Když se přiblížil velikonoční čas a já rozjímala o trpícím Kristu, o Jeho Golgotě, tu v jedné chvíli tiché řekl mi Mistr:

Otevřu před tebou knihu bolesti své, abys pochopila a jiným sdělila, co prožívat bylo Bohu po onen čas, kdy se vydal na svou obtížnou pouť po pustých zemích, v nichž světlo pohaslo a skrylo se do hlubin neviditelna a nezjevitelna. Zahleď se nitrem, vnímej a prožívej citem, neboť Bůh, Jehož cestu sleduješ, je Láska věčná, nesmírný Cit citů všeho stvoření, ono tajemné vnitřní dění živých věcí. Věz, že jen Láskou oživená a zmnožená láska, jen cit tímto svatým Citem prohloubený a zbystřený, je schopen vnímat Boha, věčnou Lásku. Vydej tedy ze sebe vše, co máš nejlepšího, vydej cit lásky k Bohu, aby tato svatá láska ti umožnila spojení s Láskou Boží a abys mohla vnímat, co ve skrytu a utajenosti tato Láska prožívala. -

Když toto Mistr promluvil, připadalo mi, že utíkám světu Země, že se mi rozplývají pevné a určité tvary, že prostupuji věcmi a vnikám do neohraničeného, nezjistitelného prostoru, který vlastně ani prostorem není, neboť v něm není délky, šířky, hloubky ani výšky. Bylo to jen úžasné a nepochopitelné vědomí čehosi, co je, co se vnímá a pociťuje, aniž by se to mohlo vyjádřit slovem, barvou, zvukem, aniž by to mělo tvar a podobu. Duši však prochvívala nádherná radost, štěstí a vědomí bytí bylo silné, mnohem silnější než ve smyslovém vnímání tělesném, jakoby v duši bylo všechno, celý neobsáhlý prostor se vším, co úžasného v sobě chová.

V tomto silném niterném vědomí vynikala zvláště jedna neobyčejná síla. Nebyla to však síla myšlenky, ale citu, který pronikal všemi ostatními city a všemu dodával vzrušení, jakési vědomí přítomnosti něčeho, co je cizí a přece mé, co je v duši a přece mimo ni, čím je naplněno všechno kolem dokola. Tato přítomnost cizího zvláštního pocitu počala působit silněji, až se mi zdálo, že Někdo je v mé duši přítomen a že tento neznámý Spolubydlitel zesiluje všechny mé city i vědomí, že je sice stejné podstaty s mou duší, ale nevýslovně jemnější, čistší, krásnější, vnímavější, a že právě On působí, že v mé duši se probouzejí, oživují a sílí city neobyčejně jemné a čisté.

Tento souhrn cizích sil a citů nabýval stále nových zvláštností, stával se takřka bytostným, proměňoval se, takže jsem měla dojem, jako bych na okamžik žila ve společném příbytku s otcem i matkou, bratrem či sestrou, s milým, který mě miluje něžnou vroucí láskou, jako bych žila s tím, který je průvodcem mého života, s mužem, který je manželem a budoucím otcem dětí. Jediné, co všem těmto prožitkům bylo společné, byla nezměrná láska. Obsahovala v sobě celou stupnici citů, byla schopna vydávat všechny možné odstíny, od zdrženlivé starostlivé lásky otcovské, přes mateřsky laskavou, milenecky něžnou, bratrsky chápající a pomáhající, až po cílevědomou činorodou lásku manželskou, z níž vychází nové pokolení. Těžko říci, která byla silnější, dojímavější, která více oblažovala a posilovala mou duši a rozmnožovala její chudé city a obohacovala ji.

V těch chvílích, kdy jsem prožívala tuto úžasnou mnohotvárnou lásku, štěstí a blaženost z její přítomnosti, ani jsem si neuvědomovala, odkud přišla tato vlna lásky, nepátrala jsem po jejím zdroji, jak by učinil můj zemský rozum. V těch chvílích bylo všechno samozřejmé, jako bych to už dávno prožívala a stavy blaženosti znala, jako bych odjakživa s touto vrcholnou láskou byla spojena, s ní žila a ona ve mně. Nic nebylo podivné, výjimečné, naopak, připadalo mi, že právě toto je pravý stav duše lidské, v němž ona má žít a trvat a že jsem tomuto stavu unikla životem na Zemi. Všechno vědomí, které nevyplývalo z tohoto stavu, je nepřirozené, nesprávné. Bylo to asi tak, jako bych se právě vrátila z obtížné cesty mezi cizími, nemilujícími bytostmi, že jsem bydlela v cizích domech a spala pod cizími střechami, že tam byla velká zima a musela jsem si zvykat na mnohé obtíže, které mou duši vysilovaly a namáhaly. Ale teď jsem zase doma, mohu se rozběhnout po známých místech, odpočinout si a žít tak, jak má duše touží.

Když jsem došla až k tomuto dojmu, tu se vynořila v nitru vzpomínka a já šla cestou, kudy mne vedla. Ocitla jsem se na místě neobyčejně krásném. Bylo to jako překrásná zahrada, kde bylo jak v pohádce. Čistý azur nade mnou a pode mnou, stříbrná voda šumící a třpytivá, která zrcadlila krásné obrazy, takže jsem dost dobře nevěděla, zda jsou nad ní, kolem ní nebo přímo v ní samé. Spatřovala jsem bytosti průsvitné, podobné spíše květinám, duhové obrazce měnící se do souladných krásných vzorců, a řady kvetoucích stromů, jako bych se dívala v máji do rozkvetlého sadu. Tyto stromy však nebyly zelené, ale měly různé barvy a byly pohyblivé, živé, a stále jen květy vydávaly a vše jimi zasypávaly. Bylo tam nesmírně krásně, bylo tam čiré čisté krásné světlo. Když jsem se podívala do dálky, vycházelo ze všech stran silné jiskření a záření.

Vtom si uvědomuji, že jsem tam přítomna jako krásné dítě s velice vážnou tvářičkou, něžné a milé. Uvědomuji si, že běhám sem a tam, že se kochám krásou, vdechuji vůni, ale že mysl je jakoby slabá; není v ní myšlenek ani silných citů radosti, všechno je němé, že plně nevnímám, ale jdu jen za krásnou září, pěkným tvarem, aniž bych na ně myslela a rozuměla jejich kráse. Když jsem uvědomila podivný stav dítěte, tu jsem zdálky slyšela:

Hle, Eden, zahrada rajská, rodné místo tvé, dcero má, duše lidská, a zde Otec tvůj. Pohleď Mu v oko. -

Vtom se mi zdá, že opravdu hledím někomu Neviditelnému do očí. Jaké to však byly oči! Neměly tvaru ani barvy a já jsem přece vnímala oči, neobyčejné oči, a bylo mi v tu chvíli, jako bych hleděla do nebes, do krásné jarní noci, do zlatých hvězd nespočetných a třpytících se, jako bych hleděla do bezedného moře, hlubokého, až temně zeleného a modrého, jehož tok byl široký a mohutný. Bylo mi, jako bych se dívala do nádherného vodopádu třpytivých vod, do tiché lesní studánky modravě zbarvené, na jejímž dně leží čisté uhlazené bílé oblázky. Ale toto vše bylo ještě málo. Přímo závrať mě pojala, neboť jsem hleděla na okamžik do kalichů všech květů Země, do květů všech barev a vůní, i do těch, jaké na Zemi ani nejsou. Hleděla jsem do miliardy světel, jisker, do oslňující záře, do krásy všech krás.

