Dny bolestné

Posvátný čas

Obracím svůj pohled na cesty, jimiž jsem se od Boha vzdaloval, po nichž jsem šel do prostoru stínů a chladu z jejich zášeří. Nenalézám na nich, co by blahem naplnilo celé srdce. Každý krok na nich je skokem do neznáma, do nejistoty dnů a let, do neplněných přání duše žádající mír svůj i všech.

Želím - želím dnů, hodin i každé chvíle, v nichž jsem zapomínal, že se nutně musím vrátit z bludné pouti k Bohu zpět.

Zkoumám své cesty, navracejí-li se a jdou směrem k cíli, jak si přeji, jak si přísně přikazuji, abych se ničím a nikde nezdržoval, neotálel, šel rychle i velkými nesnadnostmi a třeba i na kolenou a s rukama sepjatýma celý den a celou noc . . .

Do neklidného času a Země rozbouřené zrodil jsem se, a proto není mi dopřáno v žádném místě ticho, pokojný den a bez otázky úzkostlivé, jaký bude další a jak projdou léta, v nichž mám žít na Zemi.

Život na ní je mi trestem, je pro mou duši vězením se zamřížovanými okny a bez dveří. Malý obzor se mi věnčí temně šedivými mraky, z jakých bývá bouře s vichřicí a přívaly.

Zasypávám sebe i Pána svého otázkami, na jaké nelze najít rychlé a uspokojující odpovědi:

Pověz mi, má duše, sídlící v hlubině mé existence, čím jsi sobě, světu, Bohu, a kdo jsem já - ten tázající se?

Pověz mi, řekni mi, Pane a Bože můj, jaký je člověk, Tvé velké Božské dílo, jaký byl na počátku, jaký je nyní, a jaký má být v onom posledním dni svého bloudění, až přejde poslední horu strastí, až odstraní mříže ze svého vězení, vytvoří ve hmotě průchody do nebeských vlastí a silné linky spojení s duchovou skutečností . . . ? -

Jakoby mé tělo padlo do mdloby a zavřely se jeho oči pro světlo dne i hvězdné třpyty noci - tak nalézám se v sobě, tak sebe poznávám a takový jsem. Přítomnost Boží mi z vědomí uniká jak ve tmě tisíce paprsků světla, jak ničím nezadržený proud vod - hlubinný pramen přikrytý půdou.

Nelze mi jinak než prosit o pomoc v tomto lidském postavení, uvědomit si, proč k němu došlo a kdy bude mít skončení . . .

Pro viny své i provinění světa mám na hlavě popel pokání a černým závojem přikrytou tvář - slzami smývám své nohy z prachu hmot, své ruce od zakalené vody.

Prosím Boha neustále, úpěnlivě a s čím dál větším naléháním na Jeho moc i dobrotu, aby mi dovolil, umožnil vysázet zahrady citu alespoň skromnou sedmikrásou, raději však přímo růžemi, myšlenkám dát holubičí tichost, do úst vkládat slova z řeči andělů, ruce vztáhnout po vavřínu vítězů nad překážkami, po strastném putování vypětím dnů vstoupit do nebeského klidu.

Prosím Boha, abych měl cestu k Němu otevřenou jak paprsek světla k Zemi vyslaný a zákony návratností všeho Bohem vydaného znovu Jím a v Něho pojatý.

Prosím Boha, abych směl nahlédnout do hlubiny mysteria Oběti svým srdcem, myšlením i vědomím, a tak byl účasten milostí Spasitele v čase tomto i v budoucím . . .

Mystické meditace

1 

Já - člověk - bytost lidská na Zemi -

Volám tě, má duše, k vnitřnímu rozhovoru se vším v tobě v této chvíli hlubokého zamyšlení i v každý velikonoční čas.

Volám tě, myšlenko tichá, zrozená mou vírou a poznáním, mou vůlí postavená k projevům hlubokého citu a vroucí zbožnosti.

Volám tě, mé duchovní srdce, k vystoupení z pozadí a hlubiny já.

Volám tě, slovo, tlumočníku vnitřních hnutí mého lidství i všeho toho, co se za ním a na jeho dnu skrývá.

Volám vás, všechny hlasy rozumu a mluvčí za hmotu těla a tento svět -

volám vás, všechny čisté tužby duše, všechny dobré snahy, úmysly šlechetné a vysoko zaměřené, všechny city chtějící se pozvednout nad roviny všedností a každého stínu.

Volám všechny a všechno lidské ve mně, činitele skryté mi i známé svou nedokonalostí:

Postavte se jako kajícníci se staví před Boží spravedlnost a soud, pokorně se skloňte jako všichni litující viny, jako prosebníci o odpuštění, milost a smír. Nadcházejí vzácné chvíle zjevení ran Spasitele, v nichž budete vy a celý svět tajemnou, zázračnou vlnou umýváni . . .

Přistupte s dojetím a rozechvěním na místa posvátností.

Přistupte k času, který navršuje mysteria obětí.

Přistupte k okamžiku, v němž dochází k dotknutí se jich.

