Vysoká důstojnost - vysoký cíl. Dlouhá a obtížná cesta vede k němu po Zemi a dál ještě ve vlastech posmrtných. A nebeští obyvatelé ještě více musí vykonat, snést a nesnadněji dosahovat cílů. I nebe má své stupně a cestu nekonečnou. Je zářivou, ale strmě se zvedající spirálou.

 Duše se mnou spojené nemají poklidné oddechy. Jak pilné včelky je vodí úsvit dne do práce, poledne nutí do úzkosti, že soumrak je zastihne s nedokonaným úkolem. Jsou ve spěchu a stále na stráži, v pohotovosti ke každé službě modlitbou i skutkem, aby včas se jim zaskvěla božská záře nad hlavou, srdce hořelo plamenem nejvyšší lásky, ústa se neopozdila se slovem: Bože můj, miluji Tě! - aby mne uviděly, uslyšely, co chci zjevit a sdělit jim osobně i pro jejich družky, s nimiž žijí na Zemi jako člověk s člověkem, lidé s lidmi a všichni ve mně a se mnu . . .

 Já sám velmi pracující, práci ukládám a práci žehnám, o ni opírám své dílo spojení člověka se mnou, jí stavím cestu k zářivé budoucnosti.

 Já sám pospíchající na pomoc, volám ku pomoci a na každého schopného naléhám, jej přímo o spolupráci žádám, ji jako povinnost první a před každou jinou ukládám, dávám jí vesmírný význam.

 Já sám milující, lásku vyzdvihuji, její úlohy dávám do své moci a jimi zlo překonávám, zažehnávám nebezpečí světa.

 Já sám obětující se, oběti oceňuji, jimi řeším záležitosti lidstva složité tak, že není na Zemi ani na nebi prostředku, jimiž by se odstranily ze života.

 Já sám trpící, utrpením vedu ty, kteří jdou se mnou odstranit utrpení člověka i anděla.

 Nesnadné žádám, velké věci chci, těžkými zatěžuji ramena svá i svých přátel. Do rukou svých pomocníků z lidské strany dávám sílu mocnou, aby mohli unést těžké knihy hříchů světa; každý den, co s nimi půjdou v pověření mnou, vymazává století hrozných vin lidstva. Tak je nutno a nelze jinak. Mnoho zla je rozseto v životních polích, zvrácenost se stává paní světa.

 Proto žádám vás a volám všechny, které uvádím na svou cestu světu skrytých činů, lidmi neslyšených slov. Dávám jim zvláštní výsadu ochrany před bouřemi a vším nebezpečím zemského života, aby ušli pozornosti, přesto však působili silně a vlivně na dění světa - prostředky danými otvírali čas zjevného příchodu Krista - setrvali v ústraní přes nejtěžší dny i léta než se umožní jednat a mluvit otevřená slova . . .

 Žádám a prosím vás:

 Zasévejte pokoj a mír do myslí a srdcí.

 Tište nářky a reptavá slova v sobě i všech, k nimiž zamíří vaše kroky, jimž lze zblízka říci moudrá, dobrá, klidnící a těšící slova.

 Tvořte živá a velmi vřelá, bratrsky založená společenství stejné duchovní služby a celého způsobu života.

 Ukládejte si dobrovolné úkoly ochránců a strážců pokoje rodin i národa, a dobra každého člověka.

 Sneste vlny zla bez souzení, bázně a trpkosti slova.

 Vyhněte se adresným kritikám.

 Nebuďte v opozici tvrdí ani proti zlému, aby nemělo k vám nitek kontaktů a tak nebylo cesty od něho k vám; vy už jím trpět nemusíte, odejdete-li do pravé boží lásky a nepoužijete způsobů jednání člověka nevědomého, zlého.

 Ujměte se obrany míru a pokoje.

 Každému, s nímž mluvíte, dávejte milá a laskavá slova, útěchu a povzbuzení.

 Nesuďte lid pobloudilý, ale modlete se a proste Otce za něho, aby osvícení došel dříve než poslední minuta udeří.

 V jednání s lidmi buďte obezřetní, pokojní, moudří a trpěliví.

 Rozkládejte do prostoru slova přímluvná a orodující u Otce za poshovění, prodloužení času, k odčinění vin jedinců i celého světa.

 Ujímejte se i těch bytostí, které očima nevidíte, ale ony vás vidí jako své ochránce a zastánce, nositele Kristova světla.

 Nastupte úřady duchovního důstojenství jako učitelé lásky, dobra a míru na Zemi i v neviditelnu jiného světa . . .

 Přes vás žehnám, přes vás pomáhám, uděluji očištění i pozvednutí do Světla.

 Dávám vám znak nositelů darů Boží lásky, žehnání a nových vztahů mezi mnou a lidmi.

 Čeho se vaše ruka dotkne, to buď označeno pečetí mé působnosti, mé blízkosti.

 Místo, kam vkročíte, staň se očištěným a osvobozeným od vlády zla, stínů vin a tíže hrobového kamene.

 Buďte se mnou, jako já jsem s vámi na cestách duchovních i lidských, v práci boží a službě lásky ve vší pokoře, bratrství i v boholidském vztahu.

 Mír vám, pokoj vám a láska věčná.

 Milost s vámi na všech stranách života . . .

Vánoční Slovo moudrosti

Vánoční čas

 Věci zde sdělované mají sloužit člověku k poznání, co velikého, podivuhodného bude prožívat, až dosáhne vyšších stavů, zjemní se a zušlechtí tak, že se jeho duše stane nevěstou nebeského Ženicha. Odhalují zvláštním způsobem skryté duchovní děje a dávají poučení, sdělení a zjevení všem, kteří jdou hlubokou vnitřní cestou k Bohu, vyrůstají z dětských střevíčků myšlení, odkládají jednoduché dětské vnímání o Bohu, Jeho pravdách, zákonech, Jeho tajemstvích.

 V poučeních, projevech a zážitcích je ukázána cesta každé duši toužící po dosažení nádherných mystických stavů. Slovo Boží a nebeští duchové sdělují lidské duši své myšlenky a pokyny a provázejí ji na její vánoční duchovní cestě k Bohu a Jeho lásce. Všechny neobyčejné duchovní děje byly vědomě prožity, vnímány a nazírány ve výjimečných chvílích dokonalého vnitřního ticha a soustředění.

 Nechť nadchnou a oblaží duše, nechť je omilostní a dají jim prožít, co pozemské oči nevidí, sluch nezachytí a vnější vědomí nevnímá. Nesmírné a tajemné věci dává Bůh poznat těm, kteří Ho milují, Jím a pro Něho žijí.

Adventní rozjímání

 Vánoce, doba tajemství Boží lásky, je nejsilnějším sestupem Božích milostí, vydáním Božích darů Zemi a lidem.