Mimo tuto nevystihlou krásu mluvily ke mně oči i jinak - citem, nevýslovnou něhou, láskyplností, nevystihlou oduševnělostí, hlubokou moudrostí, tichým teskněním i hlubokým zármutkem. Pojednou se oči zamžily jemnou clonou, zatřpytila se v nich slza. Těžko říci, zda radosti, bolesti, štěstí, dojetí, oblažení, zda to byl průlom citů, který už nitro nesneslo a vydalo ho viditelně ze sebe. A když jsem v tichém ustrnutí duše vnímala tuto slzu Božího oka, vnímala jsem znovu neslyšitelný Hlas:

Šťastné shledání naše v tvém domově vyvolalo slzu mou. Jak jsi vyspěla a zmoudřela, dcero má. Nebyla tedy nadarmo má bolest ani tvé utrpení. Od této chvíle budou mé oči zality více slzami radosti, neboť v tobě vítám zástupkyni všech mých pobloudilých dětí, které jsem vyhnal z domova pro mnohá jejich provinění. Tys došla, a hle, za tebou jdou jiné, je jich stále více. Radujte se, duchové zavržení, toť znamení, že i vy jednou spatříte práh rodného domu. -

V tu chvíli jsem klesla v duchu na kolena a objímala neviditelné, ale vnímatelné nohy Otce laskavého, moudrého a nevýslovně dobrého. Slzami jsem zalévala svaté nohy, líbala je s nevýslovnou vděčností, jako kdysi kající Maria svaté nohy Kristovy. Tak jako Kristus tenkrát Marii odpustil a pozvedl ji z ponížení a hříchu k sobě a ocenil tak její láskyplnost, tak i já jsem pocítila, že srdce Boží, Otec náš, pozvedá a odpouští mně. Nebyla jsem to však jen já sama, kterou pozvedal z prachu země. Cítila jsem, že se mnou klečí u nohou Otce - Krista mnoho lidských duší, a že já, jsouc obdařena milostí slyšet Kristova slova, za ně slyším, abych jim to mohla sdělit a uvědomit je o velkém omilostnění Božím, o velké lásce Boží k nim, abych jim mohla sdělit, že tato Láska na vědomí vzala jejich pokoru, lítost a pokání i probouzející se lásku k Bohu, a že činí mysticky to, co Kristus činil zjevně Marii kající, představitelce hříšných lidských duší . . .

Když jsem přijala toto omilostnění lidských duší, které v upřímné pokoře a lásce Kristu se oddávají a touží s Ním se v lásce spojit, tu něžná ruka pozvedla mne a Hlas mi řekl:

Jako duše omilostněná a očištěná vstoupíš se mnou na Golgotu a pohlédneš na můj kříž ne již jako hříšnice, za niž krvácím, ale jako pomocnice a přítelkyně má, jako ona čistá žena Maria, která mojí matkou podle jména byla. Do tvých rukou složím Tělo své dříve než připravím je ke vzkříšení. Tímto mystickým úkonem naznačím, že toto Tělo patří Marii, té čisté duši lidské, která je hodna mateřství Ježíšova, mateřství mystického svatého neposkvrněného Syna Božího. Jen tyto lidské duše jsou hodny přijmout mé Tělo a já je také každé dávám a tím ji oslavuji a křísím k věčnému duchovnímu životu. Toto mysterium prožijí s tebou ty duše lidské, které v čase mé bolesti se mnou trpí, na mne myslí, očišťují se a v mé odpuštění doufají pevně a jistě. Nuže, pohleď za sebe a následuj mou cestu. -

A tu jsem se opravdu obrátila, jako bych neviditelně opsala půlkruh a vrátila se v duchu do dalekých minulých časů, až k onomu dítěti v krásné rajské zahradě, k dítěti bezstarostnému, klidnému, šťastnému, žijícímu ne svým vlastním vědomím, ale tak, jakoby někdo jiný za ně myslel a řídil jeho cesty, jeho záliby i city. Bylo to, jako bych viděla své duchovní dětství. Každý okamžik jsem očekávala, že se někde objeví dobrý Otec nebo Matička, kteří za dítě myslí, je vedou a řídí jeho vývin a růst, opatrují je jako oko v hlavě a neskonale milují. Avšak tito dobří rodičové se nikde zjevně neukázali, byli neviditelní, a přece přítomní, neboť jsem silně pociťovala, že právě v tomto okamžiku se nad dítětem sklánějí, že jejich ruka se dotýká ruky dítěte, že jejich hlava je u hlavy dítěte a jejich oči sledují pozorně každý jeho pohyb.

A tu najednou vyciťuji, že jejich čelo se pokrylo jemným mráčkem starosti o příští osud dítěte, tak jako zemští rodičové, znalí úskalí života, jeho obtíží a nebezpečí, se často strachují o příští osudy svých miláčků v čase, až oni se osamostatní a budou žít svým vlastním životem, často od rodičů vzdáleni. Tak i tito nebeští rodičové prožívali obavy nad příštím životem dítěte - lidské duše. Myslela jsem si v tu chvíli - proč ta obava? Vždyť všude je krásně, tak bezstarostně, všude plno světla, nikde nejsou stíny. Kdo by tedy ublížil tomu čistému nevinnému dítěti, žijícímu uprostřed ráje? Znovu se zahledím na dítě. Spatřuji jemnou, téměř neznatelnou, ale pevnou a jistou pásku, jež vedla od dítěte k onomu tajemnému Zdroji péče a lásky, jež vycházely ze srdce Božího. Jak jsem tak hleděla na pásku, oči mi běžely po ní a já se zahleděla v onen tajuplný Zdroj, odkud se čerpaly všechny vjemy a city, všechna nebeská čistota rajského dítěte.

A nyní se stalo něco úžasného. Cítila jsem, jako bych svým pohledem sáhla na něco nevylíčitelného, nevyjádřitelného, jako bych sáhla na život sám. Zachvěla jsem se celou podstatou, celou bytostností, jakoby úžasný proud síly mnou projel. Cítila jsem chvění, víření, pohyb, všechny vjemy a city, které nese život sám, cítila jsem i veškeré vědomí jsoucnosti. Všechno ve mně i kolem mne, nade mnou i pode mnou, žilo. Cítila jsem takřka tepy srdce, vřelost krve, věčné kolotání života. V tomto Zdroji žilo, cítilo, vnímalo všechno učiněné, všechno jsoucí, všechno stvořené. Byl to okamžik úžasný, toto pochopení Života, který je rozdán do nespočetných životů, a přece je sám plný a celý. Těžko je lidskými slovy vyjádřit tyto podivuhodné prožitky.

Přitom jsem cítila, že ono jemné vlákénko, které mne přivedlo ke Zdroji Života, je učiněno bezpočtukrát, že těchto vlákének je nezměrné množství a že každé je Božím srdcem vnímané, zachycované a že po něm přicházejí do stvořeného síly, které umožňují život, vědomí, myšlení i cítění.

A ještě jednu podivuhodnou věc jsem si uvědomila. Cítila jsem, že onen Zdroj Života a Citu je jakoby loutnou či harfou, jejíž struny jsou bez počtu, jejíž tóny mají bezpočet zvuků. Uvědomila jsem si, že každá struna se jinak chvěje a jinak zní. Tóny běží po struně, rozechvívají prostor, až dojdou ke svému cíli, tam, kde je zachycen a upevněn druhý konec pásky spojovací, až k lidským duším, ke všem živým bytostem, které jsou spojeny s Bohem, svým Životem a Stvořitelem.