Přistupte s lítostí a skrytými duševními slzami, protože jsou svědectvím mocného vnitřního pohnutí, zcitlivění i velkého poznání.

Přistupte s vědomím vlastní nedostatečnosti ve všem myšlení a konání, působící nejednu bolest Spasiteli.

Přistupte s úctou a vděčností, protože nesmírná je Boží láska, která na sebe dobrovolně vzala křížová utrpení . . .

Duchu můj, skloň se jak lze ti nejnížeji, až přímo v pozemský prach.

Duchu můj, Světlo oběti Spasitele je silné jak tisíce sluncí, a ty na něj nemůžeš, jako žádný z provinilých duchů, nazírat.

Duchu můj, skloň se a vnoř se v prach, protože Božský čin Krista je svatý a jedinečný, a ty jsi oblečen v lidské tělo, které je z tmavých barev hmot a ve stínech zla.

Duchu můj, setřel sis z čela pečeť duchovního důstojenství, a proto již na Zemi a v ní musíš pobývat jako bezmocný tvor, duševně chud a tělesně sláb.

Duchu můj, mám ti co říci a co přikázat, protože chci změnit všechny věci svého života, obrátit cesty do onoho nádherného světa Boha, kterým je mír, pokoj a láska.

Duchu můj, jsi v prachu země a v něm musíš ještě setrvat po velikonoční posvátný čas na znamení pokory a kajícnosti i ve velké prosbě ke Spasiteli, aby On sám tě zvedl a postavil, jak a kde máš jako boží člověk stát . . .

Uvědom si, duše má: Kristus na tebe myslí, na tebe hledí ze všech míst, po nichž se ubírá v prokonávání golgotské cesty, která je Boží i lidská.

Uvědom si, duše má: Kristus ti dává tebe vykoupení ze zajetí hmoty, která je jako pláň ledová; srdce nezahřeje, ruce neoteplí a tělo k smrti vydá.

Uvědom si, duše má: Kristus tě ze Země vyzvedne, vlastní rukou tě vyvede do pokoje a míru, až se čas naplní a ty se odloučíš od těla.

Uvědom si, duše má: Kristus se sklonil před tebou a označí tě krví svých ran, aby dal najevo, že patříš k těm, nad nimiž sám bdí a je zachraňuje.

Uvědom si, duše má: Kristus se stal i pro tebe Beránkem, aby se mohl k tobě přiblížit a učinit z tebe svou nevěstu, krásnou a čistou duši boží.

Uvědom si, duše má: Kristus ztlumil svou velikost, abys ty mohla být vynesena na vysoké místo, do cesty svatosti . . .

Duše má, pokleslá a slabá ve svém soužení - je ono podobno utrpení Toho, který vzal na sebe lidské provinění a jím se stal zajatcem v rukou nepřítele, neznajícího slovo milosrdenství.

Duše má, neběduj nad sebou, že mnoho již trpíš a dlouhý čas - což dříve netrpěl Ten, který tě povolal po bok ducha jako čistou a krásnou družku života?

Duše má, neobracej se ke světu v hledání potěšení - což tě již dostatečně nepotěšil Spasitel přinášející ti svou obětí obnovení krásy, zastřené lidskou tělesnou žádostivostí?

Duše má, neohlížej se zpátky po svých cestách, kolik se v nich našlo trní a hloží - což šlépěje trpícího Krista nejsou jimi přeplněny a na každém trnu kapka svaté krve Těla, v němž sídlí sám Bůh?

Duše má, nezůstávej stranou kříže Krista - což i pro tebe se nevztyčil, aby milost z něho plynoucí tě umyla jako dítě, jež se neumí samo umýt, samo si nepřipraví vodu ani si neuvědomí svou znečištěnou tvář?

Duše má, neplač již bolestné slzy - což milost vykoupení nestačí k naplnění tvého života tichou, vděčnou a zbožnou radostí . . . ?

Oči mé, vydejte slzy na znamení, že duší protékají lítostivé city, nesoucí vroucnost díků do srdce za to, že opět jsem k Otci přiblížen jako syn - člověk vzatý na milost pro oběť Božího Syna.

Hlavo má, pozvedni se již vzhůru na znamení, že krev tekoucí z čela Křižovaného i na tvé čelo skanula a označila je na věčné časy svou milostí, z níž vychází spása pro mne.

Ruce mé, sepněte se na prsou na znamení, že modlitba plní mou mysl myšlenkami tichými a vroucími, v nichž se zrcadlí velká vděčnost za všechna Boží dobrodiní, vložená mi do klína rukou Krista.

Nohy mé, klekněte v pokoře na tvrdou zem na znamení, že vědomí nedokonalosti vstoupilo do srdce jako kající cit, jako touha po dokonalém.

Rámě mé, napřim se pod vlastním křížem na znamení, že je pro tebe lehčí poznáním velikosti kříže Krista, vůči němuž tvůj je kapičkou vody proti oceánu vln.

