdce se zvolna začne otvírat jako pupeny nádherného květu.
Buď
silný a trpělivý! Vytrvej a snaž se! Neumdlévej a pojď, pojď výše! Přibližuj se
k lásce Boží! S ní se spoj!
Ó,
lide boží, lide nešťastný, strasti tvé mě drásají. Slyš mne!
Vyšla
jsem od Otce v ústrety tobě, abych ti přispěla ku pomoci v hodině posledního
boje s nepřítelem. Ruka má přináší ti milost, již Otec propůjčil mi v čase
poslání mého, kdy se ve mně skryl Pán tvůj od Otce poslaný.
Vysoké
cesty, jimiž kráčím, odtrhují mě vždy na čas od tebe, lide můj, k jehož pomoci
a ochraně jsem přidělena. Jen v čase svých významných dní sestupuji do
blízkosti tvé vždy hojně obtížena dary pro tebe.
Ó,
přijmi je a důvěřuj Synu. Zvedni zrak vzhůru k nadhvězdným rájům, odkud k tobě
přichází ustavičná obnova, síla a milost. Tam v jednom okamžiku mě uzříš po
boku Synově. Přijdu, abych vlastní rukou sňala pouta, jimiž jsi přikován k
Zemi.
Ó,
připravuj se, chystej se na cestu. Hle, záře již prosvítá.
Ó,
Slitovníku nejvyšší, přijmi mou prosbu za lid, jenž Tobě milý je. Oceň snažení
dobrá, jimiž proslavil svou sféru, a dej mu odpočinek po práci namáhavé. Suď
přes lásku svou.
Žehnám
ti, lide boží. Přijmi dary a užij jich v čas nouze své, až se přiblíží hodina
rozhodná. Buď připraven!
Zavři
oči, duše panenská, v sobě čistá, láskou naplněná. Skloň se ke svému duchovnímu
srdci. K němu tiše promlouvám, láskyplně tajemství své šeptám:
Má
milá, Otec mne poslal k tobě, protože nadešla chvíle našeho poznání se v
mystických úlohách a jménech, jaké pro ně dal od počátku života, kdy vytyčoval
naše odlišné i společné cesty.
Vycházím
z domu Otcova a jdu vstříc té, která je také ke mně zavolána pro naše sblížení
i spojení v lásce. Setkám se s tou, kterou mi Otec určil za nevěstu.
Má
drahá, ukaž se mi a projev se, jak jsi milá a krásná. Dej mi pohlédnout do své
tváře i do plachého svého srdce s otázkou, jestli tvé oči ke mně vroucně
vzhlížejí a tvá duše je naplněna láskou ke mně.
Má
nejmilejší, víš o tom, že jsem Ženichem a ty duše mně zaslíbená. Naznačoval
jsem ti již několikrát toto tajemství, řekl ti o své lásce k tobě, žes mi
drahá, vzácná. Trpělivě i nedočkavě jsem čekal na tu chvíli, kdy si to uvědomíš
a poznáš, co ti lze ode mne přijmout, co čekat jako slib i jeho splnění.
Přiznal jsem, že lidská duše od Boha ke mně poslaná je jako panenka, dívenka
krásná, jíž Stvořitel dal mnoho líbeznosti, že je v půvabu lásky a něhy
zrozená.
Vytvořil
jí pěkný zjev a tvar, hluboké oko mluvící o skryté moudrosti v jejích
podstatách. Dal jí i nohy křehké a bílé jak labutí peří. Dal jí duchovní krásu,
protože ji připravoval pro Syna, Dědice svého království bez hranic, s
nezapadajícím sluncem tajemných září a plamenů, s řekami živých vod a bezedných
jezer hlubin a ticha, s horami pokladů, s paláci z křišťálů, se zástupy
skvělých bytostí v duhovém šatu, ve třpytu stříbrného odění.
Otci
je smutno, když jediný syn odchází poznat prostor, život a svět. Je však potřebí
vyzkoušet, je-li dobře vychován a postaven k práci, je-li jeho statečnost a
moudrost dostatečně pevná. Lze to poznat jen zkouškami zralosti a
připravenosti. V nebezpečí ukáže orel svou sílu, v zápase a tvrdém boji roste
síla bojovníků k vítězství.