Nemohla jsem dlouho rozjímat nad touto mistrnou souhrou Stvořitele a stvořeného. Nový dojem mne uchvátil. Začínala jsem totiž zachycovat určité místo v onom nekonečném životě, znásobeném a rozmnoženém stvořením. Toto místo bylo velmi zvláštní. Bylo to, jakoby v nádherně sladěném orchestru pojednou jeden hudebník nasadil falešný tón. Tento falešný tón se zesiloval, až mi do ucha zazněl ostrý skřípavý zvuk, jakoby někde se začala uvolňovat struna čím dál víc a víc, až konečně praskla a docela se přetrhla. Toto prasknutí struny bylo něco strašného. Zdálo se mi, že vůbec nesnesu tohoto zvuku trhající se struny, že snad přestanu žít a trvat, že všechno kolem mne se zhroutí a přestane žít, že se prostě stane něco, co neunese a nesnese ani to úžasné srdce Boží, ten bezedný a nekonečný Zdroj všeho života, všeho trvání.

Tento strašný stav však trval jen jako blesknutí. Přerušilo jej zakvílení tak silné a dojímavé, jakoby něčí srdce pukalo žalem, jakoby někomu byl vytržen z vnitřností těla jeden živý úd při plném vědomí. Myslím si sama u sebe nyní při vzpomínce na tento silný prožitek, že nikdy už nebude radosti v mém srdci, v mé duši, neboť nesmírný žal, nesmírný výkřik bolu zraněného srdce Božího vetkal se v mou duši a nevyprchá, dokud neuslyší stejně velký výkřik radosti Božího srdce.

A toto zraněné srdce jsem také v tomto okamžiku bolesti spatřila. Odshora až dolů, právě uprostřed, se rozpuklo ostrou rýhou, ránou jako od dýky, jejíž ostří bylo potřísněno jedem. Ne, nestačila tedy nepříteli či zrádci rána čistá, ale on ještě ji učinil zanícenou, zapálenou, naplnil ji jedem, aby tento jed ničil a rozžíral tkáně srdce dál a dál, hlouběji a hlouběji a učinil tak srdce téměř neschopným uzdravení a zahojení, neschopným své původní čisté síly.

Čí ruka to učinila, komu vypověděl nástroj svou službu, že přestalo harmonické a krásné spojení se Stvořitelem? Tak jsem se tázala v duchu sama sebe, tak jsem se tázala i Zraněného.

Neřekl mi slovem, kdo to je, ale mlčky ukázal na místo blízko sebe, kde postavil ducha z Ducha svého, moudrost z Moudrosti své, aby spolupracoval na díle již stvořeném, na díle nejvyšší moudrosti. Neodsoudil, neposoudil, jen prázdné místo ukázal. Nebylo ho tam již. Byla to ona prasklá struna, byl to onen skřípavý zvuk mnou zachycený, který vyvolal pád a odchod z vysokého místa v blízkosti božího ducha, který v sobě nesl stopu součinnosti s Bohem. Ruka tohoto ducha, dotýkající se přímo Božího ramene, zasadila onu smrtící ránu Božímu srdci, ránu téměř nezhojitelnou, věčně živou, věčně krvácející.

Ne, nesdělil mi Pán toto své nejvyšší tajemství, nesdělil mi, kterak se to stalo a proč, že uprostřed nejvyššího tvůrčího rozmachu, uprostřed nejkrásnější harmonie nastal zvrat, nastala disharmonie mezi Tvůrcem a duchem stvořeným, jenž zapadl pojednou jako třpytivá kometa kamsi v neznámo. Jen stopa pádu zůstala, jen těžká rána v srdci Božím byla mi zjevena. Jen tolik mi bylo dovoleno zachytit a vnímat, že nebyla vina Tvůrce díla věčné harmonie, že ozval se tam najednou falešný, skřípavý tón, že nebylo vady na nástroji, jehož používal stvořený duch k dorozumění a souladu se svým Učinitelem.

Ó, nepátrej dále, duše má, nerozjímej, rozume, posečkej, až Pán tvůj učiní tě hodna zjevení tohoto tajemství.

Tolik dojmů duší mi táhlo, tolik myšlenek a citů, že se zdálo, jako bych jeden celý dlouhý věk prožila a stanula zase před jiným dějem. Znovu se tam objevilo dítě - duše lidská - vedené a opatrované svým Stvořitelem, který nebyl nikdo jiný nežli věčná Láska Boží. Uvědomila jsem si, že v době dětství tohoto dítěte se již rána v srdci věčné Lásky nacházela. Když jsem se znovu vrátila k obrazu již spatřenému, k jemnému mraku starostí a obav na jasném a čistém čele rodičů dítěte - duše lidské - obav v mysli této věčné Lásky, která je Otcem i Matkou současně a sama v sobě, tu pochopila jsem, odkud prýští tato obava o osud dítěte. Tento jemný mráček, tento stín vycházel ze vzpomínky, z myšlenky na toho vyhoštěného ducha, který někde sídlil a který, propadnuv se sice do propasti a odloučen od svého Stvořitele, nezapomněl na dobu, kdy se těšil Boží lásce, Boží přízni, nezapomněl na blaženost, vyplývající ze spojení s Ním. Tento duch počíná závidět každému tvoru, který nepropadl jako on sám a těší se dále Boží přízni, Boží lásce, péči a pozornosti.

Sotva jsem si to uvědomila, tu i já sama jsem počala vnímat, vyciťovat, že někde je nebezpečí, že kolem víří jakési nesouladné víry, takže i světlo, tak čiré a krásné, jakoby počínalo šedivět a potahovat se clonou. Nad hlavou dítěte se objevil černý pták jako sup, jako lupič, který slídí ostrým okem a vyhlíží kořist pro sebe, aby ji uchvátil dříve než se ona naděje.

Ano, byla to myšlenka tohoto vyhoštěného ducha, která slídila kolem božího dítěte, kolem lidské duše. A tento duch nepřál a záviděl jí velkou Boží lásku a pobyt na jejím výsluní v oblastech světla a krásy. A tato myšlenka zobrazující se jako černý dravý pták počala růst, rozšiřovat se, až se stala černým hrozivým mrakem, který se hnal dravě a nemilosrdně do blízkosti světla a snažil se světlo ztlumit, zeslabit. Objevil se na obzoru, ale stoupal výš a výš přímo nad hlavu dítěte, kde zůstal nehybný a neústupný, jakoby vůbec nedbal, že svou přítomností porušuje soulad, krásu a světlo krásného domova. Z mraku počaly vyvstávat černé ruce a jen se natahovaly, aby přetrhly jemnou pásku spojující dítě s jeho Otcem.

Byl to okamžik strašlivého napětí; hrůza mě jímala, odpor, děs i ustrnutí nad opovážlivostí vetřelce. Cosi mě škrtilo v hrdle, byla jsem jako sevřena strašným chapadlem, nemohla jsem myslet ani mluvit, jen jsem v hrůze hleděla, zda se podaří roztrhnout pásku. A dítě nic netušící před mýma očima běhalo, skotačilo a nevidělo, že se nad ním vznáší meč, který mu chce useknout hlavu a zbavit je života. Nikdo je nevaroval, nikdo nevolal: Skryj se, jsi v nebezpečí. -

Dítě nemělo ještě v těchto okamžicích vědomí zla, vědomí nepřátelství, úskoku a lsti, neboť vyšlo z Boží lásky, která nemá v sobě těchto věcí. Proto také nemohlo o nich podávat svědectví a pociťovat je. Žilo tedy jen a jen čistým citem dobra a radosti. I kdyby je byl někdo varoval před věcmi zla, nebylo by to pochopilo. Tak bylo čisté a nevinné.

Ve své úzkosti se otáčím po láskyplné tváři, která se skláněla v době pokoje nad dítětem, hledám moudré a láskyplné oči, které bděly nad dítětem, a myslím si: Proč bych se strachovala, vždyť ony bdí a jistě nedopustí, aby dítěti bylo ublíženo. -

Ale tvář, kterou jsem viděla, nebyla ta, kterou jsem viděla dříve tak mírnou a pokojnou. Tvář byla téměř bez života, zsinalá, trpící, rozrytá do tisíců a tisíců vrásek, zalitá slzami lítosti, bolesti, nezměrné úzkosti a obav. A rty byly pevné, uzavřené a mlčící; ani jediné slovo jimi neprošlo, ani jediný vzdech.