Ústa má, otevřete rty k děkování na znamení, že dobře jsem si vědom já, člověk na Zemi, já, bytost bloudící hmotou, co pro mne učinil Otec, co mi připravil Syn, co mi dal Beránek . . .

2 

Má mysli, do tebe vkládám vědomí, že se zase staneš sídlem Boží moudrosti: uvolňuj jí místo již od této chvíle poznání ceny oběti Kristovy.

Má mysli, do tebe vkládám své přání, aby ses vyhnula oklikou všemu, co tě vede k rozbouření, k neklidu a zmatkům: proto přijímej tichá pobídnutí ke všemu, co je milé Kristu, který tě znovu posvětil.

Má mysli, do tebe vkládám své vroucí díky za díl ze svaté oběti: proto je přeměň ve slovo a vydej ústům k vyjádření, aby bylo slyšeno na Zemi i na nebi, jaká vděčnost Kristu mi vstoupila do srdce.

Má mysli, do tebe vkládám svou vnitřní stálou modlitbu beze slov: proto buď přeplněna myšlenkami na Toho, který z lásky ke mně se stal Ukřižovaným, Trpícím a Obětovaným.

Má mysli, do tebe vkládám svou radost, že On přišel, bojoval a zvítězil nad smrtí: proto radost nad tím navždy v sobě uchovávej a vydávej ji vždy, když duše stísněna a oslabena bojem se vším z těla, ze světa rušícímu mou pevnou vůli k dobru.

Má mysli, do tebe vkládám myšlenky pokory, aby vždy bylo ve mně vědomí, že jsem člověk nedokonalý, jen Kristem vykoupený ze zlých mocí . . .

Má vůle, stůj pevně pod křížem Kristovým; z něho přijímáš sílu ke každému kroku dál na cestě ke svatému cíli.

Má vůle, stůj pevně na úpatí Golgoty ve dnech, kdy na ni vstoupil Kristus jako Mesiáš, otevřít klíčem bolesti člověku nový ráj.

Má vůle, stůj pevně před obrazem Ukřižovaného; je svědectvím lásky Boží, která neváhá v oběť se dát, pro vydobytí radosti srdci Božímu i člověka.

Má vůle, stůj pevně před ranami Kristovými; ony jsou zdrojem milostí stírajících z duše, stíny ji omývající, že je bílá a krásná jako nevěsta ve svatebním dnu.

Má vůle, stůj pevně u šlépějí Beránkových; v nich se zrcadlí Boží láska, soucit a pomoc přímá, o níž nikdo z lidí nemá tušení, jak je velká a blízká.

Má vůle, stůj pevně, před srdcem Kristovým, rozdávajícím se na kříži; jen z milosti trpícího a obětovaného srdce můžeš i ty získat rozmnožení své síly a pevné vítězství nad každým pokušením . . .

Hleďte, mé oči, na Kristovu trpící tvář, aby obraz ten se vryl do mého vědomí hluboce a silně, že jej nesmaže smrt těla ani odloučení od všeho pozemského, ani radost či jakýkoli žal.

Hleďte na Hlavu s trnovou korunou, aby ona mi věčně připomínala muka Boží moudrosti, která nemohla lidu zjevit pravdu, protože byl provinilý, pobloudilý, přikloněn k chytrostem rozumu tělesnosti.

Hleďte na Rámě s přetěžkým křížem, aby duše nikdy nereptala, je-li jí usouzeno trpět pro své viny, i za ty, kteří dosud sami nedovedou trpět tak, aby z toho nepošel nový hřích.

Hleďte na Ruce zbodané, aby mé neváhaly pracovat pro blaho jiných, ochotně se přiložily k dílu a rozum nepočítal skutky z lásky a soucitu a nezdráhal se je rozmnožovat.

Hleďte na Ústa napájená hořkým a trpkým nápojem, aby mi roztrpčení nikdy nevstoupilo do srdce a má ústa přijala i sousta nelahodná, životních těžkostí, aniž by se odvracela stranou.

Hleďte na Srdce trpící za všechny lidské bytosti, aby mé utrpení mi nebylo přítěží, ale dobrovolným jhem, jakým byly hříchy světa sňaté Beránkem Božím . . .

Mé srdce, rozehřej se k lásce opětující, kterou jsi dlužno Kristu a kterou však jsi dosud nedalo, ji nemělo ani ses nesnažilo ji mít.

Mé srdce, pohni vším, co je v tobě ať se změníš k nepoznání a všechno se v tobě obrátí na rub, jež je u Krista pravým lícem, pravou tvou podobou.

Mé srdce, vydej city vděčnosti; dlouho jsi mlčelo a stále bralo, aniž jsi splácelo svatému Dárci svých sil, svých schopností žít a projevovat se myšlenkou, slovem a citem.

Mé srdce, rozsviť se světlem jemně zbarveným; svou zvláštní krásu jsi dosud neukázalo, aby bylo poznáno, že jsi obnovené a posvěcené.

Mé srdce, ponoř se v klid; tak se zalíbíš Kristu, který tě otvírá, abys mohl vstoupit s Ním v jednotu.