 Náruč Boží lásky se v ten čas rozpíná k obejmutí a přivinutí k sobě všech duší, aby s nimi splynula a s nimi se ztotožnila. Tato úžasná a nezměřitelná Boží láska sestupuje do hmoty, aby zázračnými a životodárnými proudy změnila svět v krásnou a čistou sférickou oblast pro život lidských bytostí v budoucím vývoji.

 Ten, kdo vědomě, pevně a upřímně touží spojit se s Boží Láskou, Kristem, který ji představuje a vydává, musí se ve vánoční čas zvlášť hluboce nořit do duchovních citů, rozjímat, vnitřně se otvírat neviditelným paprskům Lásky. Ve vánočním čase se projevuje v prostoru jako nádherné zářící Slunce. Skryté, avšak nesmírně působivé jeho paprsky obklopují člověka a provázejí jej všude, kam zamíří jeho krok, kam vyšle myšlenku. Zesilují jeho víru, zpevňují a prohlubují jeho duchovní cit, zvedají do viditelnosti jeho vřelý vztah k Bohu. Jejich vlivem se člověk rychle vnitřně probouzí a vybavuje se z hmotného snu života, z nevědomí o Bohu.

 Tento silný skrytý vliv Boží lásky je milost Boží. Na ní je závislý duchovní vývoj a postup každého člověka. Její příliv nebo i částečné zadržení je kormidlem životní lidské loďky, její hybnou silou, ochranou a bezpečím v každém směru plavby.

 Je-li člověk ještě hrubý a má srdce sevřené zlým cítěním jdoucím až do nenávisti, jemné doteky paprsků nemohou proniknout a dojít k vnitřnímu vědomí člověka, k jeho duši. Odrážejí se od jeho srdce jako sluneční paprsky od chladné mramorové desky.

 Člověk vnitřně probuzený a uvědomělý, toužící po světle, teple a něhyplnosti doteků Boží milosti, denně se spojující s přímým zdrojem - s Kristem, je přímo jimi zahrnován, obléván celými proudy svatých tajemných sil.

 Čím více se člověk vnitřně připravuje a silněji touží po Bohu, Jeho lásce, darech i po všech věcech dopomáhajících zářivé cestě duchovního života, tím více přijímá Boží lásku v sebe. Ona mu do duše vloží tolik milostí, kolik ona obsáhne a dovede zpracovat v dalším vzestupu svého života. Jakmile do duše vstoupí vliv Boží lásky, začne působit i bez vnějšího vědomí člověka. Působí na jeho myšlenky, city, slova a činy, vede celý jeho vnitřní svět.

 Mnoho záleží na člověku, jeho snaze, vůli a ochotě, jak silně si uvědomuje přítomnost Božích milostí, které stojí u jeho srdce a čekají na okamžik, kdy jeho touha po nich jim umožní vniknout hlouběji do nitra. Velmi záleží na tom, jak je člověk duchovně připraven ve vánoční čas. Záření Boží lásky se v tento čas zmnožuje, zesiluje a postupně rozšiřuje s přibližujícím se okamžikem svaté tajemné chvíle Vtělení . . .

 Jako si lidé na Zemi uvědomují duchovní děje křesťanského roku a je prožívají, tak každý z nich přináší lidem svá význačná a vyhraněná omilostnění. Vánoční čas zahajuje řadu duchovních dějů, které člověku připomínají Boží péči, pozornost a lásku k člověku i nesmírnou pomoc. Člověk si toho však musí náležitě povšimnout, uvědomit si právě se odehrávající křesťanská mysteria a milosti z nich plynoucí k lidské duši.

 Ti, kteří již dovedou otevřít své srdce a zatoužit, vstupují ve vánočním čase do Boží náruče. Dosahují vnitřního osvícení v takové míře, do jaké si vypracovali schopnost přijmout a vložit je do sebe. Vánoční čas zkoumá a prověřuje vnitřní vyspělost člověka. Adventní doba je přípravou pro vánoční milostiplnost. Je důležitá i proto, že ukončí celý křesťanský duchovní rok a otvírá nový. Je význačným mezníkem. Jako nemocný člověk v bolestech prožívá noc a toužebně vyhlíží první záblesky vycházejícího slunce s nadějí, že nový den dá úlevu zmučenému tělu, tak advent toužebně očekává milost Boží lásky, která je světlem, teplem i krásnou ranní září lidského života.

 Adventem končí zoufalé a teskné chvíle v oddálení od Boha. Advent přináší první záblesky nového času, v němž Bůh v Kristu přichází blíže k Zemi, sklání se k člověku a podává mu dar, jímž je jeho vykoupení z moci zla. Přichází k člověku tak blízko, že Jeho tvář je viditelná a hlas jasně slyšitelný.

 Tato Boží tvář je nesmírně láskyplná, něžná, soucitná a milostiplná. Je to tvář Krista, který se jí ztělesnil a k Němuž se může každý přiblížit. On, vtělená Láska, snese přítomnost i největších a nejtěžších provinilců i lidských duchovních dětí. Tato vtělená Láska se neodvrátí od nikoho pro jeho chyby, omyly a bloudění. Nemůže však projevovat celou svou duchovní krásu, velebnost i dobrotivost každému, kdo si to v okamžitém vzplanutí zbožnosti přeje.

 Láska je zahalena závoji mlčení, vyčkává, až se v lidském srdci probudí po ní touha, člověk skloní v úctě hlavu a položí svůj život k nohám Krista. Láska zkoumavě hledí do duše, zda je již plně připravena pro přijetí jejích darů.

 Jako člověk, i Bůh se v adventu připravuje na sestoupení své lásky k člověku a čeká na příchod člověka k Božímu srdci, které se rozhořívá v lásku silnou, soucitnou a milosrdnou. Ta pak vyzáří tišící paprsky, rozprostře je do života, do cest lidí, na všechna místa jejich činnosti; zvláště tam, kde žije mírumilovný, dobrý, hluboce věřící člověk, kde se setkává s přáteli nebo nejužší rodinou . . .

 V čase velkého adventu světa, v době starozákonní, připravovalo se lidstvo k přijetí Boží lásky. Také Bůh se připravoval k vydání a zjevení své lásky a obšťastnění člověka. Byl to advent Boží i lidský. Z nich vzešlo svaté tajemství Vtělení.

 Od těch dob se Boží i lidské adventní přípravy neustále obnovují, přijde-li v duchovním roce chvíle, v níž se rodí touha po boholidském spojení, splynutí v jediné lásce. Duchovní obnova adventu i Vánoc se děje na mystických rovinách, kam vnější zrak nedosáhne. Vidět, slyšet a pozorovat, vnímat jeho skutečnost mohou jen duše zvlášť oddané duchovnímu životu. Vnitřním pohledem mohou spatřit ono překrásné Dítě sestupující ze sluneční záře a přibližující se k Zemi, k člověku, ke každé duši zvlášť a ke všem společně.