Láska, veliká věčná Láska mlčela, nemohla vydat protest, nemohla bránit a hájit své. Avšak této trpící Lásce přece vyšel někdo na pomoc. A tento Někdo nebyl mimo tuto Lásku, ale byl to Její vlastní činitel, který Ji podpíral a dával vědomí. Byl to nejvyšší duch, byla to Moudrost a tvůrčí Síla Boží.

On, spojen jsa s Láskou, spojen byl i se stvořením, které z Ní vyšlo a bylo skrze Ni učiněno. A k této svaté Boží Síle, k tomuto Duchu, jenž spojoval Moudrost a Lásku Boží, nedosáhly ruce vetřelcovy. Slyšela jsem Hlas, který vyšel z této Boží Moudrosti ve chvíli nebezpečí:

Lásku jsi pokořil, ale mým služebníkem jsi stále. Moje Slovo je tvým Pánem. Pokud tato bytost, vyšlá z Lásky mé, se mnou bude spojena, ty k ní nesmíš přistoupit. I ona je nadána vůlí a vědomím. Hle, já pro ni uvolním ze sebe částku a vložím ji skrytě do nitra. Až ona tuto částku mou objeví v sobě a oživí, tenkrát ty sám budeš pozvednut. Čiň úklady jí, avšak pamatuj, že s ní ty žiješ a padáš. Najde-li ona svou skrytou sílu, zvítězí nad tebou, ale tím také dopomůže tobě k návratu. Spojuji vás v boji, ale rozlučuji ve vítězství. Čiň podle své vůle. -

V tomto okamžiku jsem vyciťovala, že páska, kterou jsem vnímala od dítěte k Boží Lásce, byla vlastně zdvojena. Tato mnou neviditelná a dříve nezachytitelná páska ducha lidského s Duchem nejvyšším byla jakoby uvolněna a vložena neviditelně do pásky první jako tajná skrytá síla Ducha. A nyní bylo možno se podivovat, jak se zjev dítěte mění. Stalo se zdrženlivějším, tišším, vážnějším a počalo u něho vlastní myšlení. Svůj život počalo intenzivněji vnímat. Všímalo si více věcí kolem sebe. Některou chvíli nebylo možno říci, zda žije více láskou nebo moudrostí, neboť obě tyto složky počaly silně působit.

Ale nepřítel, který se nyní stáhl do neviditelna, nevzdal se úsilí o roztržení pásky mezi bytostí lidskou a Bohem. Netroufal si však učinit to přímo a počal si vymýšlet jen záludnější úklady . . .

Když jsem došla až k těmto prožitkům, uvědomila jsem si, že jsem předčítala stránku nějaké neobsáhlé knihy, do níž mi Mistr dal nahlédnout. Řekl mi opět:

Prožila jsi chvíle nejranějšího dětství své duše. Z Lásky jsi vyšla, láskou jsi žila a láskou máš žít na věky. Odloučení tvé od ní přineslo jí Golgotu na Zemi. Obracím list a vedu tě cestou boje s nepřítelem. -

Vystoupila jsem v duchu na vysokou horu, odkud byl široký rozhled na všechny strany. Zdálo se mi, že jsem prožila věky a věky. Z malého, šťastného a nevědomého dítěte vyrostl zatím člověk mladého vzezření ještě, ale starý, velmi starý životem, prožitky, celou silou svého života.

Jak se tak dívám prostorem, uvědomuji si, že se vlastně nacházím někde v říších vesmíru, že přede mnou se rozprostírá říše nekonečná, neobsáhlá, plná dění, pohybu a života, vyplněná vyspělejšími bytostmi, tvory. Uvědomovala jsem si, že stojím na zvláštním místě, jakoby přede mnou byla silná, ostrá hraniční čára dělící dva světy, dvě říše, na dva zcela protichůdné světy.

Dívám se, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma světy. Tu spatřuji na jedné straně světlo, čiré, krásné a čisté, a na druhé straně zvláštní tmu, která nebyla vlastně tmou v našem zemském slova smyslu, ale byla jakousi velkou nádrží světla pohlceného a ukrytého za šedivými opary mlhy. Tato mlha byla velice silná, že v ní nebylo možno rozeznat žádný děj, žádnou bytost. Jakoby se tam všechno dělo potají, záludně a skrytě, takže nikdo nikdy neví, z které strany se může objevit nepřítel nebo různá překážka v cestě.

A tu již stojím před branou, která tyto světy odděluje. Prostupuji jejími dveřmi a spatřuji zase onu krásnou zahradu, v níž jsem žila dětským životem. Ale tato zahrada byla již jiná, byla sytější, barevnější, byla více viditelná a zjevná, měla pevnější tvary. Hledala jsem v ní ono krásné rajské dítě, ale nespatřila jsem je. Byla tam však bytost mnohem vyspělejší, ale také krásná a čistá. Při běžném pohledu se zdálo, že bytost je jediná, ale při podrobnějším pozorování bylo možno spatřit v jedné bytosti bytosti dvě.

Byla to bytost dvojjediná. Jedna se podobala krásnému jinochu, druhá měla podobu krásné mladé dívky. Bylo velmi zvláštní vidět, jak jedna bytost jakoby vycházela ze druhé, jakoby tvořily celek, ale přece byly odlišné svými niternými silami. Bylo také možno říci, že to byla bytost dvojpohlavní, přičemž znaky pohlaví se nejevily zjevně, jak je tomu u zemských lidí, ale pouze rozdílnou niternou skladbou. Jedna jakoby byla zobrazením čistého silného citu, schopná radosti a lásky, soucitu a jiných citových prožitků; druhá jakoby dávala všemu sílu, tvůrčí moc a vědomí vůbec.

Obě složky, projevující se dvojí bytostnou podobou, byly navzájem spojeny zvláštní jemnou látkou, obalem, který si ani neuvědomovaly. Žily jedna v druhé, a přece každá měla svůj vlastní svět, působnost, svou sféru, podobnou sférám ostatním, ale odlišnou, takže to vypadalo, jako bych hleděla do mnoha světů. Tvořily však jeden krásný harmonický celek, spojovala je velká láska. Žily touto láskou tak samozřejmě, že jí takřka dýchaly. Kdybych měla vyjádřit svůj dojem, řekla bych, že jinoch zobrazoval princip myslivý a dívka cítivý. Tyto dva principy byly zobrazeny v podobě muže a ženy, jinocha a dívky. My lidé si již nedovedeme člověka představit jinak než obrazem muže a ženy.

Páska, která vedla k Božímu srdci v čase dětství, stala se téměř nepostřehnutelnou. Čím více se tato duchovní bytost rozvíjela, tím více se osamostatňovala. Pojítko vížící ji se Stvořitelem se ztrácelo v neviditelnu, jakoby už nebylo tolik potřebí, protože se probouzely a oživovaly síly, schopnosti a city v samém nitru této dvojjediné bytosti. Zvláště dívka vynikala neobyčejnou krásou, vyzařovala láskyplnost a něhu, teplo, záři a jas. I jinoch byl však krásný tím, že ze sebe vydával a vyzařoval ušlechtilost, rozhodnost, pevnost, moudrost a bystrost. Těžko říci, kdo z nich byl krásnější a milováníhodnější. Jakoby se v nich odrážela celá bytostnost Boží, jakoby byly Jejím krásným obrazem i zrcadlem, v němž Ona se může zhlížet a sama sebe pozorovat.