Mé srdce, ztiš se v tichém obdivu před činem Boží lásky v Kristu, která neváhala vypít kalich hořkosti, abys ty bylo jich ušetřeno v dalším životě a v nových osudech tě již čekajících . . .

Přibližuji se v duchu k Tobě, Přesvatý, a hledám malé místo u Tvých nohou, aby mé oči mohly pohlížet vzhůru na srdce krvácející, z něhož v tuto dobu tryskají výšlehy přenesmírné lásky, sestry Tvé vůle a moudrosti.

Pozvedám své srdce a vkládám je do Tvého, abys Ty pocítil úlevu v jeho muce, něžné a soucitné pohlazení jeho bolestných ran, krvácejících, aby byl vrácen syn Otci a Matce své.

Vydechuji ze své hrudi hluboký povzdech lítosti nad Tvým utrpením, abys mezi tvrdými slovy uslyšel i jemný zvuk, zalahodící Tvému sluchu a Tebe těšící.

Odvracím se od všeho, co mi zaměstnává mysl světskými starostmi, aby mysl jen na Tebe byla upřena po celý čas Tvé strastiplné pouti zemskou Golgotou.

Promlouvám k Tobě láskyplná slova, abys poznal, že marně jsi nepodstoupil kříž, že marně jsi netrpěl za člověka a pro člověka svůj kříž.

Děkuji Ti vroucně, děkuji Ti - děkuji, aby aspoň maličká splátka byla dána Ti na veliký můj dluh . . .

Svatá oběti Kristova, spas duši mou.

Svaté trpící srdce Kristovo, otevři se pro mne.

Svaté rány těla Kristova, vylejte na mne svou krev.

Svatá lásko Kristova, pnící na kříži, pojmi mne v náruč jako vykoupené dítě své.

Svatá Golgoto Kristova, staň se mi útěchou v každém dni života, jejž budu ještě na Zemi prožívat.

Zmučená tváři Kristova, otiskni se do mé duše na věčnou památku, že jsi pro mne dala v plen svou Božskou krásu . . .

3 

Lásko, skrytá za tváří lidskou, za tváří Ježíše - kdo Tebe poznal na Zemi a uvěřil, že jsi přišla spasit svět?

Nadšení svaté, z lásky vycházející - kdo na Tebe myslel uprostřed zástupu, že přicházíš vyvolat v srdcích lidu veliký plamen nové víry s nadějí v záchranu života?

Pravdo, zjevující se před svítáním nového dne Božích dnů - kdo Tebe mohl pochopit a přijmout Tě ve svou mysl i srdce?

Statečnosti, jaké rovno není - kdo hoden byl Tvých činů?

Práce, jejíž hodnota je nad všechny poklady světa - kdo z lidí měl z Tebe radost a ocenil Tě jak náleží?

Oběti, nad níž žasne vesmír - kdo je člověk, že jsi mu sebe položila v klín jako Božský dar spasení . . . ?

Vyšel jsi, Svatý, na cesty, které pálí bosé nohy Tvé svaté čisté mysli, protože plameny zla je rozpálily, že je úzko každému, kdo po nich jde, klopýtá i churaví.

Vydal ses za člověkem do jeho domovů hmotných, do těsného příbytku těla, v němž je duše jako uvězněna, je hladova a žízní.

 Přišel jsi na místa pláče a vzdychání, kde není útěchy pro srdce trpící.

Posvětil jsi každičký kámen na Zemi, že zůstal znamenán pro budoucnost, kdy se pohne na svém místě a promění se v sílu boží.

Přijal jsi nesmírný úkol, jehož naplnění učiní z nás anděle.

Přinesl jsi milost odsouzené Zemi, že nebude trestána ohněm . . .

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne ve dnech rozdávání síly z Tvého Těla v oběti, aby se mi dostala částečka milostí, které jsi obětí vydobyl pro celé lidstvo, jeho očistu, obrodu a vykoupení.

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne ve chvíli, kdy se v prostoru zjevuje Tvůj kříž, neboť Tvá vzpomínka mi otevře cestu k Otci a mě po ní doprovodí, mě na ní posílí, ji zabezpečí.

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne v hodině, kdy vesmír vzpomíná Tvé golgotské cesty Zemí, neboť Tvá vzpomínka mi dá z něho svatou částečku pro jeho posvěcení a život nový.

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne při zjevení se na kříži; Tvá vzpomínka i můj lidský kříž prosvětlí, Tvá milost jej učiní bílým a zlatým.

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne v okamžiku připomínajícím vylití Tvé krve na půdu Země; Tvá vzpomínka posvětí místo, na němž jsem a ochrání mne před každým zlem.

Beránku Boží, prosím Tě, pamatuj na mne v oběti Tvé lásky; Tvá vzpomínka mi vrátí jméno člověk, které jsem na cestě hmotou ztratil . . .