Vyšel
jsem jako Syn do života, beze všeho velikého a slavného, jako jde na cestu
chudý, slabý poutník, jehož si pro jeho prostý zjev nikdo nepovšimne. Šel jsem
prokázat sílu, vliv a moc skrytých věcí ve mně a jen velkým úsilím jim vydobýt
na všech stranách slávu, úctu a uznání. Šel jsem znásobit sílu svých nohou a
utužit je namáhavou chůzí horami i propastmi. Vydal jsem se na těžkou cestu i
pro krutý zápas s hrozným obrem a stohlavým drakem zla, vysvobodit z jeho moci
vzácnou drahocennost, hlídanou velkými čaroději - onu pohádkovou princeznu
se zlatou hvězdou na čele, na Zemi nazvanou lidská duše.
Přemohl
jsem moc a sílu zlého, překonal jsem i jeho nové úklady, odstranil poslední
hrozné hlavy draka. Vrátil jsem se jako vítěz zpět do domu Otcova. Ve znásobené
síle postavil jsem se na své místo a Otec na mě laskavě pohleděl. Uviděl mou
zjizvenou tvář, mé nohy zdrásané do krve, ruce i šíji tisíckrát zbodanou i bok
s ranou dosud krvácející. Zarmoutil se nad hrozným utrpením Syna. Když Mu však
ukázal své nezměněné srdce, měl nesmírnou radost. Vnitřní poklad položený do
srdce Syna On nezkrátil, neochudil, ale velmi rozmnožil, že jím lze vykoupit
všechny lidské duše, ať jsou v zajetí kdekoli i na nejdelší čas.
I
šťasten byl Otec nad Synem. Zavolal mnohé služebníky svého domu, aby Jej uvedli
do připraveného místa nebes, do rajské komnaty. Jak veliká láska ji pro mne
připravovala a pro mne zdobila! Byl jsem nadšen její krásou, útulností i
čistotou - koberce utkané z nádherných květů a všude samá záře, samý jas.
Tak,
kde se nacházelo místo nejskrytější, kam nepovolaný nepohlédne a kde čisté lože
volá k odpočinku, byl zavěšen krásný obraz. Podíval jsem se na obraz blíže a
pozorně se zahleděl v jeho obrysy. Koho mi Otec obrazem připomíná - na
koho mne upozorňuje?
Z
obrazu hledí na mne miloučká známá tvář, hluboké a bystré oko. Tam, kde se
nachází srdce, je bílý lotosový květ a na něm drobounké rosné kapky třpytící se
ve slunečním jasu jako krystaly sedmerých barev. Kolem šíje šňůry perel a ve
vlasech skvost vydávající vlastní krásné světlo. Čelo bílé a na něm třpytná
hvězda, zlatavá, jasná a bílá, že mé ruce toužily stáhnout ji do dlaní a dlouze
prohlížet její tajemný svit.
Úsměv
sídlící na rtu tlumočil mi vřelá slova lásky. Zněla mi nejkrásnější hudbou.
Zachvěl jsem se radostnou tuchou, tichou vzpomínkou. Byla mi známa podoba na
obraze; mé myšlenky se dávno k ní upínaly. To bylo v čase, kdy jsem ji bral
rukám katanů a unášel ji z ohnivých propastí zla. Ona zajatá byla duše lidská.
Když jsem ji prvně nesl v náruči, její hlas ještě úzkostlivě volal o pomoc,
její srdce jak poděšené ptáče strachy se choulilo k mé dlani.
Avšak
ta na obraze v mé komnatě je jiná. Je krásnější a moudřejší prožitou bolestí,
smutnou zkušeností nesmírně zvážnělá. Její rty mluví o lásce ke mně, a její
srdce - vonný květ - se ke mně upíná, kolem mne se vine.
Od
chvíle spatření obrazu krásné panny, Otcem v mé komnatě zavěšeného, nemám
klidu. Srdce mi teskní, oči ji hledají v dálavách. Nedočkavě hledím na cestu,
kudy má přijít mně zasnoubená. Přilnul jsem k ní, jako bych odevždy s ní byl
spojen.