 Po celý vánoční čas setrvává tento nádherný obraz protisknut v prostoru Země. Je to zjevení Boží lásky jako věčné krásy, mladosti a nevinnosti, jíž nic pozemského, lidského, nízkého nezkalí, žádný věk jí nedá jiné podoby. Pro tato podivuhodná a navždy tajemná zjevení Boží je vánoční čas svatou dobou, jejíž působnosti na lidský život se nic nevyrovná.

 I když lidské duše ještě nechápou hloubku tajemství Vtělení, vložení lásky Boží do určité formy, do podoby Božského Dítěte, a proto dost lhostejně hledívají na tento známý vánoční obraz, neubírá to na skutečnosti oněch svatých věcí. Však člověk vnitřně vyspívá, vybavuje se z dětských pohledů na život a tím i sebe a Boha. Nezadržitelně přijde čas hlubokého poznání významu Vánoc pro Zemi, lidstvo a pak celý vesmír. To už bude člověk šťastnější a žít v prostředí lásky, kterou mu Vtělený snesl shůry do cest až k nohám, do rukou, srdce i úst . . .

 Lidské duše na Zemi jsou rozděleny na dvě části. Jedna žije jednoduchým náboženským životem, v němž se učí věřit, poznávat lidskou nedokonalost a nutnost hledat cestu z ní a k Bohu. Druhá část žije již vyspělým, plným a zralým životem, v němž si uvědomuje svá vyšší poslání a úkoly od chvíle dosažení spojení s Kristem.

 Mnoho duší zůstane po celý pozemský život jen v adventu a nevkročí do šťastné, krásné a zářivé doby vánoční svým zapojením se celým srdcem na Boží lásku. I když každoročně opakují adventy i vánoční dobu, vnitřně a duchovně zůstávají před branou Světla a jako v šeru starozákonní doby. nedovedou plně vstoupit do jasu lásky a pokoje Kristova. Jejich adventy jsou prázdným zvukem slova, které nic neříká jejich neuvědomělému myšlení a příliš lidskému citu, představám rozumu.

 Dítě v Betlémě uzřeli jen ti, kteří žili pokojně a tiše, vzdáleni hluku a zmatku světa. Jen stádce hlídající a bdící pastýři byli zvyklí ve tmách zachycovat zvuky i světla. Proto uzřeli a nalezli; měli čistá srdce, mysli nezatížené problémy světa a zájmy pro něj; byli Bohu blízko svou pokorou, chudobou i zahleděním v mlčenlivou třpytnou noční oblohu, neustále svědčící o Bohu.

 I tehdy bylo málo těch, kteří překročili advent a vešli do plného Světla, jaké dalo prvně se odehrávající vánoční mysterium. I dnes jsou mnozí teprve v očekávání vánoční zvěsti, že i pro ně se vtělila Láska Boží a přišla k nim a pro ně zvednout je do Světla a Božího míru, obdarovat milostí, dát duchovní obnovu a tím umožnit návrat k Bohu. Mnozí věřící se hlasitě modlí v chrámu, ale jejich srdce je v poutech hmotnosti. A dokud není srdce odevzdáno Kristu, marné je prozpěvování radostných vánočních zpěvů. Radost zůstane jen na rtech, ale do nitra, zřídla duchovního blaha, nikdy nevstoupí, protože pokojná, čistá radost je zakotvena v Bohu, a proto jen s Ním může vstoupit do duše navždy.

 A kam může Bůh přijít? Ke kterému člověku se může sklonit a oblít jej svou láskou a milostí?

 Přichází jen tam, kde jsou Jeho věci: vnitřní čistota, láska a dobro. Kde se ony rodí, rostou a vyvíjejí se stále krásněji a dokonaleji, vstupuje nepomíjivá radost z Boží lásky, z možnosti spojit se s jejím živým obrazem v Kristu.

 Tyto prožitky prožívá ve vánočním čase taková duše, která prokonala advent a vešla do záře hvězdy betlémské. Sama se mysticky stává Betlémem, kde se zrodila Boží láska, vtělila v bytostnou podobu. Pak v ní jak v chudých jesličkách zjeví se krásné Děťátko Boží. Bude ovinuto plenkami láskyplných myšlenek, citů a slov, které ona sama vyšle v těch chvílích k Bohu.

 Nad kým se rozzáří hvězda zvěstující svaté tajemství vánoční, které lidská duše prožila?

 Jen jedna duše toho dosud byla hodna. Jen Maria, duše vyvolená a milostmi obdařená pro první svaté početí lásky a její zrození. Ona však nebyla pojata do počtu viníků před tváří Boží. Proto mohla naplnit tajemství Vtělení. Jí mohla projít Boží Láska, přijmout tělesný tvar. V Marii se utvořilo Tělo, které spatřil svět v muce Golgoty i ve slávě a moci Vzkříšeného. Marií začíná mysterium zrozování Boží lásky v člověku. Ona ukázala nejvyšší a nejzářivější jeho vzor. lidská duše do něho vstupuje a připravuje v sobě chvíli vydání Boží lásky ze sebe do života svého a z něho do života všech.

 Jak nemožné, neuskutečnitelné - řekne si člověk, a má pravdu. Lidskou silou nelze dávat duším betlémské hvězdy, poslání Matky Boží, dávat světu Spasitele. Ani Maria to nedokázala sebou, Vydala jen, co do Ní bylo vloženo Bohem. Boží láskou, Boží mocí a pomocí je tím, čím je. Její vlastní prací byla vnitřní příprava pro přijetí a vydání Lásky Boží, všestranné uzpůsobení se Bohu, aby jí mohl použít pro slavný akt Vtělení.

 Duše člověka, protože má původ božský, je plna předpokladů pro působení Boha v ní. Proto lze od ní očekávat i velké osobní mysterium vánoční, až přijde naplnění času jejích příprav na prostoupení jí Božími silami . . .

 Advent připomíná tajemství Boží v člověku a v Kristu. Uvádí do myšlenek lidí znovu dobu, v níž žilo lidstvo před Vtělením. Každou jednotlivou duši upozorňuje a dává jí výstrahu, aby si pospíšila se svou duchovní přípravou na přijetí Boha v sebe. Jak On přichází k životu osobnímu, přibližuje se k lidstvu celému a obnovuje s ním jednání, úmluvy o tom, co učiní sám, a co žádá na člověku.

 Lidstvo začalo žít Novým zákonem, který ukládá povinnost lásky, nutnost moudrosti. Lidstvo má závazek přijmout Boží pokyn, radu i příkaz, jimi se řídit a připravovat tak na své straně Bohu místu u sebe a v sobě. Vykročením z prvního adventu vstoupilo na novou závažnou cestu k úkolům duchovní lásky. Jejím vlivem a přednostmi má dosahovat vyšší dokonalosti, vyšší moudrosti, pevného zakotvení v Bohu. Má si také dobývat vyšších a jasnějších prostorů pro další život.