Beránku, pro Tvou oběť jsem navrácen v náruč Matky - svaté Lásky, a v ní budu žít jako dítě zachráněné před smrtí, jako syn navrácený z bludné cesty rodnému domu, jako dcera z domu vyhnaná a opět přivolaná odpuštěním rodičů ke stolu rodiny.

Beránku, pro Tvé utrpení je mi dána milost, že se již nemusím rmoutit, ale těšit se na onu chvíli, kdy Tvůj hlas mě pozve k sobě, dá místo po Tvé pravici, uvede do míru Božího království.

Beránku, pro Tvé modlitby za nepřátele, kteří Tě ukřižovali, změnilo se slovo odsouzení ve slovo slitovné a smiřující, a syn ztracený je nalezen a pojmenován vzácným svatým jménem: syn boží.

Beránku, pro Tvou pokoru, s níž jsi přijal kříž, zpokorní má duše a vloží se Ti do rukou, spojí se s Tebou a tiše přijme službu, kterou jí uložíš jako Slunci nést světlo temnotou.

Beránku, pro Tvou lásku trpící, v Tobě zjevenou, vstoupila do mé duše radost že Ty jsi i mně vydobyl věčný život po Tvém boku i ve Tvých šlépějích, znamenaných jako noc hvězdami a květy krásou.

Beránku, pro břemeno vin, které jsi na sebe vzal, já, člověk, mohu spět dál na své cestě za krásou, za láskou a moudrostí i vůlí, které Bůh dává životu svých synů, aby je sobě přiblížil a připodobnil . . .

Kriste, na Tebe myslím ve svatý čas, v němž každá hodina je bolestnou vzpomínkou na křižování Lásky, na nesmírnou oběť Boha - tajemnou vykupitelku duší a světa hmoty.

Kriste, na Tebe myslím ve dnech památných, v nichž jsi světil Zemi svou bolestí, dotýkal se jejího srdce, vdechoval mu cit a lásku Boží.

Kriste, na Tebe myslím, že ses ničím bolesti nebránil a přijal její cestu přes horu vzdechů, slz a bezmocných volání k Bohu i člověku.

Kriste, na Tebe myslím, že jsi tak mírný a tichý na svém kříži, že mi nelze jinak než v obdivu hluboce se sklonit před majestátem Tvého mlčení.

Kriste, na Tebe myslím, jaká síla je v lásce, schopné tak velké oběti, že vydává všechno své dobro i skalám, které je nepřijmou a vrhnou je v propast zapomnění.

Kriste, na Tebe myslím v čase, zapsaném navždy v Knize života jako velikonoční - bolestný pro Tebe, pro mne však přešťastný nadějí i pevnou jistotou spasení . . .

Kriste, v zápase s největšími překážkami vždy nejsilnější, vždy vítězící a s vavřínem slávy na skráni - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Kriste, Lásko na kříži trpící pro mne, abych byl jednou šťasten a žil rád, šel cestami andělskými poznávat Tvé dílo a jemu se cele dát - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Kriste, v největší oběti jsi Ty, nejmocnější Pán, svrchovaný Soudce Země, pro niž na kříži se všeho největšího vzdáváš - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Kriste, nazývaný Beránkem pro dobrovolnost činů Spasitele, pro službu ve vesmíru jedinečnou, protože boholidskou i zcela Božskou - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Kriste, viny světa přikrýváš svou nevinností, bělejší než z oblak právě padlý sníh, čistou jako rosa na květinách nebo dětské oči, než do světa pohlédnou - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Kriste, Tvůj obraz trpícího se mi hluboko do duše vryl, je myšlenkou bolestiplnou Tvou i mou, vzpomínkou věčnou, nesmazatelnou - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím . . .

Postní modlitba rozjímající

Beránku Boží, můj Spasiteli, Kriste trpící!

V tento svatý čas, kdy jsi ukázal nesmírnou lásku k nám lidem svou velkou golgotskou obětí, přistupuji k Tobě, k Tvému přesvatému jménu s nejhlubší úctou a klaněním.

Mé rty neodvažují se vyslovovat modlitby. Cítím, že jako člověk jsem zatížil křížem Tvá ramena.

Vím, že v nesmírném oceánu hořkostí a trýzně golgotské doby, nacházela se má kapička nad jiné hořká a trpká, která v Tvých ústech pálila a srdce Ti zraňovala.

Jsem člověkem, duší lidskou provinilou a tím odsouzenou k trápení duše i těla. Duševní poskvrna zanesla mě do Země, kde hledám očištění a vykoupení z moci zla. Avšak těžko je na Zemi žít uprostřed zlého s hříšníky a zůstat od něho čist, být nenáviděn a sám všechny milovat, být haněn a sám všechny chválit, v pronásledování přát jiným pokoj.

Zaplétala se má noha, jako všech do Země přišlých pro své očištění a zušlechtění, do léček nastražených pokušením a svodem.

Život Země se jeví jako začarovaný kruh, v němž se člověk potácí, tápe a hledá východisko a vysvobození, únik z hrozných muk, do nichž jej uvádí následek provinění.