Vztahuji
své ruce k vidině krásné a volám ji, volám: Přijď brzy, nevěsto má. Přijď a
neprodlévej. Já, Ženich tvůj, z oken své komnaty toužebně tě vyhlížím. Mé
myšlenky k tobě letí, náruč se rozpíná. Chci ruku v ruce jít s tebou k Otci
ukázat tě jako svou nevěstu, matku příštích skvělých rodů. Je nedočkavý dát
požehnání naší lásce a svazku, který přinese nový věk života.
Více
jak tisíckrát jsem vyšel ze svých komnat v čase mysterií lásky, abych se
podíval, jak je mi nevěsta blízká. Hledím do jejích očí, naslouchám hlasu
srdce. Často jsem odcházel smutný a tesklivý zpátky. Země mi ji odcizuje, váže
ji a poutá silnou páskou nižší lidské lásky.
Otec
mne však utěšoval. Dovolil, abych vyšel z nebeských úkrytů a zjevně se ucházel
o svou nevěstu. Vedl Ho k tomu čas, protože minula již doba určená za zkoušku
trpělivosti a vytrvalosti mé lásky k nevěstě. Se svolením Otce vycházím nyní
pro ni tam, kde se nachází jako lidská duše. Jak může nevěsta milovat Ženicha,
nezná-li Jeho jméno, nevidí Jeho tvář, neví o vroucnosti Jeho lásky?
Nevěsto
má, poznej svého Ženicha. Ztiš se, ať slyšíš Jeho hlas. Dívej se, ať spatříš
Jeho tvář. Vztahuj ruce, ať se brzy dotkneš Jeho náruče. Otvírej srdce, ať
pocítíš vroucnost, velikost i něho lásky Ženicha. Učiníš-li tak, rychle
překonáš vyvstalou vzdálenost, dojdeš do Jeho náruče, dosáhneš Jeho dosáhneš
Jeho lásky. Ta tě uvede do domu již připraveného, na tebe čekajícího. Tam tě
představím Otci, a to bude chvíle závratná, o níž hovořit již nelze.
Pověděl
jsem ti o našich věcech a pak zvlášť o mých a tvých a společném budoucím
životě. Zbývá mi ještě jedno. Stvrdit své vyznání a náš budoucí svazek
výmluvnou pečetí, která projeví, že k sobě patříme, aby to bylo zjevno každému duchu.
Duše
lidská - má tajná nevěsto - podej mi ruku a dovol zpečetit naše
vztahy láskyplné a Otcem požehnané. Přijmi zásnubní prsten na svou ruku. Přijmi
polibek na jasné čelo. Já, Ženich nebeský, pečetím slovo lásky a přede všemi se
k tobě znám.
Buď
pozdravena. Buď mi věrná. Věrnost za věrnost, lásku za lásku ti dám!
Buď
od této chvíle chráněna mnou! Moji služebníci, přistupte a střezte
mou nevěstu. Vašim rukám svěřuji poklad svého srdce. Konejte, co je vaším
úkolem. Bděte nad jejím kroky cestou ke mně a mou.
Nebojte
se mne, moji drazí, že já k vám hovořím jako bych byl jedním z vašich druhů,
slovem prostým a milým, jako se hovoří s přáteli. Nebojte se mého jména, že je
vám Božsky vzdálené a nedostupné, že bych se neustále v něm jen skrýval a
nechtěl nikoho spatřit, nalézt u sebe toho, kdo je porušen životem na Zemi ve
smrtelném těle, obklopen zlem, tmou nevědomostí.
Nebojte
se mne. Já naopak vycházím dál a blíže k vám. Nechci žít v oddálenosti a
oddělenosti. Chci z vás vychovat své přátele, pomocníky, bratry. Chci z každého
andělského rodu kdekoli v nekonečném prostoru života přidružit k sobě družinu,
která mne bude věrně a trvale provázet při mém putování vesmírem, až začnu
vykupitelskou práci i u těch, kteří ještě jsou ve skrytém i zjevném
nepřátelství proti mně jako nositeli a zjevovateli lásky života, dobra a
moudrosti Boha.