 Lidstvu byl dán výstražný, a přitom jasný pokyn a návod, jak žít, formovat vztahy lidské i k Bohu. Promluvil sám Kristus jednoduchými, ale hluboce výmluvnými a dosažnými slovy. Nikdo nenajde výmluvy, že by nerozuměl, neznal a nechápal význam těchto slov. Jsou to slova Mistra a Učitele lidských duší, který zná od věčnosti všechno, co duše prokonávaly od svých začátků a co ještě prožijí v příštím věku. Dovede ukázat cestu, která je pro člověka nejschůdnější a bezpečná. Mluví a vede tak, že každá duše, ať je její stav i úkol jakýkoli, může od něho čerpat poučení, pokyn i projev lásky. Jeho slova jsou prostá, ale významově bohatá a hluboká, vytyčující smělé a vysoké cíle pro lidstvo.

 Z Jeho strany je konáno a činěno všechno, k čemu se svým Vtělením a sestupem k lidstvu zavázal. Nesmlouvavě naplňuje Nový zákon, jímž končí trestná doba a přesunuje se v čas odpuštění, smíru a budování božího člověka.

 Lidstvo však stále klopýtá přes své slabosti a hříšnosti, opožďuje se a není včas tam, kde má být: na vzestupné cestě. Ohlíží se na všechny strany, odkud by přišlo zemské štěstí, pohodlný život, Oslepuje se pozlátky, prchavými radostmi, zájmy o pomíjející, vetché skořápky na moři. Sleduje vše, jen ne to, co má zkoumat, studovat, poznávat, chápat. Krášlí si domy, zkoumá hmotu, avšak náležitě nepřemýšlí o životě, co je za zrozením a smrtí. Reptá, že se mu nedaří jak by si přálo. Bouří se proti utrpení aniž zkoumá, proč je. Pláče nad smrtí, hrozí se jí, ale jen se vrátí od smutné pohřební události, je zase v kruhu své duchovní nevědomosti a zpozdilosti.

 Ti, kteří se nazývají křesťany, jsou na nebezpečném srázu, odkud pád je hrozný a smrtelný. Jsou v duchovní vlažnosti, v zastavení se uprostřed cesty často jak tvrdé skály, kam slovo Boží padá, ale neklíčí, neroste. Jsou duchovními ospalci, kteří neradi složitě myslí, namáhají se otázkami duchovního vědění. Nestačí denně pročítat verše a celé kapitoly Písma, naslouchat duchovnímu zpěvu a hudbě, klanět se a odříkávat vlažně svá kréda - pokud se duše nechvěje až do základu, srdce duchovním citem nepředbíhá slova úst, myšlenky nevstupují do tajů Božích, skrytých vnější úvaze, pokud duchovní život a vyšší svět jim není drahým, jediným, nejžádoucnějším cílem - promarňují čas, žijí jak planý strom.

 Duchovní bohatství duše má stát vysoko nad hmotným majetkem, má být skutečností vnitřně zažitou; duchovní radosti i starosti nad radostmi a starostmi hmotnými; láska záměrně a vědomě pěstovaná, vyvíjená a rozmnožovaná a přímé spojení s Bohem je nutností dne . . .

 Bůh dobře zná a chápe celý proces lidstva, tíživou atmosféru lidského myšlení, zpoždění ve vývoji a na duchovní cestě k Bohu. Předvídal všechno. Když svou moudrostí určoval časy a jeho vývoje, v nichž se lidstvo bude zdokonalovat, pamatoval na budoucí těžkosti, na pomalé kroky lidstva v klopýtání a bloudění. Věděl, co lze v budoucnu očekávat v situacích a okolnostech, jak se časem vytvořily v tlaku negativních sil a mocností, jimi působících v prostoru lidstva.

 Bůh však také ví, co skrývá lidská duše za vlohy i sílu lásky. Střeží tyto skryté skvělosti, aby nepřišly nazmar a člověk jich nezneužil ke své škodě. Vložil proto i zvláštní plán do všech dějů vyznačujících život člověka na Zemi, jeho vzestupnou cestu k Bohu, všechny Boží zásahy a omilostnění člověka. Plán Boží vkládá do dění v člověku a na Zemi významovou předurčenost. Váže tak postupy na určitou souvislost lidí, jejich cest i jednání, se svým postojem k záležitostem lidstva. Vybírá z řad lidí některé jedince a ty určuje za jednatele ve jménu lidském i Božím. Když oni dokáží naplnit a uskutečnit v jistý čas sebe a své prostředí správnou, moudrou a dobrou duchovní službou, jednáním, jaké žádá Boží řád, je to připočteno k dobru všech lidí.

 Po pádu lidstva zůstala jen malá naděje, že se dokáže zvednout, vzchopit, splnit podmínky Bohem kladené pro návrat do milosti a přízně Boží, jíž se od počátku těšilo. Zdálo se, že negace zchvátí tento skvělý andělský rod a ďábelství pak s lidskou účastí ovládne velkou část stvořeného díla, vnutí mu svůj z Božího řádu vychýlený způsob života a činnosti, a bude na dlouhý čas vytvářet opozici plánům Krista, záměrům Lásky.

 Boží moudrost však bděla a zabezpečila naplnění svého díla. Řekla anděli temnoty: Vládni jen do času, než tě přemohou ti, jimž určuji zástupné vykupující úlohy za lidstvo a uprostřed Země. Vítězstvím jejich nad tebou končí tvá vláda. Oznámím ti jejich jména, v nichž to bude vykonáno. -

 Od vytýčení této úmluvy lidstvo žije aniž ví, jak Bůh zabezpečil jeho osvobození. Není mu známo, jak nad ním bdí a úzkostlivě počítá každou myšlenku, modlitbu i zbožný povzdech jdoucí k Němu, jak obrací lidské srdce z rubu na líc, jak se těší z každého zablesknutí, záře v něm, i jemného paprsku lásky v srdci každého člověka. Vidí lidstvo klopýtající i bloudící a trpí pro ně. Nedočkavě čeká na ty, kteří se zaslíbili úkolu zachránit lidský rod, své spolubratry, zvítězit nad nepřítelem a rozvázat i slabou nitku pouta s ním.

 Tito lidští jedinci, čistí již od zla malého i velkého, musí trpělivě čekat, až jich bude náležitý počet, jaký je určen Bohem k přemožení vlády zla. Pak dojde k obratu věcí, nastane čas, kdy z čistých lidských duchů dosáhnuvších stanovené výše utvoří se bílý zářící kruh kolem celé Země a všech lidí. To bude přípravou k procesům soudu, k příchodu Krista.

 Místo určené Bohem pro působení lidského ducha v jemných duchovních říších nemůže zůstat prázdné. Bylo by velmi zle celému lidstvu i všem, kdo svým duchovním vývojem jdou za ním, kdyby toto místo zůstalo prázdné a nenašli se takoví, kteří prokonali celé lidství sestupné i vzestupné, a přesto nedosáhli požadované duchovní zralosti. Ta spočívá ve spojení s Bohem - Láskou. Nejvyšší láska je opět Kristus, a proto On je cílem cesty všech lidí. Dojít k Němu včas je nejnaléhavější povinností i úkolem těch, kteří nesou odpovědnost, protože jsou k tomu od Boha povoláni a vyvoleni.