Mnoho modliteb bylo k Bohu vzneseno, úpěnlivých nářků a slzí, nezměrné touhy po vykoupení ze zla a trestu za ně. Nikdo však na Zemi neměl moci ani síly k činu osvobození a vykoupení člověka.

Kriste láskyplný, jen Ty jsi chápal lidské slabosti a sklony člověka ke zlému. Znáš tajemství stvoření, znáš dobro a příčiny zla. V Tobě působí nejvyšší Boží láska, a ta není lhostejná k těžkému stavu člověka a velkému utrpení z toho plynoucího. Učinila všechno k ulehčení a zklidnění jeho života.

Veliká oběť se uskutečnila. Šel jsi na pouť zemskou, žil jako jeden z ponížených a ztrápených lidských tvorů a byl vystaven mukám lidského života. Avšak veliké a svaté v Tobě se neumlčelo. Co nedokázal člověk, Tys, Kriste, vykonal, projevil.

V pohanění a posměchu všem jsi dobrořečil, nenáviděn prosil jsi Otce za nepřátele a katany své. Touto úžasnou Božskou velikostí, silou lásky své jsi navždy nad nepřítelem zvítězil.

V duchu hledím na Tebe, Trpící, na Tvou křížovou cestu, a uvědomuji si, cos učinil svým sestoupením a životem mezi lidmi a v kříži. Před duševním zrakem mi plane Světlo velkých činů Tvé lásky, která ze sebe vydala nádhernou stupnici ctností, jež, sneseny Tebou do Země, vykoupily člověka. Zvítězily nade vším svou čistou krásou, nejvyšší hodnotou Oběti.

Hledím do Tvého Světla, Kriste, zanechaného lidem na Zemi pro osvětlení věcí, zjasnění lidské cesty, umožňující jít k vysokému krásnému cíli, žít jako Tys žil na Zemi.

Tento pohled na Tebe, Kriste, probouzí v mé duši vroucí dík jako slova Ti dobrořečící za Tvou lásku ke mně, lidské duši, procházející v těžkých podmínkách a okolnostech životními zkouškami, utrpením i nástrahami nepřátel.

Tvá oběť i mne vykoupila, Tvé Světlo i můj pozemský život osvětluje a dává sílu k vítězství nad každou překážkou k cíli.

V obdivu k Tobě toužím dosáhnout Tvých vysokých cest. V rozjímání nad Tvým křížem, zahaleným rouškou smutku padlou na celou Zemi vzpomínkou na Tvé utrpení, odhaluji svou duši do posledního vlákna myšlenky, do skrytých záchvěvů srdce. Dívám se do ní, zkoumám její nedostatky. V Tvém Světle hlouběji nahlížím a poznávám každý stín.

Hluboce lituji, že své srdce nemám naplněné láskou podobnou Tvé. Vroucně toužím přiblížit se k Tobě modlitbou, myšlenkou, slovem i skutkem, celým svým životem.

Volám k Tobě, Kriste trpící:

Nauč mé srdce pokorněji trpět, nauč mne víc milovat a žít podle Tvého vzoru.

Prosím Tě, Kriste obětující se:

Vlévej do mé duše sílu, abych dovedl jako Ty, pokojně, mírně a tiše snášet utrpení kříže života.

Děkuji Ti, Beránku Boží, za krůpěj Tvé krve, která skanula na mou hlavu z Tvého kříže a vykoupila mne tak pro život v Bohu, pro život v lásce a věčný.

Buď mou stálou spásou.

Buď odpuštěním pro mne ve dnech Božího soudu.

Velikonoční modlitba

Drahý můj Spasiteli!

Vstupuji do svatých dnů, které jsi navždy posvětil svými činy lásky a oběti. Vstupuji do dnů Tvého velkého utrpení na golgotské cestě.

V duchu zastavuji své kroky na památných místech, kde Tvá noha se dotýkala Země a ji tak posvěcovala.

Slova mi nepřicházejí na rty. Má duše je příliš dojata, příliš naplněna úctou a nevýslovnou vděčností k Tobě za všechno, co jsi pro člověka a tedy i pro mne učinil v čase utrpení v lidském těle, mučeném na Golgotě.

Jen tiše se nořím v soustředění do obrazů, do rozjímání o Tvé oběti a cele se oddávám pozdvižení svého ducha, protože se dotýká věcí svatých, které jsou tajemstvím velké Boží lásky.

Přetěžko je mi pochopit velikost Tvé oběti. Vkládám svou mysl do Tvé, aby mi pomáhala a obrazy Tvého utrpení mi napsala a vryla do duše na věčnou paměť svatých dnů a ony byly nesmazatelně v ní zaneseny.

Spasiteli obětující se, přijmi mé rozjímání jako dar duše pod Tvůj kříž, jako věčně živou připomínku svaté doby v níž jsi Zemi dal vykoupení.

Modlitba k prokonávání postu duše

Ježíši Kriste, v čase velikonočním na Tebe myslím s touhou ulehčit Ti kříž svou vlastní vnitřní čistotou.