I
z vás lidí vyberu ty, kteří vyšli z dechu Lásky a myšlenky Moudrosti tehdy, kdy
mé bytí s Otcem nebylo ještě oddělené a oba jsme tvořili jednotu beztělesnou,
jednotu Lásky, Moudrosti a Vůle, jediného společného přání a programu. Jediným
společným přáním bylo vytvoření díla obsáhlého, silného a pevného, které by
nikdy nevzalo porušení, stále hlásalo a zjevovalo Boha v činu lásky a dokonalé
vůle.
Plánované,
dlouho rozmýšlené dílo začalo. Vycházely první myšlenkové síly do prostoru. Z
nich se postupně vytvářely tvarové světy, které jsou známy v pojmu vesmír jako
široké rozprostření krásných a tajemných jevů. Vyšly z prvotního času tvoření,
a proto mají znaky účasti lásky.
Jsou
to duše tichého a jemného citu, vážných a moudrých myslí, schopných vytvářet
kolem sebe stejně jemné a krásné věci plné souladu, harmonie, něhy a lásky,
krásy a jemnosti. Jsou to bytosti jemné a čisté jak průzračné studánky.
Obklopují až dosud skrytá místa, v nichž sídlí Bůh, je střeží a naplňují
životem.
I
lidské duše jsou z těchto jemných a čistých rodů andělských. Jsou bytostmi
nesmírně krásnými, které mají určeno stát nejblíže u Božích posvátností,
krášlit a oživovat oblasti, v nichž je nestálá tvorba Boží lásky. Protože vyšly
z tvůrčí Boží dílny v čase souladu a harmonie, v čase jednotnosti Božství, jsou
vybírány a volány k nejvážnějším a nesnadným úkolům, jaké dosud nejsou známy
žádnému pozemskému člověku.
Žel
však, dnes již není souladného díla. Ti, kteří měli vedoucí místa v obsáhlých
prostorách, při konání čestných úkolů neobstáli ve zkoušce, která jim byla
uložena. Začali vytvářet vládu vlastní bez uznání vůle Boží.
Tak
začal pád výtečného ducha, spravujícího určitou svěřenou oblast Božího díla. Od
té doby je narušena souladná jednotná tvorba a místo harmonického soužití
vyvstal řád zmatený a porušený, jenž dosud působí v prostoru a vyvolává chaosy,
utrpení a hrůzy zrození i smrti. Země je jim zvlášť vystavena.
Když
se zrodil zmatek a žal v době rozdělování světů na světlé a temné, když bytosti
prožívaly zkoušky věrnosti ke svému nejvyššímu Pánu, v ten čas i jemné a čisté
lidské bytosti podlehly a přiklonily se na stranu toho, který začal samostatnou
vládu a tak se zpronevěřil dílu lásky, odhodiv ji od sebe jako nepotřebnou
přítěž, závazek a povinnost dobra.
Bolestí
a těžkostí tehdy bylo tolik, že jediná myšlenka na to dosud vyvolává stesky a
tak mne nutí k činům, jimiž bych zkrátil dobu utrpení a zmenšil jeho břímě
dříve než mysl se jimi natolik zatíží, znaví a ochabne, že nebude schopna
myslet na budoucí ratolesti a znovunabytou jednotu.
Naznačuji
tímto, že já tímto těžkým životem trpím víc než vy, že víc než vy toužím po
krásném něhyplném žití, po pokoji a míru, v němž život je jak cesta kvetoucím
sadem za jasného zářivého dne.
Tato
veliká a bolestná touha dala mi odvahu, sílu i statečnost oddělit se od
blaženství jednotného bytí s Otcem a podstoupit zvláštní proměnu v život
oddělený, samostatný; vytvořit si podobu, bytostný zjev, a v něm začít dílo,
které by obnovilo blažený stav jednotné vůle, jednotného souladného života
všem, i těm, kteří lehkovážně se ho zřekli, aniž předpokládali, že tím vyvstane
nezměrné utrpení jim i těm, které s sebou stáhli do bludiště zmatků a neklidu.