 Bůh bdí a neustále dává milosti statečným bojovníkům se zlem a posiluje je. Oni prokonávají všechny boje, obtíže a utrpení, jak je s sebou nese život ve hmotě. Jejich cesty jsou označeny bílými kříži vykupujícího utrpení. Jsou postaveny na mnoha místech Země. Do nich se vkládá a s nimi se ztotožňuje kříž nejvyšší: Oběť Krista.

 Na tyto životy, zasvěcené pomoci lidstvu, spolehl Bůh po lidském pádu. Určil jejich počet, a jak jej čas naplňuje, povstává také sám ku pomoci, volá lásku k dílu záchrany. Volá lásku svou i lidskou. Spojuje je, jsou-li pro to předpoklady na lidské straně a její láska je rozvinuta do té míry, že je schopna vydávat se nejen pro úzký okruh lidí, ale pro celý svět.

 Vánoční čas dává této lásce velkou příležitost k projevu. Může ji vydat lidem i Bohu. Může se spojovat s láskou Boží, protože její působnost je postižitelná, nesmírně blízká. Představuje ji a podává ten věčně živý, krásný, okouzlující obraz vánočního tajemství narození Syna Božího. V něm se Bůh přibližuje, sestupuje až k rovině jednoduchého lidství, které je schopno chápat i dítě.

 Láska Boží sestupuje, láska lidská vystupuje k setkání. Dochází-li k němu, je to okamžik strhující velikosti a netušeného významu pro toho, kdo jej bezprostředně prožívá, i pro celý okruh života Země. Ten ruší pouta vazby se vším zlem. Nitku za nitkou rozkládá až do jejího kořínku, z něhož vzešla. Tyto vazby, láskou Boží přerušené, se již nenaváží a osvobozený člověk jde vstříc nádherné volnosti ducha, jemuž je domovem duchovní nekonečno. Počátkem toho je vánoční mysterium: zrození Boha v člověku. Stane-li se skutečností - provždy končí adventní čas . . .

 Čím více je svatých a krásných okamžiků spojení a splynutí s náručí Krista, tím volněji se na Zemi dýchá, pokojněji žije. Zatím však jen zřídka lze slyšet čistý překrásný tón, rozeznělý láskyplným spojením lidské duše s Kristem. Málo je klidných a pokojných, naplněných láskou k Bohu i ke každému člověku.

 Náruč Boží se široce otvírá, volá, čeká v plnosti dobroty a lásky. Touží obejmout duši a zahrnout ji láskou jemné laskavosti, pozorné ochotnosti, obětavé služby, oblažujícího vědomí. Lze jí důvěřovat, mít v ni stálou naději i přímou pomocnici života, očekávat od ní věrnost věrnou, útěchu a radost stálou a rozmnožující se do nádherného nekonečna . . .

Adventní naděje

 Naději, že Kristus se sklání k člověku jako vtělený soucit, milosrdenství a láska nesoucí únik ze všeho utrpení - tuto naději je nutno oživit, prohloubit a zpevnit v předvánoční čas, aby duše radostně očekávala svaté vánoční dny a těšila se na duchovní dary, které v nich přijme.

 Tomuto účelu slouží denní duchovní úkony ve formě myšlenek a slov. Zmocněny vnitřním citem ve chvílích prokonávání, mohou v duši probudit, navodit potřebný stav touhy po všem svatém, krásném, pro ni významném a cenném, sestupujícím do připraveného a otevřeného srdce jako Kristův dar. Člověk je nutně potřebuje pro vnitřní vývin, zjemnění, zušlechtění a další vyšší stupeň dokonalosti. Jen ta dá oprávnění vstupu do Kristova světla lásky po odložení těla, kde je život bez utrpení. Po takovém voláme, přímo již dychtíme zde na Zemi a stále prosíme: Přijď království Tvé. -

 Kristův svět se k nám nepřiblíží, jsme-li plni chyb a neumíme žít láskou. Přitahujeme jej jemnými a čistými duchovními city, hlubokou a vřelou zbožností, vroucím a vážným, opravdově míněným slovem modlitby, projevenou touhou po spojení s ním. Až k tomuto vrcholu musí duše dojít, o jeho dosažení s úsilím neúnavně a vytrvale pracovat - především modlitbou, protože ona otvírá naše srdce Kristu i Jeho k nám. Musí se nám stát povinným úkolem i dobrovolným úkonem, prací důležitou a neodkladnou. Je nutno modlitební myšlenky a jejich obrazy promýšlet, prociťovat je a zamilovat si je celým srdcem, hledat v nich útěchu a posilu, jimi si přivolávat Kristovu přítomnost, ji si živě představovat.

 Duševní stav má být největší starostí dne - je-li dostatečně čistý a svatý pro krásnější a jemnější svět, kdyby nás Bůh v té či oné chvíli z těla povolal a objevila se nutnost vyjít ze Země a hledat i nalézt nový domov duše.

 Advent je nejvhodnější dobou ke zkoumání sebe, zda jsme se vnitřně změnili k lepšímu. Pro Krista i pro vlastní duši a její budoucnost mysleme na to, že jsme zvoleni pro vyšší duchovní život, a proto musíme vynikat čistým a bezúhonným životem v každé situaci, v každém čase a místě Země; také se naplnit hlubokou oddaností Kristu, Jeho dílu pomoci celému lidstvu, k níž jsou volány duše moudré, dobré a ušlechtilé, schopné žít pro vysoké ideje, pro úkoly andělské. Jimi se zachraňují trpící a bloudící, vyprošuje se Zemi pokoj a mír, člověku přízeň a pomoc Boží v současných těžkostech i pro cesty dál a dál. Myslet na spásu všech, a proto i svou, pracovat vytrvale a usilovně pro obojí, je nejvyšším a dokonalým naplněním života.

 Všechny meditační myšlenky, modlitby a úvahy adventní i vánoční tomu velmi napomáhají, jsou přímo nepostradatelným prostředkem k plnění duchovních úkolů a práce vnitřní. Jsou dány duším pro jejich přípravu k účasti na všech mysteriích vánoc. Povznášejí mysl ke Kristu, oživují a rozpínají touhu ke Kristu do andělské krásy. Vzbuzují v duši vděčnost Kristu za vše, co dává lidstvu a každému člověku zvlášť . . .

 Kristus dopomáhej k vnitřní hloubce zbožnosti každé duši přistupující k této duchovní práci zde podané, nabídnuté k modlitbám, promluvám k Bohu i k sobě, k naplnění Božího chrámu v srdci lidském líbeznou vůní a světlem, zpěvem a hudbou, vyjadřující nejkrásnější, posvátný cit víry, naděje a lásky k Bohu . . .