I prožívání života této dvojjediné bytosti bylo neobyčejné. Na všech věcech, kterými byla obklopena, zúčastňovala se svou osobitou prací. Tu stála nad květem, vytvářela obrazy, odlišovala barvy, zeslabovala či zesilovala jejich sílu, procházela čistými vodami a zajímala se o všechno jejich obyvatelstvo. Zajímala se o tvory, kteří měli podobu dnešních zvířátek, svými myšlenkami vytvářela rozličné útvary podobné dnešním ptákům. Byl to život podivuhodný, o jakém se člověku sotva může snít. Bytost plně žila, vědomě, s určitým vědomím o své práci i o svém úkolu. Byla vládkyní i pánem své krásné vlasti.

Avšak za branou tohoto království byl již také vyvinutý jiný svět, patřící onomu nepříteli, který záviděl lidské bytosti Boží přízeň. Tato lidská bytost však již nebyla malým bezmocným dítětem jako tenkrát, kdy v něm pracoval Boží Duch. On ji pak postupně rozdělil na dvě vyhraněné složky bytostné. Tím se bytost stala vědomější, silnější, moudřejší a schopnou samostatného života. Tato druhá složka, krásný a ušlechtilý jinoch, měla vůli, rozhodnost, do níž byla vložena volnost a svoboda, která vyznačovala tuto bytost jako samostatnou tvůrčí bytost ke spolupráci s Bohem.

Opět vidím hranice světů, bránu těžkou a zapadlou, vnímám silnou hráz dělící oba světy, téměř nepřekročitelnou z obou stran. Vidím také oči nepřítele, měřící ustavičně výšku hráze i pevnost brány, cítím jeho obcházení kolem rajského světa, jeho ruce toužící vlastnit tento krásný svět z ráje. Zachvěla jsem se obavou, neboť jsem vytušovala opět oko Boží Lásky šťastné i smutné zároveň. Šťastné radostí nad vyspělým krásným dítětem, smutné a úzkostlivé vědomím neustálého nebezpečí ze strany nepřítele.

Konečně přišel čas, že toto obcházení nepřítele nezůstalo bez odezvy u rajské bytosti lidské. Snad to byl vliv myšlenek, které neustále proudily od nepřítele do rajského prostředí, či předurčený boj - kdo může znát tajemství Boží?

Pojednou vyciťuji určitý neklid u bytosti souladné a tiché. Vyciťuji, že si počíná uvědomovat omezenost svého působiště, bydliště i práce na určité věci, že touží podívat se dál a poznat i ten divný tajuplný svět, nacházející se za branou. Tato dvojjediná bytost nevěděla tenkrát ještě, že je zlo, netušila záludnost, avšak v jejím nitru v tom čase nebezpečí začal se ozývat poprvé Hlas Boží moudrosti, který varovně řekl:

Nejez ze stromu tohoto tajemství. Hle, celý ráj spočívá u tvých nohou. Jsi pánem nad mnohými tvory, nechtěj se stát jejich služebníkem. Jakmile okusíš a poznáš tajemství, neuzříš více tohoto ráje. Zemřeš pro něj a ztratíš o něm vědomí. -

Tento první zákon daný člověku vepsal Bůh této bytosti do nitra. Jeho Slova jsem také slyšela ozývat se v jejím nitru. Až na tato varovná slova neučinil Bůh nic, co by člověka ovlivnilo a zabránilo mu poznání zlého. Neužil své moci, vlivu ani svých sil v člověku uložených.

A tak mě začala obcházet hrůza, když jsem vnímala, jak nepřítel zesiluje nápor na hradby, jak hledá cesty, jimiž by se dostal do blízkosti člověka. A nebyl už sám. Měl plno služebníků a ti všichni zahájili útoky; ne sice takové, jako se zahajují na Zemi, ale mentální, myšlenkové. byly to útoky na čistý cit. Ale stále se ještě nemohl přiblížit do bezprostřední blízkosti lidské bytosti. Stále mu v tom bránil její cit lásky k Bohu, v Němž plně žila, Jej vdechovala jako vzduch.

Pojednou si uvědomuji, že se vzdává přímé cesty a počíná vymýšlet jiný způsob boje. Hned na počátku, když jsem spatřovala domov lidské bytosti, viděla jsem tam mnohé tvory. Byli méně vědomí, méně vyvinutí, méně krásní a čistí než lidská bytost. Bylo v tom něco podobného, jako dnes žijí lidé na Zemi obklopeni zvířaty, rostlinami a nerosty. Byli tam i tvorové podobní dnešním zvířatům, ale ne tak mnohotvární. Připadalo mi, jakoby oni byli ochrannou zdí proti nepříteli a tvořili izolaci vůči jeho vlivům. Právě tento nižší svět zachycoval nejsilnější vlivy nepřítele a počal na ně silně reagovat. Toto dobře vystihl nepřítel, a proto si tento svět, tyto tvory, vyvolil za nástroje svého záměru. Bylo to velmi rafinované, protože dobře věděl, že lidská bytost se může s nimi dorozumět, že s nimi přichází do styku, že je jejich učitelem i ochráncem.

Uprostřed těchto tvorů spatřuji zvláštní zjev. Pohyboval se velmi rychle sem a tam. Byl nízkého čela, šedivého zbarvení, ale byla v něm jakási chytrost, nedobrá uhlazenost. Vykřikla jsem v hrůze - ano, byl to had, tvor, který sice nevypadal přesně tak, jako dnes had vypadá, ale jeho mrštnost, obratnost, klouzavé pohyby a bystré oči těkající neklidně na všechny strany, mi daly představu zemského hada. A již spatřuji tělo neklidně se vlnící, jak saje do sebe neviditelné proudy, přicházející z onoho druhého, nepřátelského světa. Jeho reakce byla nejrychlejší ze všech tvorů.

Nevím věru, jak se mohlo stát, že právě tento tvor se stal přijímačem myšlenek úmyslu nepřítele. Jakmile nasával do sebe síly zla, jeho tělo rostlo, jakoby dostávalo od někoho posilu. Stával se nápadným a stále se pletl do cesty lidské bytosti. Ta mu zpočátku nevěnovala zvláštní pozornost. Ale postupem času se s ním spřátelila a počala se s ním dorozumívat. To byl počátek smrtelného nebezpečí.

Když jsem zpozorovala tuto úskočnou hru a v ústech tvora spatřovala pod jazykem jed, jak ho stále více přibývá, že se i jeho dech stával otravným, když jsem ho spatřovala v blízkosti lidské bytosti, tajil se mi dech. Srdce se mi sevřelo, jakoby ho někdo svíral kleštěmi. Dívám se v hrůze na ústa tohoto tvora, a ona se pojednou vymrštila a ulpěla na rtech lidské bytosti. Jeho tělo se vzpřímilo v hrozné síle a otočilo se kolem bytosti. Nebyl to však tvor sám, byly to cizí síly v něm pracující, které si zvolna, ale jistě vytvářely základnu v něm proti své oběti.

Tento strašný okamžik znamenal snad celou věčnost. Nebylo možno vnímat čas v hrůze, která mne obklopila. Jen jsem vyciťovala strašný zápas lidské bytosti, vyciťovala jsem, že z ní vysává krásu, čistotu, že jí ochromuje vůli, činí ji bezmocnou až k úplnému bezvědomí - a nejhorší ze všeho - někdo ji trhá na dva kusy, rozděluje souladný celek mysli a citu, trhá šat a sám se do něho halí. Místo dvojjediné bytosti stojí tu bytosti dvě. Každá sama o sobě, bez vížící pásky, síly, bez obalu, v němž se žilo tak krásně, klidně a pokojně.