Vyšel
jsem, abych přivedl zbloudilé zpátky na místa, kde původně stáli. Přesvědčuji
je, že nelze takto žít, že rozdělení vede k záhubě a nesouladný život nikdy
nedá pravé hodnoty, že všechna práce je marným lopocením bez následků a jde z
utrpení do bolestí.
Abych
svou práci dobře a zdárně vykonal a dříve než se zlo rozroste a zachvátí jako
nákaza i odolné životy, vstoupil jsem do Země k prokonání oběti a vybrání si
lidských pomocníků pro své dílo. Než jsem od nich mohl čekat účinnou pomoc,
musel jsem je očistit z nánosu porušení, pozvednout je do čistých duchovních
stavů, v nichž působili na počátku. Působil jsem na ně a přetvářel je, aby se
mi mohli postavit po bok a přiložit ruku k dílu, které mi tane na mysli. Dal
jsem jim zvláštní osvícení, aby mohli pevně podepřít základy duchovního života,
které buduji, aby svým příkladem nadchli ostatní, aby je přivolali a naučili
vážit si Boží vůle, podrobovat se jí ochotně a oddaně u vědomí, že její činy
vždy vycházejí z lásky, dobra a touhy dát takový řád životu, aby se rozvíjel
radostně a souladně, v pokoji a míru, jenž oblažuje srdce sterými krásnými
zážitky a neustále novou tvářností všeho, co je.
K
urychlení návratu v dobro, lásku a mír, v činnost blahodárnou a ušlechtilou,
vydal jsem část ze svých sil pro dosažení vyšších duchovních stavů, aniž by
člověk musel podstupovat bolestné procesy v těžkých podmínkách na Zemi i v
oblastech těsně k ní náležejících. Síly, které jsem vydal ze svých schopností a
možností mi přináležejících z jednoty s Otcem, se staly pokladem, kterým se
vyrovnává zlé zatížení lidských bytostí. Stanou se opět duchovně bohatými a tak
hodnými vysokého postavení v Božím království . . .
Ze
svých sil bohatě rozdávám. Z lásky dávám těm duším, které uvěří v mé poslání, v
můj úkol, v mou pomoc a jim nabídnutý duchovní dar a neváhají z něho si brát
svůj díl radostně a s důvěrou, že jim dopomůže k vydobytí ztraceného místa u
Boha.
Čin
mé lásky neskončil utrpením Golgoty. Je stále v platnosti a působí procesem
očišťování a zušlechťování duší, pozvedání ze slabosti a malosti těch duší,
které vědomě se na mne upínají, ode mne očekávají sílu a milost posvěcení, ať
již v úkonu bohoslužebném nebo skrytě při tichém vnitřním spojení se mnou.
Málo
je ještě lidských duší plně chápajících omilostnění plynoucí ze spojení se
mnou, které jim padá do klína jako dar lásky Boží, z její snahy a touhy po
pokojném soužití všech, kdo žijí.
Avšak
velkému záměru nevadí, že jen jedinci jsou plni vzrušení a chápou, snaží se ke
mně přiblížit a poznat můj úmysl a záměr, který mne přivedl do Země a k
lidstvu. Mnozí mají dosud mylné představy. Přece však seménko zaseté do duší
mým Slovem klíčí a má se k životu. Aby vyrostlo v plný klas, dalo žádanou
úrodu, ozývá se znovu Slovo, aby dořeklo a vysvětlilo, co nemohlo říci tehdy,
kdy na Zemi žilo.
Dílo
lásky, tehdy začaté, pokračuje. Slovo mé, tenkrát tiché, zní hlasitěji. Láska
má, v ten čas ještě skrytá, více se objevuje a září světlem a ono dává jas šeru
a tmě lidského tápání a bloudění, osvětluje cestu těm, kteří ke mně spěchají,
dává vzlet i sílu duši k dokončení očištění, k rozvinutí vnitřního života.
Jak
však může mé Slovo znít hlasitě, jak se má láska více projevovat a její světlo
zářit, rozšiřovat hranice k zaplavení celého světa? Země prožívá těžkou dobu,
lidstvo se prohýbá jak slabý proutek pod tíží problémů, mysl se zmítá ve
vichřicích zmatků, srdce jsou rozjitřena jako otevřené rány těla.