Mistrovo Slovo moudrosti

 Čas sestupu Boží lásky k mysteriu Vtělení do zemských sfér nemá obdoby v žádném věku. Je to událost, k níž hleděl celý vesmír s úžasem. I ti, kteří svým vychýlením z dobrého vývoje vypadli ze součinnosti s nejvyšším a nejčistším Božstvím, zaznemnali divukrásný nebeský zjev.

 Zjevil se nečekaně ve slunečním obzoru. Nesmírným jasem pronikl prostor kolem Země a sunul se až do propasti jí velmi blízké. Jedné chvíle se Země dotkl, do ní sestoupil. Tam již čekala ve svaté připravenosti zlem neposkvrněná bytost. Ta přijala onen zářící nebeský zjev do svého duchovního, pro ten účel sestaveného těla, schopného ztvárnit přijaté do bytostné podoby lidské.

 Tak povstalo svaté mysterium Vtělení. V něm Tvůrce tvůrčí mocí, stvořitelskou silou a schopnostmi Ducha nejvyššího dal životu, světu a lidstvu největšího Syna Božího - Krista. Tímto tvůrčím aktem Boha počal vesmírný proces obnovování života a člověka v něm do božských obrazů silami zvlášť uzpůsobenými. Mohutným a slavným úvodem k tomu je zázračný děj prvního vánočního času, v němž Slovo se stalo Tělem - zjevenou Bytostí - Ježíšem Kristem.

 Tato tajemná událost se stala skutečností nebeskou i pozemskou. Zasáhla do lidského dění, do cesty současnosti i budoucnosti. Bez ní by nebylo možné pohnout se z místa, do něhož lidstvo uvedl jeho sesun z duchovních výšin na dno bytí, do tajemných světů hmot. Bez velkého mysteria prvního válečného času by člověk zůstal na okraji vesmíru, sláb a neschopen se formovat, vyvíjet, poznávat Boha i sebe. Tělo by mu ochablo a duše by se stala nástrojem zla.

 Vtělení Boží přineslo nový život člověku, záchranu tak velkou, že pro její docenění není slov, díků, ani chval.

Slovo poučení

 První adventní meditací nastoupí duše cestu bližšího poznávání Boha a spojování se s Ním. Aby mohla na této cestě rychle a úspěšně pokračovat, musí se snažit pochopit, co je jí sdělováno o Jeho působení v Ježíši Kristu, Jeho úmyslech a záměrech s lidskými dušemi a tím i s ní samotnou. S modlitbou musí souběžně jít uvědomování si poznaného, rozjímání o tom, přemýšlení a úvahy, soustavné duchovní vyučování vyšší moudrostí, aby člověk dobře a správně pochopil, co na něm Bůh žádá, jakými skutky, myšlenkami, slovy i city má naplnit svůj život.

 Duše musí žít v neustálé a vzrůstající touze hluboce nahlédnout do neznámých duchovních příčin pozemských dějů a osobních osudů, poznat zákony řídící procesy zrození a smrti. Jen duše neustále dychtivá poznání, stále připravená učit se a z poznaného vyvodit návody pro svůj život, má užitky ze své práce a její vývoj rychle dohání zameškané úseky zušlechtění. Neustálé živé dychtění, podepřené a zesílené modlitbami prosebnými i děkovnými, přináší velké úspěchy.

 Nestačí látku danou k rozjímání pročíst, modlitbu se pomodlit, meditaci prokonat. Duše musí být na všem plně myšlenkově i citově účastna. Prokonává-li se určitý duchovní úkol a odloží stranou, aby se opět celý rok na něj zapomnělo, je to práce neúplná, nepostačující, málo účinná a cenná. Ovšem není možné o Velikonocích prokonávat meditace a modlitby určené výhradně pro vánoční dobu. Každá má své zvláštní milosti, svou od jiných odlišnou působnost, avšak navazující na předchozí. Vytváří s ní harmonickou souřadnici článků do sebe zapadajících a souvislých.

 Duchovní rok počíná adventem. Za ním jdou Vánoce, Hromnice, Velikonoce a čas svatodušní. Jedna doba vyplývá z druhé a milost Boží je spojuje. Konec duchovního roku, adventní čas, shrnuje v sobě všechny výsledky celoročního duchovního úsilí. V něm lze přehlédnout klad i zápor, světlo i stín, v němž se duše pohybovala. Podle dosažených výsledků řídí se výše, síla a intenzita Božích vlivů na její další cestu, množství duchovních vánočních darů jí.

 Kdo prokonává adventní přípravu povrchně, slabě, nemůže očekávat uprostřed roku velkých úspěchů nebo nenadálých zážitků. Stupínek po stupínku, krůček po krůčku se jde výš a dál, aby duše správně všechno chápala a překotně se nehnala za zážitky vázanými na určitý stupeň vnitřního oživení, duchovního růstu. Je nesprávné předpokládat, že v adventní čas není potřebí duchovní práce, že stačí vánoční nebo raději až velikonoční v domnění, že z Oběti získá nejvíce duchovních darů.

 Advent je přípravou duše na příliv duchovních darů celého duchovního roku. Je proto nutno každoročně jí věnovat velkou péči, dělat v ní přehlídku celé roční práce a poctivě i upřímně zpytovat své nitro, rozmýšlet se nad sebou, jak se rozšířilo a prohloubilo duchovní vědění a celý vnitřní život rozjímáním, přemýšlením a úvahou nad duchovními poznatky, které jí byly předloženy. Vánoční čas žádá zvlášť velkou duševní připravenost, aby mysteria Vtělení mohla duši sblížit s Boží láskou, přenést její světlo do celé duše.

 Nejlepší a účinnou přípravou je vnitřní ztišování po celý advent. Jím se mysl klidní, odstupuje od všedností, od četných myšlenek a zbytečných slov, obvyklých denních pocitů a dojmů. Uzavřením cesty nižším zájmům otvírá se duše proudům vyšších myšlenek, hlubších pocitů a vědomí Boha. Nelze-li pro neklid okolí, ztížené podmínky i nepříznivé okolnosti dosahovat vnitřního ztišení, je nutno aspoň během dne a každé práce po chvílích odpoutat myšlenky od uspěchanosti a množství práce kolem i před sebou; uvědomovat si existenci Krista, všechna mysteria Jeho zjevení se na světě; v duchu se na ně poutat, s nimi se spojovat a hledat cestu pro myšlenku každou situací vzhůru do světla, výše k Bohu.

 Vnitřnímu uklidnění také napomáhá vědomí, že osobní život a všechny osudové cesty vlastní i nejbližších a drahých jsou pod Božím vedením, a proto v bezpečí a stálém proudu pomocných sil. Tíseň v mysli, úzkost ze srdce vystoupí, uvolní místo pro klid a velkou naději. Dosáhne-li se zklidnění, ztišení, je snadné přenášet myšlenky a city na Boží lásku, jí žít aspoň po čas vánoční duchovní přípravy.