Jakmile toto vížící pouto padlo, jakoby padla i niterná páska vzájemné čisté lásky. Přede mnou stály dvě zcela odlišné bytosti, každá odkázána sama na sebe. Dívaly se na sebe jako cizí. Současně s roztržením vížící pásky počala padat těžká mrákota na vědomí obou bytostí a tím se měnil i svět kolem.

Těžký mrak počal halit světlo, šedavé opary usedaly do tvarů, květů i na všechno živé stvoření. Na všem se počaly vytvářet obaly stále hustší. Šedavé zamlžení nabývalo stále tmavší barvy, až mne obklopila úplná tma. Tato tma pohltila všechno: světlo, vůni, krásu, jas i záři, pohltila všechno živé, co bylo v rajském světě. Zdálo se mi v tu chvíli, že cítím pach hřbitova a kouř ze spálenišť . . .

Tento přechod z krásy do ošklivosti, pád ze světla do tmy, z výšin do propasti, byl tak otřesný, že jsem neměla v sobě síly v myšlence ani citu. Bylo to jako němé ustrnutí, němá hrůza a žal. Co jsem také mohla učinit v té chvíli při pohledu na zakletí lidské duše, na hrozný tíživý osud člověka? Co platné jsou slzy, zoufání, lítost a žal? Jak bylo vše slabé a bezmocné!

V této bezradnosti hlas mé duše zavolal do tmy prostorů: Bože můj, kde jsi? Neopouštěj mne v této hrozné chvíli, kdy stojím uprostřed tmy a nevím, kam se obrátit, abych nalezla světlo. -

Ticho, hrozné ticho mne obklopovalo a nikde se nehnul ani vánek, ani záblesk záře, ani jiskérka světla. A přece - pojednou se mi zdá, že slyším zvon. Ano, úžasně rychlé úhozy zvonu, jako když někdo zvoní na poplach. Úhozy jsou stále silnější, přibližují se ke mně, takže je vnímám zcela blízko u sebe. Avšak co to? Úhozy nedávají zvuk, jsou bezzvučné. Uvědomuji si, že to není zvon. Co to jen buší tak rychle a silně? Konečně si to uvědomuji. Je to srdce. Ale čí? Není přece možno, aby mé srdce tak silně bušilo. Sahám si mimoděk k místu tělesného srdce, ale zarážím se a uvědomuji si - to je tep srdce Božího.

A už mne zaplavuje vlna silného dojetí, že se v něm celá chvěji. Ano, ten úzkostný rozechvělý tep vydává láskyplné srdce Boží. Tak jako pacientu zmítajícímu se v těžkých horečkách srdce buší jakoby chtělo z těla utéci a strhat pásky, jež je k tělu poutají, tak prudce a rychle bušilo srdce Boží. Jako ve chvílích smrtelné úzkosti srdéčko poplašeného ptáčete, které svírá jestřáb, jako srdce poraněné laně, jako srdce dobré matky, která se sklání nad kolébkou těžce nemocného dítěte a počítá s úzkostí každé jeho vdechnutí.

Mnohá bolest lidským srdcem prochází, mnohá nemoc zrychluje jeho tep, avšak to, co jsem vyciťovala v úzkostných rozechvělých tepech srdce Božího, nedá se k lidským stavům přirovnat. Byla v tom bolest všech matek světa, jimž dítě umírá, žal všech otců, jimž syn se zpronevěřil, když pohrdl otcovským domovem. Byla v tom všezaplavující bolest milenců světa, jejichž milenky je zradily, všech ženichů, jimž nevěsty prstýnky vrátily, všech sester vyprovázejících do boje své bratry, všech bratrů, jimž bratr vrazil dýku do zad.

A tento tep rozbolestněného srdce mluvil za tisíce slov. Potvrdil velikou lásku k lidské duši. V tichém niterném dojetí jsem vzpomněla na obraz, kdy ruka nepřítele se poprvé vztáhla po dítěti v Božím ráji. Od tohoto okamžiku až po dobu, kdy myšlenka nepřítele se stala skutkem, bylo toto láskyplné srdce Boží, Otce nás lidí, naplňováno bolestí.

Převeliký pohár jsem spatřila a kapénka za kapénkou do něho padala. Pohár se plnil, až se navršil až po okraj. Ústa Boží se k němu přimknula, doušek za douškem naplňovala jím srdce, celou svou bytostnost, svou jsoucnost. Tento pohár utrpení se mi pojednou proměnil. Vidím opět ústa hadí s jedem pod jazykem. A ústa Boží okoušela tento jed, do sebe jej přijímala a sama v sobě jej bolestí stravovala, zneškodňovala a proměňovala, aby neškodil a nevyvolal smrt oběti.

Jako člověka hadem uštknutého zachraňují před smrtí rty, které vysají z rány jed a tak ji vyčistí, dělo se i v této chvíli. Bůh sám přiložil na ránu svoje rty a sám se vydal na záchranu života člověka uštknutého smrtícím jedem, který vyvolává stav duchovní smrti. Vysát tento jed z rány tak, aby minulo nebezpečí, aby byla naděje na záchranu života, nebylo snadné. Nebyla to maličká ranka, jakou zanechává zemský had, ale strašná rána procházející a prostupující celým tělem až k samé podstatě bytosti.

Celé tělo se stalo jedinou otevřenou ranou, z níž unikal duchovní život člověka. Největší rána byla tam, kde se nachází duchovní srdce. Dívám se pozorněji a vidím, že rána je hluboká, krvácející, srdce je vyrváno, vytrženo. Vypadalo to tak, jako kdyby lupič násilník hrábl do celého nitra a vytrhal tam všechno cenné, hodnotné. Jako vypleněný, vykradený svatostánek, dvířka vypáčená a po zlatě ani památky. Dívala jsem se na tuto spoušť a trnula jsem, jak bude žít tento ubožák, jemuž bylo vzato nejcennější, zda vůbec bude žít a za jakých podmínek. Chápala jsem, že to nemůže být svět ani místo, které bude klást požadavky na moudrost a cit, protože je člověk sám neměl. Zbyly mu z nich pouze věci nejnutnější, nejprostší, které sotva stačí na vědomý a chabý pohyb, chabou myšlenku i cit.

Z těchto tíživých úvah mne vyrušil Mistrův hlas:

Jak maličko stačí lásce k žalu, jak mnoho práce je třeba, aby žal byl odstraněn! Snadné je hřešit, ale téměř nemožné vinu napravit, nedá-li Bůh k tomu příležitost. Hle, já tě rájem provedl, kde byla příčina pádu. Vzpomínka na prožité bolesti i dnes mne ještě tíží. Avšak proč lkát nad minulostí? Dost přítomnost na svém má. Podívej se kolem sebe. Jsi opět na Zemi a já s tebou na ní přebývám. Zda spatříš mě někde, zda poznáš, že jsem to já v tom člověku, který se provinil a propadl temnotám? Zajisté, nikdo neuvěří, že Láska Boží sestoupila s ním, aby v nejtemnějším čase vnitřním světlem mu zářila a pomohla mu nalézt cestu do ráje. Dojde-li však do něho, navždy už bude vítězem. Pak nebude za branou nepřítel, nebudou boje. Dojde však? Já před tebou nechci mít tajemství. Pohleď do temnot niterným zrakem, prostup je, dobře vyciťuj a opět mě najdeš. -

Po tomto Slovu jsem si opět uvědomila širou temnotu kolem sebe. Ale nebyla jsem jí už tolik polekána jako prve při prožitku pádu člověka. Dívám se vzhůru do nebes, jako bych tušila, že se tam něco odehrává. Zdálo se mi, že slyším nějaký rachot, zvuky, jako když se zavírá mohutná brána. Bylo to tak silné, že jsem až vnímala zapadnutí do zámku, který se jakoby samočinně uzamkl.