V
bouřlivém vlnění života jsem se svou tichostí a skromností velmi nenápadný,
přímo skryt. Je slyšet mé promlouvání, napomínání, varování, výzvy, pokyny? Mé
tiché řeči již poprvé byly slyšeny jen několika lidmi, ač tehdy byla doba
pokojnější. Pokora a jednoduchost již tehdy byla znevážena, odsunuta stranou,
můj soucit s nešťastnými a hříšnými byl ostře odsouzen. Mělo by dnes mé Slovo
více posluchačů, kdybych přišel, jak rád dělám, opět jako chudý poutník, bos a
bez titulů, jakým se klaní svět?
Ještě
nepoužívám své moci, abych se přímo ukázal v oblaku slávy a velebnosti. Ze
svého těla, v němž jsem působil na Zemi, vzal jsem značnou část sil a daroval
ji svým následovníkům, aby oni své tělo zpevnili, naplnili duchovností a v
takovém pak mohli žít ve vyšším nebeském světě a pracovat jako andělé. Přeji si
s lidmi obcovat, vyučovat je a zasvětit do všech svých plánů budoucího života. Nemohu
je však vzít za ruce a zavolat na každého jménem, aby mne uslyšel a uvěřil, že
Kristus s ním mluví, velký Přítel lidí, nejvyšší Syn, v Němž je vloženo Božství
svou nejsilnější podstatou.
Neznáte
tajemné vazby mé s vámi, a jak blízko má člověk ke mně svou duchovní podobou. Z
mnoha tajných důvodů jsem si vzal na sebe lidskou podobu. V ní se zjevuji těm,
kdo toho jsou hodni: bytostem andělským i bytostem padlým, i lidem, kteří
dosahují vysokého stupně života člověka, v němž je vložen obraz Boží. Jsem blízký
člověku, je-li láskou vnitřně čistý, pozvednut do vyššího stavu. Jsem však
člověku i nesmírně vzdálen, je-li vnitřně zanedbán a ponořen do věcí, v nichž
se odráží dílo zla, když s obléknutím zemského těla zapomene zcela na svou
duchovní podstatu, původ boží . . .
Pravdou
je, že mne nelze spatřit, pokud člověk žije v pozemském těle. Jsou však
výjimky. Dozraje-li lidská duše do vnitřní jemnosti a lásky, otevřou se jí oči
k vidění věcí božských, obrazů, které zakrývá hmotný svět, takže jsou
neviditelné. Vnitřní oči duše prohlédají ve chvílích
milostí. Jsou to mystické nevěsty, zasvěcené mysteriu lásky. Jen ty smí vidět
Ženicha dříve než vystoupí z těla k duchovnímu životu. Jen tichým, které do
nitra vsunují svůj hlas, své modlitby a hovory se mnou, mohu říci přímým
slovem, co je mi milé, co mne bolí a rmoutí, z čeho se těším a co mi působí
starosti a tíži. Těm zjevuji plány svého díla v současnosti, i toho, do něhož
vstoupím po onom velikém dni, který je označen za soudný.
Duše
tiché a čisté jak malá jehňátka, milující mne nade všecko, co Země jim k lásce
předkládá, vedou bouřemi k přístřeší, uvádím na cesty zvláštní, odlišné od
jiných, které také ke mně vedou, avšak zdlouhavými oklikami. Opatruji je a
úzkostlivě střežím, vychovávám na slunci své přízně. Nenese jim zpočátku žádné
potěšení. Vkládá jim do úst chléb hořkosti i trpkou vodu z pramene slzí, ze
studnic sedmerých bolestí. Je to výchova a škola strastná, s velkou učitelskou
přísností. Duše v ní však rychle rostou a rozvíjejí se do krásy růží, do bělosti
lilií, do záře hvězdné tajuplnosti.
Tak
jednám se svými miláčky, tak oblékám své nejdražší k mystickým zásnubám. Jen
bolest, žal a nejednou i krvavá šlépěj věnčí cesty vyvolených, zasedajících k
mému stolu jako nevěsty, jako družičky i jako hosté ve svatebních úborech. Kdo
snese, kdo mi zůstává věrný i za vzdechů a nářků duše na cestě kamenité a s
horami překážek?