 Je dobře věnovat se i pročítáním toho, co je sděleno jako pokyny i jako přímý pohled do tajného duchovního dění za vánočním obrazem, jak si jej kreslí a jednoduše představují lidé na Zemi. Je nutno se vším vyšším se seznamovat, protiskovat je do paměti velmi usilovně a opakovaně. Jen tak se nabývá hlubších vědomostí a chápání složitých významů cesty lidské v souvislosti s vánočním děním.

 Bez hluboké a vážné zahloubanosti do vyšších věcí skrytých povrchním pohledům víry, nelze dosahovat rozvinutí duchovních citů, duchovního života duše. Bystré a rychlé chápání vyšších skutečností lze vyvíjet, nabývat ho a jím působit. Samo nepřichází jako dar Boží přímo a bez úsilí člověka položený do jeho rukou. Děje-li se tak, pak jen za mimořádným a velmi dosažným účelem. Jinak se těžko vydobývá, o ně se často i celý život zápasí.

 Každý náznak schopnosti chápání Božích věcí i sebemenší zájem o ně se musí soustavně a uvědoměle pěstovat jako vzácné seménko vložené do duše Bohem. On chce mít člověka jako moudrého a bystrého, chápavého i vnímavého pracovníka, jemuž není potřebí všechno dlouze vysvětlovat, ale stačí napovědět a on již ví, co a jak dělat k Boží spokojenosti, čím plnit mysl i srdce . . .

  Třetí stupeň duchovní adventní práce je velmi významný a náročný. Jím se vstoupí do bratrských vztahů s každým člověkem ke službě a pomoci na Zemi všem, kdo ji potřebují a jsou na ní závislí. Duše na vyšším stupni Boží přízně, kdy přijímá milosti Boží od Krista a jimi sebe prosvětluje, duchovně uvědomuje a blahodárně působí i na okolí, má povinnost z přijatého dávat opozdilým lidským bratrům, kteří s ní sdílejí život rodinný nebo přátelský, jsou s ní ve společném národním svazku.

 Později, až sama ještě více pozná, pochopí a vnitřně duchovně zesílí a citově zvroucní, bude schopna zapojit se na andělské služby všemu tvorstvu Země. Čím více ona sama přijme, tím více může dávat jiným, láskou zasahovat do lidských osudů, přispívat k rychlému a zdárnému vývoji lidstva, k jeho pozvednutí z nízkých stupňů, z bahnitých nánosů zla na čisté a pevné půdy života v Bohu.

 Adventem prožívaným na vyšším stupni se vstoupí v tyto úkoly, služby a povinnosti. K vlastní práci pro svůj duchovní vzestup se přidává díl práce za druhé. Z času modlitby, rozjímání, čtení a úvahy se věnuje část myšlenkám na duchovní potřeby lidstva - zvláště za ty duše, které modlitby neznají nebo mají modlitby prosté, jednoduché a příliš osobně a sobecky zaměřené, a proto nechápou, že Bůh na nich žádá, aby pomáhali svým bližním a prosili za celý svět. Pomoci bližnímu rozumějí ve smyslu pomoci na úrovni pozemské a pro běžné potřeby. Pravá pomoc bližnímu směřuje k vyšším cílům, hledá jeho duchovní blaho. Zemský život přestane smrtí těla, ale za ním je další, který nese další těžkosti tomu, kdo se z nich na Zemi nevykoupí dobrem a láskou. Proto služba a pomoc duším má dlouhé cesty a je potřebná jako pokrm tělu.

 Ti, kdo jsou jí schopni a o ní uvědoměni, jsou pro ni voleni a k ní vyznáni již v tento adventní čas. Nechť se velmi přičiňují o Boží dary lásky, aby jim byly podány do rukou a navršeny do klína pro jejich duchovní život současný i budoucí. Duše jimi bohatá může rozdávat z něho na potkání, při myšlence, při modlitbě a ve vydání lásky všem . . .

Vánoční Slovo Moudrosti

 Lidé s prostým chápáním duchovních dějů očekávají Vánoce a těší se na ně s pocity přímo dětinskými ve vzpomínkách a představách, které jim byly v útlém dětství vštěpovány rodiči nebo duchovním učitelem, knězem. Tradiční výklady duchovních dějů v čase vánočním se omezují jen na narození Ježíška. I když křesťanský výklad uvádí, že tento Ježíšek je Syn Boží, přicházející spasit hříšné lidstvo, přece neobjasňuje do hloubky a plně celý význam sestoupení Krista i Jeho nesmírnou úlohu u lidských duší.

 V tehdejším čase zůstalo mnoho ztajeno lidem, pověřeným Bohem zjevit a sdělit lidstvu podivuhodnou a tajemnou událost vtělení Syna Božího. Duchovní moudrost lidstva v čase Vtělení byla ještě málo rozvinuta, proto nebylo možno chápat věci tak složité, jemné, posvátné a tajemné, jako je mysterium Boží lásky.

 Jednoduché chápání dějů prvotních Vánoc lidstva nebylo dosud doplněno. Bůh trpělivě čeká, až se lidská duše vyvine do vysoké moudrosti, až člověk zmoudří, zjemní se a zušlechtí, až překoná všechny nižší prvky, které přijal průběhem svého sestupu do tvrdé hmotnosti. Teprve pak nabude moci pochopit, co se skrývá za zdánlivě jednoduchým dějem Vánoc i jaká je jeho úloha a místo v nich . . .

 Pozorujeme-li lidská myšlení, slova, tvůrčí i všední práci, vidíme velké rozdíly. Jsou lidé téměř primitivní, jejichž duše se dosud nevymanila z vnitřní pasivity a celkové ochablosti, do níž ji uvedl vstup do hrubé hmotnosti. V tomto stavu nedovedou pochopit duchovní život, nehledají jej a po něm netouží. Někdo však již má rozhořelou jiskru ducha. Je v živé duševní činnosti, a proto schopen uvěřit a částečně pochopit duchovní život. Taková je většina křesťanů. Věří v Boha, ale nemá silnou touhu přiblížit se k Němu, pochopit Jeho skutečnost osobním prožitkem a tak jeho tajemné bytí v neviditelnu.

 Od onoho času, v Písmu zaneseném jako narození Ježíška, výše nevyspěli, nevyvinuli schopnost vyšších postřehů. Oslavují Vánoce ve stavu

duchovního dětství. Jsou svým způsobem šťastni v rozzářeném chrámu, kde zní vánoční oslava v hudbě a zpěvu a někde v koutečku je osvětlen vystavěný Betlém z papíru. Nikdo z nich se nezamýšlí, zda v této radosti z nebe přišlé mezi lid neozývá se tichý Boží hlas, žádající od člověka dar jeho lásky k Bohu.

 Bůh vyslyšel adventní zoufalé prosby člověka, přišel ku pomoci, pomoc zvěstoval i dal. Touží však také po blízkosti člověka, po daru jeho srdce. Nenacházejí se posud tak velcí lidští dárci, kteří by za dar Boží lásky dali lásku svou, plnou a dokonalou. Velký dluh má lidstvo u Boha. Zatím nepotěšilo a nesplatilo lásku Boží, která v obětování se za ně nebyla jím doceněna a přijata do lidského života.