Uvědomila jsem si, že se zavřela cesta do ráje, cesta ke kráse, světlu a blízkosti Boží. Pod dojmem tohoto uvědomění mi připadalo, že se snad zavřela navždy a nikdy se neotevře nešťastným vyhoštěncům. Zdálo se mi to přímo kruté, nespravedlivé, jakoby někdo, kdo zůstal nahoře a rozkázal bránu zavřít, neznal milosrdenství, soucit. Bylo mi to podivné při vzpomínce na trpící láskyplné srdce Boží, že by ono dovedlo tak přísně trestat a navždy vyhostit ty, které nadevše milovalo, pro které trpělo a bylo ochotno všechno učinit i podstoupit, aby pomohlo nešťastným provinilcům lidským. Zdálo se mi to až jako rouhání, že se opovažuji posuzovat Boží jednání, když neznám pravý stav věcí, neboť nebylo mi ještě ukázáno a zjeveno vše tak, abych poznala veškerá tajemství.

Zarazila jsem v myšlenkách tento svůj posudek, přesto jsem však začala vytušovat, že přece není vše v pořádku, že opravdu se tam nahoře něco změnilo, co zavinilo tento přísný čin Boží, toto naprosté uzavření cesty zpět. Znovu se dívám na bránu, která už stála tichá, němá, jako věčný strážce tohoto Božího rozhodnutí.

Tento dojem nepřístupnosti se však náhle oslabil. V prvních chvílích jsem nemohla zjistit, odkud toto oslabení přichází, ale můj duchovní cit mne přece jen nemýlil. Kolem brány se odehrávalo něco tajemného, v největší skrytosti, co souviselo s oním přísným a neúprosným rozhodnutím. Můj nejniternější smysl jakoby vnikal do tajemství, které dosud nebylo odhaleno. Až jsem se ostýchala odkrývat svaté mysterium odehrávající se v nejniternější hlubině bytostnosti Boží, kam nemůže vniknout žádný stvořený, ani nemůže pochopit, bude-li mu dáno určité zjevení svatých tajemství.

Stála jsem v posvátné bázni, neodvažujíc se jedinou myšlenkou rušit velikost chvíle. To, co se v tu chvíli odehrávalo v Boží mysli, v Boží moudrosti, vůli i lásce, žádné lidské slovo nevyjádří, nevypoví. Neodvažuji se toho ani já. Kdybych řekla, že to byla bouře, orkán, že to bylo šumění všech vod světa, záplava, potopa, zemětřesení, že to byla síla, mohutnost veškeré energie nacházející se ve vesmíru, myslím, že by to byly jen prázdné zvuky slov, představy neodpovídající skutečnosti, protože my lidé chápeme, cítíme, vidíme a slyšíme všechno dění příliš hrubé a hřmotné. Dojmy ducha jsou však zcela jiné. Ozývá se v nich sice podobná představa jako na Zemi, ale zcela jinak, jemněji, ale silněji, s podbarvením vyšších i hlubších zvuků, ještě rozmanitějších odstínů.

A tento souhrn všech myšlenek, zvuků a citů, všeho postřehnutelného a zachytitelného dění, mohl by tak trochu vyjadřovat ono rozechvění, vyciťované mým nejjemnějším duchovním citem v Božím nitru. Toto Boží rozechvění bylo podobné rozechvění člověka, jenž stojí na křižovatce tváří v tvář novému osudu, který od základu mění jeho život. Podobalo se lidské mysli před důležitým rozhodnutím, i citu člověka, který mnoho vydával i žádal a teď nemá komu dávat a od koho brát, který se hroutí až do základů a prožívá těžkou krizi než se vzchopí a začne si stavět zcela nový základ, nový způsob projevu, ne už důvěřivý, slunný a samovolný, ale podložený moudrostí, v níž je uložena veškerá zkušenost člověkova života.

Kolikrát jsem si v těchto prožitcích uvědomila pravdivost Písma, že Bůh učinil člověka podle obrazu svého, kolikrát jsem vnímala bolest, radost, úzkost, smutek i žal Boží, jak všechno bylo nesmírně znásobeno, zmnoženo, jakoby to byly bolesti, úzkosti, starosti a žaly celého lidstva.

Takto rozjímajíc a hledajíc vyjádření podivných stavů vyciťovaných u Boha, znovu jsem se nitrem dotkla tajemství. V tomto hlubokém svatém dění počala ze všeho myšlenkového a citového rozechvění vyrůstat, krystalizovat veliká úžasná síla, která dala nový pevný základ dalšímu životu lidstva i životu mimo lidstvo. Tato síla byla Vůle. Vyrostla z myšlenky Moudrosti a byla s ní spojena, podepřena a zušlechtěna. Přesto však nesla v sobě znaky, jaké vůle má, i když my lidé ji měříme lidským měřítkem, lidskou vůlí, často nespravedlivě nemilosrdnou a lidsky hrubou jako vše ostatní u člověka. Nemohu říci, že bych ji vyciťovala do této chvíle u Boha tak silně a mocně. Ano, ona tam byla, ale tvořila zatím jediný harmonický celek. Ale nyní jsem vycítila, že nynější její zmohutnění, síla a pevnost nejsou spontánní, ale že vyplynuly z nutnosti, ze zkušenosti, z potřeby, aby rozťaly kruh, který nepřítel zadrhl, aby rozvázaly spletitý uzel, jejž ruce nepřítele tak chytře a rafinovaně zapletly.

Poprvé tedy Bůh užil své niterné síly zjevně a silně, poprvé vyšel ze svého skrytého osamění a chopil sám do rukou osud člověka. Jestliže sám v sobě učinil toto rozhodnutí, dokázal tím neslýchaný čin i největší oběť. Popřel sám v sobě lásku, která do té doby byla největším činitelem všeho dění. Nepopřel ji sice tak, že by ji odvrhl jako neužitečnou věc, ale jen ji ztišil, spoutal, vdechl ji do sebe a skryl ji na dně své bytostnosti, aby snad v některé chvíli nenabyla vrchu a předčasně nezmařila plán.

Toto ztišení, spoutání lásky bylo nejtěžším činem pro Boží mysl, cit, neboť do té doby žila jen láskou a pro lásku. Nevím, zda by to dokázal některý člověk vyvinutého citu, kdyby měl vlastní nejmilejší dítě od sebe zapudit uprostřed nejvyššího splynutí lásky, uprostřed nejláskyplnějšího obcování.

Když jsem si toto všechno uvědomovala dotýkajíc se toho nitrem, tu ještě jedna věc se mi zdála zvláštní. To, co do sebe vdechl Bůh jako lásku, nebylo celé, byla toho jen část, snad polovina. Ptám se v duchu, kam se poděla část druhá, vždyť přece není možné, aby se ztratila. A tu se dostávám konečně k bráně uzavírající Boží svět, i k onomu tajuplnému, co se kolem ní odehrává. Co to jen postřehuji?

Pomalu si začínám ujasňovat tajemství. Vždyť za tou branou, na místě, kde stojím ve tmě lidského života, se Někdo nachází. Kdo se mnou sdílí tyto rozpaky, toto zoufalé postavení lidského vyhoštěnce? A už mne ovanul teplý vánek přinášející vůni růží. Ne, nebyl to vánek, byl to teplý dech horoucího srdce Božího, plného lásky. Jak je mi krásně, blaženě, jako bych se naráz ocitla na zeleném paloučku ozářeném jarním sluníčkem. Nastavila jsem mu tvář, celé tělo a tonula jsem v blahu. Tma zmizela, nebylo hrůzy, starosti, zoufalství.