Přijmi mou upřímnou touhu i snahu. Podepři a zpevni můj úmysl pokojně myslet, láskyplně mluvit, obětavě pracovat pro duchovní dobro své i lidských bratří, pro rozmnožení a zakotvení dobra, lásky a svatého Božího pokoje na Zemi.

Od tohoto okamžiku odmítám všechny myšlenky, slova a skutky, které mi v tomto úmyslu brání. Vypuzuji je z nitra a uzavírám jim vstup Tvým jménem i láskou svou k Tobě.

Příprava k velikonočním dnům

Jako žena se ráno umývá a obléká, upravuje a nahlíží do zrcadla, aby byla čistá a pěkná, tak musí činit i lidská duše. I ona se musí denně zušlechťovat, aby Kristus na ni pohlížel rád. Musí denně prohlédnout vnitřní svou podobu v duchovním zrcadle. Zvlášť je toho potřebí v době svatých obětí, slavení velikonočních mysterií.

Ty, lidská duše, začínající svou vzestupnou duchovní cestu, zvláště se musíš přičiňovat, abys byla hodna Boží milosti, která v čas velikonoční sestupuje, aby posílila lidské duše a naplnila je touhou po lásce Boží.

Pojď proto k důležité práci. Pojď nahlédnout na duchovní obraz, který ti ukáže, co se s tebou stalo od doby, kdy jsi vstoupila na duchovní cestu . . .

Duše, ztiš se, uklidni do soustředění a vnitřně prožívej tento obraz:

Minula noc, minulo i rozednívání a před očima zaplanul nový jasný den plný slunce. V jeho záři je vidět jasnou modrou oblohu.

Tento nový den je časem tvého duchovního probuzení. Zářící Slunce vyvstalé nad obzorem, je Kristus, který plně vstoupil do tvého nového života. Modrá bezmračná obloha znamená usmíření s Bohem, které ti Kristus vydobyl. Ty vstupujíc s Kristem do svého nového života, jsi toto usmíření dostala od Něho z lásky.

Záře a sluneční teplo jsou milosti, které od toho času tě oblévají a provázejí tvé kroky . . .

Stále hleď v duchu na tento krásný obraz a uvědomuj si, odpovídá-li tvému vnitřnímu stavu, zda jsi pochopila a ocenila milost Boží, jestli se mysl zklidnila a srdce utěšilo a tys opravdu pocítila a prožila nový den, život a novou cestu, hlubší víru a důvěru v Kristovu lásku, ve sluneční teplo a jas Jeho milostí?

Rozjímej nad tímto obrazem a denně si jej vnitřně představuj. Uvažuj a sebe přitom zkoumej, jak se změnilo tvé myšlení, slova i skutky a zda toužíš pokračovat a vydržet v nastoupené cestě a duchovní práci, konáš-li ji s radostí a láskou a touha duše je dokonalá.

Buď upřímná k sobě. Opakuj si rozjímání. Tím se naučíš probouzet své nitro, oživovat své duchovní city. Přemýšlej každý den nad sebou a pozoruj svou vnitřní podobu jako sebe před zrcadlem. Bez této denní práce by nebyl možný další vývoj k tvému zdokonalení a k duchovnímu životu.

Modlitby ti budou pomocníky, dobro a láska zrcadlem . . .

Když tě ozáří světlo nového dne, tu před započetím denní práce si omýváš tvář a upravuješ vnější vzhled. Totéž učiň ve své mysli a cítění.

Po celou velikonoční dobu je umývej čistou vodou duchovního myšlení a touhy být před Bohem v duši krásný, zářící jako vyleštěný křišťál, bílý jak květ lilií.

Dotkni se lehce rukou svého čela, v myšlence pomysli a slovem řekni:

Omývám svou mysl vírou v Krista. Nechť má mysl je čistá a není v ní jediné myšlenky zla. -

Dotkni se úst a mluv:

Očišťuji svá ústa Slovem Božím a uzavírám vstup lidskému, které mluví proti bližnímu, působí mu bolest, hněv, snižuje jeho jméno, příkře soudí a odsuzuje. -

Dotkni se srdce a řekni:

Smývám ze svého srdce láskou Krista všechno cítění, vedoucí k nedobrým skutkům, proti lásce stojícím.

Chci myslet, mluvit a cítit tak, aby má duše přestala být místem Golgoty, kde Kristus je křižován a umírá.

Chci ji učinit místem Jeho vzkříšení.

Chci pochopit a prožít velikonoční čas vnitřně očištěna a posvěcena Jeho milostmi . . ..

Promluvy duše k Pánu o svatých dnech

Pane můj, Pane všech, Pane nebe i Země!

Veliký, krásný a velebný je Tvůj domov, Tvé království. A já, nepatrný, Tobě oddaný, spěchám vzdát Ti úctu.

Nemohu do Tvé blízkosti a Ty nemůžeš vstoupit do příbytku mé duše. Je příliš chudý, ničím nezkrášlený, že se ostýchám před Tebou. Avšak Ty jsi nastoupil cestu svým královstvím. Putuješ od domu k domu, od příbytku k příbytku. Všude nahlížíš, abys poznal jejich nedostatky i všechno pěkné v nich.