 Chrámy září světly, vánoční písně otřásají prostorem, ale hlubina srdce, sídlo lásky, je opuštěno, je v něm šero a pusto. Jen tu a tam se jeho dveře otvírají, jen několik jedinců si začíná uvědomovat, že je čeká práce otvírání srdce lásce a vložení jí do vědomí celé duše . . .

 Vánoce přicházejí zas a zas. Roky ubíhají, čas letí - ale člověk, který v něm působí, stojí jako přikován na jednom místě. Mnoho slov o Bohu je řečeno z promluv kazatelů ve vánoční době, jsou však rychle vadnoucími květinami, zrnem padlým na skálu. Představa jesliček rok co rok ožívá v lidských myslích. Sotva však minou vánoční dny, zapadají do hromad všedních věcí, zachází se s nimi jako se šatem, který se odkládá do skříně a vytahuje jen ve slavnostní chvíli.

 Avšak mezi těmito duchovními dětmi jsou lidé jakoby nepatřící k zástupu průměrných. Tito vzácní, ojedinělí chodci po cestách lidských životů, jsou pravými obrazy vyspělosti člověka a duchovních stavů. Na tyto hledí Boží oko pozorněji a soustředěně, protože jsou nadějí lidstva, čelem vývoje lidské duše. Jejich vyspělostí se měří síla i hloubka spojení člověka s Bohem, výše naplnění Jeho vůle, plánu, řádu i programu. Každý vyspělý jednotlivec je také pozorně sledován neviditelnem stran světla i tmy. Zasahuje do všeho: světlo šíří a zesiluje jeho vliv v prostoru, tmu stírá z obou stran života.

 Od těchto vyspělých jedinců je očekáváno, že se stanou duchovními zástupci, prostředníky i vykonavateli Božích záměrů na Zemi. Podobně jako v době, v níž se odehrávaly první vánoční děje, byli vybráni lidé na tehdejší dobu duchovně nejvyspělejší k zachycení, sdělení i chápání podivuhodných zásahů Božích do Země a lidského života, děje se a bude se dít vždy, když na hodinách, zaznamenávajících vývojový čas, ukáže se hodina určená k tomu, aby lidstvu přinesla nové Boží dary, nové milosti i vyšší posvěcení a poznání duchovních tajemství.

 Proč se na ně váže pomoc Boží, zásahy do zemského dění? Duševní schopnosti, jejich vývin i uplatnění mají nestejně určený čas, v němž mohou působit na život vlastní i obecný. Jsou ti, kteří vedou, a ti, kteří jsou vedeni.

 Mezi nimi se prolínají ti, kteří sice dosahují samostatnosti v myšlení, ale nemají poslání duchovních a vědoucích. Nejsou v plném spojení s moudrostí Boží, Duchem svatým. Nemají proto ani předpoklady pro život světců. Věnují se práci v různých úkonech služby lásky a dobra, oběti a milosrdenství nebo šíří světské záležitosti či operují s hmotou . . .

 I v tomto čase přichází hodina, kdy Bůh se obrací k Zemi ve zvláštní a silné pozornosti. Soustředěně se dívá na všechny lidi i jejich záležitosti, věnuje jim velkou péči. Výsledkem toho jsou osudové zásahy, velké změny a přesuny v Zemi. Dívá-li se Bůh na široké zástupy a pečlivě zkoumá a hodnotí jejich duchovní stav, tím více si všímá a pozoruje stojící v čele zástupu. Na ty již dopadá první paprsek Božích milostí.

 Hne-li se čelo zástupu, i liknaví musí přidat do kroku, aby se mezera nerozšiřovala a byly udrženy stálé vzájemné kontakty. Od Boha byl dán velký nový pokyn. Ti, kdo představují výkvět duchovního snažení lidstva, jsou Jím voláni k zahájení činnosti, z níž by povstalo silné duchovní oživení, zvýšení zájmu o duchovní život, o Boha, Jeho vesmírné dílo, Boží řád věcí současnosti i budoucnosti. K zahájení a rozprostírání této činnosti je potřebí všestranné podpory i přímé pomoci duchů andělských, kteří jsou určeni za prostředníky Božích inspirací lidstvu a k vedení nových myšlenkových proudů.

 Nejvíce je však potřebí pomoci Toho, jemuž je lidstvo dáno do ochrany, do pravomoci. Je to Spasitel lidstva, Ježíš Kristus. On je nositelem, zjevovatelem i konatelem vůle Otcovy. Proto má nesmírný zájem o vývoj lidstva i jeho současný duchovní stav, aby byl na takové výši, jež umožní vysoký cíl, jímž je úzká a důvěrná součinnost člověka s Bohem v novém vesmírném dění. Tento nejvyšší svatý Dědic veškerého duchovního bohatství Otcova, Jeho nebeských i zemských říší i všech nesmírných světů, je zvláštně a tajemně poután k lidské duši. Tajemství tohoto svazku není dosud smrtelníkům známo. Nejvyspělejší lidští duchové odhalili jen jeho část, celé mysterium však ani oni nepoznali. Jen svatá Písma symbolickými ději a obrazy mluví o těchto tajemstvích. Ti, kteří je tam vpisovali, byli inspirováni k těmto náznakům. Sami jim však plně nerozuměli, a proto dávali často prostý výklad a jednoduchý smysl duchovním obrazům, symbolickému dění.

 Výklady Písem v pojetí starokřesťanském jsou správné, pokud se týkají jejich vnějších dějů lidmi na Zemi prožitých, viděných a slyšených. Jsou to náznaky věrohodné. Avšak tam, kde prožité děje byly jen vnější, a proto jen zástupnou formou skrývající a zastírající věci duchovní, neobjasňují skryté, tajné významy, ani to, co jimi člověku chce říci Bůh.

 Odhalit skryté věci smějí jen lidé tímto úkolem pověření, kteří pro tento těžký a výjimečný úkol mají zvláštní schopnosti. Takoví lidé se však vyskytují jen zřídka - když vývoj pokročil a přichází nutnost vnést světlo do spletitých problémů poznat složité vztahy života, nahlédnout aspoň do okrajů tajemství.

 Doba starozákonní je bohatá na zjevovatele Božích zákonů a pravd. Proroci dovedli říci v rozhodné chvílí jasné a správné slovo. Tato slova měla káravý, varovný tón, a proto se jevila jako neuvěřitelná těm, kteří kotvili v nesprávnostech a vžili se do nich tak, že si ani neuvědomovali své omyly. Proto bylo prorokům velmi ubližováno, byli odmítáni i kamenováni. Jejich hlas byl však neumlčitelný. Ozýval se, když se toho nejméně nadáli lidé hovící si v duchovním pohodlí a vlažnosti.

další