Něžný, láskyplný Hlas mi řekl:

Poznáváš mne? Jsem to já, Boží Syn nejmilejší, Láska věčná. Neopustil jsem drahé své, ale Otce jsem opustil, abych lidem vrátil ráj a otevřel tuto bránu. Pohleď, nepřítel mi nevzal všechno. Vidíš ta jemná vlákénka v lidských srdcích? Slaboučká jsou, že sotva žijí, ale přece po nich jednou dojdou zpět k této bráně. A zde je klíč od ní. Ten je v mých rukou. Až si jej lidé uvědomí a požádají o něj, podám jim ho. Pak vstoupíme společně do místa štěstí a pokoje, do ráje Božího. Než se tak stane, projdu i já touto tmou a zastavím její proudy. Pohleď, co Vůle má - Otec můj - mi chystá. -

Po těchto slovech zůstávám v klidu a čekám, odkud mi přijde zjevení Vůle Boží. V tom klidu opět začínám vyciťovat onu Boží sílu, která se prve tak silně a výrazně projevila. Začínám vnímat neviditelnou tvář, jejíž hořejší část se vynořovala z beztvárnosti. Vypadalo to, jakoby malíř načrtl několika tahy krásné ušlechtilé čelo s očními oblouky a kořenem nosu. Přes čelo, které vyzařovalo velkou myslivou moudrost, se táhla kolmá rýha vybíhající z kořene nosu. Prohlubovala se a zvětšovala, jakoby chtěla krásné čelo rozdělit na dvě půlky. Při pohledu na tuto rýhu mě pojala závrať, jako bych se dívala do hluboké propasti, jejíž dno je nedohledné mým očím. Dno snad znamená věčnost věčnosti.

Uvědomovala jsem si, že by bylo třeba něco učinit, zastavit toto prohlubování rýhy, nebo že se něco přihodí, co zničí tuto nádhernou skladbu myslícího moudrého čela. Když jsem upřela myšlenky na rozryté čelo, tu někde uprostřed rýhy - hluboké propasti - jsem zaslechla ošklivý hrubý smích a cinkot skla, jako když opilec rozjařený alkoholem v sebevědomí a pýše rozbíjí v bujnosti poháry. Mimoto se tam ozývaly ještě zvuky jako teskné pípání ptáčka zavřeného v kleci. A opět to bujné veselí jako přípitky na hostinu zásnubní, kdy nevěsta v komůrce slzami smáčí lože, majíc jít z donucení k oltáři. Bylo to jako banda lupičů nebo spiklenců, kteří se radují nad vzácným lupem. Bylo mi hrozně, když jsem poslouchala řeči propasti a tmy, když jsem pozorovala zvětšující a prohlubující se rýhu.

Avšak co to? Rýha se mění, stává se vykřičníkem, který upozorňuje na nebezpečí, jakoby chtěl říci: Dost - ani o krok dál, nebo se stane neštěstí. Míra trpělivosti se navršuje. Neváhej, který jsi vybrán k záchraně, pospěš, je třeba pomoci. -

Sotva jsem si uvědomila tato varovná Slova Boží Vůle, zdálo se mi, že nějaký paprsek se dotkl Božího čela jako políbení něžného Syna. A zase vnímám tichý Hlas, myšlenku, která se dotkla mysli Boží:

Ano, již jdu, kam mne posíláš, Otče můj. Dám světlo temnotám a svou lásku položím jako most přes oba břehy propasti. Hle, půjdu propastí a rozdělím ji na dvě části. Ta hořejší, Tobě bližší, se oddělí, přijme světlo a spojí se opět s Tebou. Tu dolejší ponechám pro příští věky. Touto Tvou cestou do hlubin a tímto rozdělením činím znamení, v němž budu od této chvíle žít já i ti, které jdu osvobodit. V tomto znamení zvítězíme. -

Současně s těmito slovy neviditelná ruka psala toto znamení na čelo Boží. Nejdříve prošla rýhou svisle dolů a pak ji proťala uprostřed na dvě nestejné části, spodní delší, horní kratší. Avšak takto přetínající čára nejenže svislou rozdělila, ale protáhla se po obou stranách až do čistých míst čela. Bylo to opravdu, jakoby se tam položil most spojující oba břehy. Aby však lávka byla pevná, je třeba ji hodně daleko přes okraj břehu zaklínit, aby krok byl co nejbezpečnější.

A tak hledíc na tyto čáry, na toto znamení nového věku, spatřila jsem kříž protínající Boží čelo, který se prodlužoval, zvětšoval, až začal prostupovat celé Boží Tělo.

Vtom se mi obraz změnil. Spatřila jsem člověka, jak žije nyní na Zemi, nahý, neoděný, jen přikrytý vlastním fyzickým tělem. Ruce měl rozpjaté jako v zoufalství, jako v touze objímat. Toto lidské tělo mělo podobu kříže. Bylo to poznání jako blesk. Dívám se v úžasu na tento kříž, který byl symbolem člověkova života na Zemi.

Slyším Slova:

Hle, od této chvíle, kdy člověka sevřela tma, kdy jsem v člověku sestoupil na Zemi, jsem na kříži jeho těla. Jsem na něm ustavičně, protínám propast temnoty a usmiřuji Otce. V člověku pokládám sebe samého, aby přese mne jako po mostě došel zase do ráje. Až opět duchem sestoupíš na Zemi a spatříš člověka, zastav se u něho. Jdeš kolem mého mystického kříže. Snad v dojetí mne pozdravíš a obnažíš svou hlavu, jak činí zbožný poutník, když se u kříže zastaví. Avšak věz: Málo mi to je. Já toužím z kříže sestoupit a ukončit naši společnou pouť temnotou. Toužím už spatřit vás v rajském světě, lidské duše milené. Pověz to všem, kdo jméno mé znají, avšak neznají svůj úkol. Toto mé sestoupení z kříže je v tvých rukou, je v rukou všech lidských duší, které se mnou se spojí a se mnou vystoupí vědomě z temnot a tím mně ulehčí břemena a tíži úkolu, utrpení i námahu. Ty lidské duše, které toto učiní, postavím po svůj bok a budou mými spolubratry, spoluvykupiteli. Dobře jsi vystihla mé zalíbení, které k člověku chovám, i to, že jsem v člověku sebe sama uložil, aby mne hlásal svým životem, aby miloval, pracoval, moudrostí slynul, aby dovedl vést, učit a spravovat země. Nediv se tedy, pohlížejíc na mne, že vnímáš city podobné citům člověka. Vždyť on z mého všechno má. A nyní se opět podívej na mé znamení . . . 

Po těchto slovech se znovu vzchopuji k niterným prožitkům. Sotva jsem se ztišila a soustředila, první, nač můj zrak narazil, byl opět kříž. Byl temný a teskný jako sám život člověka na Zemi. Dlouho se na něj dívám a rozjímám v nitru o jeho tajemství. Vzpomínka na prožité znovu mne přivedla k místu prožitků, kdy se velká neobsáhlá Láska Boží rozdělila na dvě části. Jedna vyšla z temnot, neboť ji tam vedla páska Otecké lásky k dítěti - člověku. Tuto pásku nepřítel sice silně narušil, vzal jí její viditelnost, ale tajné neviditelné pouto lásky nedovedl zcela přetrhnout. Bylo v srdci člověka uloženo jako tajná působící síla. Mělo jednou zesílit, oživit a stát se žebříčkem pro výstup člověka do světla ráje.

Kříž před mým zrakem rostl, zvětšoval se. Cítím, že za ním je neviditelné čelo Boží, Moudrost i Vůle Boží. Síla Vůle jakoby rodila v sobě určitou a pevnou myšlenku. Vnímám, že vlastně Boží myšlenka tvoří onen kříž - plán příštího života, příštího věku. Jakoby Bůh sám v sobě učinil rozhodnutí a sám sobě určoval práci i křížovou cestu temnotami.

další