I k mému příbytku se blížíš. Chvěji se dnes obavou, jak jej posoudíš. Ó, jsem si dobře vědoma jeho nedostatků. Vím, že má maličká okna a světlo jimi svítí spoře. Vím, že práh je zanesen smetím a podlaha udusaná z hlíny země.

A dívám-li se dále, nalézám pustou prázdnotu. Mám jen to nejnutnější, nejpotřebnější. Avšak květiny mé okno nemá. Stůl je bez bílé přikrývky. Není tam čisté a vonné lože k odpočinku duše. Jak se nemám strachovat před chvílí, kdy Ty půjdeš kolem a nahlédneš v můj příbytek. Velikost Tvá se nevejde do nízkých dveří mého niterného příbytku.

Ty, Host převzácný, Ty, nejmoudřejší Pán, přece jen jdeš, nechť je u mne jakkoli. Ty jdeš mě potěšit. Ty přicházíš prohlédnout stavbu mého příbytku.

Co učiním já? Nemohu rychle upravit svůj příbytek tak, aby se Tobě líbil. Je to práce dlouhá a těžká. Jediné však učiním: přioději se pokorou a v ní Ti vyjdu vstříc v čekání na Tvé posouzení, najdeš-li věci připraveny náležitě i krásně k Tvému příchodu.

Budu čekat na Tvé Slovo a těšit se z něho i když mě přísně posoudí. Dobře tak nedbalému, lenivému, otálejícímu, váhajícímu a nerozhodnému. Dávno bylo třeba pamatovat na tento čas, kdy Pán navštíví svět a přijde i ke mně. Když jsem nedovedl zjasnit, zkrášlit svůj vnitřní příbytek, nevyzdobil jej včas květy a nesnažil se, aby zdaleka zářil čistotou, jsem nyní zahanben nad sebou. Pevně si v duchu slibuji, že ztracené nahradím, pospíším v duchovní práci, aby Tvůj příchod, Pane můj a Hosti, nebyl Ti zklamáním a smutkem nade mnou.

Začínám již touto chvílí a chápu se díla. Pán přichází ve velebnosti a slávě a já Mu svou lítost, pokoru a touhu pokládám na práh své duše jako první květy a palmové ratolesti, značící vítězství Tvé i mé. Tvé, že znovu jsi mým Pánem, a mé, že jsem přemohl dosavadní nedbalost a lhostejnost ke svému vnitřnímu stavu.

Pane můj, spočiň na nich shovívavým a milostivým pohledem . . .

Příchod Tvůj, Pane, do mé blízkosti mne nutí uvažovat, proč se tak děje. Každé Slovo Tvé a každý Tvůj čin má svůj nesmírný význam. Má jej i Tvé přiblížení se ke mně.

Přicházíš-li, děje se něco velikého a významného pro mne. Blíží se čas Tvé Golgoty, a proto počínám chápat, že přicházíš i mne učinit účastným své oběti. Toto vědomí je pro mne chvílemi bolesti i radosti. Bolesti proto, že i já sám jsem natolik padlý a hřešící, že nedovedu vymazat všechno provinění, že ono zatíží Tvůj kříž a bude silným trnem na Tvém čele.

Avšak nad bolestí vítězí radost, že se mi dostalo velikého vyznamenání, posily a naděje, že smím věřit v odpuštění Boží, ve vykoupení z tohoto těžkého života Země a vrácení do Světla Boží lásky. Mé rozjímání je nejvřelejším díkem Tobě za podání ruky, za milost z Tvé oběti.

Dobrý můj Pane, přicházející vzít díl mé hříšnosti - v úžasu stojím před Tebou. Podivuji se Tvé lásce a velebím Tě za činy Tvé oběti na věky . . .

Sotva radost spočinula v mé duši, již na ni padá temný stín. Jak se mohu radovat, když Ty se připravuješ k úkolu ze všech nejtěžšímu, pro mou spásu.

Jsem nevědomý, nemohu posoudit hloubku své viny i její tíži na Tobě spočívající. Jen Ty můžeš mne posoudit. Sám nejlépe víš, jak daleko jsem odešel z cesty, kterou jsi mi přikázal jít.

Uvědomuji si, že má vina je velmi těžká, protože žiji těžký, bolestný život. Je výsledkem mého pobloudění z pravé cesty. Proto zármutek počíná vstupovat do mé duše. Pobloudění vyvolává nejen utrpení mé, ale i Tvé, Pane můj, Ježíši Kriste.

Uvědomuji si, že Tvůj zármutek převyšuje moje pozemské utrpení. Zarmoucen jsem, že Ti dávám bolest a že sis pro ni přišel až do mé duše, abys svou bolestí ulehčil mému utrpení nynějšímu i budoucímu. Líto je mi, žes zarmoucen a trpíš pro mne i nade mnou . . 

další